Obor pracovní lékařství a Francie

Vážení kolegové,

při přípravě dalšího dvojčísla našeho časopisu jsem se začetla do staršího čísla časopisu Occupationa and Environmental Medicine. V prosincovém čísle z roku 2024 mne zaujal jeden ze článků, kde vyšla obsáhlá francouzská studie: „What do medical students, residents and graduated physicians think about occupational physicians? Across-national survey on stereotypes.“ (Co si myslí studenti medicíny, rezidenti a vystudovaní lékaři o pracovních lékařích) autorů Cédric J., Grnck R. Evan G. a další.

Jistě není nezajímavé, že pracovní lékařství je jako specializace uzákoněna ve Francii již v roce 1946, náplň oboru je prakticky shodná s naším pojetím pracovního lékařství –⁠ tj. chránit pracovníky před poškozením zdraví z práce a předcházet poškození, která by omezovala pracovní zařazení. K 1. lednu 2021 byl počet lékařů v tomto oboru ve Francii 4 275 lékařů, šlo o pokles o 20 % oproti roku 2010. Pracovat v oboru pracovní lékařství mohou lékaři až po složení rezidenční zkoušky, která určuje jejich specializaci (tj. obdoba naší atestační zkoušky). Studie týkající se lékařů pracovního lékařství byla součástí studie, která sledovala stereotypy 44 existujících specializací ve Francii, a probíhala v březnu až dubnu 2021.

A jaký byl výsledek studie? Cituji svůj nedokonalý překlad části diskuse:

Základní informace o dovednostech pracovního lékaře a každodenní praxi ukazují, že představa účastníků o prací pracovních lékařů je často spojena s jejich aktivitami, dovednostmi a pracovním prostředím více než tím, čím jsou nebo co představují. Hlavními kritérii byl zájem o sledované patologie (23,8 %), možnost soukromé praxe (15,6 %) a kontakt s pacienty (13,7 %), tři kritéria, která platí i pro pracovní lékařství. Zdá se, že to podporuje hypotézu, že studenti nejsou dostatečně obeznámeni s touto specializací. Nejvíce je zastoupena třída o negativním stereotypu o pracovním lékařství (38,7 % slov), obsahuje slova, která jsou i hrubá. Neznalost dovedností pracovního lékaře může mít za následek nedostatečnou spolupráci mezi specializacemi a ztrátu příležitostí pro pacienty, kteří nemohou mít prospěch z interdisciplinární péče. Naštěstí se téměř 20 % slov týkalo pozitivní hodnocení práce pracovních lékařů, se slovy jako„pestrá práce“, „zajímavá“ nebo„nepostradatelná“. V této studii téměř polovina studentů medicíny někdy absolvovala hodiny pracovního lékařství, 80,7 % rezidentů a 77,2 % diplomovaných lékařů. Zdá se, že pracovní lékařství je nyní vyučováno více než dříve, vzdělávání v oboru pracovní lékařství je na konci studia medicíny. Z praktického hlediska jen 6,5 % studentů medicíny, 18,0 % rezidentů a 48,7 % diplomovaných lékařů někdy vidělo, co pracovní lékařství skutečně zahrnuje. Jde o obor, kde se spojují lékařské znalosti a znalosti pracovního prostředí. Studenti a další specialisté si tento aspekt z velké části neuvědomují a jsou málo citliví na pracovní rizika, přestože ta zůstávají hlavním problémem veřejného zdraví. Zavedení povinné rotace během lékařské fakulty na všech typech oddělení pracovního lékařství by mohlo být cestou ke zvýšení sociální reprezentace pracovního lékařství. Iguacel prokázali, že studium pracovního lékařství zvýšilo zájem studentů o tuto specializaci; 56,6 % považovalo studium této specializace za zajímavé po vyučování ve srovnání s 34,5 % dříve. Práce doktora Sahuta zkoumala informovanost o oboru pracovního lékařství u studentů medicíny, rezidentů a dalších lékařů. Zatímco pouze 19 % studentů považovalo pracovní lékařství za možnost kariéry, 92 % se cítilo nedostatečně informováno o oboru. Po zhlédnutí videa představujícího odbornost chtělo 59 % absolvovat stáž na oddělení pracovního lékařství. Všechny podskupiny dotazované populace měly po zhlédnutí videa výrazně lepší představu o pracovním lékařství. Zpracovaná studie měla několik silných stránek –⁠ jedná se o první francouzskou národní nebo mezinárodní studii založenou na sledování názorů na pracovní lékařství od studentů medicíny, po rezidenty a diplomované lékaře. Studie se zúčastnilo 404 respondentů pocházejících ze všech specializací a ze všech francouzských území. Vzorek respondentů byl složen ze dvou třetin žen, zatímco ty představují téměř polovinu lékařské populace ve Francii. Studie byla omezena na jednu zemi a respondenti představovali méně než 1 % z 300 000 studentů medicíny a lékařů ve Francii. Nicméně počet účastníků byl dostatečný, aby splnil doporučení kvalitativních studií založených na teorii sociálních reprezentací zahrnujících více než 100 účastníků pro vytvoření stabilní a relevantní prototypové analýzy.

Jistě by bylo zajímavé obdobnou studii provést i v naší republice, kde je situace ještě komplikována tím, že jako pracovní lékař provádějící pracovnělékařskou péči mohou pracovat i praktičtí lékaři bez atestace z oboru pracovní lékařství a ani během přípravy k atestaci z oboru všeobecné praktické lékařství nemají povinnou stáž na odděleních a klinikách pracovního lékařství, které jsou akreditovány ke vzdělávání. Tito lékaři si často neuvědomují, v jakých rizicích pracují jejich klienti, kteří přicházejí na pracovnělékařské prohlídky a výsledkem je, že tyto prohlídky provádějí pouze formálně. Navíc situace, kdy jsou prohlídky již i legislativně omezeny, nepřináší oboru do budoucnosti mnoho hezkých vyhlídek –⁠ snad jen v budoucnu více nemocí z povolání! A tím budou spokojeni především Ti, co chtějí vidět patologické nálezy!