Svět molekulární biologie je paralelním vesmírem

doc. Mgr. Jan Bouchal, Ph.D. (52 let) po ukončení studií Molekulární biologie a genetiky na Masarykově univerzitě nastoupil v roce 1997 na doktorské studium pod vedením prof. Zdeňka Koláře do Laboratoře molekulární patologie v Olomouci. Mezinárodní zkušenosti v oblasti nádorového výzkumu získal na renomovaných evropských pracovištích v Oslu, Birminghamu, Innsbrucku a Kodani. Habilitoval se v roce 2018 a od roku 2022 vede Ústav klinické a molekulární patologie LF UP a FN Olomouc. Dlouhodobě se zabývá výzkumem karcinomu prostaty, zejména jeho pokročilými stádii. Je autorem téměř stovky odborných prací s více než 2500 citacemi a jeho H-index je 25. Se ženou Kateřinou (profesorka pediatrie) vychovali dceru a syna (15 a 18 let).

Ahoj Honzo děkuji, že jsi souhlasil s rozhovorem a věnoval mi pár minut svého času. Jsi molekulárním biologem a celý svůj profesní život studuješ a prozkoumáváš život na molekulární úrovni. Proč ses rozhodl studovat zrovna molekulární biologii? Byla to vždycky tvoje první volba, nebo jsi zvažoval i studium jiného oboru?

Na gymnáziu mě bavila matematika a zároveň fascinovala příroda. V molekulární biologii se oba tyto zájmy snoubí a byla opravdu mou první volbou. Základní Mendelovská genetika je prostě logická. Na druhou stranu molekulární mechanizmy na buněčné úrovni jsou extrémně komplexní. Asi na každého z nás občas dolehne omezenost našeho chápání, jak to všechno funguje. Přesto je pokrok v této oblasti raketový. Lidský genom byl poprvé přečten v roce 2000 a nyní je sekvenování běžnou metodou pro ověření správné diagnózy i pro výběr terapie.

Jsi stálým pilířem Ústavu klinické a molekulární patologie, jak dlouho tu pracuješ a proč zrovna tady? Jak se to celé stalo?

Vystudoval jsem v Brně, které mám velmi rád, ale osobně jsem tam neměl žádné závazky. Táhlo mě to zpět do rodného kraje a Dr. Bořivoj Vojtěšek z Masarykova onkologického ústavu mi doporučil Zdeňka Koláře. Nastoupil jsem do jeho nové laboratoře v roce 1997. Shodou okolností jsme letos oslavili 30 let založení naší Laboratoře molekulární patologie. Olomouc je skvělé místo pro život osobní i odborný!

Máš za sebou celou řadu stáží a spoluprací, které pro tebe měly největší význam? Kterých setkání a přátelství vzniklých během tvé práce si vážíš nejvíce?

V rámci postgraduálního studia jsem měl možnost strávit pět měsíců na Ústavu patologie v Oslu. Byla to skvělá osobní i odborná zkušenost, i když publikace z tohoto projektu nevznikla. Zdeněk Kolář také navázal spolupráci s prof. Paulem Murraym na univerzitě v anglickém Birminghamu, kde jsem měl možnost provádět expresní analýzy pomocí nové technologie Affymetrix. Na jednom úspěšném projektu jsem měl možnost spolupracovat s Gulisou Turashvili, která u nás mikrodisekovala různé buňky karcinomu prsu. Gulisa po obhájení dizertace odešla do Vancouveru a v současné době působí i na Harvardu. Je také editorkou pro gynekologickou oblast na Pathology Outlines.

Kterým oblastem výzkumu se věnuješ?

Snažím se držet jedné diagnózy, abych byl schopen (do určité míry) sledovat pokroky v molekulárním poznání. Moje první publikace se týkala karcinomu prostaty a post-doc stáž jsem měl možnost absolvovat v Laboratoři experimentální urologie v Innsbrucku. Se skupinou Zorana Culiga spolupracujeme dodnes. V Olomouci mám to potěšení na této diagnóze spolupracovat především s Tebou, urologem Milanem Králem a onkoložkou Hanou Študentovou. Světovou vědu jsem měl možnost blíže poznat díky prof. Jiřímu Bártkovi, který je Zdeňkovým spolužákem a absolventem Univerzity Palackého. Dlouhodobé společné zájmy máme také s Karlem Součkem z Biofyzikálního ústavu AV ČR v Brně.

Ještě tě to pořád i po těch letech baví? Je molekulární biologie paralelním vesmírem?

Věda musí bavit! Je to ale tvrdý chlebíček, především z pohledu dlouhodobé udržitelnosti týmu. Zároveň je velké privilegium, že můžeme přemýšlet o fungování našeho těla a přispět dílčími střípky k hlubšímu poznání. A jestli je molekulární biologie paralelním vesmírem? Vlastně ano. Je podobně těžko uchopitelná a představitelná jako statisíce nových galaxií, které byly objeveny díky dalekohledu Jamese Webba.

Vím, že máš rád přírodu a dlouhé výlety po horách, také jsi zahrádkář. Vidíš nějakou paralelu mezi zahradou a laboratoří? Jsou si tyto dva světy v něčem podobné?

V rámci diplomky jsem si uvědomil, že práce v laboratoři je v podstatě manuální dělnická práce, a že mě moc baví. Překvapivě důležitou průpravou byla pro mě práce na zahradě s motykou nebo kosou a kolem domu s kladivem, majzlem a míchačkou. Člověk prostě musí přemýšlet, jak co udělat, selským rozumem ověřit kontroly a být v práci vytrvalý.

Co dělají tvoje včely?

Teď se chystají na zimu. Tata vysadil řadu keřů a stromů, a tak mají dost pastvy i teď v říjnu. S dcerou a synem se o jeho dědictví úspěšně staráme už šestým rokem. Jak říká jeden přítel včelař: „Včely jsou nejlepší domácí mazlíčci. Nepotřebují každodenní péči a med přijde vhod všem.“

Promiň, ale nemohu se nezeptat. Jsi jediným přednostou patologie v ČR, který není lékařem, jak se v té pozici cítíš? Myslíš, že se ti daří plnit své plány a očekávání druhých?

Velmi si vážím toho, že jste mě postavili před tuto výzvu. A jsem rád, že už čtvrtým rokem jsme schopni se domluvit na každodenní agendě i plánech do budoucna. Zdravotnický provoz má precizně pod palcem Daniela Skanderová. Kolektiv lékařů se daří posilovat a omlazovat a díky společnému úsilí posouváme naše metodické i přístrojové arzenály. Samozřejmě je také řada problémů, ale s klidnou hlavou a vírou v to dobré v nás nacházíme cestu dál. We can do it!

Děkuji ti za milý rozhovor a přeji hodně sil a trpělivosti s naším olomouckým týmem.