Diabetes mellitus 1. typu (T1DM) je autoimunitním onemocněním zprostředkovaným T-buňkami. Je charakterizován destrukcí beta-buněk Langerhansových ostrůvků pankreatu, které produkují inzulin. V léčbě T1DM je proto nutné pacientům inzulin dodávat externě. Progresivní ztráta beta-buněk je u pacientů s T1DM patrná již dlouhou dobu před manifestací onemocnění. Prevence destrukce beta-buněk a s ní spojené udržení endogenní produkce inzulinu lze přitom dosáhnout indukcí imunitní tolerance. AntiCD3 monoklonální protilátky byly nejprve studovány u případů rejekce transplantátu, ale s vývojem bezpečnějších přípravků, které vyvolávají s menší pravděpodobností cytokinovou bouři již po první dávce, byly v poslední době studovány i u autoimunit. Přinejmenším v preklinických modelech odráží indukce tolerance smrt efektorových T-buněk a následně indukci regulačních T-lymfocytů. U neobézních myší s T1DM došlo k udržení dlouhodobé normoglykémie již po pěti dnech léčby monoklonálními protilátkami antiCD3, což by svědčilo pro přítomnost významného reziduálního množství beta-buněk v době manifestace hyperglykémie.
Použitím humanizované antiCD3 monoklonální protilátky v terapii T1DM se zabývaly dvě klinické studie. Prvních 14 dnů byla u 24 pacientů (ve věku 7–30 let) s nově vzniklým T1DM srovnávána terapie teplizumabem s placebem. Progrese onemocnění dle hodnot C-peptidu (měření endogenní sekrece inzulinu) byla pozastavena pomocí teplizumabu na dobu 5 let. Ve druhé studii obdrželo 80 pacientů po dobu 6 dnů otelixizumab. Aktivní léčba zachovala na rozdíl od placeba funkci beta-buněk po 6, 12 i 18 měsících. Navíc 75 % pacientů se vstupní hodnotou počtu beta-buněk pod mediánem nevyžadovalo po 18 měsících léčbu inzulinem. Po 36 měsících byla zbytková funkce beta-buněk v léčené skupině o 80 % vyšší než ve skupině s placebem. Od 24 do 48 měsíců se sice průměrná potřeba inzulinu progresivně zvyšovala i u aktivně léčených pacientů, stále ale zůstávala o 40–64 % nižší než ve skupině s placebem. Jestli by opakovaná léčba v určitých intervalech byla schopná předejít progresi nemoci, bude předmětem dalších studií. I navzdory přechodné reaktivaci viru Epstein-Barrové po této léčbě a mírným symptomům uvolňování cytokinů v době infuze se tato terapie jeví jako bezpečná.
Ke vzniku diabetu mellitu 2. typu (T2DM) dochází, když funkce beta-buněk již nemůže kompenzovat zvýšenou inzulinovou rezistenci těla. Na druhé straně má hyperglykémie nepříznivé účinky na funkci pankreatických beta-buněk, což je pojem známý jako glukotoxicita. Hyperglykémie zvyšuje sekreci IL-1β beta-buňkami, která následně zhoršuje jejich funkci a indukuje apoptózu. IL-1β navíc u lidí inhibuje uvolňování inzulinu. Tento „začarovaný kruh“ svědčí pro možnou roli IL-1β jako léčebného terče u T2DM, s cílem zachovat počet beta-buněk a jejich funkci.
Anakinra, rekombinantní antagonista receptoru pro IL-1, zlepšuje glukózovou toleranci a sekreci inzulínu při podání C57BL/6J myším krmeným stravou s vysokým obsahem tuku. Klinické studie u pacientů s T2DM srovnávaly podávání 100 mg anakinry denně po dobu 13 týdnů s placebem. Hlavním sledovaným parametrem byla změna hodnot glykovaného hemoglobinu v období od vstupu do studie do 13 týdnů od jejího zahájení, přičemž tyto hladiny signifikantně poklesly ve skupině s anakinrou. Navíc byla ve skupině s anakinrou lepší funkce beta-buněk (hodnoceno pomocí stimulované sekrece C-peptidu). Terapie anakinrou byla i dobře tolerována, vyskytovaly se pouze reakce v místě vpichu. Zmíněná fakta poukazují na potenciální roli blokády IL-1β u T2DM. V současně době probíhají další studie, jak u pacientů s T2DM, tak i T1DM.
(mik)
Zdroj: Bell G. M., Reynolds G., Isaacs J. D. Biologic Therapies in Non-rheumatic Diseases: Lessons for Rheumatologists? Nat Rev Rheumatol. 2011; 7 (9): 1–10.
