O opouštění a odpouštění…

Přestože máme na paměti odbornou profesionalitu, nevyhneme se tomu, abychom nezískali ke svým pacientům osobní příchylnost a naše empatie nezašla za hranici obvyklého vztahu lékař a pacient. Někomu z nás se to stává zřídka, někomu, a to mluvím z vlastní zkušenosti, hodně často. V rámci péče o těhotné a kojící pacientky s karcinomem prsu se stále setkávám s řadou situací, které mě nemohou nechat lidsky v klidu. To zvláštní spojení mezi tak radostnou a zázračnou etapou života každé ženy, jakou je právě těhotenství, a těžkou zkouškou v podobě zhoubné nemoci s příchutí nejistoty a blízkosti smrti, je psychicky zcela vražedný koktejl. Pokaždé se moc raduju, pokud se podaří zachránit život maminky i dítěte, ale často jeho další vývoj není vůbec jednoduchý, a to i v případě, že se nám podařilo rakovinu účinně zdecimovat.

Osobně mám z mnoha důvodů ráda Vánoce, trávíme je společně s manželem a dětmi podle tradic, které nám předali rodiče, a vždycky se nakazíme tou optimistickou atmosférou spojenou s narozením a nadějí na život. Nicméně jako onkolog se Vánoc děsím. Platí totiž pravidlo, že všechny nejstrašnější zdravotní komplikace i špatné zprávy týkající se vývoje nemoci se koncentrují právě do období okolo Vánoc. Bylo to tak i vloni, jen všechno to neštěstí dostalo nějak podivně stejnou podobu. Nezávisle na sobě mi moje tři nemocné s karcinomem prsu a velmi malým dítětem, které úspěšně intrauterinně přežilo moji onkologickou léčbu, na dotaz, proč jsou tak smutné, odpovědělo, že je právě opustil otec dítěte. Nedovedu si vůbec představit, jak se mohou vyrovnat s takovou „sendvičovou“ bolestí. Těžká nemoc, zátěž nedávno proběhlého těhotenství a porodu, a teď smutek, strach a nejistota v rámci nové opuštěnosti.

V americké studii provedené u tisíců párů s onkologickou diagnózou bylo zjištěno, že v průměru není rozpad vztahu častější než u zdravé populace. Pokud se ale problém rozdělí genderově, opouštějí zdravé ženy nemocné muže jen ve 3 %, kdežto zdraví muži nemocné ženy v 21 %. V našem souboru nemocných v rámci Projektu 35 je toto procento ještě vyšší a pohybuje se okolo jedné třetiny rozbitých partnerských vztahů. O tomto fenoménu se velmi málo mluví a zcela chybí společenská stigmatizace takového činu. V intencích postmoderní kapitalistické společnosti, v níž je každý v rámci absurdního liberalizmu zodpovědný jen sám za sebe, se zcela vytrácí solidarita se slabými a nemocnými. Naopak chudoba, choroba, handicap znamenají odsouzení do role „socky“, společensky inferiorní osoby, která nemá co pohledávat ve společnosti silných, úspěšných, krásných a nic na tom nemění fakt, že často plasticky upravených manažerů, podnikatelů a rentiérů.

Když jsem hledala nějaký pozitivní bod, od kterého by se moje zkrušené pacientky mohly odrazit, nabídla jsem jim hypotetický scénář jejich života bez nemoci v mládí. Pravděpodobně by s bývalým partnerem prožily velkou část života, zklamání by přišlo v době, kdy by bylo možná už těžké životní cestu nějak zásadně změnit. Teď na to mají spoustu času (alespoň upřímně doufám) a přehození životní výhybky může být pro ně i dítě spíše k lepšímu. Doporučila jsem jim, aby se pokusily hlavně kvůli sobě a svému zdraví odpustit, protože negativní emoce nejsou dobré pro vývoj nemoci. Smutní, zklamaní, nešťastní a opuštění pacienti mají podle klinických studií kratší celkové přežití a častěji ukončují léčbu nemoci předčasně pro ztrátu motivace. Já ale věřím, že někde určitě existují charakterní, zodpovědní a slušní muži, které Lucie, Pavlína i Katka a mnoho dalších brzo potká…

Moc bych jim to přála.

Praha, prosinec 2013