Glykemie a mortalita kritických pacientů – stále otevřené téma

Uyttendaele V, Dickson JL, Shaw GM, et al.

Untangling glycaemia and mortality in critical care.

Critical Care. 2017;21 : 152; doi: 10.1186/s13054-017-1725-y.

Hyperglykemie se považuje v akutním kritickém stavu za významný, a to nepříznivý metabolický laboratorní marker. Různé studie měly za cíl průkazně vyjádřit korelaci krevních hodnot hyperglykemie a její ovlivnitelnosti inzulinem, s časnou mortalitou a klinickými výstupy. Neposkytly však v tomto směru přesvědčivé a souhlasné výsledky.

Studie autorů z Nového Zélandu si dala za cíl zjistit, zda hyperglykemie u nepřeživších kritických pacientů je inzulinem obtížněji ovlivnitelná než u pacientů, kteří následně kritický stav úspěšně přežijí. Druhotným výstupem studie bylo ověření, zda řízená léčba hyperglykemie inzulinem koreluje s celkovou kondicí pacienta nebo s taktikou inzulinové léčby.

Soubor vytvořilo 145 pacientů v kritickém stavu –⁠ 116 z nich přežilo, 26 pacientů zemřelo. Senzitivita k inzulinu byla zjišťována po hodinách spolu s určením variability hodnot glykemie v průběhu prvních 72 hodin po příjmu pacientů. Byla hodnocena i v 6hodinových blocích se vzájemným porovnáváním v souboru přeživších i nepřeživších pacientů. Senzitivita nebyla v obou skupinách identická, byla signifikantně vyšší u nepřeživších o 9–47 %; variabilita v 6hodinových blokových intervalech ale byla v obou skupinách srovnatelná a rozdíl se dokonce v obou skupinách postupně zmenšoval.

Výsledky svědčí pro fenomén, že vztah mezi glykemií, její variabilitou a klinickým výsledkem je určován především léčebnou taktikou v podávání inzulinu než stavem pacienta a jeho endogenním metabolismem.

Připravila

doc. MUDr. Jarmila Drábková, CSc.

e-mail: jarmiladrabkova@gmail.com