Světové vyznamenání české biologii a medicíně

Co je buňka, ví každý frekventant základní školy. Vědí to dokonce i tajně spolky pravičáckých i levičáckých ultra. Z těchto i mnoha dalších důvodů nás může zaujmout i to, kdo vlastně objevil, že i vyšší organismy se skládají s buněk.

O této otázce referoval již v roce 1999 New Scientist. Předně uvádí, že Hook, který popsal „buňky“ u rostlin, je nechápal jako stavební jednotku organismu, nýbrž jako kanály skrze něž proudí míza. Další poznámky činí New Scientist na základě knihy Henry Harrise: Zrození buňky. Henry Harris, regius profesor medicíny na Oxfordské universitě, není žádným nováčkem. Společně s G. Kleinem prokázal, že nádorové vlastnosti mnohých buněk mohou být potlačeny buněčnou hybridizací s buňkami normálními. Z toho vyplývá, že normální buňka obsahuje nádor potlačující geny, které byly později definovány molekulárními technikami. To snad dostatečně dokresluje vědecký profil H. Harrise. V roce 1967 jsem ho pozval na symposium o Indukci viru buněčnou asociací a potom ho navštívil v Oxfordu, kde mi poskytl několik cenných poznámek k naší práci. Tedy i s osobní zkušenosti se mohu za Henry Harrise zaručit. Podle New Scientist Harris ve své knize Zrození buňky zdůrazňuje, že nikdo z tradičních hrdinů buněčné teorie –⁠ Mattias Schleiden, Theodor Schwann a Rudolf Virchow –⁠ nezasluhuje mnoho kreditu. Vyzdvihuje skutečné (zapomenuté) zásluhy tří francouzských vědců.

V mezidobí ve Vratislavi (Breslau) opět před Schwannem Jan Evangelista Purkyně (Harris trvá na českém psaní Purkyně oproti německému Purkinje) a Gabriel Gustav Valentin si povšimli podobností mezi rostlinnými a živočišnými buňkami. Purkyně byl přesvědčen, že buňky představují primární stavební jednotku živé tkáně. Podle Purkyněho jsou pojmenovány buňky, vlákna, ale Schwann získal slávu. Harris oproti Virchowovi vyzdvihuje Poláka Roberta Remaka, který uvažoval, že buňky se množí dělením. Uzavírá, že „Purkyně a Remak byli objevitelé, ale jejich hlasy se utopily v publicitě spuštěné Schwannem a Virchowem, kteří měli dvounásobnou volební převahu („colonizers“). Je tomu i v případech jiných objevů, že pravda vypluje jako olej na vodu. Jen více takových Harrisů, kteří se asi rodí a originálně myslí jen v Britském království. Text jasných úvah z New Scientist (1999) jsem si opatřil hned po jeho publikaci. Předpokládal jsem a čekal, že jej okomentují alespoň pracovníci katedry Filozofie a historie přírodních věd na PřF UK. Nestalo se nic. Máme přece takovou katedru, ale ta se spíše zabývá pitváním „mrtvoly“ darwinismu.

Harrisovy závěry by se měly odrazit i v učebních pomůckách od základních po vysoké školy. Při známé rychlosti aktualizace učebnic k tomu dojde tak za jednu až dvě dekády. Mám ještě jeden návrh. Místo bezpředmětné obludy navržené pro Národní knihovnu, byl by daleko více uspokojivý návrh opřený třeba o strukturu Purkyňovy mozečkové buňky. Nad vstupem by se alespoň mohl skvět nápis jako: Objevitelům buněčné teorie J. E. Purkyňovi a R. Remakovi. To by byla ta správná pocta.

Jedna křišťálová perla. Na ústavní nástěnce jsem četl článek (nepamatuji se od koho), že za naše neúspěchy v pronikání do světové vědecké literatury může Jan Hus, který zavedl háčky nad některými českými písmeny. Snad by se tento výtečník mohl zamyslet nad tím, že české háčky mohou být ve světě respektovány samozřejmě jen od toho, kdo si to zaslouží.

prof. RNDr. Jan Svoboda, DrSc.

Ústav molekulární genetiky AV ČR

Vídeňská 1083, 142 20 Praha 4

e-mail: svoboda@img.cas.cz