Postgraduální vzdělávání

Vážení kolegové,

JUDr. Mach, náš nejzkušenější právník zabývající se medicínským právem, byl požádán o několik článků s právní problematikou, která by zajímala mladé chirurgy připravující se na atestaci. Protože u této zkoušky neexistují žádné speciální otázky medicínského práva, přijměte následující poznámky jako informace vhodné pro vaši další praxi. Možná, že v nich najdou poučení i starší kolegové. Ke každému problému jsem se snažil připojit několik myšlenek z pohledu klinického.

Čtenáři je předkládána problematika informovaného souhlasu pacienta, co je správné nazvat postupem lege artis, co to je práce mladého chirurga pod dohledem a jak je třeba vnímat termín ochrana soukromí pacienta.

Je nepochybné, že v době podfinancovaného českého zdravotnictví, kdy jsme svědky restriktivních opatření, dochází k prohloubení nesouladu na jedné straně mezi právem a etikou a na druhé mezi právem a ekonomikou. Vinou tohoto stavu se chirurg může dostat do nezáviděníhodné situace. Narůstající byrokracie, které jsem osobně svědkem v posledních padesáti letech, odvádí lékařovu pozornost od pacienta k „papírům“ a je dnes jednou z nejčastějších příčin stížností na zdravotníky („doktoři na mě nemají čas, nikdo se mi pořádně nevěnoval…“). Při hodnocení lékaře či zařízení, v kterém pracuje, je to bohužel právě dokumentace, která je v ohnisku zájmů různých kontrolorů a auditorů. Podle ní jsou zpravidla jednotlivec či pracoviště hodnoceni.

Písemná dokumentace pak vytěsňuje přímý kontakt lékaře s pacientem. Osobně jsem zjistil, že vizita na pokoji nemocných je kratší než doba jejího zaznamenání do počítače. Nárůst dokumentace je vlastně projevem nedůvěry v ošetřujícího, který, jak všichni víme, může například do operačního protokolu popsat situaci, která neodpovídá realitě. O tom ale nikdo nepřemýšlí. Někdy prostě věříme, někdy ne. Dojde-li k soudnímu sporu, znalci bohužel málokdy hodnotí i něco jiného než právě dokumentaci. Pouze vzácně se na místě zajímají o podmínky, během nichž vlastní diagnosticko-léčebný proces probíhal.

Osobně si myslím, že dobrá komunikace s nemocným je prevencí pozdějších stížností či žalob. My chirurgové často bohužel vidíme pouze cílový orgán svého snažení, opomíjejíce osobnost nemocného.

Pavel Pafko