Kolego, máte dnes narozeniny? Na sál nepůjdete!

P. Šebesta

Motto: “Physicians will always make mistakes.”

(Albert W. Wu)

Výkon lékařského povolání, ostatně jako i mnoha dalších činností, vždy byl, je a bude spojen s rizikem neúspěchu a ten bývá v případě operačních oborů obzvlášť citelný. Komplikace jsou součástí chirurgické praxe a nelze se jim úplně vyhnout. Literatura uvádí sumární četnost postprocedurálních komplikací mezi 20 a 30 % (přičemž asi polovině by bylo možné zabránit, stejně jako 20–40 % pooperačních úmrtí [1]).

Pacient bývá v této situaci jakožto osoba primárně postižená právem označován termínem „first victim“.

Existuje tedy i „second victim“?

Ale ovšem, to všichni bez výjimky víme a známe (jen jste možná dosud netušili/y, že se někdy můžete pyšnit takovým nevítaným přídomkem). Když zemře nemocný na interně, otázka (rodiny, okolí atd.) zní: „Co mu bylo“? Nepřečká-li operaci, budou se ale ptát jinak: „Co (jste) mu udělali?“ S růstem úrovně medicíny, prodloužením lidského věku, s rozvojem ještě nedávno nemyslitelných technologií a (byť často zavádějící) informovanosti publika jaksi mizí ochota přijmout riziko i případný neúspěch –⁠ dnes přece musí všechno dopadnout dobře! Ani náhodou, přátelé, bohužel –⁠ a právě proto i my býváme někdy „sekundárně viktimizováni“ našimi nezdary. Nedávná britská studie uvádí těžké reakce u 35 % chirurgů ocitnuvších se v takové situaci (vyhoření, posttraumatický stres, úzkost, deprese) [2] a další literatura zabývající se tímto tématem konstatuje ztrátu sebedůvěry i uspokojení z práce, poruchy spánku, významně vyšší riziko vzniku lékových závislostí či alkoholizmu, a dokonce nárůst suicidálních tendencí [3]. Dnes nám sice nehrozí aplikace Chammurapiho zákoníku, ale obavy z devastujícího existenčního postihu ze strany poskytovatelů zdravotní péče, pojišťoven a soudů mohou mít na psychiku zásadní negativní vliv, zejména v těch částech světa, kam nedosahují evropské profesní a právní normy [4]. Třebaže modelová osobnost chirurga bývá vnímána a vesměs i prokazatelně determinována jako cílevědomá, pracovitá a schopná přijímat výzvy, i tak je ve srovnání s obecnou populací ohrožena vysokým rizikem emočního vyčerpání a vyhoření [3].

Výkon chirurga je potažmo ovlivněn i událostmi s prací přímo nesouvisejícími –⁠ observační japonská studie dokazuje na obrovských číslech statisticky významně vyšší riziko mortality operací prováděných chirurgy v den jejich narozenin a příčiny v diskuzi zajímavě logicky detailně dovozuje [5]. Rodinné i osobní problémy obdobně a jistě i lapidárněji dokreslují možné rizikové pozadí, stejně jako technické a organizační svízele a stresory během operace (personál, nástroje, cizí prostředí při výkonech mimo vlastní pracoviště apod. [6]).

Nasnadě je ovšem rozdíl mezi komplikací vzniklou na základě chybného úsudku či nepatřičné reakce, neznalosti, přehlédnutí nebo technické nepřesnosti a komplikací nastalou, přestože bylo vše provedeno správně. Bude to právě ta první situace, která chirurga vystaví na pranýř vlastních pochybností –⁠ krása i děs našich oborů je, že o sobě všechno víme, koukáme si denně pod ruce a neustále se bezděky snažíme (nejen kvůli nemocným, ale i kvůli sobě navzájem) odvést dobrou a bezpečnou práci a toužíme tak být naším odborným okolím také vnímáni a hodnoceni.

Operování bolí, a jistě i nás, když se něco nezdaří [6]. Ne každý znalecký posudek vyzní ve prospěch chirurga a my, pracující v institucích, máme oproti kolegům z ambulantního a privátního sektoru výhodu v silném právním zázemí zejména velkých nemocnic a univerzitních klinik. Velké komplikace ovšem provázejí velké výkony, takže jsme si vlastně trochu kvit.

Jak ale naložit s naším vlastním bolavým nitrem a s pocitem viny, jak usmířit kroužící Erínye? Jak najít rovnováhu mezi krajními polohami „nechat to být“ (stává se to, statistiku nepřemůžu) a sebedestrukčním obviňováním (jsem nemožný/á, vůbec bych to nejspíš neměl/a dělat) ? Chce to čas, to především. Zásadně pomůže empatická podpora ze strany kolegů, nadřízených i instituce a potřebná reflexe např. ve formě morbidity/mortality konferencí, i s ohledem na důležitý preventivní význam rozboru příčin závažných komplikací.

A hlavně, vždycky s pravdou ven a nelhat si do kapsy. Vždyť to stejně všichni vědí!