Laureáti Nobelovy ceny


Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2008; 147: 455-456
Kategorie: Laureáti Nobelovy ceny

V roce 1950 získal Nobelovu cenu Edward Calvin Kendall za objevení, popsání stavby a klinické využití kortikoidů, hormonů kůry nadledvin. Tuto cenu obdržel společně s Philipem S. Henchem a Tadeusem Reichsteinem.

Edward Calvin Kendall

(1886–1972)

Edward Calvin Kendall se narodil 8. března 1886 v South Norwalk jako třetí z osmi dětí v rodině zubního lékaře. Už na střední škole se zajímal o chemii. Univerzitní vzdělání získal na Columbia University, kde studoval přírodní vědy a pak se specializoval na chemii.

Po studiích byl krátký čas (1910–1911) zaměstnán u farmaceutické společnosti Parke-Davis Company v Detroitu ve státě Michigan. V letech 1911–1914 působil v nemocnici sv. Lukáše ve státě New York, kde se zabýval výzkumem štítné žlázy. V roce 1914 se mu podařilo izolovat v čisté formě hormon tyroxin. Tento objev byl publikován v Journal of the American Medical Association roku 1915.

Od roku 1914 působil na Mayo Clinic v Rochesteru ve státě Minnesota. Zde se soustředil na výzkum nadledvinek, zejména jejich kůry, která vylučuje řadu hormonů. Této práci zasvětil více než 20 roků.

Kendall vycházel z poznatků britského lékaře Thomase Addisona, který na základě svého klinického pozorování pacientů (svalová ochablost, nutkání ke zvracení, tmavnutí pokožky, chronická slabost, průjmy, depresivní stavy) popsal chorobu, jejíž podstatou je selhání nadledvinek v důsledku produkce hormonů a končí zpravidla smrtí. V prosinci 1933 Kendall oznámil, že se mu podařilo izolovat krystalickou organickou substanci z kůry nadledvin. Tuto krystalickou substanci podával injekčně umírajícím psům, kterým byly odebrány nadledviny. U některých jedinců pozoroval rapidní zlepšení zdravotního stavu, někteří testovaní psi byli dokonce schopni života bez nadledvin právě díky této látce. Po hlubších analýzách se ukázalo, že extrakt z kůry nadledvin obsahuje několik sobě podobných sloučenin.

Kendall nejprve označil izolované látky podle písmen abecedy A, B, E a F. Kendallova sloučenina A byl 11-dehydrokortikosteron, sloučenina B kortikosteron, sloučenina E 17-hydroxy-11-dehydrokortikosteron (kortizon) a sloučeina F 17-hydroxykortikosteron (kortizol).

V té době si byl jistý, že hormony kůry nadledvin zajišťují regulaci hospodaření s minerálními látkami.

Během druhé světové války se svým dlouholetým spolupracovníkem Philipem S. Henchem pokračoval ve výzkumu využití hormonů kůry nadledvin, zjistil protizánětlivé vlastnosti kortikoidů, které nacházejí celou škálu uplatnění, a díky tomu získal na výzkum dokonce podporu od americké armády.

V září 1948 byl podáván kortizon pacientce, která trpěla revmatickou artritidou a posledních pět let byla pro velké bolesti upoutaná na lůžko. Do týdne po aplikaci kortizonu začala tato pacientka chodit, dokonce absolvovala krátké procházky mimo areál nemocnice. Během následujících sedmi měsíců byl podán kortizon více než 30 pacientům. O výsledku tohoto výzkumu byla už 20. dubna 1949 podána zpráva a již začátkem roku 1950 se slovo kortizon dostalo do slovníku.

Edward Kendall převzal Nobelovu cenu v prosinci 1950. Od roku 1951 působil jako hostující profesor na biochemickém oddělení Princeton University. Za své vědecké úsilí obdržel kromě řady jiných cen také Lasker Award of the American Public Health Service a Passano Award of the Passano Foundation in San Francisco.

Edward Calvin Kendall zemřel 4. května 1972 v Princetonu.

Philip Showalter Hench

(1896–1965)

Philip Showalter Hench se narodil 28. února 1896 v Pensylvánii (Pittsburgh). V roce 1920 obdržel doktorát medicíny na univerzitě v Pittsburghu. Jeho působení na Mayo Clinic, začíná v roce 1923, kdy se stává prvním asistentem na oddělení revmatologických chorob a o málo let později toto oddělení řídí.

Ve svém profesním životě se zaměřil na artritická onemocnění. V dubnu 1929 zjistil, že u 65letého pacienta trpícím artritidou došlo ke zlepšení jeho stavu den po té, co onemocněl žloutenkou. Žloutenka pominula za 4 týdny, avšak zlepšení stavu pacienta trvalo 7 měsíců. V roce 1933 popsal případy sedmi pacientů trpících chronickou infekční artritidou, u kterých se rapidně zlepšil stav během a určitou dobu po prodělání žloutenky různého původu, buď jako obstrukční ikterus (žloutenka způsobená ucpáním žlučových cest nádorem, cystou či žlučovým kamínkem) nebo infekční hepatitida. V roce 1938 se mu podařilo shromáždit dalších 31 případů dočasného zlepšení artritických příznaků během žloutenky. Zjistil, že tento efekt se dostavuje také během těhotenství, infekce a pooperačního stavu. Na základě těchto pozorování došel postupně k závěru, že se v těle musí při určitých stavech vyplavovat látka, která zmírňuje příznaky určitých chorob. Tuto látku označil písmenem X.

Na Mayo Clinic se seznámil a začal spolupracovat s doktorem E. C. Kendallem. Hench jako revmatolog měl bohaté klinické zkušenosti ze své praxe a vycházel z předpokladu, že právě nadledviny by mohly být zdrojem té látky, kterou označil jako X. A byl to on, kdo vybral 29letou na lůžko upoutanou pacientku s revmatickou artritidou, které byl v září roku 1948 poprvé aplikován kortizon.

Dr. Hench publikoval mnoho studií z oblasti revmatologických chorob, byl zakládajícím členem Americké revmatologické společnosti, které v letech 1940–1941 předsedal. Kromě Nobelovy ceny (1950) obdržel mnoho dalších významných cen a uznání, mezi které patří Lasker Award (1949), Criss Award (1951) a čestný doktorát na Lafayette College a Jefferson College. Zemřel 30. března 1965 v Ocho Rios (Jamajka).

Tadeus Reichstein

(1897–1996)

Tadeus Reichstein, Švýcar polského původu, se narodil 20. června 1897 ve Włocławku v židovské rodině. Své rané dětství prožil v Kyjevě, kam odešel jeho otec za prací. Po absolvování internátní školy v Jeně se s rodinou přestěhoval do Švýcarska, kde získal švýcarské občanství. Po maturitě studoval v Curychu chemii na Eidgenossische Technische Hochschule. V roce 1922 obdržel doktorát z organické chemie.

Po absolvování doktorského studia se začal věnovat výzkumu složení aromatické látky, která je obsažená v pražené kávě a v cikorce. Tomuto výzkumu, který byl financován jistou průmyslovou firmou, zasvětil skoro deset let a napsal o něm celou řadu studií. V roce 1929 začal přednášet organickou chemii na technické univerzitě v Curychu (E. T. H.) a o dva roky později se stal asistentem profesora Leopolda Růžičky (1887–1976), držitele Nobelovy ceny za chemii z roku 1939, a věnoval se výhradně vědeckému výzkumu. Ve svém výzkumu, již jako profesor organické chemie, pokračoval na univerzitě v Basileji.

Dalším úspěchem tohoto již známého a uznávaného vědce byla v roce 1933 syntéza vitaminu C (kyseliny askorbové), který se posléze na základě jeho iniciativy začal vyrábět synteticky. Nemalou zásluhu má také na výzkumu rostlinných glykosidů, zejména digitalinu (nachází se v květu náprstníku a ovlivňuje činnost srdce) a strofantinu (také kardiotonikum obsažené v tropických liánách).

Ve stejných letech jako E. C. Kendall a P. S. Hench vedl se svojí skupinou podobný výzkum kůry nadledvin a jejich produktů. Zaměřil se na chemické složení a strukturu těchto látek, u kterých prokázal užitečnost v léčbě Addisonovy choroby. Hormony, které izoloval, označil odlišným názvoslovím než američtí vědci. Například sloučenina označená Reichsteinem písmeny Fa, je sloučenina, kterou Kendallova skupina označila jako E (kortizon). Za tento přínos ve vědě získal společně se svými americkými kolegy v roce 1950 Nobelovu cenu. Kromě této velké pocty je ověnčen čestným doktorátem na Sorboně, stal se zahraničním členem Royal Society London a členem National Academy of Sciences in Washington. Zemřel 1. srpna 1996 v Basileji.

Prameny

  1. Lantz, J. C.: The 1950 Nobel Prize in Physiology or Medicine. Mayo Clinic Proceedings, 2000.
  2. Shampo, M. A., Kyle, R. A.: Edward C. Kendall-Nobel Laureate. Mayo Clinic Proceedings, 2001.
  3. Ingle, D. C.: Memoir of Edward C. Kendall. National Academy of Science Washington D. C., 1975.
  4. Kendall, C. E.: Hormones of the Adrenal Cortex in Health and Disease. Proceedings of the American Philosophical Society, 1953.
  5. Lloyd, M.: Philip Showalter Hench, 1896–1965. Rheumatology: Oxford Journals, 2002.
  6. Shampo, M. A., Kyle, R. A.: Philip S. Hench – 1950 Nobel Laureate. Mayo Clinic Proceedings, 2001.
  7. Hilchey, T.: Tadeus Reichstein, 99, Dies; Won Nobel for Cortisone Work. The New York Times, 1996.

Mgr. Alexandra Surá

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha

e-mail: alexandrafi@seznam.cz

Myšlenka hýbe hmotou.

VERGILIUS


Štítky
Adiktológia Alergológia a imunológia Angiológia Audiológia a foniatria Biochémia Dermatológia Detská gastroenterológia Detská chirurgia Detská kardiológia Detská neurológia Detská otorinolaryngológia Detská psychiatria Detská reumatológia Diabetológia Farmácia Chirurgia cievna Algeziológia Dentální hygienistka

Článok vyšiel v časopise

Časopis lékařů českých


Najčítanejšie v tomto čísle

Tejto téme sa ďalej venujú…


Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte sa

Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa