Úkol všech léků ze skupiny perorálních (neboli ústy podávaných) antidiabetik je stejný: zlepšit využívání a metabolismus krevního cukru (glukózy) v organismu. Hyperglykémie, která je pro diabetiky charakteristická, je způsobena tím, že v krvi zůstává glukóza, která by za normálního stavu byla již dávno zpracovávána v buňkách. A právě tuto nadbytečnou glukózu se perorální antidiabetika snaží z krve odstranit. Cesty, kterými tohoto cíle dosahují, se však nesmírně liší. Hlavně podle toho, na jakou část metabolického cyklu glukózy léčivo působí. A to je samozřejmě i podkladem rozdílů v nežádoucích efektech léčby. Právě na ty se nyní zaměříme blíže.
Nevýhody „klasických“ antidiabetik
Tato stará, osvědčená léčiva se mohou podávat jak v kombinacích, tak i samostatně – to hlavně v případě metforminu, léku 1. volby.
- Inzulinové senzitizéry zvyšují citlivost tkání k inzulinu – hormonu zodpovědnému za přestup glukózy z krve do buněk. Nejznámější látkou je metformin. Kromě zažívacích potíží patří k jeho nežádoucím účinkům překyselení organismu a anémie (nedostatek hemoglobinu v krvi) v důsledku snížení vstřebávání vitaminu B12. Dále mezi inzulinové senzitizéry patří thiazolidindiony (např. pioglitazon). Při jejich užívání hrozí otoky (včetně otoku plic), anémie, osteoporóza či tloustnutí.
- Inzulinová sekretagoga zintenzivňují vylučování inzulinu buňkami slinivky. Patří sem deriváty sulfonylurey – například gliklazid, glimepirid, glipizid a další. Mohou vyvolat závažnou hypoglykemii, zvýšení tělesné hmotnosti, přecitlivělost na světlo či mírné poškození jater. Obdobná rizika nesou i glinidy (repaglinid, nateglinid).
- Akarbóza a miglitol tlumí vstřebávání glukózy z trávicího traktu. Ve střevech blokují enzymy, které štěpí sacharidy na jednodušší, vstřebatelné cukry (mimo jiné glukózu). Nežádoucí účinky jsou spojeny s trávicími obtížemi. Tato léčiva slouží nejčastěji jako doplňková k látkám z předchozích skupin.
Nové léky, nové nároky
Perorálních antidiabetik stále přibývá. Na trhu se objevují nové molekuly s revolučními mechanismy účinku. Aby však mělo jejich zavádění do praxe nějaký smysl, stanovila si na ně odborná veřejnost vysoké nároky. Měly by:
- kontrolovat glukózu v krvi stejně dobře či lépe než „staré“ látky,
- neovlivňovat nebo snižovat hmotnost,
- nepřinášet riziko hypoglykémie,
- nebýt spojeny se zvýšením kardiovaskulárního rizika,
- ideálně mít pozitivní efekt na krevní tlak a cholesterol.
Úspěšné preparáty
Některá nová antidiabetika se i s těmito přísnými nároky statečně poprala. Na trhu tak tvoří moderní alternativu pro mnoho pacientů s diabetem 2. typu, kterým současná léčba z nějakého důvodu nevyhovuje. Pojďme si je společně představit:
- Látky ovlivňující inkretinový systém – gliptiny (např. linagliptin) a agonisté GLP-1 receptoru (exetanid, liraglutid) – složitým mechanismem zvyšují uvolňování inzulinu. Zvyšování je však v jejich případě závislé na hladině glukózy v krvi – stoupá jen při hyperglykémii a pak opět klesá. Riziko způsobení hypoglykémie tak je minimální. Zároveň mají díky své hormonální aktivitě pozitivní efekt na kardiovaskulární zdraví a cestou zpomalování trávení a snižování chuti k jídlu vedou i k mírnému zhubnutí.
- Glifloziny (např. empagliflozin) brání glukóze odfiltrované ledvinami ve vstřebávání zpět do krve. Nadbytečná glukóza se tak vylučuje močí. To s sebou nese mírně zvýšené riziko infekcí močopohlavního ústrojí. Jejich ohromnou výhodou však je snižování hmotnosti pacientů. Splňují samozřejmě i všechny ostatní výše popsané nároky.
V různých fázích vývoje a testování jsou i další revoluční léčiva. Všechna tato „nová řešení starého problému“ by mohla vést k ještě větší spokojenosti a kvalitě života lidí s cukrovkou 2. typu.
(luko)
Zdroje:
SLÍVA, Jiří a Martin VOTAVA. Farmakologie. Praha: Triton, 2011. Lékařské repetitorium. ISBN 978-80-7387-500-8.
www.ncbi.nlm.nih.gov
