#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

DIABETOLOGIE A METABOLIZMUS


Vyšlo v časopise: Vnitř Lék 2017; 63(Supplementum1): 14-17
Kategorie: XXXVI. dny mladých internistů 1.–2. 6. 2017, Olomouc

14. Autofluorescence oční čočky a kůže nemá souvislost s oxidačním stresem u pacientů s diabetem 1. a 2. typu

Škrha J jr, Šoupal J, Prázný M, Škrha J

III. interní klinika 1. LF UK a VFN v Praze, Česká republika

Úvod: V patofyziologii diabetu a diabetických komplikací hrají zásadní úlohu konečné produkty pokročilé glykace (AGEs) a oxidační stres. Intenzitu glykačních procesů, resp. akumulaci AGEs v kůži a oční čočce odráží specifická auto­fluorescence.

Cíl: Cílem studie bylo posoudit vztah mezi autofluorescencí kůže (SAF) a oční čočky (LAF) a parametry oxidačního stresu u pacientů s diabetem 1. a 2. typu (DM1T, DM2T).

Soubor vyšetřených a metody: LAF byla neinvazivně měřena na levém oku u 180 osob – 55 s DM1T, 67 s DM2T a 58 zdravých kontrol (K) – pomocí ClearPath DS-120 (Freedom Meditech, US) a SAF potom na předloktí pomocí AGE-Readeru (Diagnoptics BV, Nizo­zemí). Oxidační stres byl vyhodnocen pomocí Free Radical Analytical System (FRAS4; H&D, Itálie) dvěma krevními testy: testem reaktivních kyslíkových metabolitů (d-ROMs) a testem biologického antioxidačního potenciálu (BAP), resp. vyjádřen tzv. indexem oxidačního stresu (OSi), který je dán podílem d-ROMs/BAP, tedy stoupá s narůstajícím oxidačním stresem. U všech pacientů byly stanoveny rutinní biochemické parametry, glykovaný hemoglobin (HbA1c) i základní antropometrická data.

Výsledky: LAF i SAF byly významně vyšší u pacientů s DM1T a DM2T oproti kontrolám (LAF: 0,26 ± 0,09, 0,23 ± 0,06 vs 0,17 ± 0,05 AU, p < 0,0001; SAF: 2,01 ± 0,45, 2,28 ± 0,57 vs 1,78 ± 0,33 AU, p < 0,0001), a mezi LAF a SAF byl významný pozitivní vztah (DM1T: r = 0,53, p < 0,005, DM2T: r = 0,36, p < 0,05; K: r = 0,30, p < 0,05). Jen mírná závislost LAF a HbA1c byla pozorována u DM2T (r = 0,37, p < 0,05), zatímco u DM1T a K nebyla žádná (r = 0,20, NS; r = 0,29, NS). Jednotlivé testy oxidačního stresu se nelišily mezi DM1T a DM2T (d-ROMs: 446 ± 108 vs 413 ± 109 U, NS; BAP: 2 847 ± 562 vs 2 552 ± 792 U, NS), a tedy i vypočtený index oxidačního stresu byl v těchto skupinách srovnatelný (DM1T: 0,16 [0,13–0,19], DM2T: 0,17 [0,09–0,32], NS). Nebyla pozorována souvislost mezi LAF/SAF a parametry oxidačního stresu.

Závěr: Měření autofluorescence čočky přináší novou informaci o intenzitě glykačních procesů v těle. Pozorovali jsme významnou souvislost mezi LAF a SAF, dokládající podobné glykační postižení u dvou odlišných tkání. Minimální souvislost s HbA1c je pravděpodobně dána relativně krátkým poločasem HbA1c oproti glykovaným tkáňovým proteinům. Podobně ani aktuální míra oxidačního stresu nemusí odrážet dlouhodobé glykační změny v těle. Na rutinní klinické využití parametrů dlouhodobé glykace je však zatím třeba ještě počkat.

Studie byla podpořena výzkumným projektem P25/LF1/2 Univerzity Karlovy a grantem AZV MZČR č. 15–26705A.

15. Porovnání tří rozdílných metod izolace autologních prekurzorových buněk při léčbě kritické končetinové ischemie u diabetiků

Pyšná A1, Bém R1, Jirkovská A1, Němcová A1, Fejfarová V1, Wosková V1, Navrátil K2, Skibová J3, Dubský M1

1Klinika diabetologie IKEM, Praha, Česká republika

2Klinika transplantační chirurgie IKEM, Praha, Česká republika

3Oddělení statistiky IKEM, Praha, Česká republika

Úvod: Kritická končetinová ischemie (CLI) limituje hojení ran u pacientů se syndromem diabetické nohy (SDN). Až u 50 % těchto pacientů již není možná standardní revaskularizace. Tuto skupinu pacientů označujeme jako tzv. „no-option“ CLI (NOCLI). Autologní buněčná terapie (ABT) je perspektivní léčba NOCLI. Studií zaměřených na identifikaci buněčné populace odpovědné za terapeutickou revaskularizaci je zatím stále nedostatek.

Cíl: Cílem naší práce bylo porovnat 3 buněčné suspenze získané různými izolačními metodami (cell therapy product – CTP), kvantifikovat buněčné populace v produktu a korelovat jejich koncentrace s klinickým efektem ABT měřením transkutánní tenze kyslíku (TcPO2).

Metody: Od zahájení programu ABT na našem pracovišti v roce 2008 bylo provedeno 90 aplikací. Autologní CTP byly získávány buď separací z periferní krve (n = 11) po podání granulocyty stimulujícího faktoru nebo odběrem kostní dřeně a zpracováním systémem Smart PReP2 (Harvest Technologies Corporation; n = 50) nebo sedimentací v koloidním infuzním roztoku (Gelofusin; n = 29). V CTP získaných jednou z uvedených metod jsme stanovovali počty CD34+ buněk, celkový počet leukocytů, neutrofilů, lymfocytů, monocytů a trombocytů. Následně jsme jejich výtěžky korelovali s vývojem hodnot TcPO2.

Výsledky: Použitím všech izolačních metod došlo k signifikantnímu vzestupu TcPO2 po 1, 3, 6 a 12 měsících ve srovnání s hodnotami před aplikací (p < 0,01) bez signifikantního rozdílu mezi jednotlivými metodami. Vzestup TcPO2 signifikantně koreloval s koncentracemi injikovaných leukocytů (r = 0,29, p = 0,0034), monocytů (r = 0,27, p < 0,001) a neutrofilů (r = 0,32, p = 0,073) 1 měsíc po podání ABT. Překvapivě vzestup TcPO2 nekoreloval s množstvím aplikovaných CD34+ buněk. I když každá z izolačních metod generovala rozdílné objemy CTP s nesignifikantními rozdíly v koncentracích CD34+ buněk, rozdíl v absolutním počtu CD34+ buněk signifikantní nebyl. V CTP separovaných ze stimulované periferní krve byly signifikantně vyšší výtěžky leukocytů (125,6 ± 70,5 × 109/l), než tomu bylo u odběru z kostní dřeně a zpracováním systémy Gelofusin (50,6 ± 40,7 × 109/l, p = 0,013) a Harvest (54,5 ± 23,9 × 109/l, p = 0,016).

Závěr: Naše studie prokázala, že ABT u pacientů s NOCLI a SDN vede k signifikantnímu vzestupu TcPO2 u všech použitých metod izolace. Vzestup TcPO2 1 měsíc po aplikaci ABT signifikantně koreloval s koncentracemi leukocytů, monocytů a neutrofilů v CTP na rozdíl od CD34+ buněk.

Podpořeno z grantu č. 16–27262A.

16. Hyponatrémia u pacientov s akútnym dekompenzovaným srdcovým zlyhaním – jednoduchý problém? Kazuistika

Vnučák M, Horná S, Michalová R jr, Belicová M, Mokáň M

I. interná klinika JLF UK a UNM, Martin, Slovenská republika

Hyponatrémiu klasifikujeme ako stav, kedy dochádza k zníženiu hladín plazmatického nátria pod dolnú hranicu normy (podľa európskej spoločnosti je klasifikovaná plazmatickou hladinou sodíka menšou ako 135 mmol/l) a predstavuje terapeutickú výzvu u pacientov s akútne dekompenzovaným srdcovým zlyhávaním – jednoduchá substitúcia nie je možná vzhľadom na krehkú rovnováhu elektrolytov so zvýšením intravaskulárneho objemu s následným prehĺbením dekompenzácie. Predstavujeme kazuistiku 79-ročnej polymorbídnej pacientky hospitalizovanej na I. internej klinike JLF UK a UNM s konkomitantnou diagnózou dekompenzovaného srdcového zlyhania a hyponatrémiou ťažkého stupňa bez evidentnej symptomatológie.

17. Tuhost cévní stěny u diabetiků 2. typu s ohledem na parametry metabolického syndromu

Gajdová J, Karásek D, Zadražil J

III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická LF UP a FN Olomouc, Česká republika

Úvod: Metabolický syndrom (MS) patří k nejvýznamnějším rizikovým faktorům vzniku kardiovaskulárních onemocnění (KVO). Kombinací MS a diabetu se riziko úmrtí na KVO dále stupňuje. Zvýšená tuhost cévní stěny je považována za nezávislý prognostický marker KVO.

Cíl: Cílem naší práce bylo zhodnocení vztahu parametrů popisujících tuhost cévní stěny k osobám s diabetem 2. typu splňující parametry metabolického syndromu.

Metodika: Osoby ve studii byly rozděleny do 3 skupin – diabetici 2. typu splňující kritéria metabolického syndromu, diabetici 2. typu bez meta­bolického syndromu a zdravé kontroly. U všech osob jsme provedli základní fyzikální vyšetření, odebrali podrobnou anamnézu a komplexní krevní odběry. Ke zhodnocení cévní tuhosti jsme použili index odrazu (AIx) a rychlost pulzní vlny (PWV) měřené na přístroji SfygmoCor.

Výsledky: Z parametrů tuhosti cévní stěny byl u diabetiků s MS oproti kontrolám signifikantně vyšší augmentační index [22,0 % (18–29) vs 15 % (1–23) p < 0,05)]. PWV byla ve srovnání s kontrolami signifikantně vyšší pouze u diabetiků bez metabolického syndromu [8,4 m/s (8,0–9,5) vs 7,4 m/s (6,5–8,1), p < 0,050)]. Na základě Spearmanova testu jsme u všech diabetiků potvrdily signifikantní (p < 0,05) pozitivní korelaci AIx s glykovaným hemoglobinem (p = 0,38), negativní korelaci s tepovou frekvencí (p = -0,50). PWV u diabetiků pozitivně korelovala s lačnou glykemií (p = 0,34), HDL-cholesterolem (p = 0,38) a negativně s hladinou C-peptidu (p = -0,44). U diabetiků s MS jsme prokázali pozitivní korelaci AIx s diastolickým krevním tlakem (p = 0,60), glykemií na lačno (p = 0,50) a kouřením (p = 0,45). U diabetiků bez metabolického syndromu PWV korelovala s BMI (p = 0,60).

Závěr: Příčinou signifikantně vyšší hladiny AIx u diabetiků bez MS je zvýšená aktivita sympatického nervového systému a prozánětlivý stav, které u diabetiků v kombinaci rizikovými faktory MS ovlivňují odraz tlakové vlny. V důsledku horší kompenzace diabetu a vyššího věku vyšetřovaných osob jsme naproti tomu u diabetiků bez MS prokázali vyšší PWV, která je pro starší osoby přesnější parametr pro zhodnocení cévní tuhosti.

Podpořeno grantem IGA _LF_2017_015 a MZ ČR – RVO (FNOL, 00098892).

18. Polymorfizmus dejodinázy typu II ako možný rizikový faktor vzniku diabetes mellitus typu 2

Sotak Š1, Lazúrová I1, Habalová V2, Felšőci M1

1I. interná klinika LF UPJŠ a UNLP, Košice, Slovenská republika

2Ústav lekárskej biológie LF UPJŠ Košice, Slovenská republika

Úvod: Diabetes mellitus 2. typu (DM2T) patrí medzi celosvetovo časté ochorenie so stúpajúcou tendenciou. Má mnoho rizikových faktorov, ktorých počet sa neustále dopĺňa. O polymorfizme dejodinázy II (DII) rs225014 (Thr92Ala) sa na základe niektorých štúdií predpokladá, že by mohol byť ďalším rizikovým faktorom.

Cieľ: Cieľom našej štúdie bolo zistiť, či niektorý z genotypov tohto polymorfizmu má nejaký vzťah k niektorému z parametrov glycidového metabolizmu.

Soubor vyšetřených a metody: Skupinu tvorilo 100 jedincov bez doteraz dokumentovanej poruchy glukózového metabolizmu (37 mužov a 63 žien), priemerného veku 63,85 ± 18,98 roka. Odberom venóznej krvi sme u nich vyšetrovali parametre glycidového metabolizmu (glykémia nalačno, C-peptid, inzulín, HOMA index, glykozylovaný hemoglobín a body mass index) ako aj polymorfizmus DII rs225014 (Thr92Ala).

Závěr: Naša štúdia nepotvrdila vzťah medzi ktorýmkoľvek genotypom tohto polymorfizmu a parametrami glycidového metabolizmu. Rovnako sme nepotvrdili, že by tento polymorfizmus bol rizikovým faktorom DM2T.

19. Plazmaferéza v sekundárnej prevencii akútnej pankreatitídy v gravidite u pacientky s familiárnou hyperchylomikronémiou: kazuistika

Michalová R jr, Maňková A, Vnučák M, Daruľová S, Stančík M, Nehaj F, Mokáň M jr, Makovický P, Galajda P, Mokáň M

I. interná klinika JLF UK a UNM, Martin, Slovenská republika

Úvod: Hypertriacylglycerolémia je spojená s mnohými vážnymi ochoreniami ako sú akútna pankreatitída, koronárna choroba srdca a mnohé ďalšie. Z etiologického hľadiska rozlišujeme primárnu formu, do ktorej spadá familiárna hyperchylomikronémia, a formu sekundárnu, ktorá je vyvolaná abúzom alkoholu, diabetes mellitus, hypotyreózou, a podobne. Hladina cholesterolu a triacylglyceridov fyziologicky rastie aj počas gravidity a hypertriacylglycerolémia predstavuje jednu z najdôležitejších príčin nebiliárnej pankreatitídy v tehotenstve. Aj keď je výskyt tejto komplikácie v tehotenstve zriedkavý, jej prítomnosť je spojená s vysokou mortalitou matky aj plodu. Plazmaferéza dokáže signifikantne znížiť hladinu triacylglyceridov, a preto môže byť využitá v liečbe ťažkej a refraktérnej hypertriacylglycerolémie. Vzhľadom na nedostatočné množstvo dôkazov nie je ale jej indikácia v rámci terapie hypertriacylglycerolémiou indukovanej pankreatitidy kompletne ustanovená.

Kazuistika: 27-ročná pacientka s familiárnou hyperchylomikronémiou pri deficite lipoproteínovej lipázy potvrdenom genetickým vyšetrením, po opakovaných atakoch akútnej pankreatitídy, z čoho 3 v prvej gravidite, posledná s nutnosťou ukončenia v 33. týždni pre mŕtvy plod pri kompartment syndróme bola prijatá na internú kliniku v 28. týždni gravidity, po prekonaní ataky akútnej pankreatitídy zvládnutej konzervatívne v 18. týždni. Pre nemožnosť hypolipidemickej liečby a nedostatočnou účinnosťou diétnych opatrení po multidisciplinárnom konzíliu bola zahájená plazmaferéza cestou akútneho dialyzačného katétra.

Záver: V kazuistike prezentujeme zriedkavý prípad využitia plazmaferézy ako prevencie rozvoja hypertriacylglycerolémiou indukovanej akútnej pankreatitidy, s cieľom redukcie morbidity a mortality pre matku a plod.

20. Využití diagnostických kritérií k predikci průběhu gestačního diabetu a jeho komplikací

Krystyník O, Goldmannová D, Karásek D

III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická LF UP a FN Olomouc, Česká republika

Úvod: Gestačním diabetem (GDM) rozumíme poruchu metabolizmu sacharidů, diagnostikovanou v průběhu těhotenství, která během šestinedělí spontánně mizí. GDM je spojen s vyšším rizikem těhotenských komplikací pro matku i plod. Vzhledem k nárůstu incidence tvoří péče o GDM stále významnější náplň práce diabetologických ambulancí a specializovaných center.

Cíl: Cílem práce bylo posoudit odlišnosti léčby, vývoje tělesné hmotnosti a výskytu porodních komplikací žen, kterým byl GDM diagnostikován na základě vyšší glykemie na lačno a žen s hyperglykemií po zátěži glukózou.

Metodika: Retrospektivní analýza zdravotnické dokumentace a dotazníků pacientek, léčených v letech 2015–2016 pro GDM (n = 418). Rozdělení do skupin, podle způsobu stanovení diagnózy, na ženy s glykémií na lačno v 1. trimestru ≥ 5,1 mmol/l (n = 109), ženy s glykemií na lačno ≥ 5,1 mmol/l před OGTT (n = 209) a ženy s hyperglykémií v průběhu OGTT (n = 100).

Výsledky: Ženy s vyšší glykemií na lačno v 1. trimestru vstupovaly do těhotenství s vyšší hmotností (78,3 ± 19,1 vs 74,2 ± 16,7 vs 67,2 ± 15,7 kg; p < 0,001), BMI (27,9 ± 6,6 vs 26,4 ± 5,8 vs 24,4 ± 5,2 kg/m2; p < 0,001), v této skupině byla také nejvýznamnější potřeba léčby inzulinem (14,7 % vs 7,1 % vs 4 %; p < 0,05) a vyšší výskyt novorozenecké hypoglykemie (14,1 % vs 10 % vs 7,0 %). Největšího přírůstku hmotnosti v těhotenství dosáhly ženy diagnostikované na základě vyšší hodnot glykemie na lačno před OGTT (9,3 ± 6,8 vs 12,4 ± 6,9 vs 11,1 ± 4,7 kg; p < 0,05), tyto také častěji podstupovaly císařský řez (25 % vs 39,7 % vs 31 %). Dále byl zaznamenán rozdíl v porodní hmotnosti plodů (3 372,2 ± 552,2 vs 3 415,6 ± 529,0 vs 3 199,0 ± 560,5 g; p < 0,05). Nebyl zjištěn významný rozdíl ve výskytu porodních komplikací, předčasného porodu a novorozenecké žloutenky.

Závěr: Vyšší hodnoty glykemie na lačno v době diagnózy gestačního diabetu představují významnější riziko komplikací v průběhu těhotenství (léčba inzulinem, větší porodní hmotnost plodu, větší váhový přírůstek v těhotenství, riziko porodu císařským řezem).

Práce vznikla za podpory grantového projektu IGA_LF_2017_015 a MZ ČR – RVO (FNOl, 00098892).


Štítky
Diabetológia Endokrinológia Interné lekárstvo
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#