Smuteční oznámení - Prof. Dr. Hermann Wisser


Vyšlo v časopise: Klin. Biochem. Metab., 21 (42), 2013, No. 1, p. 39-40
Kategorie: Osobní zprávy

* 8. 4. 1933; † 27.11. 2012

Po krátké těžké nemoci zemřel v nemocnici „Robert-Bosch-Krankenhaus“ ve Stuttgartu, tedy v ústavu, který mnoho let osobně řídil, dne 27. listopadu 2012 profesor Hermann Wisser. Spolu s ním ztratila evropská, německá, ale i česká laboratorní medicína jednu z nejvýznamnějších a předních postav.

Hermann Wisser se narodil 8. 4. 1933 v Gelsenkirchenu. Do základní školy chodil do Bollendorfu v okrese Bitburg v Eifelu. Na Friedrich-Wilhelm (humanitní/klasické) gymnasium nastoupil v Trevíru (v rodišti Karla Marxe, jak sám zdůrazňoval) a maturoval zde v roce 1954. Po maturitě začal ihned studovat medicínu na universitě v Marburgu a odtud přešel ke klinické části studia v roce 1957 na universitu v Göttingen, kde dostal stipendium “die Studienstiftung des Deutschen Volkes“. Promoval v roce 1959 prací „Vergleichende Untersuchung verschiedener Methoden zur Bestimmung des Bikarbonatgehalts im Plasma“. Za tuto práci dostal cenu lékařské fakulty a jak je z jejího názvu patrné, vyjadřuje již jeho zájem o klinickou biochemii, který se postupem času stále více prohluboval. Od roku 1960 začal pracovat na lékařské fakultě university v Göttingen jako odborný asistent a pomocí získaného grantu pokračoval souběžně ve studiu chemie na universitě v Mainzu. I zde je již zřetelně a programově vidět směr jeho studijního zájmu a orientace na integrované spojení studia medicíny a přírodních věd. Vyměnil místo asistenta v Göttingen za totéž v Rüsselsheimu a Wolfsburgu, a v roce 1964 dosáhl druhé atestace. V roce 1966 ukončil vysokoškolská studia chemie, ihned ale pokračoval dále v doktorandském studiu a v roce 1967 dosáhl titulu doktora přírodních věd. Jeho doktorská disertace má název „Zur Analytik der Guanidin-Verbindungen menschlichen Serums“. Po obhajobě doktorátu přešel do Mnichova, na věhlasné a světově známé MPI v Mnichově (Max PIanck Institut für Psychiatrie in München) kde pracoval jako vrchní asistent na oddělení (i v Československu velmi dobře známého) prof. Dankwarta Stamma (tvůrce první verze Rilibaeku; čestný člen ČSKB 1988). Spolu se svým dlouholetým přítelem dr. E. Knollem publikoval v oblasti analytiky a preanalytiky endokrinních hormonů, stejně jako v oblasti katecholaminů a endokrinologických cirkadiálních rytmů a biologické variability. V roce 1970 absolvoval zkoušku a získal od DGKL (Deutsche Gesellschaft für klinische Chemie) osvědčení a uznání jako klinický chemik. Přesídlil pak k prof. Johannesu Büttnerovi do ústavu klinické biochemie a laboratorní medicíny (Institut für Klinische Chemie und Laborato-riumsmedizin der medizinischen Hochschule Hannover) v Hannoveru kde dosáhl v roce 1971 privátní docentury. Nadále odborně pracoval zejména v oblasti preanalytiky a analytiky biologicky aktivních látek a hormonů. Jeho již plně samostatná odborná cesta pak vedla do Stuttgartu, kde byl od roku 1972 v asi nejznámější moderní stuttgartské klinice - Robert-Bosch-Krankenhaus jmenován profesorem a vedoucím oddělení klinické chemie (der Abteilung für Klinische Chemie/Laborato-riumsmedizin). Zde působil od roku 1972 nepřetržitě 26 let (stal se i ředitelem celé nemocnice) až do roku 1998 kdy odešel z vedoucích funkcí pro dosažení stanovené věkové hranice. Souběžně při svém působení na klinice Robert Bosch dosáhl titulu profesora i na Medizinische Hochschule v Hannoveru v roce 1978 a v témže roce pak téhož titulu a pozice na universitě ve Stuttgartu. Vedení celé nemocnice a Bosch Foundation včas rozpoznalo jeho vynikající odborné schopnosti a pomáhalo mu po celou dobu jeho působení ve Stuttgartu rozvíjet jeho vědecké i organizační aktivity. Jím vedené oddělení laboratorní medicíny (zahrnující prakticky většinu u nás často ještě atomizovaných podoborů jako např. klinická biochemie, mikrobiologie, transfúzní medicína, hematologie i imunologie) se stalo v nemocnici tvůrčím a vědeckým centrem nejen v Bádensko-Württenbersku, ale i v Německu a postupně i v celé Evropě. Odtud pak pocházejí jeho původní práce na analýze pomocí vázaných činidel („suchá chemie“), průkopnické práce v oblasti preanalytiky (s prof. Guderem a dalšími), práce v oblasti katecholaminů, androgenních receptorů, analytiky moče a řada dalších. Za zmínku stojí, že mu byla ještě nabídnuta řádná profesura na universitě v Bonnu, kterou ale pro časové zaneprázdnění odmítl.

Jeho odchod z vedoucích funkcí byl spojen s „drobným rozloučením“ s přáteli. Jeden z nás (VP) byl na tuto akci pozván – několik set lidí z Německa ale i dalších zemí Evropy mu přišlo poděkovat za spolupráci, odbornou i lidskou pomoc. Bylo až neskutečné sledovat jednak uctivě přátelský vztah lidí k Hermanovi, jednak jeho neskutečný rozhled a moderní myšlení (hlavní přednáška na tomto rozloučení byla věnována možnostem a způsobu řešení chaosu, jakož i přínosu chaosu k rozvoji lidstva a medicíny).

Prof. Wisser byl vždy oddaný svému oboru, stejně jako své mateřské odborné společnosti DGKL (Deutsche Gesellschaft für klinische Chemie) a zúčastňoval se na různých evropských i světových postech posilování jejího rozvoje. V letech 1979 až 1990 působil jako vedoucí externí kontroly kvality DGKL Bonn. V letech 1980 až 1984 byl viceprezidentem a pak po dvě možná funkční období i prezidentem DGKL (1988 až 1992); řadu let předtím i potom působil v pětičlenném výboru DGKL. Byl i po několik období 1990 až 1998 lékařským ředitelem celé nemocnice Robert-Bosch-Krankenhaus a do této funkce byl demokraticky zvolen (ne jmenován), což svědčí o jeho přirozené autoritě a vysokých morálních zásadách. Stál u zrodu Evropské společnosti klinické chemie, byl jejím iniciátorem na jednání v Pont-a-Mouson a v letech 1991-1993 také prvním presidentem FESCC (Forum of the European Societies of Clinical Chemistry) – předchůdce dnešního EFLM. Výrazně se z těchto vůdčích pozic podílel nejen na sjednocení Německa v oblasti medicíny a lékařských věd, ale měl i výrazný vliv na rychlé začlenění odborníků v oblasti laboratorní medicíny z bývalých států východního bloku do všech evropských struktur. Oba autoři mohou jeho pomoc české klinické biochemii dokumentovat z vlastní praxe zejména z let 1989 až 1991. V pravdě průkopnicky vybudoval mohutnou a jednolitou a akční evropskou strukturu v oblasti klinické biochemie a laboratorní medicíny. Byl čestným členem mnoha evropských odborných společností (maďarské, lucemburské, holandské, švýcarské aj.) a po zásluze se stal v roce 1992 i čestným členem naší ČSKB. Vedle toho byl i čestným profesorem university v maďarské Pécsi a řady dalších evropských universit. Německá DGKL jej odměnila v roce 2003 Schererovou medailí.

Jak už jsme uvedli k 30. dubnu 1998 prof. Wisser ve Stuttgartu v souladu s řádem Robert Bosch Foundation abdikoval. Ale dlouho při své pověstné neutuchající aktivitě a vitalitě v zaslouženém důchodu nezůstal. (Mimochodem – tento skromně a nenápadně vypadající typický universitní profesor si k pětašedesátým narozeninám pořídil nejnovější model supersportovního Mercedesu a až s dětinskou radostí předváděl jeho jízdní vlastnosti či sklápěcí střechu.) Obratem nastoupil do jednoho z nejstarších, nejslavnějších a nejprestižnějších německých ústavů laboratorní medicíny, a sice jako vedoucí ústavu klinické biochemie lékařské fakulty v Mannheimu (pobočka university v Heidelbergu). Okamžitě zcela předělal starobylý klasický ústav, provedl řadu změn a modernizací pro které získal i podporu vedení university v Heidelbergu a položil tak základy moderní výuky laboratorní medicíny na tamní universitě. O jeho kvalitách svědčí i to, že jeho mannheimské pracoviště bylo vícekrát oceněno jako nejlepší výukové centrum lékařské fakulty heidelberské university. Ve více než 70 letech po 4 letech usilovné práce (pravidelně na své pracoviště dojížděl ze svého bydliště ve Stuttgartu) opouští i tento ústav. Nadále se však zúčastňoval odborného života německé a evropské laboratorní medicíny. Ještě na jaře loňského roku se aktivně zúčastnil Staudinger-Sympozia v Kloster Banz. Vedle toho i sloužil (prakticky až do svého skonu) novému vedení ústavu klinické biochemie a laboratorní medicíny v Robert-Bosch-Krankenhaus jako vědecký poradce.

Hermann Wisser byl nejen špičkový odborník v laboratorní medicíně, výborný člověk s vysokými morálními zásadami, excelentní organizátor světového formátu, ale i klasický demokrat v pravém slova smyslu toho slova. Inspiroval svou prací, workholismem i svým životem mnoho mladých kolegů vědecky a formoval jejich životní cesty. Jeho studenti, žáci a odchovanci jsou vedle Německa roztroušeni prakticky po celé Evropě. Měl v Evropě mnoho přátel jak odborných, tak osobních. Jeho dům, ve kterém žil s milovanou manželkou (její úmrtí před několika lety ho více než hluboce zasáhlo), byl vždy otevřen všem kolegům a přátelům. Nebylo větší laboratorní centrum klinické biochemie v Evropě, kde by ho neznali. Jeho odchod jsme přijali s lítostí a je pro nás velkou osobní ztrátou. Byl a je velkým vzorem pro nás všechny a budeme na něj vzpomínat. To, co udělal pro začlenění české klinické biochemie do Evropy, asi ani nejsme schopni dostatečně docenit.

Čest jeho památce.

Josef Kratochvíla

Vladimír Palička


Štítky
Biochémia Nukleárna medicína Nutričný terapeut

Článok vyšiel v časopise

Klinická biochemie a metabolismus

Číslo 1

2013 Číslo 1
Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Kurzy

Zvýšte si kvalifikáciu online z pohodlia domova

Aktuální možnosti diagnostiky a léčby litiáz
nový kurz
Autori: MUDr. Tomáš Ürge, PhD.

Všetky kurzy
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa