Inzulin si pravidelně aplikuje 30–40 % pacientů s cukrovkou 2. typu. Odborníci ale tvrdí, že by tato léčba prospěla daleko většímu počtu těchto diabetiků. Navíc čím dříve se s ní začne, tím lépe. Už několik výzkumů prokázalo, že časný začátek terapie inzulinem pomáhá lépe upravovat hladinu glukózy, a dokonce i zachovávat část beta-buněk, které ve slinivce hormon inzulin produkují.
Diabetes druhého typu postupuje s tím, jak se snižuje přirozená produkce inzulinu. Beta-buňky, které vyrábějí tento hormon v Langerhansových ostrůvcích slinivky břišní, totiž postupně snižují svoji funkci. V okamžiku, kdy je člověku diagnostikován diabetes 2. typu, už je pravděpodobně ztraceno 50–80 % funkčnosti beta-buněk a deficit se dále prohlubuje. V období odpovídajícím zhruba šesti letům od určení nemoci mívá průměrný pacient pouze čtvrtinu normálního počtu těchto buněk. S takovouto minimální funkcí se zvyšuje potřeba injekcí inzulinu. Další potíží bývá i tzv. inzulinová rezistence. Jde o jev, kdy inzulin, který koluje v těle pacienta, neúčinkuje.
Cukrovka 2. typu je tedy dvojnásobným problémem: není dost inzulinu a ten, co zbývá, nefunguje. V době diagnózy je mnoho lidí schopno vylučovat dostatek tohoto hormonu, aby mohli úpravou životního stylu a snížením hmotnosti dosáhnout žádoucích hladin glykémie. Ale výzkum ukazuje, že většina pacientů potřebuje začít s užíváním léků a/nebo aplikací inzulinu hned na začátku. A jak tělo vylučuje méně a méně inzulinu, téměř každý diabetik 2. typu potřebuje jeden nebo více léků a někteří též tento hormon. I při vhodné terapii je však stále třeba pokračovat ve zdravém životním stylu, má-li být nemoc dobře kompenzována. A jak se pozná, že je čas začít s inzulinem? Za hranici jeho používání se považuje hladina glykovaného hemoglobinu 6,5–7 %. Dá se říci, že to je situace, kdy se i přes dodržování léčebného plánu a zdravého životního stylu nedaří diabetes řešit uspokojivým způsobem.
Nezapomínejte také pokračovat v užívání léků.
Zajímá-li vás, kde se vlastně umělý lidský inzulin bere, prozradíme, že výroba je geniálně jednoduchá. Představte si akvárium, ve kterém bydlí bakterie Echerichia coli. Do její DNA vložíme úsek, který u člověka kóduje inzulin. Bakterie si nemůže pomoci a kromě svých vlastních bílkovin vyrábí i tento hormon. Když ho vyprodukuje dostatek, vylijeme celé akvárium do přístroje, kde se odstraní všechny ostatní látky a zbyde pouze inzulin. Naprosto stejný jako náš vlastní.
(pez)
