Inkontinence moči je podle nových kritérií definována jako stížnost na jakýkoli vůlí neovladatelný únik moči. Ženy trpí močovou inkontinencí dvakrát častěji než muži. Podle odhadů se tento problém týká asi 25−40 % žen. Nejčastěji se jedná o případy stresové, urgentní a smíšené inkontinence, vzácněji pak o reflexní či paradoxní inkontinenci. Jednotlivé typy inkontinence se neliší jenom svou etiologií a příznaky, ale také léčbou.
Mezi nejčastější typy inkontinence patří stresová, urgentní a smíšená, která vzniká kombinací dvou předchozích. Reflexní inkontinence je poměrně vzácná, je příznakem poškození centrálního nervového systému a spadá do oboru neurologie. V důsledku ztráty volní kontroly nad procesem močení se močový měchýř vyprazdňuje reflexně bez pocitu nutkání. Paradoxní inkontinence neboli inkontinence z přetékání vzniká nejčastěji u mužů. Příčinou je ve většině případů zúžení močové trubice, nejčastěji kvůli benigní hyperplazii prostaty. Jde tedy o spontánní odkapávání moči při přeplněném močovém měchýři.
Inkontinence se může vyskytovat v jakémkoli věku, typicky se však objevuje u starších jedinců. Samotný únik moči nepředstavuje závažnější zdravotní komplikaci, spíše medicínskopsychosociální problém. S nadsázkou se někdy říká, že močová inkontinence vás nezabije, ale ukradne vám život. Inkontinence tedy často způsobuje ztrátu společenské role, tělesné i duševní omezení, jež často vyústí v izolaci postiženého.
Podstatou úniku moči je v případě stresové inkontinence zvýšený intraabdominální tlak. K úniku moči tedy dochází například při kašli, smíchu nebo v průběhu fyzické aktivity. Příčinou stresové inkontinence je nejčastěji změna pozice a pohyblivosti hrdla močového měchýře nebo poškození vnitřního svěrače močové trubice. Zvýšená pohyblivost hrdla močového měchýře a močové trubice vzniká v důsledku poruch podpůrných a závěsných struktur pánevního dna, k němuž dochází například v důsledku hormonálních změn v menopauze. Dalšími rizikovými faktory jsou v tomto případě porodní poranění, obezita, chronický kašel, těžká fyzická práce, zácpa nebo vrozené poruchy pojivových tkání.
Mezi základní léčebné metody patří gymnastika svalů pánevního dna, elektrostimulace, farmakoterapie, pesary a další pomůcky nebo operační léčba. Gymnastika svalů pánevního dna, takzvané Kegelovy cviky, dokáže vyléčit až 80 % případů stresové inkontinence. Ženám je doporučováno cvičit 3× denně po dobu 20 minut, a to nejlépe po celý život. Farmakoterapie se soustředí na zvýšení výtokového odporu v močové trubici. Za tímto účelem se používají například tricyklická antidepresiva (imipramin) nebo nověji také duloxetin. Pesaroterapie představuje alternativu k operaci, eventuálně může sloužit jako náhradní léčba před definitivní operací.
Jestliže konzervativní léčba nevede k výraznějšímu úspěchu, doporučuje se u středně závažné až závažné inkontinence operační zákrok. Miniinvazivní endoskopickou metodou lze do močové trubice aplikovat nevstřebatelnou látku, jež zvyšuje výtokový odpor v močové trubici. V současnosti je však za standardní metodu považována implantace nevstřebatelných pásek kolem močové trubice. Další, invazivnější chirurgické přístupy zahrnují přední poševní plastiku nebo kolpopexi.
Urgentní typ inkontinence je spojen s hyperaktivním močovým měchýřem. Jedná se o dysfunkci dolních močových cest projevující se především urgencí a náhlým či nutkavým pocitem na močení, který je obtížné oddálit. Mezi další možné příznaky patří časté močení (většinou > 8× za 24 hodin), nykturie a urgentní inkontinence, tedy mimovolný únik moči spojený s náhlým a neodolatelným pocitem nucení na močení.
Příčina primárního hyperaktivního močového měchýře není známá, sekundární vzniká na podkladě infekce, nádorových onemocnění, přítomnosti cizího tělesa v dolních močových cestách či na podkladě poradiačních a pooperačních změn. Tyto příčiny je tedy vždy nutné v rámci diagnostického postupu vyloučit.
Jak už bylo zmíněno, hyperaktivní močový měchýř má výrazný dopad na kvalitu každodenního života. Ze studií vyplývá, že 67 % žen trpí omezením kvality života v důsledku hyperaktivního močového měchýře. Až 2/3 pacientů dokonce udávají, že hyperaktivní močový měchýř má negativní vliv na jejich sexuální život.
Terapie spočívá v úpravě životního stylu, především v omezení příjmu kořeněných jídel, kávy, alkoholu a dalších složek potravy, které dráždí močový měchýř. Důležité je také omezit příjem tekutin asi 3 hodiny před spánkem. Důležitou úlohu má behaviorální terapie (mikční trénink) a cvičení pánevního dna. Farmakoterapie zahrnuje především léky blokující účinek parasympatiku (anticholinergika), jejichž užívání je však doprovázeno poměrně častými nežádoucími účinky, například suchostí v ústech, zácpou či závratěmi, dále je možné použít také imipramin a lokálně aplikované estrogeny. Chirurgická léčba je indikovaná až při selhání medikamentózní terapie.
(holi)
Zdroje:
