V odpovědi na poranění kůže startují tělesné procesy směřující k obnovení funkce kožní bariéry, minimalizaci ztráty tekutin a zajištění optimální hydratace. Studie ukázaly, že rány udržované ve vlhkém či hyperhydratovaném prostředí se hojí rychleji než rány ponechané na vzduchu k vysušení. Výzkum dále naznačuje, že za škodlivé účinky exsudátu ve špatně se hojících ranách není odpovědná voda sama o sobě, nýbrž biologické komponenty v exsudátu obsažené.
Pokud dojde k porušení integrity kůže, mechanismy odpovědné za udržování správné hladiny hydratace v dané tkáni jsou ohroženy. Dochází ke snížení schopnosti udržovat tlak intersticiální tekutiny nutný pro kontrolu prostupu tekutiny z krevního oběhu a jejího odvodu lymfatickým systémem. Zánětem způsobená dilatace cév zvyšuje prosakování tekutiny z krevního oběhu do okolních tkání a většina této tekutiny se absorbuje do komponent extracelulární matrix (ECM).
Při porušení kůže se hemostáza zajišťuje pomocí překrytí defektu fibrinovou sítí, tedy vznikem strupu. Do místa poranění migrují zánětlivé buňky, které spouštějí signální kaskády vedoucí k buněčné proliferaci a depozici ECM. Syntéza kolagenu spouští tvorbu nové tkáňové matrix a začíná se tvořit granulózní tkáň s hustou sítí nově vznikajících cév. Poté dochází k remodelaci tkáně a její reepitelizaci, čímž se obnoví kožní bariéra v místě poranění.
V pilotních studiích provedených v 60. letech 20. století se ukázalo, že rány vystavené vzduchu a ponechané k vysušení se oproti ranám udržovaným ve vlhkém prostředí hojily pomaleji a s horším výsledným vzhledem. Tkáňové biopsie ukázaly, že u „suchých“ ran docházelo k opožděné reepitelizaci.
Obavy, že okluze rány a udržování vlhkého prostředí povede ke zvýšení počtu bakterií a výskytu infekcí, se nepotvrdily. Naopak, rány ošetřené krytím podporujícím vlhké hojení vykazovaly nižší míru infekcí navzdory bakteriální kolonizaci.
Při udržování rány ve vlhkém prostředí je třeba se vyhnout maceraci kůže v okolí rány. Ukazuje se, že škodlivé účinky macerace nejsou dány nadměrnou hydratací, ale přítomností biologicky aktivních látek v tekutině. U mnoha různých typů ran (akutní zranění, infikované rány, diabetické vředy) se pro podporu hojení s úspěchem používají oplachové roztoky. Ve prospěch hojení ve vlhkém prostředí hovoří i hojení fetálních poranění in utero bez vzniku jizev nebo rychlé hojení tkání v ústní dutině.
Zjištění, že hyperhydratace tkání může být pro hojení ran stejně přínosná jako vlhké prostředí, se může jevit poněkud překvapivě. Nadměrné množství exsudátu v dlouhodobém kontaktu s pokožkou totiž bývá spojené s obtížným hojením a exacerbací problémů, jako je macerace.
Studie ukázaly, že exsudát pocházející z chronických vředů se fundamentálně liší od tekutiny produkované čerstvou akutní ránou. Chronický exsudát obsahuje velké množství proteolytických enzymů, jako jsou matrixové metaloproteázy a neutrofilní elastáza, a dále množství prozánětlivých cytokinů. Přítomnost těchto dráždivých komponent vede k poškození spodiny rány i jejího okolí.
Udržení optimální hydratační rovnováhy je klíčovou vlastností moderních prostředků ke krytí ran. Jako nejvýhodnější se jeví krytí s vylepšenou schopností regulovat množství tekutiny a pohlcovat žíravé komponenty obsažené v exsudátu chronických ran, jež současně poskytuje optimální hladinu hydratace a brání vysoušení rány.
(este)
Zdroj: Ousey K., Cutting K. F., Rogers A. A., Rippon M. G. The importance of hydration in wound healing: reinvigorating the clinical perspective. J Wound Care 2016; 25 (3): 122, 124−130, doi: 10.12968/jowc.2016.25.3.122.
