VĚCNÝ A PRÁVNÍ VÝVOJ POSUZOVÁNÍ „STAVOVSKÉ INVALIDITY“

Súhrn

Stavovská invalidita je sice pojem historický, dotýká se však i určité části pojištěnců posuzovaných v současnosti. Autorka popisuje vývoj této posudkové kategorie včetně citace jednotlivých právních předpisů, které ji v minulosti upravovaly, a změny v chápání invalidity v souvislosti s ekonomickými a společenskými změnami.

Klíčová slova:
stavovská invalidita – dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav – přiměřené zaměstnání – rekvalifikace

Posudkově medicínská kategorie „stavovská invalidita“ existuje již 50 let. Jde o specifickou kategorii, která odrážela a odráží nejen otázky výdělečné (pracovní) schopnosti a invalidity, ale byla vždy spjata se sociálně politickým přístupem k určitým okruhům zaměstnání. Vzhledem k tomu, že měla a má své zvláštnosti v oblasti profesní a zdravotní, v právním a věcném vymezení, v poměrně malé četnosti, regionálním výskytu apod., klade její posuzování vysoké nároky na medicínsko posudkové a právní znalosti posudkového orgánu sociálního zabezpečení. Stejně důležitým faktorem byla a je znalost pracovních podmínek, pracovní náplně určitého okruhu zaměstnání, stejně jako souvisejících právních norem z oblasti nemocí z povolání, hygieny práce, ochrany a bezpečnosti práce, převádění na jinou práci apod. K pochopení kontinuity vývoje věcného a právního pojetí stavovské invalidity se proto předkládá vývoj posuzování „stavovské invalidity“ v tomto dlouhém časovém období.

V historii posudkové služby sociálního zabezpečení a posuzování invalidity pro účely důchodového systému se kategorie tzv. stavovské invalidity poprvé objevila v právní úpravě z roku 1956 – v zákoně č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení (platné od 1. 1. 1957), vyhlášce č. 250/1956 Ú. l., o zásadách pro posuzování invalidity a částečné invalidity pro účely důchodového zabezpečení (pojištění), a směrnici č. 73/1957 Ú. l., pro posuzování invalidity a částečné invalidity.

Podle § 12 odst. 1 citovaného zákona invalidní a částečný invalidní důchod náležel zaměstnanci, který byl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok na důchod, jestliže se v době trvání zaměstnání nebo do dvou roků po výstupu z něj stal pro trvalé zhoršení zdravotního stavu invalidním nebo částečně invalidním.

Podle § 1 odst. 1 citované vyhlášky byl zaměstnanec též invalidní, jestliže pro trvalé zhoršení zdravotního stavu: „Je sice schopen vykonávat výdělečné zaměstnání, avšak zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání.“

Výklad některých stěžejních pojmů byl obsahem směrnice, kde bylo např. uvedeno, co se rozumí zhoršením zdravotního stavu a trvalým zhoršením zdravotního stavu, soustavným výdělečným zaměstnáním, soustavnou výdělečnou činností, podstatným poklesem výdělku, ulehčenými pracovními podmínkami, obecnými životními podmínkami aj.

Zhoršením zdravotního stavu (ve smyslu § 1 a § 2 vyhlášky č. 250/1956 Ú. l.) se rozuměl nepříznivý zdravotní stav, který nastal během zaměstnání (pojištění) nebo do dvou let po výstupu z něj a který spočíval v trvalém poklesu tělesných nebo duševních sil proti stavu, který u pracovníka byl již v době vstupu do zaměstnání (pojištění). Sám o sobě neodůvodňoval invaliditu, pokud nenastalo jeho zhoršení během zaměstnání (pojištění).

Ustanovení § 4 citované vyhlášky považovalo za trvalý nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy pravděpodobně potrvá déle než jeden rok od vzniku pracovní neschopnosti.

Směrnice vyložila podrobně problematiku „přiměřenosti zaměstnání“. Za přiměřené zaměstnání (ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 250/1956 Ú. l.) se považovalo zaměstnání v pracovním poměru zaměstnanec-kém, které není pracujícímu zcela cizí a odlehlé jeho dosavadnímu zaměstnání a na něž pracující stačí svými tělesnými a duševními schopnostmi se zřetelem k dovednostem, vědomostem a zkušenostem získaným přípravou k zaměstnání v závodech nebo studiem na školách všech stupňů, déletrvajícím výkonem zaměstnání, popř. výcvikem nebo školením pro nové zaměstnání, takže výkon tohoto zaměstnání je z hlediska společnosti účelný. Přiměřené zaměstnání méně kvalifikované (ustanovení § 2 odst.1 písmeno b vyhlášky) bylo zaměstnání v pracovním poměru zaměstnaneckém, na něž pracující stačí svými tělesnými a duševními schopnostmi, které však při porovnání s dosavadním zaměstnáním klade menší požadavky na dovednosti, vědomosti a zkušenosti, popř. odpovědnost pracujícího.

Zaměstnání zcela nepřiměřené dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání (ustanovení § 1, odst. 1, písmeno c, vyhlášky) bylo to, které bylo pracujícímu zcela cizí a odlehlé jeho dosavadnímu zaměstnání a nebyly v něm dostatečně využity dřívější schopnosti pracujícího, takže z hlediska společnosti se nepovažovalo za účelné ani hospodárné, aby pracující takové nepřiměřené zaměstnání vykonával. Dřívějšími schopnostmi zaměstnance se rozuměly jak vrozené tělesné a duševní schopnosti, tak i dovednosti, vědomosti a zkušenosti získané před trvalým zhoršením zdravotního stavu přípravou k zaměstnání v závodech nebo studiem na školách všech stupňů, popř. déle trvajícím výkonem zaměstnání.

Směrnice přímo uváděla několik praktických případů, jak k posuzování přiměřenosti zaměstnání přistupovat. Pro zjištění „zaměstnání zcela nepřiměřeného dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání“ bylo uvedeno pro jemného mechanika zaměstnání pomocného dělníka, pro učitele zaměstnání hlídače, pro inženýra chemie pak obsluha benzinového čerpadla.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že tehdejší pohled a záměr společnosti byl v této oblasti poněkud jiný, mnohem obecnější a profesně širší než později v 70.–90. letech. Rozhodujícím principem byla vlastně významná profesní dekvalifikace občana v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, ve vztahu k mnohem širšímu okruhu výdělečných zaměstnání, než jak bylo zakotveno v pozdějších právních úpravách. Druhým stěžejním principem, obsaženým v tehdejší právní úpravě, bylo komplexní nazírání na pracovní schopnost a soustavnou výdělečnou činnost, kdy se za rozhodný nepovažoval jen zdravotní stav občana (tj. jeho duševní a tělesné schopnosti), ale současně se hodnotil jeho kvalifikační potenciál a jeho využitelnost. Třetím principem byla společenská účelnost a hospodárnost dalšího výkonu zaměstnání v situaci, kdy tehdejší společnost disponovala poměrně bohatým zdrojem pracovních sil i dostatečnými zdroji v důchodové oblasti. Průměrná délka života občanů v ČR byla mnohem nižší než dnes a v oblasti pracovních sil neexistovaly rekvalifikační programy.

Výše uvedená právní úprava byla v roce 1964 nahrazena novou – zákonem č. 101/1964 Sb., v platném znění, a prováděcí vyhláškou č. 102/1964 Sb., v platném znění.

V ustanovení § 20 odst. 3 písmeno b) byla podmínka nároku na invalidní důchod uvedena následovně:

(3) Pracovník je plně invalidní, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav

b) je sice schopen vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního povolání.

Proti předchozí právní úpravě byla kategorie „výdělečného zaměstnání“ v definici „stavovské invalidity“ nahrazena soustavným zaměstnáním.

Vyhláška č. 102/1964 Sb., v platném znění, pak definovala v ustanovení § 17 odst. 1, že za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pokládá nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy potrvá déle než rok, tj. odpadla vazba na trvalost a pracovní neschopnost a naopak se zavedl předpoklad dlouhodobosti. Následně odst. 2 definoval soustavné zaměstnání jako zaměstnání v pracovním poměru, vykonávané s určitou pravidelností a v takovém rozsahu, že dosažený výdělek tvoří stálý zdroj příjmu pracovníka (takovým zaměstnáním však není zaměstnání, které nezakládá pojistnou povinnost v nemocenském pojištění podle předpisů platných pro pracovníky). Odst. 4 pak vymezil nepřiměřenost zaměstnání, a to vcelku shodně s předchozí právní úpravou. Pro srovnání je nutno ještě uvést ustanovení § 18 odst. 3 citované vyhlášky, které za zaměstnání stejně kvalifikované považovalo zaměstnání, které není zcela odlehlé dosavadnímu zaměstnání, klade podobné požadavky na zdatnost pracovníka a zpravidla mu umožňuje dosáhnout přibližně stejného výdělku jako dosavadní zaměstnání.

Výše uvedená věcná a právní úprava odpovídala tehdy existující sociální situaci.

Další právní úprava – zákon č. 121/1975 Sb. – v ustanovení § 25 odst. 3 uváděla jako jednu z podmínek pro nárok na invalidní důchod následující:

(3) Pracující je plně invalidní, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav

c) je schopen vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání.

Vyhláška č. 128/1975 Sb., která definovala další rozhodné skutečnosti, v ustanovení § 19 odst. 1 a 3 uváděla:

(1) Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pokládá nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy potrvá déle než rok.

(3) Zaměstnání je zcela nepřiměřené dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního povolání, jestliže je pracujícímu zcela cizí a odlehlé jeho dosavadnímu zaměstnání, a není-li v něm dostatečně využito jeho dřívějších schopností, takže z hlediska celospolečenských zájmů se nevyžaduje, aby pracující vykonával takové nepřiměřené zaměstnání. Dřívějšími schopnostmi pracujícího se rozumějí jak vrozené tělesné a duševní schopnosti, tak i dovednosti, vědomosti a zkušenosti získané předdlouhodobým zhoršením zdravotního stavu přípravoupropovolání v organizacích nebo studiem na školách všech stupňů, popřípadě déle trvajícím výkonem zaměstnání.

Tzv. „stavovská invalidita“ a s ní související rozhodné posudkově medicínské kategorie tedy proti předchozí právní úpravě nedoznaly zásadní změny.

Posudková služba pro praktické provádění posuzování měla k dispozici „Metodický pokyn pro posudkovou službu sociálního zabezpečení“ z r. 1979, který mj. provedl výklad posuzování občanů s nejvyšší kvalifikací, popř. občanů vykonávajících na vysoké profesionální úrovni určitá zaměstnání (vysoce kvalifikované hornické profese, výkonní letci, ně-kteří umělci a někteří artisté). Tento druh invalidity byl uznáván výjimečně. Kromě dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu musela být splněna i další zákonná podmínka, tj. předchozí mimořádně vysoká a úzce zaměřená kvalifikace potřebná k výkonu dosavadního zaměstnání a neschopnost vykonávat zaměstnání odpovídající této kvalifikaci. V případě posuzování horníků bylo potřebné doložit, že jde o pracovníky vysoce kvalifikované (razič, rubač, kombajnér), kteří svou kvalifikaci nabyli dlouholetým, zpravidla celoživotním výkonem takového zaměstnání a vzhledem k věku již nemají předpoklady k doplnění kvalifikace nebo získání nové kvalifikace, umožňující jim vykonávat jiné zaměstnání, které by nebylo zcela nepřiměřené.

Z výše uvedeného vyplývá, že od roku 1975 se „stavovská invalidita“ počala více orientovat a soustřeďovat na hornickou problematiku. Hornické povolání patřilo dlouhodobě k společensky preferovaným a oceňovaným zaměstnáním a bylo vykonáváno zpravidla celoživotně. Navíc vzhledem k tehdy existujícím pracovním podmínkám bylo poměrně často provázeno výskytem pracovních úrazů a nemocí z povolání, které měly vliv na další pracovní schopnost a možnost pracovního uplatnění. Společnost v té době disponovala dostatečným počtem pracovních sil, a proto nebylo považováno za potřebné určitý okruh osob se zdravotním postižením a omezenou pracovní (výdělečnou) schopností rekvalifikovat a vracet zpět do zaměstnání.

Následující právní úprava – zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění – v § 29 odst. 2, písmeno c) definovala podmínky nároku na invalidní důchod následně:

(2) Občan je invalidní, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav

c) je sice schopen vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání.

Další posudkově významná kategorie – dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl definován v ustanovení § 17 vyhlášky č. 149/1988 Sb., v platném znění. Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pokládal nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy potrvá déle než jeden rok.

Vyhláška č. 149/1988 Sb., v platném znění, v § 18 odst. 2 uváděla vymezení nepřiměřenosti zaměstnání. Zaměstnání je zcela nepřiměřené dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání, jestliže je k jeho výkonu požadována mnohem nižší kvalifikace, než která se požadovala k výkonu dosavadního zaměstnání, nebo v němž není využita odborná a úzce zaměřená kvalifikace získaná v dosavadním zaměstnání, a jestliže výkonem nového zaměstnání občanu poklesne výdělek zpravidla aspoň o polovinu výdělku, který dosahoval v dosavadním zaměstnání, popř. na dosavadním pracovišti. Přitom dosavadním pracovištěm se rozumí pracoviště, kde občan využíval své kvalifikace a ze kterého byl převeden ze zdravotních důvodů.

Důležitým faktorem při posuzování bylo i správné posouzení posudkově medicínské kategorie „dosavadního zaměstnání“ uvedené v ustanovení § 20 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb.:

(1) Dosavadní zaměstnání je zaměstnání, které občan před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu naposledy konal nebo k němuž se po ukončení základní školy soustavně připravoval studiem nebo výcvikem. Za naposledy vykonávané zaměstnání se však nepovažuje zaměstnání, v němž došlo ke snížení výdělků a které občan začal vykonávat jen v důsledku změny zdravotního stavu, která založila částečnou invaliditu, a zaměstnání, v němž nebylo využito kvalifikace, pokud bylo nebo mělo být vykonáváno po dobu zpravidla kratší než dva roky. Vznikl-li dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, považuje se za dosavadní zaměstnání to zaměstnání, při jehož výkonu úraz vznikl nebo byla zjištěna nemoc z povolání.

(2) Stejně kvalifikované zaměstnání je zaměstnání, které klade podobné požadavky na občana jako dosavadní zaměstnání, zpravidla mu umožňuje dosáhnout přibližně stejného výdělku a není zcela odlehlé dosavadnímu zaměstnání.

Rozhodnou posudkově medicínskou skutečností bylo i ustanovení § 20 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb., v platném znění: „Při posuzování, jaká zaměstnání je občan ještě schopen vykonávat při svém dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, se vždy přihlíží k možnosti rekvalifikace na jiné zaměstnání, a to zejména vzhledem k věku občana, dosažené kvalifikaci a rozsahu zachovaných pracovních schopností.“

Zákonem č. 306/1991 Sb. byla s účinností od 1. 8. 1991 zrušena podmínka podstatného poklesu výdělků alespoň o polovinu jako kritérium pro uznání zaměstnání za zcela nepřiměřené při posuzování invalidity podle ustanovení § 29 odst. 2 c) zákona č. 100/1988 Sb., v platném znění. Tato změna měla sloužit ke zjednodušení řízení v tom, že se nebude dále sledovat podmínka poklesu výdělku, ale hodnotila se pouze přiměřenost zaměstnání, které je posuzovaný občan schopen vykonávat.

Vyhláškou MPSV ČR č. 30/1993 Sb. se s účinností od 1. 1. 1993 mimo jiné změnilo i ustanovení poslední věty v § 20 odst. 1 vyhlášky č. 149/1988 Sb. Oproti stavu, kdy se za dosavadní zaměstnání považovalo to zaměstnání, při jehož výkonu byla zjištěna nemoc z povolání, se nově za dosavadní zaměstnání považovalo to, jehož výkon vedl ke vzniku nemoci z povolání. Toto nové znění vycházelo ze skutečnosti, že některé nemoci z povolání byly zjištěny až po odchodu pracovníka ze zaměstnání, jehož výkon vedl ke vzniku nemoci z povolání. Tento stav šlo však v posudku konstatovat nejdříve od 1. 1. 1993, jak to umožňovala vyhláška č. 30/1993 Sb.

Jako pomůcka pro posuzování zcela nepřiměřeného zaměstnání v rámci hornických povolání sloužil do r. 1991 Výnos federálního ministerstva paliv a energetiky č. 4/1981, o odměňování dělníků (reg. částka 6/1982 Sb.), ve znění Výnosu federálního ministerstva paliv a energetiky č. 1/1985 Sb. (reg. částka 8/1985 Sb.) s přílohami obsahujícími stupnice mzdových tarifů. Pro mzdové tarify platilo 9 tříd, z nichž kvalifikační katalog dělnických povolání báňského průmyslu využíval třídy 3.–9. Uvedený výnos byl zrušen zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku.

Při posuzování musela být věnována pozornost i skutečnosti, zda nedošlo k přeřazení na jinou práci nebo vyřazení z práce v podzemí pro naplnění, případně překročení nejvyšší přípustné expozice (NPE) a to, zda tyto skutečnosti nastaly před zjištěním dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebo až v souvislosti s jeho zjištěním, zejména zjištěním nemoci z povolání.

Podle tehdy vydané metodického pokynu MPSV (1993) se přiměřenost vykonávaného zaměstnávání posuzovala z hlediska schopností občana a celospolečenského významu práce, především na základě způsobilosti občana vykonávat méně nebo více složité, odpovědné a namáhavé práce. Práce se podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti členily do 12 tarifních stupňů podle Nařízení vlády ČSFR č. 43/1992 Sb., o stanovení minimálních mzdových tarifů (Jednotný katalog prací). Za pracovníky vysoce kvalifikovaných hornických povolání se považovali pracovníci, kteří před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vykonávali v podzemí hlubinných dolů povolání horník, pokud v něm získali 6. nebo 7. tarifní stupeň (podle citovaného nařízení vlády).

Za zaměstnání zcela nepřiměřená dosavadnímu hornickému povolání se považovala zaměstnání zařazená nejvýše do 3. tarifního stupně, vykonávaná mimo podzemí hlubinného dolu. To znamenalo, že tento typ invalidity byl uznáván především u vysoce kvalifikovaných hornických povolání, která byla před vznikem invalidity vykonávána v podzemí. Šlo o povolání horník, ve kterém posuzovaný získal 6. nebo 7. tarifní stupeň, tj. kde dosavadním zaměstnáním byl horník, dělník, předák, razič, rubač, kombajnér, strojník, střelmistr, záchranář. Přitom se zároveň jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který byl zpravidla podmíněn nemocemi z povolání (pracovními úrazy) s vážnějšími funkčními důsledky, s neschopností vykonávat dosavadní vysoce kvalifikované hornické zaměstnání a neschopností práce v podzemí. Při zjištěném dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu posuzovaný disponoval určitým pracovním potenciálem, ale ten by byl realizovatelný jen v zaměstnáních zcela nepřiměřených významu dosavadního zaměstnání. Za zcela nepřiměřená zaměstnání se považovala ta rekomandovaná zaměstnání, která v katalogu mzdových tarifů byla zařazená nejvýše do 3. tarifního stupně (včetně).

Dalším profesním okruhem, u kterého byla stavovská invalidita uznávána, byli např. špičkoví umělci-sólisté, vysoce a úzce specializované profese (např. v letectví, námořní dopravě apod.), pokud jejich dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a jeho důsledky na pracovní schopnost občana naplnily výše uvedená věcná a právní hlediska.

Zákon č. 100/1988 Sb. v ustanovení § 29 odst. 2 písmeno c) vlastně převzal definici „stavovské invalidity“ z předchozí právní úpravy. Prováděcí vyhláška MPSV č. 149/1988 Sb., v platném znění, pak vymezila další rozhodné posudkově medicínské kategorie. Složitost problematiky pohledu na „stavovskou invaliditu“ dokládají i související rezortní právní normy, které měly význam pro pohled a přístup při posuzování.

Počátkem 90. let minulého století došlo k zásadním politicko-společenským, ekonomickým a právním změnám, které se rovněž promítly do oblasti sociálního zabezpečení, kde si vynutily mj. novely právních předpisů, jimiž bylo nutno právní úpravu přizpůsobit měnícím se podmínkám. Tyto změny vedly pak k zásadním změnám v oblasti sociálního zabezpečení, kde ve vztahu ke „stavovské invaliditě“ bylo rozhodujícím momentem zrušení pracovních kategorií, zrušení společenských preferencí některých zaměstnání, změny v oblasti zaměstnanosti, změny na trhu pracovních sil, nezaměstnanost, mobilita pracovních sil, rekvalifikace, restrukturalizace , útlumové programy apod.

Nová právní úprava oblasti důchodového pojištění – zákon č. 155/1995 Sb., v platném znění, a prováděcí vyhláška MPSV ČR č. 284/1995 Sb., v platném znění, pak již nepřevzaly kategorii „stavovské invalidity“.

V nových společensko-politických a ekonomických podmínkách, které nastaly v 90. letech 20. století nebylo již dále žádoucí vytvářet preference určitých okruhů zaměstnání nebo pracovních činností. Nový systém důchodového pojištění proto již neobsahuje typ tzv. stavovské invalidity, tj. invaliditu způsobenou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, pro který mohl občan vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání. Zachovává však ochranu určitého okruhu pojištěnců, u kterých byl tento typ invalidity uznán a nastoluje u nich zvláštní postup při posuzování jejich dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Tato právní ochrana vychází zejména z následujících skutečností:

• dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, podmíněného nemocí z povolání nebo následky pracovních úrazů;
• dlouhodobého výkonu fyzicky velmi náročného zaměstnán, v nepříznivých pracovních podmínkách;
• ze zhoršené možnosti rekvalifikace po dlouholetém výkonu jednostranného zaměstnání;
• z nesnadnosti pracovního uplatnění starších osob, i když je u nich ve využitelném rozsahu zachována schopnost soustavné výdělečné činnosti.

Právní úprava této problematiky je obsažena v ustanovení § 78 zákona č. 155/1995 Sb.:

„...poživateli plného invalidního důchodu přiznaného před 1. lednem 1996, který ke dni 31. prosince 1995 dosáhl aspoň věku o deset let nižšího, než je jeho důchodový věk stanovený podle tohoto zákona (§§ 32, 74, 76 a § 94 písm. a), lze odejmout tento důchod nejdříve od splátky důchodu splatné v lednu 1997, a to jen za podmínek stanovených předpisy platnými před 1. lednem 1996, jestliže byl tento plný invalidní důchod přiznán pro invaliditu způsobenou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, pro který jeho poživatel mohl vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání.“

To znamená, že u poživatelů plných invalidních důchodů, přiznaných před 1. lednem 1996 z důvodů tzv. stavovské invalidity, kteří k 31. prosinci 1995 mají do důchodu podle zákona méně než 10 let, trvání jejich plné invalidity se podle ustanovení § 78 zákona i nadále posuzuje podle právních předpisů platných před 1. lednem 1996, tj. podle ustanovení § 29 odst. 2 písm. a) až d), popř. ustanovení § 37 odst. 2 a 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a podle vyhlášky MPSV č. 149/1988 Sb.

U ostatních pojištěnců (věkově mladších), kteří měli invalidní důchod přiznaný z důvodů „stavovské invalidity“ (před 1. 1. 1996), se další trvání jejich invalidity posuzuje podle nových kritérií pro posuzování invalidity, tj. podle ustanovení § 39 zákona, popř. § 44 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, a vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění. Tzn. že u těchto „věkově mladších“ poživatelů tzv. stavovských invalidních důchodů, se posuzuje pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti a zohledňují se jejich předchozí výdělečné činnosti, vzdělání, zkušenosti i schopnosti k rekvalifikaci.

Základem posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti ve vztahu k § 78 citovaného zákona musí být jako vždy důsledná objektivizace zdravotního stavu na základě nových odborných lékařských nálezů a vyžádání si podkladů od důchodového oddělení správy sociálního zabezpečení, tj. zda se posuzovaného pojištěnce z  věkových důvodů týká ustanovení § 78 zákona č. 155/1995 Sb. Zároveň musí být zřejmé, že v minulosti byla posouzena správně otázka „nepřiměřenosti zaměstnání dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání.“

Jako orientační hledisko pro aplikaci § 78 zákona č. 155/1995 Sb., platí:

• Podle předpisů platných před 1. 1. 1996 se postupuje u mužů narozených před 1. 7. 1944 a žen narozených před 1. 5. 1946.
• Nutnost dotázat se plátce důchodu na důchodový věk konkrétního posuzovaného platí u mužů narozených mezi 1. 7. 1944 a 31. 12. 1955 a žen narozených mezi 1. 5. 1946 a 31. 12. 1950.
• Podle předpisů platných po 31. 12. 1995 se postupuje u mužů narozených po 31. 12. 1955 a žen narozených po 31. 12. 1950.

V obecné rovině mohou nastat při posouzení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce a jeho výdělečné (pracovní) schopnosti níže uvedené situace.

Pokud bylo uznání invalidity podle § 29 odst. 2 písmeno c) zákona č. 100/1988 Sb. před 1. 1. 1996 z hlediska věcného i právního správné a během dalších let až do kontrolní lékařské prohlídly nedošlo k zásadním změnám ve zdravotním stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, je i nadále uznána invalidita podle § 29 odst. 2 písmeno c) zákona č. 100/1988 Sb.

V případě, že během několika let trvání „stavovské invalidity“ došlo k posudkově významnému zlepšení zdravotního stavu (zejména tam, kdy se klinické příznaky nemocí z povolání minimalizují) a v důsledku toho došlo i významnému obnovení pracovní schopnosti, je pak možno „stavovskou invaliditu“ oduznat a uznat pouze částečnou invaliditu podle § 37 odst. 2 písmeno b) zákona č. 100/1988 Sb., v platném znění (případně podle § 37 odst. 3), včetně další souvislosti s nemocí z povolání či úrazem.

V případě, že během několika let trvání „stavovské invalidity“ došlo k posudkově významnému zhoršení zdravotního stavu vlivem nového zdravotního postižení, tj. jiného než odůvodňovalo „stavovskou invaliditu“, a dalšímu úbytku pracovní schopnosti, zejména při nepříznivém zdravotním postižení obecného charakteru – např. srdeční selhávání, mozkové infarkty, ochrnutí, maligní nádory v pokročilejších stadiích, selhávání jaterních či ledvinných funkcí apod., přestane být naplňováno kritérium ustanovení § 29 odst. 2 písmeno c), tj. zachované schopnosti vykonávat soustavné zaměstnání, a dochází k neschopnosti vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání a tím i ke změně typu invalidity na invaliditu podle § 29 odst. 2 písmeno a) zákona č. 100/1988 Sb.

Posuzování „stavovské invalidity“ představovalo pro předchozí generace posudkových lékařů, a představuje i pro současnou lékařskou posudkovou službu sociálního zabezpečení náročný úkol, jehož správné splnění je v některých případech provázeno určitým úskalím. Pochopení všech potřebných souvislostí, dodržení platné právní úpravy, výkladů a pracovních postupů, spolu s důslednou objektivizací zdravotního stavu, jsou základním předpokladem pro správné posouzení zdravotního stavu a výdělečné (pracovní) schopnosti a pro spolehlivý výrok o invaliditě.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Alena Zvoníková

Katedra posudkového lékařství IPVZ

Ruská 85

100 05 Praha 10

e-mail: posudkove@ipvz.cz