Přísná dieta, počítání příjmu cukrů, zakázané potraviny. Neustálé pojídání tabletek či píchání inzulinu. A k tomu malé, ale přesto znatelné přibírání na váze. I takto negativně mohou čerství diabetici vnímat svoji nemoc. Poté, co si o cukrovce něco málo zjistí, téměř každému probleskne hlavou otázka: „A co kdybych ji místo trápení se využil ve svůj prospěch?“
Každá buňka těla potřebuje ke svému fungování přísun glukózy. Ta je po těle roznášena krví a za její přenos z krve do buněk je zodpovědný hormon inzulin. Když se inzulinu netvoří dostatečné množství nebo se k němu buňky stanou necitlivými, glukóza zůstává v krvi a buňky hladoví – vzniká diabetes. Pokud v tuto chvíli léčbou neobnovíme správný chod metabolismu cukru, hladovějící buňky budou muset pro energii sáhnout jinam. Konkrétně do svých „železných zásob“, tělesného tuku. To je tedy jeden z mechanismů, vinou kterých nekompenzovaná cukrovka vede k hubnutí. Dalším je pak ztráta vody. Glukózu, která není využívána buňkami, se tělo snaží z krevního proudu odstranit. Děje se tak převážně ledvinami. Cukr v moči za sebou prostřednictvím jednoduchého fyzikálního principu (osmózy) stahuje i vodu, a dochází tak k nadměrnému močení – polyurii. Ztráty vody z organismu se pak též výrazně projeví na váhovém úbytku.
Ačkoliv ještě není uznávána jako oficiální lékařský termín, používá se složenina slov „diabetes“ a „bulimie“ stále častěji. Nositeli této psychické poruchy jsou cukrovkáři, kteří vědomě zanedbávají léčbu za účelem zhubnutí. A co víc – nejenže nedodržují terapii, ale dokonce dělají její přesný opak. Pojídání sladkých jídel plných jednoduchých cukrů u nich často přichází v nezastavitelných bulimických návalech. Diabulimie však vede k řadě komplikací – a to nejen těch akutních, vznikajících z těžké dekompenzace cukrovky.
I pokud diabetik udržuje svou glykémii jen lehce mimo normu, zvýšený obsah cukru v krvi se na jeho organismu plíživým způsobem podepisuje. Mezi relativně rychle vznikající komplikace patří:
K dlouhodobým potížím pak řadíme:
Diabulimie může postihnout kohokoliv. Typičtější je ale pro ženy, a to především pro diabetičky 1. typu. Jejich nemoc se totiž projeví již v období raného dospívání, kdy je na vzhled kladen obzvláště velký důraz. Teenagerky si zároveň méně připouštějí hrozivé dopady, které může nekompenzovaná cukrovka mít na jejich zdraví. Často vnímají vynechávání inzulinu pouze jako malý podvod, který jim zajistí lepší postavu bez námahy. V takovém případě je třeba spolupráce diabetologa s rodiči pacientky, někdy i s psychologem či psychiatrem. Vždy však rozhoduje hlavně sama diabetička. Ona musí pochopit, že hubnutí plynoucí z nekompenzované cukrovky je pro ni nejen nebezpečné, ale také nevhodné. Jakmile se totiž vrátí k braní léků, všechna ztracená voda a tuk se velmi rychle opět doplní. Řešení jejího problému existuje, leží ale jinde: v disciplíně ohledně jídla, ve fyzické aktivitě, a především ve zdravém a laskavém přístupu k sobě samotné.
(luko)
Zdroje:
www.todaysdietitian.com
http://spectrum.diabetesjournals.org
