Příspěvek k dějinám farmakologie (období raného římského císařství)


Contribution to the history of pharmacology (The early Roman empire)

This article is a contribution to the history of pharmacology in the early Roman empire. It contains texts mainly written in Latin: the works of Aulus Cornelius Celsus, Scribonius Largus and Plinius Maior (Pliny the Elder). It describes their structure and contributions to the history of medicine and gives examples of some prescriptions and drugs in the original language and in Czech.

Keywords:
pharmacology – the history of pharmacology – Aulus Cornelius Celsus – Scribonius Largus – Plinius Maior (Pliny the Elder) – Pedanios Dioskoridés – Galénos


Autoři: Drahomíra Tesařová
Působiště autorů: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave, n. o. (detašované pracoviště Praha)
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2014; 153: 158-161
Kategorie: Dějiny lékařství

Souhrn

Článek je příspěvkem k dějinám farmakologie v období raného římského císařství. Vybírá především texty psané latinsky, a to díla Aula Cornelia Celsa, Scribonia Larga a Plinia Staršího. Charakterizuje jejich strukturu a přínos k dějinám medicíny. Uvádí příklady některých receptů a léčiv v originále i v českém překladu.

Klíčová slova:
farmakologie – dějiny farmakologie – Aulus Cornelius Celsus – Scribonius Largus – Plinius Starší (Maior) – Pedanios Dioskoridés – Galénos


V období raného římského císařství, v 1. století n. l., vznikají některá latinská díla věnovaná „té části medicíny, která bojuje spíše léky“ (1). Na těchto spisech můžeme tedy sledovat snahu římských autorů shrnout veškeré poznatky o léčivých látkách jak z říše rostlinné, tak i říše živočišné, jež byly v této době dostupné, a postavit studium těchto látek na systematickou základnu. Můžeme tak sledovat počátky farmakologie v období raného římského císařství. Postupně se zmíníme o Aulu Corneliu Celsovi, Scriboniu Largovi a Pliniovi Starším.

Aulus Cornelius Celsus je třetí římský encyklopedista, jehož dílo se zachovalo ve zlomcích. Po vzoru svých předchůdců - encyklopedistů M. Porcia Catona a M. Terentia Varrona – zpracoval dílo o medicíně, vojenském umění, rétorice, filozofii a právnictví. Z tohoto souboru nazvaného Artes (Vědy) se ovšem zachovala část De medicina (O lékařství) o osmi knihách, která vyšla v roce 25 n.l. a která představuje nejvýznačnější zachované latinské dílo o medicíně.

Části medicíny, která bojuje spíše léky, věnuje Aulus Cornelius Celsus ve svém spise De medicina (O lékařství) z osmi knih knihy dvě, a to pátou a šestou. Zmiňuje se o autorech, kteří se tomuto oboru věnovali jako jeho předchůdci – o Erasistratovi, empiricích, Hérofilovi, ale i o Asklépiadovi, jenž obrátil svoji pozornost z  důvodu, že léky neprospívají žaludku, ke změně způsobu stravování: …et cum omnia fere medicamenta stomachum laedant malique suci sint, ad ipsius victus rationem potius omnem curam suam transtulit (Cels. De med. V, 2) – protože téměř všechny léky škodí žaludku a špatné jsou šťávy, přenesl svoje léčení na způsob samotné stravy (2). Celsus ovšem názor Asklépiadův nesdílí. Považuje farmacii za součást medicíny, již nelze oddělit, a zdůrazňuje, že léky mají v mnohých případech svoji nenahraditelnou úlohu.

V páté knize mluví Celsus o lécích na nemoci postihující celé tělo, jako např. na vředy, strumu, onemocnění jater či močové obtíže (3):

„Adversus urinae difficultatem piperis longi, castorei, murrae, galbani, papaveris lacrimae, croci, costi unciae singulae; styracis, resinae terebenthinae pondo sextantes, melabsinthi cyathus. Ex quibus ad magnitudinem fabae Aegyptiae et mane et cenato dari debet.“ (Cels. De med. V, 24, 16).

  • Proti obtížím při močení po jedné unci dlouhého pepře, bobroviny, myrhy, galbanu, tekutiny z máku, šafránu a kostu (zázvoru); dvě unce sturače a terebinthové pryskyřice, odměrku rozinkového vína. Směs z těchto látek v množství ve velikosti egyptského bobu se má podávat ráno a po jídle.

V šesté knize přechází autor spisu De medicina (O lékařství) na onemocnění nebo úrazy jednotlivých částí těla, počínaje od hlavy (oči, uši, ústa, zuby aj.) až k prstům (4):

„Solent etiam carbunculi ex inflammatione nasci, nonnumquam in ipsis oculis, nonnumquam in palpebris, et in his ipsis modo ab interiore modo ab exteriore. – In hoc casu … cibus minuendus, lac potui dandum, ut acria quae laeserunt leniantur. … Atque hic quoque Nilei collyrium optimum est: si tamen carbunculus in exteriore palpebrae parte est, ad cataplasmata aptissimum est lini semen ex mulso coctum; aut si id non est, tritici farina eodem modo cocta.” (Cels. De med. VI, 6, 10).

  • Obvykle také vznikají ze zánětu karbunkuly, někdy na samotných očích, někdy na očních víčkách, na nich hned na vnitřní straně, hned na vnější. – V tomto případě je třeba … omezit jídlo a dávat k pití mléko, aby se zmírnilo ostré, které škodí. … Zde je také nejlepší nilská oční mast: jestliže je karbunkul přesto na vnější části víčka, ke kašovitému obkladu je nejvhodnější uvařené lněné semeno s medovinou; nebo jestliže není, pšeničná mouka uvařená stejným způsobem.

Autor podává přehled o lécích jednoduchých i složených (compositiones) i o protijedech (antidotes) a popisuje často velmi komplikované recepty.

Nejsystematičtější a nejucelenější farmakologický spis však napsal Scribonius Largus pod názvem Compositiones (O sestavování léků).

Scribonius Largus byl zřejmě propuštěncem učeného muže, který získal vzdělání v medicíně za císaře Tiberia (5). Narodil se na Sicílii a lékařskému řemeslu se naučil od ostrovních helénistických praktických lékařů. Stal se dvorním lékařem a průvodcem císaře Claudia na jeho tažení do Británie. V letech mezi lety 44 a 48 n.l. napsal knihu Compositiones (O sestavování léků), knihu receptů, v níž shrnul lidové léčivé prostředky užívané v tehdejší době. Toto dílo obsahuje 271 návodů k přípravě léků určených k terapii nejrůznějších chorobných stavů od bolestí hlavy až po dnu, přičemž byla u všech uváděna prokázaná účinnost. Autorova zmínka v úvodním věnování prokurátoru C. Iuliu Callistovi, jenž měl na starost knihy, o svých lékařských spisech latinských („scripta mea Latina medicinalia“ – 6) vedla některé badatele k domněnce, že vedle latinské verze existovala původně i verze řecká, že dílo bylo nejprve napsáno řecky a později bylo přeloženo do latiny (7).

Scribonius Largus ve svém spise vyjmenovává léky na choroby a capite ad calcem, od hlavy k patě, což byl v antice oblíbený systém klasifikace. Začíná recepty na bolesti hlavy, mastmi na ztenčení jizev, mastmi na oči, poraněné uši, dále popisuje léčbu krvácení z nosu, polypů, bolestí zubů, krvácení dásní a rakoviny v ústech (8):

„Ad fluorem gingivarum … prosunt eis lentisci folia arida contusa et cribrata tenuiter perforato cribro; …“ (Scribon. Comp. LXI).

  • Ke krvácení dásní … prospívají rozdrcené suché listy lentišku, proseté přes jemné sítko; …

Dále pokračuje zmínkami o angíně, strumě, krvácení z tepny či z plic, o tvrdnutí jater, o poranění ledvin a kamenech v ledvinách (9):

„Ad renum tumorem et exulcerationem, etiam si sanguinolentam urinam facient: rosae aridae foliorum, papaveris nigri seminis, nucleorum pineorum paria pondera contunduntur seorsum et in unum miscentur; inde datur quantum nux iuglandis ex passi cyathis duobus et aquae cyathis tribus.“ (Scribon. Comp. CXLIII).

  • Ke zduření a poranění ledvin a také jestliže vylučují moč s krví: stejné váhy listů suché růže, semene černého pepře a jader borovic se rozdrtí odděleně a potom se smíchá v jedno; potom se přidá stejně tolik vlašského ořechu se dvěma odměrkami rozinkového vína a třemi odměrkami vody.

Autor charakterizuje protijedy při uštknutí hadem a radí, co dělat proti jedovatým látkám ze živé i neživé přírody, např. proti opiu, bolehlavu a jiným jedovatým rostlinám, španělským mouchám, sádře apod. (10):

„Gypso poto stomachus venterque dolore vasto urgentur, frigidus sudor subsequitur, oculi sanguinolenti conspiciuntur, urina alba redditur, concrescit in aliqua parte ventris quod potum est et tactu quasi saxum percipitur. Adiuvari autem debent, qui his malis vexantur, cinere lixivia e sarmentis facta quam plurima pota, item aqua thymum aut origanum decoctum habente.“ (Scribon. Comp. CLXXXII).

  • Po vypití sádry je jícen i žaludek svírán nesmírnou bolestí, následuje ledový pot, oči se podlévají krví, je vylučována bílá moč, na některé straně žaludku se zvětšuje to, co bylo vypito a co na dotyk vypadá jako kámen. Léčit ty, kteří jsou postiženi tímto neduhem, je třeba nápojem z vyluhovaného  popela z větviček révy. Tohoto nápoje je třeba co nejvíce vypít. Stejně je možné léčit vodou z odvaru tymiánu a oregána.

Scribonius Largus zakončuje své dílo Compositiones (O sestavování léků) popisem různých druhů hojivých náplastí na rány po kousnutí, popáleninách, omrzlinách, náplastí na svrab, lepru aj. a doporučením různých zábalů zmírňujících bolesti. Jeho spis excerpoval a hojně a zcela zjevně využil v 5. století Marcellus Empiricus z Bordeaux ve své knize De medicamentis (O lécích). K dějinám farmakologie ve starověkém Římě přispěl také Gaius Plinius Secundus, autor rozsáhlé encyklopedie věd a umění v 37 knihách Naturalis historia (Přírodověda).

Dílo začíná kosmogonií, pokračuje zeměpisem, naukou o člověku, pak následuje botanika a hospodářství, lékařství samo o sobě a nerosty v životě i v umění. Je věnováno císaři Vespasiánovi a jeho synu Titovi. Autor přečetl množství knih – podle svých slov asi 2000 svazků, učinil si z nich výpisky a své výtahy zkombinoval do nové knihy.

Lékařství jsou věnovány knihy XXIV až XXXII. Podobně jako Cato chce Plinius poskytnout tradiční římskou medicínu. Obsah jednotlivých knih nemá ovšem logickou návaznost. V knize XXIX se Plinius zmiňuje o lékařství u Řeků, zároveň však dodává, že římská důstojnost nepraktikuje toto řecké umění a že málokteří ze ctihodných Římanů minulosti se jím zabývali (11). U Římanů byl pro tento obor menší zájem, i když se tito snaží o vše užitečné a baží po všem, co je ctnostné (12). Různá povaha léků a množství předpisů a pokynů jej však přivedla k nutnosti povědět něco více o lékařském umění samotném (13).

Plinius přebírá znalosti Řeků a popisuje řadu bylin, jejich jména i jejich účinné působení, např. (14): „Linozostis sive parthenium Mercurii inventum est. Ideo apud Graecos Hermu poan multi vocant eam, apud nos omnes Mercurialem. …Hippocrates miris laudibus in mulierum usum praedicavit has,…Ille eas vulvae cum melle vel rosaceo vel lirino vel irino admovit, item ad ciendos menses secundasque.“ (Plin. Nat. hist. XXV, 18, 38–40).

  • Bylinu Linozostis anebo Parthenion objevil Hermés (Merkur) bůh. Řekové jí říkali Hermupoa, Římané Mercurialis. …Hippokratés mluví chvalně o užitečnosti této byliny v ženských věcech,…Hippokratés předpisoval přikládat také ty byliny na dělohu se silicí růžovou, kosatcovou nebo liliovou, dále k podpoře menstruace a u druhého porodu.

„Psyllion alii cynoida, alii crystallion, alii Sicelicon, alii cynomyiam apellant,…Vis ad refrigerandum et discutiendum ingens. Semen in usu. Fronti inponitur in dolore et temporibus ex aceto et rosaceo aut posca; ad cetera inlinitur.“ (Plin. Nat. hist. XXV, 90, 140).

  • Bylina nazývaná Psyllion, podle jiných Cynoides, též Crystallion, též Sicelicon, též Cynomyia (druh jitrocele),…Má mocnou sílu chladicí a rozháněcí. Semena se užívá k léčení. Přikládá se na čelo při bolesti a na spánky, rozpuštěná v octě a v růžovém oleji nebo v octové vodě; proti ostatním bolestem se vtírá.

Popisu léčivých rostlin jsou věnovány knihy XXIV, XXV, XXVI a XXVII. V knize XXVII se dozvídáme také o rostlinách jedovatých, které mohou sloužit jako protijedy (15):

„Constat omnium venerorum ocissimum esse aconitum et tactis quoque genitalibus femini sexus animalium eodem die inferre mortem. … Hoc quoque tamen in usus humanae salutis vertere scorpionum ictibus adversari experiendo datum in vino calido. …, sola haec pugna est, …, duo venena in homine conmoriuntur, ut homo supersit.“ (Plin. Nat. hist. XXVII, 2, 4–5).

  • Je známo, že nejprudší ze všech jedů je oměj šalamounek a že jestliže se dotkne rodidel živočichů ženského pohlaví, téhož dne způsobuje smrt. … Přesto i tento se obrací ve prospěch lidského zdraví tím, že podle zkušenosti podaný v horkém víně pomáhá při bodnutí štírů. …, takový to je boj, …, dva jedy v člověku působí proti sobě, takže člověk přežívá.

Množství rostlin v přírodě se Pliniovi jeví jako dílo bohů nebo aspoň božího řízení (16).

Při popisu léčivých prostředků však autor nedodržuje systém chorob „od hlavy k patě“, jak jsme jej nalezli u Scribonia Larga. Knihy na sebe nenavazují; pouze v knize XXVII jsou rostliny řazeny abecedně. Ve srovnání se Scriboniem však Plinius zaznamenává i různé mýty, pověry i osudy historických osobností.

V dalších knihách se autor zmiňuje o tom, jaká jsou léčiva živočišného původu a co je prospěšné k léčbě ze zvířat a živočichů, dokonce i z lidského těla (17):

„Aures purgat fel pecudis cum melle, canini lactis instillatio sedat dolorem, gravitatem adeps cum absinthio et oleo vetere, item adeps anserinus;…Utuntur et per se ovis formicarum,…” (Plin. Nat. hist. XXIX, 39, 133).

  • Uši čistí dobytčí žluč s medem, dávky po kapkách psího mléka tiší bolest, těhotenství prospívá lůj s pelyňkem a starým olejem, rovněž husí sádlo;… Užívají se sama o sobě i mravenčí vejce,…

Léčiva ze živé přírody doplňují také účinky léčivých vod a minerálů (18):

„Quae in Baiano Posidianae vocantur, nomine accepto a Claudii Caesaris liberto,… Iam generatim nervis prosunt pedibusve aut coxendicibus, aliae luxatis fractisve, inaniunt alvos, sanant vulnera, capiti, auribus privatim medentur,…“ (Plin. Nat. hist. XXXI, 2–3, 5–6).

  • A ty v Bajích se nazývají Posidianské vody, jméno dostaly podle propuštěnce císaře Claudia,…Všeobecně prospívají nervům, nohám nebo kyčlím, jiné vykloubeninám nebo zlomeninám, uvolňují dutiny, léčí rány, léčí hlavu a uši,…

„Salis natura … est … in medendo vero mordens, adurens, repurgens, extenuans, dissolvens, stomacho tantum inutilis, praeterquam ad excitandam aviditatem. Adversus serpentium morsus cum origano, melle, hysopo, …auxiliatur,…“ (Plin. Nat. hist. XXXI, 45, 98).

  • Povaha soli je … však při léčení kousavá, pálivá, čistící, zmírňující, uvolňující, pouze škodící žaludku, kromě toho slouží k povzbuzení vášně. Proti kousnutí hady pomáhá s oregánem, medem a ysopem,…

Plinius shromáždil bohatý materiál a zachoval množství cenných zpráv, z nichž se převážná část ztratila. Jeho dílo však zůstává kompilační, nesoustavné a z hlediska dějin medicíny nepředstavuje nic významného. Přesto bylo dílo hojně opisováno a výtahy z kapitol o medicíně pod názvem Medicina Plinii (Lékařství Pliniovo), které vznikly ve 4. stol., měly velký význam pro uchování vědomostí ve středověku a staly se v této době velmi oblíbenými.

Vedle latinských spisů vznikla v době římské i díla lékařů řeckých, zabývající se léčivými látkami. Autorem jednoho z nich je Pedanios Dioskoridés, který působil jako řecký lékař v Neronově armádě.

Pedanios Dioskoridés napsal řecký spis Peri hýlés iatrikés, známý též pod latinským názvem De materia medica (O léčivých látkách), který podle autorovy předmluvy vznikl z potřeby nějakého učení o lécích, které by s celou lékařskou vědou bylo spojeno a které by všem jejím součástem prokazovalo tu nejúčinnější pomoc (19).

Dílo o pěti knihách obsahuje přehled léčiv ze živé i neživé přírody, z říše rostlinné, ale i živočišné a nerostné. Popisuje místo, kde se léčiva vyskytují; u rostliny uvádí její vzhled, všechna užívaná jména, technologii sběru i její léčebné účinky.

Dioskoridés seznámil své čtenáře asi se 600 různými rostlinnými druhy. Většinu z nich identifikoval v roce 1857 Ch. Daubeny (tabulka je otištěna v Guntherově vydání anglického překladu, New York 1959 – 20). O Dioskoridovy poznatky se v hojné míře opírali také antičtí lékaři pozdější, např. Galénos, který popsal celkem 473 léčivých látek rostlinného, živočišného i minerálního původu (21).

V tomto článku jsme se pokusili ukázat snahy především latinských autorů v 1. stol. n. l. vytvořit ucelený systém léčivých látek pocházejících z rostlin, živočichů i minerálů. Zásluhou Scribonia Larga vznikl systém popisu léčiv na choroby a capite ad calcem, od hlavy k patě, který ovlivnil farmakologické příručky v několika dalších staletích. Díky uvedeným autorům byly rovněž zachovány a shrnuty všechny poznatky Řeků, které prostřednictvím děl těchto autorů byly předávány dalším generacím až do středověku.

Aulus Cornelius Celsus – římský spisovatel z 1. století n. l., encyklopedista, autor spisu o lékařství

Scribonius Largus – římský lékař z 1. století n. l., působil u dvora císaře Claudia, autor sbírky receptů

Gaius Plinius Secundus – významný římský úředník a spisovatel z 1. století n. l., autor encyklopedie o přírodě

Pedanios Dioskoridés z Anazarby – řecký lékař druhé poloviny 1. století n.l., významný antický botanik a farmakolog, autor první zachované soustavné práce o léčivých rostlinách

Galénos – řecký lékař 2. století n. l. nejslavnější lékař římské doby císařské, autor děl z anatomie, farmakologie aj.

Zkratky

Cels. De med. Aulus Cornelius Celsus De medicina

Scribon. Comp. Scribonius Largus Compositiones

Plin. Nat. hist. Gaius Plinius Secundus Naturalis historia

ADRESA PRO KORESPONDENCI

PhDr. Drahomíra Tesařová, CSc.

Kafkova 593/35, 160 00 Praha 6

e-mail: te.drahomira@seznam.cz


Zdroje

1. A. Cornelii Celsi quae supersunt. Lipsiae et Berolini: Teubner 1915.

2. Originál citujeme z knihy A. Cornelii Celsi quae supersunt. Lipsiae et Berolini: Teubner 1915; český překlad je vlastní.

3. viz pozn. 2.

4. viz pozn. 2.

5. Scribonius Largus. Compositiones. Leipzig: Teubner 1983. Praefatio S. Sconocchia, s. 5.

6. Scribonius Largus. Compositiones, s. 5.

7. Wellmann M. Zur Geschichte der Medizin im Altertum. Hermes 1912; 47; 1–2.

8. K latinskému originálu z výše citované knihy Scribonia Larga uvádíme překlad vlastní. Český překlad tohoto spisu neexistuje; dílo bylo přeloženo pouze částečně do němčiny: Rinne F. Das Rezeptbuch des Scribonius Largus, zum ersten Male teilweise ins Deutsche übersetzt und mit pharmakologischem Kommentar versehen. Historische Studien aus dem Pharmakologischen Institute der Kaiserlichen Universität Dorpat. Halle 1896.

9. viz pozn. 8.

10. viz pozn. 8.

11. Plin. Nat. hist. XXIX, 8, 17 - Solam hanc artium Graecarum nondum exercet Romana gravitas; in tanto fructu paucissimi Quiritium attigere,…

Jediným tímto z řeckých umění se nezabývá římská důstojnost; tohoto plodu se dotkli jen málokteří z Římanů,… Originál je citován z knihy Pline l’Ancien. Histoire naturelle. Paris: Société d´édition „Les belles lettres“, 1962. Kniha XXIX; český překlad je vlastní.

12. Plin. Nat. hist. XXV, 2, 4 – Minus hoc quam par erat nostri celebravere, omnium utilitatium et virtutum rapacissimi,…

Menším zájmem jsme se v tomto oboru vyznamenali my, Římané, ač se přímo dereme po všem užitečném a bažíme po všem, co je ctnostné. Originál citujeme z knihy PLINE L´ANCIEN. Histoire naturelle. Paris: Société d’édition „Les belles lettres“, 1974. Kniha XXV, a český překlad z knihy PLINIUS STARŠÍ. Kapitoly o přírodě. Přel. František Němeček. Praha: Svoboda, 1974.

13. Plin. Nat. hist. XXIX, 1, 1 – Naturae remediorum atque multitudo instantium ac praeteritorum plura de ipsa medendi arte cogunt dicere,…

Povaha léků a množství současných i minulých receptů nutí říci více o samotném lékařském umění,… Originál je citován z knihy Pline l’Ancien. Histoire naturelle. Paris: Société d’édition „Les belles lettres“, 1962. Kniha XXIX; český překlad je vlastní.

14. Originál citujeme z knihy Pline l’Ancien. Histoire naturelle. Paris: Société d’édition „Les belles lettres“ 1974. Kniha XXV, a český překlad z knihy Plinius Starší. Kapitoly o přírodě. Přel. František Němeček. Praha: Svoboda 1974.

15. Originál citujeme z knihy Pline l’Ancien. Histoire naturelle. Paris: Société d’édition „Les belles lettres“ 1959. Kniha XXVII. Český překlad je vlastní.

16. Plin. Nat. hist. XXVII, 1, 2 – Nunc vero deorum fuisse eam [sc. munificentiam naturae]apparet aut certe divinam,…

Nyní se nám tato věc jeví jako dílo bohů nebo aspoň božího řízení, …Citát z knihy Pline l’Ancien. Histoire naturelle. Paris: Société d’édition „Les belles lettres“ 1959. Kniha XXVII. Český překlad F. Němečka.

17. Originál je citován z knihy Pline l’Ancien. Histoire naturelle. Paris: Société d’édition „Les belles lettres“ 1962. Kniha XXIX; český překlad je vlastní.

18. Originál je citován z knihy Pline l´Ancien. Histoire naturelle. Paris: Société d’édition „Les belles lettres“ 1972. Kniha XXXI; český překlad je vlastní.

19. Pedanios Dioscorides Anazarbeus. De materia medica. Lipsiae: Officina 1ibraria car. Cnoblochii 1829.

20. Encyklopedie antiky. Praha: Academia 1973; 150.

21. Porter R. Největší dobrodiní lidstva. Přel. J. Hořejší. Praha: Prostor 2001; 102.

Štítky
Adiktológia Alergológia a imunológia Angiológia Audiológia a foniatria Biochémia Dermatológia Detská gastroenterológia Detská chirurgia Detská kardiológia Detská neurológia Detská otorinolaryngológia Detská psychiatria Detská reumatológia Diabetológia Farmácia Chirurgia cievna Algeziológia Dentální hygienistka

Článok vyšiel v časopise

Časopis lékařů českých

Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Kurzy

Zvýšte si kvalifikáciu online z pohodlia domova

Eozinofilní granulomatóza s polyangiitidou
nový kurz
Autori: doc. MUDr. Martina Doubková, Ph.D.

Všetky kurzy
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa