Málokterá skupina léčiv je tak nestejnorodá jako perorální antidiabetika. Část preparátů je starší, ale osvědčená, nové přípravky zase nabízejí nevídané možnosti. Který lék je pro vás ten pravý?
Úkol všech léků ze skupiny perorálních (neboli ústy podávaných) antidiabetik je stejný: zlepšit využívání a metabolismus krevního cukru (glukózy) v organismu. Hyperglykémie, která je pro diabetiky charakteristická, je způsobena tím, že v krvi zůstává glukóza, která by za normálního stavu byla již dávno zpracovávána v buňkách. A právě tuto nadbytečnou glukózu se perorální antidiabetika snaží z krve odstranit. Cesty, kterými tohoto cíle dosahují, se však nesmírně liší. Hlavně podle toho, na jakou část metabolického cyklu glukózy léčivo působí. A to je samozřejmě i podkladem rozdílů v nežádoucích efektech léčby. Právě na ty se nyní zaměříme blíže.
Nevýhody „klasických“ antidiabetik
Tato stará, osvědčená léčiva se mohou podávat jak v kombinacích, tak i samostatně – to hlavně v případě metforminu, léku 1. volby.
- Inzulinové senzitizéry zvyšují citlivost tkání k inzulinu – hormonu zodpovědnému za přestup glukózy z krve do buněk. Nejznámější látkou je metformin. Kromě zažívacích potíží patří k jeho nežádoucím účinkům překyselení organismu a anémie (nedostatek hemoglobinu v krvi) v důsledku snížení vstřebávání vitaminu B12. Dále mezi inzulinové senzitizéry patří thiazolidindiony (např. pioglitazon). Při jejich užívání hrozí otoky (včetně otoku plic), anémie, osteoporóza či tloustnutí.
- Inzulinová sekretagoga zintenzivňují vylučování inzulinu buňkami slinivky. Patří sem deriváty sulfonylurey – například gliklazid, glimepirid, glipizid a další. Mohou vyvolat závažnou hypoglykemii, zvýšení tělesné hmotnosti, přecitlivělost na světlo či mírné poškození jater. Obdobná rizika nesou i glinidy (repaglinid, nateglinid).
- Akarbóza a miglitol tlumí vstřebávání glukózy z trávicího traktu. Ve střevech blokují enzymy, které štěpí sacharidy na jednodušší, vstřebatelné cukry (mimo jiné glukózu). Nežádoucí účinky jsou spojeny s trávicími obtížemi. Tato léčiva slouží nejčastěji jako doplňková k látkám z předchozích skupin.
Nové léky, nové nároky
Perorálních antidiabetik stále přibývá. Na trhu se objevují nové molekuly s revolučními mechanismy účinku. Aby však mělo jejich zavádění do praxe nějaký smysl, stanovila si na ně odborná veřejnost vysoké nároky. Měly by:
- kontrolovat glukózu v krvi stejně dobře či lépe než „staré“ látky,
- neovlivňovat nebo snižovat hmotnost,
- nepřinášet riziko hypoglykémie,
- nebýt spojeny se zvýšením kardiovaskulárního rizika,
- ideálně mít pozitivní efekt na krevní tlak a cholesterol.
Úspěšné preparáty
Některá nová antidiabetika se i s těmito přísnými nároky statečně poprala. Na trhu tak tvoří moderní alternativu pro mnoho pacientů s diabetem 2. typu, kterým současná léčba z nějakého důvodu nevyhovuje. Pojďme si je společně představit:
- Látky ovlivňující inkretinový systém – gliptiny (např. linagliptin) a agonisté GLP-1 receptoru (exetanid, liraglutid) – složitým mechanismem zvyšují uvolňování inzulinu. Zvyšování je však v jejich případě závislé na hladině glukózy v krvi – stoupá jen při hyperglykémii a pak opět klesá. Riziko způsobení hypoglykémie tak je minimální. Zároveň mají díky své hormonální aktivitě pozitivní efekt na kardiovaskulární zdraví a cestou zpomalování trávení a snižování chuti k jídlu vedou i k mírnému zhubnutí.
- Glifloziny (např. empagliflozin) brání glukóze odfiltrované ledvinami ve vstřebávání zpět do krve. Nadbytečná glukóza se tak vylučuje močí. To s sebou nese mírně zvýšené riziko infekcí močopohlavního ústrojí. Jejich ohromnou výhodou však je snižování hmotnosti pacientů. Splňují samozřejmě i všechny ostatní výše popsané nároky.
V různých fázích vývoje a testování jsou i další revoluční léčiva. Všechna tato „nová řešení starého problému“ by mohla vést k ještě větší spokojenosti a kvalitě života lidí s cukrovkou 2. typu.
(luko)
Zdroje:
SLÍVA, Jiří a Martin VOTAVA. Farmakologie. Praha: Triton, 2011. Lékařské repetitorium. ISBN 978-80-7387-500-8.
www.ncbi.nlm.nih.gov
