Marcus Tullius Cicero a lékařství

Souhrn

Článek se zabývá vybranými pasážemi ze spisů M. Tullia Cicerona De natura deorum a Cato Maior De senectute, které se týkají lékařství. Jejich prostřednictvím se pokouší ilustrovat znalosti vzdělanců o medicíně ve starověkém Římě. Výše uvedená díla nemají vědecký charakter v pravém slova smyslu. Omyly, které se v těchto dílech nacházejí, však patří době, v níž Marcus Tullius Cicero žil. Článek podává ukázky Ciceronových anatomických znalostí.

Klíčová slova:
M. Tullius Cicero – Ciceronovy spisy De natura deorum a Cato Maior De senectute – lékařské termíny (arteria, stomachus)

Během posledních desetiletí republiky se projevilo v Římě intelektuální hnutí, jehož příznivci rádi přijímali a studovali filozofii a další obory řecké vzdělanosti. K těmto učencům patřil i Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.), který se nebránil řadě lékařských myšlenek, i když sám byl politik, řečník a filozof. Cílem tohoto článku bude na základě pasáží ze spisů, v nichž se Cicero zabývá lékařstvím, ilustrovat rozsah znalostí představitelů kulturní a společenské elity pozdní římské republiky v oblasti anatomie a lékařství.

Zmínky o stavbě lidského těla, stavbě jednotlivých ústrojí a jejich funkci najdeme v Ciceronově spisu De natura deorum (1)a Cato Maior De senectute (2). Cicero popisuje trávicí a dýchací ústrojí:

„Nam cum tribus rebus animantium vita teneatur, cibo potione spiritu, ad haec omnia percipienda os est aptissimum… Dentibus autem in ore constructis mandatur atque ab is extenuatur et mollitur cibus. Eorum adversi acuti morsu dividunt escas, intimi autem conficiunt, qui genuini vocantur; quae confectio etiam a lingua adiuvari videtur. Linguam autem ad radices eius haerens excipit stomachus (zde ve významu „jícen“), quo primo inlabuntur ea quae accepta sunt ore. … Atque is agitatione et motibus linguae cum depulsum et quasi detrusum cibum accepit depellit.“ (De nat. deor. II, 54, 134–135).

– Neboť ježto se život tvorstva udržuje třemi věcmi, totiž pokrmem, nápojem a dýcháním, jsou ústa nejvhodnější k přijímání všeho toho,… Zuby pak umístěné v ústech koušou, rozmělňují a změkčují pokrm. Z nich proti sobě stojící špičáky kousáním rozdělují potravu, vnitřní pak, tzv. stoličky, ji rozmělňují, což podporuje též jazyk. Jazyk pak přechází u kořene v jícen, kam se nejprve dostává potrava přijatá ústy.… Přijav pohybem jazyka odsunutou a dolů stlačenou potravu … ji dále stlačuje…

Cicero užívá v tomto popisu termínu „stomachus“ nikoli ve významu „žaludek“, ale ve významu „jícen“.

„Sed cum aspera arteria (sic enim a medicis appellatur) ostium habeat adiunctum linguae radicibus paulo supra quam ad linguam stomachus adnectitur, eaque ad pulmones usque pertineat excipiatque animam eam quae ductast spiritu, eandemque a pulmonibus respiret et reddat, tegitur quodam quasi operculo, quod ob eam causam datum est, ne si quid in eam cibi forte incidisset spiritus impediretur.“(De nat. deor. II, 54, 136).

– Průdušnice (tj. totiž název lékařů) má též ústí připojené ke kořeni poněkud výše, než jest spojen s jazykem jícen. Sahá až k plicím a přijímá vzduch vtažený dechem a též jej z plic vypouští; jest kryta jakýmsi jazýčkem, dbajícím o to, aby se do ní náhodou nedostal kousek pokrmu a nepřekážel v dýchání.

Při popisu „průdušnice“ se zde objevuje místo termínu „trachea“ latinský termín „aspera arteria“. Cicero tak užívá termínu „arteria“ podobně jako někteří řečtí autoři (např. Plutarchos, Platón) termínu ή αρτηρία, jak dokazuje i lexikologické zpracování tohoto hesla v řecko-německém slovníku W. Papeho (3).

„… natura subiecta stomacho cibi et potionis sit receptaculum,… Est autem multiplex et tortuosa arcetque et continet sive illud aridum est sive humidum quod recepit, ut id mutari et concoqui possit, eaque adstringitur tum relaxatur, atque omne quod accepit cogit et confundit, ut facile et calore, quem multum habet, et terendo cibo et praeterea spiritu omnia cocta atque confecta in reliquum corpus dividantur.“ (De nat. deor. II, 54, 136).

– Pod jícnem leží žaludek, shromaždiště pokrmu a nápoje; … Jest pln záhybů a závitů a pevně drží, co přijal, ať je to suché či vlhké, aby to mohlo býti přeměněno a stráveno, a hned se stahuje, hned zase rozšiřuje, a vše, co přijal, slučuje dohromady, aby se to hojným teplem, třením pokrmu a mimo to též vzduchem, svařilo a zpracovalo a bylo rozděleno do ostatního těla.

Autor v uvedené pasáži opět používá termínu „stomachus“ ve významu „jícen“ a popisuje žaludek jako „shromaždiště pokrmu a nápoje“, plné závitů a záhybů, v němž se drží, co přijal, a dále zpracovává. Uvedený popis tak rovněž podává obraz znalostí o funkci žaludku v antickém starověku.

„Illa potius explicetur incredibilis fabrica naturae: nam quae spiritu in pulmones anima ducitur, ea calescit primum ipso ab spiritu, deinde contagione pulmonum, ex eaque pars redditur respirando, pars concipitur cordis parte quadam quam ventriculum cordis appellant, cui similis alter adiunctus est, in quem sanguis a iecore per venam illam cavam influit, eoque modo ex is partibus et sanguis per venas in omne corpus diffunditur et spiritus per arterias;…“(De nat. deor. II, 55, 138).

– Raději vyložme ono neuvěřitelně podivuhodné zařízení přírody, jímž se přivádí dýcháním vzduch do plic! Ten se nejprve zahřívá pouhým dýcháním a potom stykem s plicemi. Jeho část se vydechováním vrací zpět, část jest zachycována do tzv. srdeční komory; k ní jest připojena podobná druhá komora, do níž vtéká krev z jater onou dutou žilou. Tímto způsobem se rozlévá z těchto komor do všech částí těla krev žilami a vzduch tepnami.

Ciceronovy představy o krevním oběhu a oběhu vzduchu v lidském těle jsou poplatné vědomostem vzdělaných lidí v Římě v 1. stol. př. n. l. Podle představ alexandrijské medicíny (Hérofila a Erasistrata) jsou považovány tepny „za trubice naplněné vzduchem; podle jeho [Erasistratovy] představy se do nich vzduch dostával v plicích, byl jimi přenášen do srdce … a poté přečerpáván do tepen. Naopak krev se tvořila v játrech a byla po těle rozváděna žilami” (4). Přesvědčení, že „žíly vycházejí z jater a přenášejí výživné látky do všech oblastí, kde je jich třeba, zatímco tepny vycházejí ze srdce” (5), zastával ve starověké medicíně i o 200 let později Galénos, jehož autorita ovládla medicínu po více než tisíciletí. Fakta o krevním oběhu byla objevena teprve v 17. století Williamem Harveyem, který se ve svém díle De motu cordis et sanguinis nejprve vypořádal s Galénovými omyly, ve druhé části pak uvedl vlastní objev plicního krevního oběhu (6).

Marcus Tullius Cicero pak uvádí i popis oka a jiných smyslových orgánů. Ve srovnání s o dvě generace mladším Aulem Corneliem Celsem, který stavbu oka zobrazuje i líčí postupy při chirurgických zákrocích, např. při šedém zákalu, však Cicero zůstává při popisu vnějším:

„[natura] lubricos oculos fecit et mobiles, ut et declinarent si quid noceret et aspectum quo vellent facile converterent. Aciesque ipsa, qua cernimus, quae pupula vocatur, ita parva est ut ea quae nocere possint facile vitet; palpebraeque, quae sunt tegmenta oculorum, mollissimae tactu ne laederent aciem, aptissimae factae et ad claudendas pupulas ne quid incideret et ad aperiendas…“ (De nat. deor. II, 57, 142).

– Bulvy však [příroda] učinila hladkými a pohyblivými, aby se uhnuly škodlivému a snadno obrátily pohled, kam by chtěly. Sama pak zřítelnice, zvaná panenkou, jest tak malá, že se snadno uchrání před tím, co by mohlo škoditi, a víčka, jež jsou chranidly očí, dotýkající se očí jen velmi jemně, aby jich nepoškodila, jsou velmi účelně zařízena i k zavírání očí, aby nic do nich nepadlo, i k otvírání;…

„Extra autem eminent quae appellantur aures, et tegendi causa factae tutandique sensus, et ne adiectae voces laberentur atque errarent prius quam sensus ab his pulsus esset.“ (De nat. deor. II, 57, 144).

– Na vnější straně pak vyčnívají t. zv. ušní boltce, jež jsou k tomu, aby kryly a chránily sluchové ústrojí a aby zvuky k němu donášené nešly mimo a se neztratily dříve, než by se dotkly sluchu.

V poslední řadě popisuje M. Tullius Cicero také vznik hlasu a tvoření hlásek:

„Ad usum autem orationis incredibile est, nisi diligenter attenderis, quanta opera machinata natura sit. Primum enim a pulmonibus arteria usque ad os intimum pertinet, per quam vox principium a mente ducens percipitur et funditur. Deinde in ore sita lingua est finita dentibus; ea vocem inmoderate profusam fingit et terminat atque sonos vocis distinctos et pressos efficit eum et dentes et alias partes pellit oris;…“ (De nat. deor. II, 59, 149).

– Jest neuvěřitelné, uvážíme-li věc bedlivěji, jaká díla vytvořila příroda k užití řeči. Nejprve totiž vede od plic do vnitra úst průdušnice, kterou zaznívá a se šíří hlas, mající svůj počátek v mysli. Dále jest v ústech jazyk ohraničený zuby; ten utváří a určuje hlas neupraveně se linoucí a tvoří z něho článkované zvuky tím, že jej žene proti zubům a jiným částem úst.

Ciceronův popis zobrazuje představy antických myslitelů o tvoření hlasu a artikulaci hlásek, aniž by znali funkci hlasivek. V této pasáži je opět uveden termín „arteria“ ve významu „průdušnice“.

Druhé dílo M. Tullia Cicerona pojednává o odlišné části medicíny. Je to filozofický spis Cato Maior De senectute, v němž se Cicero dotýká spíše v obecné rovině zdravotního stavu člověka ve stáří a filozofie a psychologie stáří, a to tím, že polemizuje s myšlenkami o stáří: že stáří odvádí od činnosti, že ve stáří slábne paměť, že stáří chybí síla a člověk se v tomto období přibližuje smrti (7).

Podle Cicerona je člověk ve stáří aktivní, cvičí si paměť, „je v plné činnosti a stále něco dělá nebo o něco usiluje, aspoň v tom oboru, o který měl každý zájem v předcházejícím životě“ (8). Podle zvyklostí je „osvobozen od úkolů, jejichž zvládnutí předpokládá tělesnou sílu“ (9).

Mrzutost, úzkostlivost, popudlivost a svéhlavost Cicero připisuje ovšem povaze – nikoli stáří:

„At sunt morosi et anxii et iracundi et difficiles senes. … Sed haec morum vitia sunt, non senectutis… Contemni se putant, despici, illudi; praeterea in fragili corpore odiosa omnis offensio est.“ (De sen. XVIII, 65).

– Jsou však i starci mrzutí, úzkostliví, popudliví a svéhlaví… To jsou však chyby povahy, ne stáří. … Staří lidé si totiž myslí, že je ostatní přehlížejí, že jimi ostatní pohrdají, že se jim vysmívají. Kromě toho se člověka tělesně slabého každá urážka bolestně dotýká (10).

ZÁVĚR

V tomto článku jsme se pokusili na základě pasáží ze spisů M. Tullia Cicerona De natura deorum a Cato Maior De senectute ilustrovat, jaký byl rozsah vědomostí římských vzdělanců v 1. století př. n. l. o medicíně.

Ciceronovy představy o krevním oběhu a oběhu vzduchu v lidském těle jsou poplatné vědomostem v jeho době a rozdílné od doby moderní, protože fakta o krevním oběhu byla objevena teprve v 17. století. Tepny jsou považovány „za trubice naplněné vzduchem” (11), které rozvádějí vzduch do všech částí těla; krev se tvoří v játrech a je po těle rozváděna žílami.

V Ciceronových dílech není jasně vymezený obsah lékařských pojmů. Termín „stomachus“ je např. užíván ve významu „jícen“ (De nat. deor. II, 54, 134–136), termín „arteria“, popř. „arteria aspera“, se objevuje rovněž při popisu „průdušnice“, tedy místo termínu „trachea“ (De nat. deor. II, 54, 136; II, 59, 149). Tento terminologický chaos panoval ovšem v medicíně téměř až do 19. století.

Také Ciceronovy popisy, např. funkce žaludku, očí, uší nebo vzniku hlasu, jsou spíše vnější nebo připomínají popisy patřící do literatury umělecké než odborné (srov. Cic. De nat. deor. II, 54, 136). Ciceronovo myšlení není tedy skutečně medicínské. Dílo nemá vědecký charakter v pravém slova smyslu ani vědeckou akribii. Prozrazuje ovšem zájem starověkých vzdělanců o medicínu a ilustruje úroveň jejich znalostí o lékařství se všemi omyly, které patří této době.

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Drahomíra Tesařová, CSc.

Kafkova 593/35, 160 00 Praha 6

e-mail: te.drahomira@seznam.cz