Nejnovější pokroky v péči o pacienty s NCL2: Kauzální léčba je v Česku dostupná, klíčem k úspěchu je včasná diagnostika

Můžete prosím na úvod stručně vysvětlit, co je onemocnění NCL2 a koho se týká?

Neuronální ceroidní lipofuscinóza typu 2 je vzácná dědičná neurodegenerativní choroba, jež patří mezi lysosomová střádavá onemocnění. Je způsobena nedostatkem enzymu tripeptidylpeptidázy 1 (TPP1) v důsledku mutací v genu TPP1. Bez tohoto enzymu se v nervech hromadí odpadní látky a postupně dochází k poškozování mozkových buněk.

Onemocnění se dědí autosomálně recesivně, takže se objevuje u dětí, jejichž oba rodiče jsou bezpříznakovými přenašeči. Objevuje se nejčastěji v raném dětství, typicky mezi 2. a 4. rokem života u tzv. klasické formy, ale existují i atypické formy s pozdějším nástupem, například v předškolním či školním věku.

Jaké jsou klinické příznaky této choroby?

Klinický obraz NCL2 je progresivní a může se lišit podle formy onemocnění.

Typickým prvním příznakem bývá farmakorezistentní epilepsie a ataxie. Následně se objevuje ztráta již nabytých dovedností –⁠ zejména zhoršení či regres řeči, pokles kognitivních funkcí a změny chování.

V dalším průběhu se prohlubuje regres psychomotorického vývoje, mikrocefalizace, přidává se porucha polykání a u části pacientů také zhoršování zraku až jeho ztráta. U klasické (late-infantile) formy je průběh rychlejší, zatímco atypické formy mají pozdější nástup a pomalejší progresi, někdy s méně nápadnými začátečními příznaky, například izolovanou epilepsií nebo poruchou chování .

Jakým způsobem probíhá diagnostika NCL2?

Jedná se o kombinaci klinického podezření a cílených laboratorních vyšetření. Zásadní je na onemocnění pomyslet, zejména u dítěte, u něhož je přítomná epilepsie s regresem vývoje, rychle progredující neurologická symptomatika nebo atypická epilepsie spojená s ataxií či psychomotorickým regresem.

Diagnostický postup zahrnuje stanovení aktivity enzymu TPP1 (v leukocytech nebo ze suché krevní kapky). Sekvenování genu TPP1 je potřebné k potvrzení diagnózy. V Česku je možné zaslat biologický materiál (hlavně suchou krevní kapku) na Kliniku pediatrie a dědičných poruch metabolismu 1. LF UK a VFN v Praze, kde v rámci laboratoře provádíme enzymologické i genetické vyšetření. Odesílající lékař nemusí indikovat konkrétní vyšetření; stačí, když zašle biologický materiál s klinickou informací, a naši lékaři –⁠ specialisti na metabolické vady –⁠ již konkrétní vyšetření stanoví dle popisu klinického stavu.

Jaké možnosti terapie NCL2 jsou v současnosti dostupné a jaký je standardní léčebný postup?

V současnosti je dostupná kauzální enzymová substituční terapie cerliponázou alfa, která nahrazuje chybějící enzym TPP1. Jedná se o léčbu, která se podává každých 14 dnů intracerebroventrikulárně (přes Ommaya rezervoár). Cílem je zpomalení progrese neurologického postižení. Součástí péče je vždy také: symptomatická léčba epilepsie, rehabilitace, logopedie, nutriční a psychosociální podpora.

V současnosti probíhají klinické studie zaměřené na oční postižení u NCL2, které není dostatečně ovlivněno systémovou léčbou. Patří mezi ně intravitreální enzymová substituční terapie a první klinická studie genové terapie u očních manifestací NCL2.

Kde v Česku je možné NCL2 léčit?

Terapie NCL2 je u nás soustředěna na jediné specializované pracoviště na Klinice pediatrie a dědičných poruch metabolismu 1. LF UK a VFN v Praze. Zahájení obvykle probíhá během krátké hospitalizace, následně je u většiny pacientů možné pokračovat v podávání léčby ambulantně v režimu stacionáře.

Na závěr prosím shrňme pro praxi, co by měli o onemocnění NCL2 vědět lékaři v terénu...

Je důležité zdůraznit, že při jakémkoliv podezření na NCL2 by praktický lékař pro děti a dorost neměl váhat –⁠ ať už dítě referuje na vyšší pracoviště, odešle k dětskému neurologovi nebo alespoň zahájí diagnostický proces odesláním suché krevní kapky k enzymologickému vyšetření. U NCL2 jednoznačně platí, že každé zdržení v diagnostice a zahájení léčby vede k nevratné ztrátě mozkových funkcí.

NCL2 patří mezi choroby, jež se mohou zpočátku maskovat jako běžnější epileptické či neurodegenerativní onemocnění, a proto je diferenciální diagnostika široká. V časné fázi je nutné odlišit především časné epileptické syndromy, benigní myoklonické epilepsie, kanalopatie a jiné geneticky podmíněné epilepsie.

U atypických forem může být stanovení diagnózy opožděné, a právě proto je potřeba myslet na NCL2 i u starších dětí s nejasnou epilepsií, regresem nebo kombinací neurologických obtíží. Praktický lékař pro děti a dorost zůstává klíčovou osobou v časném záchytu, koordinaci péče i komunikaci s rodinou.

(pr)