Peyronieho choroba v ordinaci praktického lékaře

Súhrn

Peyronieho choroba (plastická indurace penisu) je získané benigní fibroproliferativní onemocnění tunica albuginea (obalů) topořivých těles penisu. Klinicky se projevuje vznikem fibrózního plaku, zakřivením penisu, bolestí při erekci, zkrácením penisu a často také erektilní dysfunkcí. Přestože prevalence onemocnění v dospělé mužské populaci dosahuje přibližně 3–9 %, zůstává řada pacientů nediagnostikována, protože své obtíže z obavy nebo studu lékaři nesdělují. Praktický lékař bývá často prvním lékařem, na kterého se pacient obrací. Jeho úkolem není definitivní diagnostika ani léčba Peyronieho choroby, ale především její časné rozpoznání, základní klinické zhodnocení, edukace pacienta a včasné odeslání ke specialistovi. Diagnóza je ve většině případů založena na anamnéze a fyzikálním vyšetření. Důležitou součástí vstupního vyšetření je také zhodnocení erektilní funkce, přítomnosti kardiovaskulárních rizikových faktorů a dopadu onemocnění na kvalitu života pacienta. Současná léčba závisí na fázi onemocnění a závažnosti deformity. Konzervativní postupy zahrnují edukaci, léčbu erektilní dysfunkce, penilní trakční terapii a u vybraných pacientů specializovanou intralezionální léčbu. Chirurgická léčba je indikována u pacientů se stabilním onemocněním a funkčně významnou deformitou penisu. Cílem tohoto přehledového článku je seznámit praktické lékaře se současnými doporučenými postupy v diagnostice a léčbě Peyronieho choroby se zvláštním důrazem na časné rozpoznání onemocnění a správné načasování odeslání pacienta k urologovi nebo sexuologovi.

Klíčová slova:

diagnostika – léčba – erektilní dysfunkce – praktický lékař – Peyronieho choroba – plastická indurace penisu – zakřivení penisu

ÚVOD

Peyronieho choroba (plastická indurace penisu) je získané benigní fibroproliferativní onemocnění tunica albuginea topořivých těles penisu charakterizované tvorbou fibrózních plaků, které vedou ke ztrátě elasticity penisu a následně ke vzniku jeho deformity při erekci. Nejčastějšími klinickými projevy jsou zakřivení penisu, bolest při erekci, zkrácení penisu a erektilní dysfunkce. Onemocnění významně ovlivňuje nejen sexuální funkce, ale také psychický stav, partnerské vztahy a celkovou kvalitu života pacienta (1, 3, 6, 14, 15).

Odhadovaná prevalence Peyronieho choroby se pohybuje mezi 3–9 % dospělé mužské populace, skutečný výskyt je však pravděpodobně vyšší. Mnoho mužů své obtíže léta bagatelizuje nebo je z obavy, studu či přesvědčení, že jde o přirozený důsledek stárnutí, lékaři vůbec nesdělí. Onemocnění tak zůstává často nediagnostikované až do okamžiku, kdy deformita znemožňuje pohlavní styk nebo je provázena významnou erektilní dysfunkcí (2, 15, 17).

Patogeneze Peyronieho choroby není dosud zcela objasněna. Za nejpravděpodobnější mechanismus je považováno opakované mikrotrauma tunica albuginea během erekce u geneticky predisponovaných jedinců (5). Fyziologický proces hojení je narušen přetrvávající zánětlivou odpovědí, aktivací fibroblastů a jejich přeměnou na myofibroblasty, které produkují nadměrné množství kolagenu typu I a III. Výsledkem je vznik tuhého fibrózního plaku s omezenou elasticitou. Klíčovou roli v tomto procesu sehrává transformující růstový faktor *beta1 (TGF-*beta1), který podporuje fibrotizaci tkáně (7).

V důsledku nerovnoměrné roztažnosti penisu při erekci vzniká jeho deformita, nejčastěji zakřivení, méně často zúžení typu „přesýpacích hodin“, cirkulární konstrikce nebo komplexní deformity. U části pacientů dochází současně ke zkrácení penisu a rozvoji erektilní dysfunkce (6). Patofyziologii onemocnění schematicky shrnuje obrázek 1.

 

Přestože definitivní diagnostika a léčba náleží do péče urologa nebo sexuologa, praktický lékař hraje v managementu Peyronieho choroby zásadní roli. Ve většině případů je prvním lékařem, kterému se pacient se svými obtížemi svěří. Včasné rozpoznání typických příznaků, základní klinické vyšetření, zhodnocení přidružených onemocnění, citlivá komunikace a včasné odeslání ke specialistovi mohou zásadně ovlivnit další průběh onemocnění i možnosti jeho léčby. Naopak opožděná diagnóza může vést k progresi deformity, rozvoji erektilní dysfunkce a významnému zhoršení kvality života (3, 13).

Cílem tohoto přehledového článku je poskytnout praktickým lékařům současný přehled poznatků o Peyronieho chorobě se zaměřením na její časné rozpoznání, základní diagnostický postup v ordinaci praktického lékaře, správnou edukaci pacienta a indikace k odeslání ke specialistovi. Zvláštní důraz je kladen na doporučení vycházející z aktuálních evropských doporučených postupů a z medicíny založené na důkazech.

 

ONEMOCNĚNÍ A JEHO PŘIROZENÝ PRŮBĚH

Onemocnění probíhá typicky ve dvou na sebe navazujících fázích: aktivní (zánětlivé) a stabilní (chronické). Aktivní fáze trvá zpravidla 6–18 měsíců a je charakterizována bolestí při erekci, postupným vznikem plaku a progresí deformity. Ve stabilní fázi bolest většinou ustupuje, plak se stabilizuje a zakřivení se po dobu alespoň 3 měsíců dále významně nemění. Rozlišení obou fází má zásadní význam pro volbu léčebného postupu, protože některé konzervativní i operační metody jsou indikovány pouze v určité fázi onemocnění (17). Rozdíly mezi aktivní a stabilní fází ukazuje obrázek 2.

 

Peyronieho choroba se častěji vyskytuje u mužů středního a vyššího věku, může se však objevit i u  mladších pacientů. Vyšší riziko bylo popsáno u mužů s diabetem mellitem, arteriální hypertenzí, dyslipidemií, kouřením, erektilní dysfunkcí nebo Dupuytrenovou kontrakturou. Významná je rovněž souvislost s dalšími fibrotickými onemocněními pojivové tkáně, což podporuje předpoklad genetické predispozice (9, 14, 15).

Z pohledu praktického lékaře je důležité vědět, že Peyronieho choroba není maligním onemocněním ani sexuálně přenosnou infekcí. Současně však nejde o fyziologickou součást stárnutí. Vznik nového zakřivení penisu u dospělého muže by měl být vždy důvodem k dalšímu vyšetření a ve většině případů i k odeslání ke specialistovi.

 

Doporučení pro praktického lékaře –⁠ jak rozpoznat onemocnění?

• Nově vzniklé zakřivení penisu není normálním projevem stárnutí.

• Typický pacient udává bolest při erekci, hmatnou zatvrdlinu a postupné zhoršování deformity.

• Aktivní fáze onemocnění je obdobím, kdy dochází k progresi nálezu, a pacient by měl být včas vyšetřen specialistou.

• Včasné odeslání může rozšířit možnosti konzervativní léčby a snížit riziko trvalé deformity.

 

KLINICKÉ PROJEVY PEYRONIEHO CHOROBY

Klinický obraz Peyronieho choroby je značně variabilní a závisí především na fázi onemocnění, rozsahu fibrózních změn a přítomnosti erektilní dysfunkce. Zatímco někteří pacienti udávají pouze mírné zakřivení penisu bez funkčního omezení, u jiných vede onemocnění k výrazné deformitě znemožňující pohlavní styk a významně zhoršující psychický stav i partnerské vztahy (13, 15). Typické projevy jsou přehledně znázorněny na obrázku 3.

 

Prvním příznakem bývá nejčastěji nově vzniklé zakřivení penisu při erekci. Deformita vzniká postupně během několika týdnů až měsíců a pacient si často vybaví období, kdy se zakřivení začalo zhoršovat. Nejčastější je dorzální zakřivení, méně často laterální nebo ventrální. U části pacientů se objevuje také deformita typu „přesýpacích hodin“, cirkulární konstrikce nebo kombinované deformity. Významnější než samotný úhel zakřivení je jeho dopad na možnost pohlavního styku a spokojenost pacienta.

Bolest penisu je typická především pro aktivní fázi onemocnění. Nejčastěji se objevuje při erekci, méně často i v klidovém stavu. Ve většině případů během několika měsíců spontánně ustupuje, její vymizení však neznamená ústup onemocnění ani regresi deformity. Praktický lékař by měl pacienta upozornit, že odeznění bolesti není známkou vyléčení.

Při fyzikálním vyšetření lze u většiny pacientů palpovat tuhý, nebolestivý plak uložený v tunica albuginea. Jeho velikost ani lokalizace však nemusí odpovídat závažnosti deformity. U některých mužů, zejména v časné fázi onemocnění, nemusí být plak dobře hmatný, a negativní palpační nález proto diagnózu nevylučuje.

Dalším častým příznakem je zkrácení penisu, které pacienti často vnímají jako jeden z nejvíce stresujících projevů onemocnění. Může být důsledkem samotné fibrózy, ztráty elasticity tunica albuginea nebo sekundárně vzniklé deformity. Přibližně u poloviny pacientů se současně rozvíjí erektilní dysfunkce. Ta může být způsobena jak organickými změnami topořivých těles, tak psychogenní složkou vyvolanou obavou z pohlavního styku nebo zhoršením tělesného sebepojetí (7, 8).

Peyronieho choroba významně ovlivňuje kvalitu života. Pacienti často udávají úzkost, snížení sebevědomí, depresivní symptomy a partnerské problémy. Míra psychické zátěže přitom nemusí odpovídat objektivní závažnosti deformity. Praktický lékař by měl aktivně zjišťovat, jak obtíže ovlivňují sexuální život pacienta, a v  případě potřeby zapojit do péče také sexuologa nebo psychologa (9, 15).

Přirozený průběh onemocnění je variabilní. Spontánní úplné zlepšení je vzácné a je popisováno pouze u malého procenta pacientů. U většiny nemocných dochází bez léčby buď ke stabilizaci nálezu, nebo k další progresi deformity. Proto je vhodné pacienty s aktivním onemocněním odesílat ke specialistovi již v časné fázi, kdy lze využít konzervativní léčebné postupy a sledovat dynamiku změn (13).

 

Doporučení pro praktického lékaře –⁠ klinické projevy

• Na Peyronieho chorobu je vhodné pomýšlet u každého muže, který udává nově vzniklé zakřivení penisu, bolest při erekci, hmatnou zatvrdlinu nebo zkrácení penisu.

• Přítomnost erektilní dysfunkce diagnózu podporuje, její absence ji však nevylučuje.

• Odezní-li bolest, neznamená to spontánní ústup onemocnění.

• Progredující deformita, obtíže při pohlavním styku nebo významný psychický dopad jsou důvodem k včasnému odeslání pacienta k urologovi nebo sexuologovi.

 

DIAGNOSTIKA V ORDINACI PRAKTICKÉHO LÉKAŘE

Diagnóza Peyronieho choroby je ve většině případů založena na pečlivě odebrané anamnéze a fyzikálním vyšetření. Již při prvním kontaktu lze ve většině případů vyslovit důvodné podezření na onemocnění a rozhodnout o dalším postupu. Rozsáhlá laboratorní ani zobrazovací vyšetření nejsou v ordinaci praktického lékaře zpravidla indikována.

 

ANAMNÉZA

Anamnestický rozhovor by měl být veden citlivě a cíleně, protože řada pacientů své obtíže spontánně nezmíní. Lékař by se měl zaměřit zejména na dobu vzniku obtíží, jejich vývoj a dopad na sexuální život pacienta. Důležité je zjistit:

1. kdy si pacient poprvé všiml zakřivení penisu
2. zda se deformita dále zhoršuje nebo je stabilní
3. přítomnost bolesti v klidu nebo při erekci
4. subjektivní zkrácení penisu
5. obtíže při pohlavním styku
6. přítomnost erektilní dysfunkce
7. případné poranění penisu nebo jiný vyvolávající faktor

Současně je vhodné cíleně pátrat po přidružených onemocněních, zejména diabetes mellitus, arteriální hypertenzi, dyslipidemii, ischemické chorobě srdeční, kouření a dalších kardiovaskulárních rizikových faktorech. Doporučuje se rovněž zjistit výskyt Dupuytrenovy kontraktury nebo jiných fibrotických onemocnění v osobní či rodinné anamnéze.

 

FYZIKÁLNÍ VYŠETŘENÍ

Vyšetření penisu se provádí v ochablém stavu. Lékař hodnotí vzhled penisu, lokalizaci případných deformit a palpací pátrá po tuhém fibrózním plaku v oblasti tunica albuginea. Současně je vhodné vyšetřit zevní genitál jako celek a vyloučit další patologické nálezy.

Negativní palpační nález Peyronieho chorobu nevylučuje, zejména v časné aktivní fázi onemocnění nebo u hluboko uložených plaků. Naopak přítomnost hmatného plaku u pacienta s nově vzniklým zakřivením penisu je pro diagnózu vysoce suspektní.

 

FOTODOKUMENTACE

Pokud je to možné, měl by pacient specialistovi přinést fotografie penisu v maximální erekci pořízené v domácím prostředí ze tří základních projekcí (zepředu, z boku a shora). Tento jednoduchý postup významně usnadňuje posouzení typu a rozsahu deformity a je doporučován evropskými i americkými doporučenými postupy (2).

 

LABORATORNÍ VYŠETŘENÍ

Neexistuje žádný laboratorní marker, který by diagnózu Peyronieho choroby potvrdil, nebo vyloučil. Rutinní laboratorní vyšetření proto nejsou indikována.

Praktický lékař by měl laboratorní vyšetření zaměřit především na zhodnocení celkového zdravotního stavu a přidružených onemocnění. Podle klinické situace lze zvážit vyšetření glykemie nebo HbA1c, lipidového spektra, renálních funkcí a celkového testosteronu u pacientů s příznaky hypogonadismu nebo erektilní dysfunkcí. Rozsah laboratorního vyšetření by měl být individuální a vycházet z celkového klinického obrazu.

 

ZOBRAZOVACÍ VYŠETŘENÍ

Ultrazvuk penisu není součástí diagnostiky v ordinaci praktického lékaře. Indikací k sonografickému vyšetření je především specializované urologické vyšetření, kdy umožňuje přesně určit lokalizaci, rozsah a případnou kalcifikaci plaku. U vybraných pacientů je ultrazvuk doplněn farmakologicky navozenou erekcí a dynamickým Dopplerovým vyšetřením penilních cév, které současně hodnotí přítomnost cévní erektilní dysfunkce (4, 6, 14, 15).

Magnetická rezonance ani výpočetní tomografie nejsou součástí rutinní diagnostiky Peyronieho choroby a jsou indikovány pouze ve výjimečných případech.

 

Doporučení pro praktického lékaře –⁠ diagnostický postup

•Diagnózu Peyronieho choroby lze ve většině případů předpokládat již na základě anamnézy a fyzikálního vyšetření.

• Rutinní laboratorní ani zobrazovací vyšetření nejsou nutná.

• Praktický lékař by měl pacienta motivovat k pořízení fotografií penisu v erekci, zhodnotit přítomnost komorbidit a zajistit včasné odeslání k urologovi nebo sexuologovi.

 

INDIKACE K ODESLÁNÍ KE SPECIALISTOVI

Praktický lékař by měl každého pacienta s podezřením na Peyronieho chorobu odeslat k urologovi nebo sexuologovi. Přestože nejde o akutní ani život ohrožující onemocnění, časná diagnostika umožňuje správně určit fázi onemocnění, zahájit odpovídající konzervativní léčbu a sledovat případnou progresi deformity. Opožděné odeslání může vést ke ztrátě možnosti ovlivnit průběh aktivní fáze onemocnění a ke zhoršení funkčního výsledku léčby.

K časnému odeslání jsou indikováni zejména pacienti s nově vzniklým zakřivením penisu, progresí deformity, bolestí při erekci nebo hmatným plakem. Zvýšenou pozornost vyžadují také nemocní, u nichž deformita omezuje nebo znemožňuje pohlavní styk, dochází k rozvoji erektilní dysfunkce nebo onemocnění významně ovlivňuje psychický stav či partnerské soužití.

Naléhavost odeslání zvyšuje nejasná diagnóza, atypický průběh onemocnění nebo podezření na jinou patologii penisu. Diferenciálně diagnosticky je třeba odlišit zejména vrozené zakřivení penisu, traumatické změny, trombózu povrchové dorzální žíly penisu (Mondorovu chorobu), kalcifikace jiného původu a vzácně také nádory penisu (6).

V období čekání na specializované vyšetření by měl praktický lékař pacienta především edukovat. Je vhodné vysvětlit benigní charakter onemocnění, upozornit na jeho obvykle pomalý průběh a zdůraznit, že spontánní úplné vymizení deformity je spíše výjimečné. Pacient by měl být poučen, aby sledoval případnou progresi zakřivení, pořízením fotografií dokumentoval deformitu při erekci a při zhoršování obtíží vyhledal lékaře dříve než v plánovaném termínu kontroly.

Významnou součástí péče je rovněž citlivá komunikace. Muži s Peyronieho chorobou často pociťují stud, obavy ze ztráty sexuální výkonnosti nebo strach z nádorového onemocnění. Otevřený rozhovor a srozumitelné vysvětlení podstaty onemocnění mohou významně snížit psychickou zátěž ještě před první návštěvou specialisty (15). Diagnostický algoritmus pro praktického lékaře uvádí obrázek 4.

 

Doporučení pro praktického lékaře –⁠ kdy pacienta poslat ke specialistovi?

K urologovi nebo sexuologovi odešlete pacienta bez zbytečného odkladu, pokud se objeví:

• nově vzniklé zakřivení penisu
• bolest při erekci spojená s deformitou
• hmatný plak v tunica albuginea
• progredující deformita penisu
• obtížný nebo nemožný pohlavní styk
• nově vzniklá erektilní dysfunkce
• významná psychická nebo partnerská zátěž
• nejasný nebo atypický klinický nález

Pacienta je vhodné poučit, aby si před návštěvou specialisty pořídil fotografie penisu při maximální erekci ze tří projekcí a přinesl seznam užívaných léků a významných onemocnění.

 

SOUČASNÁ LÉČBA PEYRONIEHO CHOROBY

Léčba Peyronieho choroby je individuální a závisí na fázi onemocnění, typu a rozsahu deformity, přítomnosti erektilní dysfunkce a očekávání pacienta. Cílem léčby není odstranění fibrózního plaku, ale především zlepšení funkce penisu, umožnění pohlavního styku a zlepšení kvality života. O léčebném postupu rozhoduje specialista na základě komplexního klinického vyšetření.

 

KONZERVATIVNÍ LÉČBA

Konzervativní léčba je indikována především v aktivní fázi onemocnění, kdy dochází k rozvoji deformity a může být přítomna bolest při erekci. Současná doporučení zdůrazňují, že většina perorálních přípravků používaných v minulosti nemá dostatečně prokázanou účinnost. Evropská urologická asociace proto jejich rutinní podávání nedoporučuje (6).

Významnou součástí léčby je edukace pacienta, pravidelné sledování vývoje deformity a léčba erektilní dysfunkce. U mužů s erektilní dysfunkcí mohou inhibitory fosfodiesterázy typu 5 zlepšit kvalitu erekce a usnadnit pohlavní styk. Neovlivňují však samotnou fibrózu ani velikost plaku (1, 6, 14).

Za nejlépe podloženou nefarmakologickou metodu je v současnosti považována penilní trakční terapie, která při pravidelném dlouhodobém používání může zmírnit zakřivení, omezit zkrácení penisu a u některých pacientů přispět ke zlepšení jeho délky. Úspěch léčby je podmíněn dobrou spoluprací pacienta a dostatečnou dobou každodenního používání trakční pomůcky (8).

U vybraných pacientů lze využít intralezionální aplikaci kolagenázy Clostridium histolyticum, která představuje jedinou farmakologickou léčbu s prokázaným účinkem na redukci zakřivení penisu ve velkých randomizovaných studiích. V současné době však není tato léčba v Evropě běžně dostupná, protože registrace přípravku byla z komerčních důvodů ukončena. V některých zemích proto nejsou tyto injekce součástí standardní klinické praxe (7).

Další intralezionální léčebné postupy, například aplikace verapamilu nebo interferonu *alfa-2b, vykazují ve studiích méně přesvědčivé výsledky a jejich využití závisí na zkušenostech jednotlivých pracovišť. Evropská doporučení je považují za možné alternativy pouze u pečlivě vybraných pacientů. Nově jsou však naděje vkládány do aplikace kyseliny hyaluronové přímo do plaku –⁠ ložiska –⁠ onemocnění (6).

Léčba bolesti je většinou symptomatická. Bolest při erekci v aktivní fázi onemocnění obvykle spontánně ustupuje během několika měsíců. Krátkodobě lze využít nesteroidní antiflogistika. Extrakorporální rázová vlna může u některých pacientů zmírnit bolest, nevede však k významnému zlepšení zakřivení penisu ani velikosti plaku, a není proto doporučována jako léčba deformity (6).

 

OPERAČNÍ LÉČBA

Operační léčba představuje nejúčinnější způsob korekce deformity penisu. Je indikována u pacientů se stabilním onemocněním, u nichž zakřivení přetrvává nejméně 3 měsíce bez další progrese a současně významně omezuje nebo znemožňuje pohlavní styk. Předpokladem operační léčby je také realistické očekávání pacienta a podrobné poučení o možných přínosech i rizicích výkonu (11, 12).

Volba operační metody závisí na rozsahu deformity, délce penisu a kvalitě erektilní funkce. U pacientů s dobrou erekcí a méně závažnou deformitou jsou nejčastěji prováděny zkracující operace (plikační techniky). U rozsáhlejších deformit nebo při významném zkrácení penisu připadají v úvahu výkony s incizí či excizí plaku a náhradou defektu štěpem. Pacientům s těžkou erektilní dysfunkcí nereagující na konzervativní léčbu je indikována implantace penilní protézy, která současně umožňuje korekci deformity (10, 16–18).

Celkově lze konstatovat, že při správně zvolené indikaci dosahuje chirurgická léčba vysoké úspěšnosti a vede u většiny pacientů k obnovení možnosti pohlavního styku a ke zlepšení kvality života.

 

Doporučení pro praktického lékaře –⁠ edukace pacienta

• Praktický lékař by měl pacientovi vysvětlit, že léčba Peyronieho choroby je dnes ve většině případů úspěšná, její volba však závisí na fázi onemocnění.

• V aktivní fázi se obvykle volí konzervativní postupy, zatímco operační léčba je určena až pro stabilizované deformity.

• Včasné odeslání ke specialistovi umožňuje správně načasovat léčbu a zvyšuje šanci na dobrý funkční výsledek.

 

KLÍČOVÉ ÚKOLY PRAKTICKÉHO LÉKAŘE

V ordinaci praktického lékaře lze ve většině případů vyslovit důvodné podezření na Peyronieho chorobu již při prvním vyšetření. Rozhodující je správně odebraná anamnéza, základní fyzikální vyšetření a včasné odeslání pacienta ke specialistovi.

Praktický lékař by měl aktivně pomýšlet na Peyronieho chorobu u každého muže s nově vzniklým zakřivením penisu, bolestí při erekci nebo hmatnou zatvrdlinou penisu. Neměl by předpokládat, že jde o běžný důsledek stárnutí nebo že obtíže spontánně odezní. Současně je vhodné cíleně pátrat po erektilní dysfunkci, protože pacienti o těchto obtížích často spontánně nehovoří.

Při prvním vyšetření praktický lékař obvykle nemusí indikovat specializovaná zobrazovací vyšetření ani rozsáhlou laboratorní diagnostiku. Mnohem větší význam má zhodnocení přidružených onemocnění, zejména diabetes mellitus, arteriální hypertenze, dyslipidemie a dalších kardiovaskulárních rizikových faktorů. Praktický lékař by měl pacienta poučit o vhodnosti pořízení fotografií penisu při maximální erekci, které usnadní následné specializované vyšetření.

Součástí péče by měla být také edukace pacienta. Je vhodné vysvětlit, že Peyronieho choroba je benigní onemocnění, které není infekční ani nádorové. Pacient by měl být informován o možnostech současné léčby a o  tom, že při správné indikaci lze u většiny nemocných dosáhnout významného zlepšení sexuálních funkcí i kvality života.

Klíčové doporučení pro praktickou ambulanci shrnuje obrázek 5.

 

ZÁVĚR

Peyronieho choroba představuje relativně časté získané onemocnění mužského genitálu, které může významně negativně ovlivnit sexuální funkce, psychický stav i kvalitu života pacienta. Přesto zůstává často nediagnostikována, protože muži své obtíže z obavy nebo studu dlouhodobě neřeší.

Praktický lékař je zpravidla prvním lékařem, na kterého se pacient obrací. Jeho hlavním úkolem není definitivní diagnostika ani léčba, ale především včasné rozpoznání typických příznaků, základní klinické zhodnocení, edukace pacienta a správné načasování odeslání ke specialistovi. Právě časná diagnostika umožňuje využít současné léčebné možnosti v období, kdy mohou být nejúčinnější.

Moderní léčba Peyronieho choroby zahrnuje konzervativní i chirurgické postupy, které při správné indikaci umožňují u většiny pacientů dosáhnout významného zlepšení anatomického nálezu, sexuálních funkcí i celkové kvality života. Úspěšná péče je založena na mezioborové spolupráci praktického lékaře, urologa, sexuologa a v indikovaných případech také psychologa nebo sexuálního terapeuta.

 

Konflikt zájmů: žádný.