XXXVI. Biologie nádorů

29. INTERAKCE MEZENCHYMÁLNÍCH A IMUNITNÍCH BUNĚK V MIKROPROSTŘEDÍ GLIOBLASTOMU: ROLE FAP+ PERICYTŮM PODOBNÝCH BUNĚK

BUŠEK P.¹, HOUDOVÁ MEGOVÁ M.¹, SHARD C.², TERNEROVÁ N.¹, ŠVÁBLOVÁ T.¹, BUŇA T.¹, STRAKA D.¹, GOMEZ G.², KUPCOVÁ SKALNÍKOVÁ H.¹, ŠEDO A.¹

¹ Ústav biochemie a experimentální onkologie, 1. LF UK Praha, ² Centre for Cancer Biology, Adelaide University

Glioblastom (GBM) představuje vysoce agresivní primární nádor mozku charakterizovaný výrazně imunosupresivním mikroprostředím, které podporuje progresi nádoru a omezuje účinnost protinádorové léčby. Zatímco nádorově asociovaným makrofágům a dalším složkám imunitního infiltrátu byla v posledních letech věnována značná pozornost, role mezenchymálních buněk zůstává méně objasněna. Přibývající důkazy naznačují, že tato stromální populace aktivně formuje nádorové mikroprostředí a ovlivňuje infiltraci i funkční stav imunitních buněk. Fibroblastový aktivační protein (FAP), perspektivní teranostický cíl u řady malignit, je v glioblastomu zvýšeně exprimován převážně populací FAP⁺ pericytům podobných buněk asociovaných s nádorovými cévami. K objasnění role této buněčné populace byly využity transkriptomické přístupy včetně jednobuněčné a prostorové transkriptomiky, analýzy veřejně dostupných datových souborů, funkčních experimentů s využitím primárních kultur odvozených z GBM, farmakologické inhibice vybraných mediátorů a receptorů a in vivo modelů. V přednášce budou prezentována data ukazující úlohu této buněčné populace při formování imunitního mikroprostředí GBM prostřednictvím ovlivnění infiltrace monocytů a jejich diferenciace a polarizace do nádorově asociovaných makrofágů (TAM). Souhrnně tato zjištění podporují koncept, že mezenchymální buňky perivaskulární niky se aktivně podílejí na utváření imunitního mikroprostředí GBM a mohou představovat nový terapeutický cíl pro ovlivnění nádorem indukované imunosuprese.

332. INDUCTION OF THE CYTOPLASMIC P21L VARIANT VIA CDK11 INHIBITION

ARCIMOWICZ Ł.¹, KREJČÍŘ R.¹, MARTINKOVá L.¹, HRABAL V.¹, ZAVADIL KOKÁŠ F.¹, HENEK T.¹, BONCZEK O.¹, HERNYCHOVÁ L.¹, VOJTĚŠEK B.¹, LANE D.²

¹ RECAMO, Masaryk Memorial Cancer Institute, Brno, ² Department of Microbiology, Tumor and Cell Biology, Karolinska Institute Solna Sweden

Background: Cyclin-dependent kinase 11 (CDK11) is a dual regulator of transcription and RNA splicing. While the intersection of splicing machinery and cell cycle progression is crucial in cell biology, the exact molecular crosstalk between these systems remains incompletely understood. Using the highly selective CDK11 inhibitor OTS964, this study investigates the fundamental mechanistic link between spliceosome activity and the p53/p21 tumor suppressor axis. Methods: The mechanistic effects of CDK11 inhibition were evaluated across multiple cell lines, including A375 and HCT-116. Alterations in protein expression and the inactivation of the spliceosomal protein SF3B1 were assessed via immunoblotting. The functional consequences of alternative splicing on protein subcellular localization were visualized using fluorescence microscopy. Furthermore, the impact of the distinct p21 isoforms on cellular proliferation was measured utilizing real-time live-cell analysis. Results: Western blot analysis revealed that pharmacological blockade of CDK11 stabilized p53 through the rapid downregulation of MDM2, driving the expression of its downstream target, p21. Concurrently, CDK11 inhibition disrupted the splicing machinery by preventing the phosphorylation of SF3B1. This disruption forced a specific shift in protein expression from the canonical p21 isoform (p21C) to a recently described alternative splice variant (p21L). Immunofluorescence imaging provided evidence of strict spatial divergence: while canonical p21C localized strictly to the nucleus, the induced p21L variant lacked a complete nuclear localization signal and showed predominantly cytoplasmic localization. Functionally, real-time live-cell imaging demonstrated that both isoforms suppress proliferation. However, p21L exhibited a reduced cell cycle-inhibitory capacity compared to p21C. Conclusions: Highly specific inhibitors of cyclin-dependent kinases and the spliceosome represent a heavily investigated class of novel cancer therapeutics. Our data demonstrate that the inhibition of SF3B1 splicing drives the expression of p21L. Spatially restricted to the cytoplasm, this variant inherently lacks the full anti-proliferative capacity of canonical p21. Ultimately, this highlights how alternative splicing events can directly impair the p53/p21 tumor suppressor axis.

337. MECHANIZMY ANTIVIROVÉ OBRANY JAKO NOVÝ FAKTOR REZISTENCE K CISPLATINĚ

FRIEDLOVÁ N.¹, VAŠINOVÁ GALIOVÁ M.², HUPP T.³, VOJTĚŠEK B.¹, NEKULOVÁ M.¹

¹ RECAMO, MOÚ Brno, ² Ústav chemie a technologie ochrany životního prostředí, VUT Brno, ³ Cancer Research UK Edinburgh Centre, The University of Edinburgh

Východiska: Interferonem indukované transmembránové proteiny (IFITM) jsou součástí přirozené buněčné protivirové obrany. Brání vstupu virů do buněk prostřednictvím změn vlastností membrán, regulace intracelulárního transportu a funkce endozomů a lyzozomů. V posledních letech jsou IFITM spojovány také s progresí nádorů a jejich odpovědí na léčbu, jejich význam v citlivosti nádorových buněk k chemoterapii však dosud není dostatečně objasněn. Materiál a metody: Vliv IFITM1 a IFITM3 na odpověď nádorových buněk k chemoterapeutikům byl studován pomocí CRISPR/Cas9 knockout modelů připravených v buněčných liniích karcinomu děložního hrdla a plic. Byla hodnocena citlivost buněk k cisplatině a dalším cytostatikům, tvorba DNA-platinových aduktů, aktivace apoptózy, změny v lyzozomálním systému a regulace drah spojených s buněčnou stresovou odpovědí a transportem mědi. Výsledky: Samostatná delece IFITM1 nebo IFITM3 vedla ke zvýšené citlivosti buněk k cisplatině. Současná ztráta obou proteinů však překvapivě vyvolala naopak výraznou a selektivní rezistenci vůči cisplatině, zatímco odpověď na jiné skupiny cytostatik zůstala prakticky nezměněna. Rezistentní buňky vykazovaly sníženou tvorbu DNA-platinových aduktů, omezenou aktivaci apoptózy a výrazné změny v autofagii a funkci lyzozomů. Současně byla pozorována trvalá aktivace antioxidační dráhy p62-NRF2 a změny v regulaci transportérů mědi podílejících se na intracelulárním transportu cisplatiny. Získané výsledky naznačují vznik adaptivního buněčného stavu, který omezuje stres indukovaný cisplatinou a podporuje přežívání buněk během léčby. Závěr: Naše výsledky ukazují, že mechanizmy spojené v normálních buňkách s antivirovou obranou mohou významně ovlivňovat odpověď nádorových buněk na chemoterapii. Kombinovaná ztráta IFITM1 a IFITM3 vede ke vzniku selektivní rezistence vůči cisplatině prostřednictvím komplexních změn buněčné homeostázy a stresových adaptačních mechanizmů. Tyto poznatky mohou přispět k lepšímu pochopení mechanizmů chemorezistence i k identifikaci nových markerů predikujících léčebnou odpověď.

Podpořeno MZ ČR –⁠ RVO (MOÚ, 00209805) a projektem SALVAGE (OP JAK; reg. č. CZ.02.01.01/00/22_008/0004644) –⁠ financováno Evropskou unií a státním rozpočtem České republiky.

350. FYTOFARMACEUTIKÁ V RESENZITIZÁCII KARCINÓMU PRSNÍKA NA KONVENČNÚ ONKOLOGICKÚ LIEČBU

KUBATKA P.¹, TREML J.², SMEJKAL K.¹

¹ Ústav přírodních léčiv, Farmakologická fakulta MU Brno, ² Ústav molekulární farmacie, Farmakologická fakulta MU Brno

Rezistencia na štandardnú onkologickú liečbu zostáva významným limitujúcim faktorom terapie karcinómu prsníka. Fytofarmaceutiká a rastlinné bioaktívne látky predstavujú potenciálny nástroj modulácie odpovede nádorových buniek na chemoterapiu, hormonálnu liečbu a HER2-cielenú terapiu. Predklinické modely opisujú schopnosť kurkumínu, EGCG, resveratrolu, quercetínu, genisteínu a sulforafánu ovplyvňovať apoptózu, EMT, HIF-1a, transportéry liečiv, HER2/AKT signalizáciu, nádorové kmeňové bunky a ďalšie mechanizmy spojené s rezistenciou. Najsilnejšie dôkazy pochádzajú zo štúdií využívajúcich rezistentné bunkové línie, 3D modely, in vivo experimenty a analýzu synergie kombinovanej liečby. Klinické dáta sú zatiaľ limitované a nejednotné, pričom výsledok závisí od formulácie, biologickej dostupnosti, dávkovania, typu nádoru a liečebného kontextu. Významnú skupinu predstavujú aj antokyanínové a polyfenolové extrakty z Aronia melanocarpa L. a Vaccinium myrtillus L., ktoré v predklinických modeloch vykazujú chemo-modulačný potenciál v kombinácii s epirubicínom alebo cisplatinou. Súčasné dôkazy podporujú ďalší výskum presne definovaných kombinácií fytofarmaceutík a štandardnej onkoterapie pri dôslednom hodnotení farmakokinetiky, bezpečnosti, liekových interakcií a biomarkerov odpovede.

361. GLIOBLASTOMOVÉ ORGANOIDY ODVOZENÉ Z NÁDOROVÉ TKÁNĚ PACIENTŮ JAKO MODEL PRO STUDIUM EXTRACELULÁRNÍ KOMUNIKACE A MIKRORNA V NÁDOROVÉM MIKROPROSTŘEDÍ

SOUČKOVÁ K.¹, SIEGL F.², HÝŽĎALOVÁ M.³, PĚNČÍKOVÁ K.³, VAŇKOVÁ T.², HENDRYCH M.⁴, FADRUS P.⁵, ŠÁNA J.²

¹ Lékařská fakulta, LF MU Brno, ² CEITEC Brno, ³ Oddělení farmakologie a toxikologie, Výzkumný ústav veterinárního lékařství, v. v. i. Brno, ⁴ I. patologicko-anatomický ústav, FN u sv. Anny v Brně, ⁵ Neurochirurgická klinika, FN Brno

Glioblastom (GBM) představuje nejagresivnější primární nádor mozku u dospělých pacientů a je charakterizován výraznou buněčnou heterogenitou a komplexní komunikací mezi nádorovými buňkami a nádorovým mikroprostředím. Extracelulární vezikuly (EVs) a jimi přenášené mikroRNA (miRNA) představují významné mediátory mezibuněčné signalizace a současně potenciální zdroj biomarkerů využitelných v diagnostice gliomů. Pro studium těchto procesů jsou nezbytné experimentální modely schopné zachovat biologické vlastnosti původního nádoru. V této práci jsme připravili glioblastomové organoidy (GBO) odvozené z nádorové tkáně pacientů a analyzovali extracelulární miRNA přítomné v EVs izolovaných z kondiciovaných médií. Současně byly analyzovány miRNA obsažené v EVs izolovaných z mozkomíšního moku (CSF) pacientů s gliomy různého stupně malignity. Celkem bylo úspěšně založeno, dlouhodobě kultivováno a kryokonzervováno 12 GBO kultur. Imunohistochemická analýza potvrdila přítomnost markerů typických pro glioblastomové buňky (Nestin, GFAP, Sox2). U časně kultivovaných organoidů byly současně detekovány i buněčné populace reprezentující nádorové mikroprostředí, včetně endoteliálních buněk (CD31) a mikroglií (CD163). V některých případech byly přítomny také reaktivní astrocyty a neurony. V EVs izolovaných z kondiciovaných médií GBO a primárních GBM kultur byly identifikovány vysoce abundantní miRNA, včetně hsa-miR-21-5p, členů rodiny let-7, hsa-miR-16-5p, hsa-miR-125b-5p a dalších. Tyto miRNA byly současně detekovány také v EVs izolovaných z CSF pacientů s GBM a high-grade gliomy. Naopak miR-204-5p, dominantně zastoupená v CSF vzorcích, byla v EVs z nádorových kultur zastoupena minimálně, což naznačuje možný původ této miRNA v nenádorové mozkové tkáni. Prezentovaná data podporují využití glioblastomových organoidů odvozených z nádorové tkáně pacientů jako vhodného modelu pro studium mezibuněčné komunikace a extracelulární signalizace v glioblastomu a současně ukazují potenciál EV-asociovaných miRNA jako biomarkerů nádorového mikroprostředí.

Práce byla podpořena AZV MZČR NU22-03-00290.

362. ZMĚNY KLONALITY CHRONICKÉ LYMFOCYTÁRNÍ LEUKEMIE V ČASE

STRÁNSKÁ K.¹, ŠTRIGNEROVÁ J.¹, TAUŠOVÁ K.¹, SKUHROVÁ FRANCOVÁ H.¹, REIGL T.², BRYCHTOVÁ Y.¹, PANOVSKÁ A.¹, DOUBEK M.¹, POSPÍŠILOVÁ Š.², PLEVOVÁ K.¹

¹ Interní hematologická a onkologická klinika, LF MU a FN Brno, ² Centrum molekulární medicíny, CEITEC Brno

Východiska: Chronická lymfocytární leukemie (CLL) je typicky charakterizována přítomností dominantního B-buněčného klonu, jehož povrchové B-buněčné receptory jsou kódovány unikátní přestavbou genů těžkého řetězce imunoglobulinu (IGH), sdílenou všemi buňkami leukemického klonu. U části pacientů je však detekováno více produktivních přestaveb IGH; při využití metod NGS může jejich podíl dosahovat až 25 % případů. Každá produktivní přestavba IGH přitom náleží samostatnému (pre) leukemickému klonu. Mutační status variabilní oblasti IGH je klíčový prognostický marker a obecně se považuje za stabilní v čase, přesto u víceklonálních případů byly popsány změny ve vzájemném zastoupení klonů. Charakterizace klonální architektury a její dynamiky je zásadní pro pochopení biologických mechanizmů rozvoje onemocnění. Cílem práce bylo prozkoumat stabilitu a změny klonality CLL v průběhu onemocnění. Materiál a metody: Pacientům bylo rutinně vyšetřováno IGHV amplifikací z RNA a Sangerovým sekvenováním. Od pacientů diagnostikovaných v letech 2010–2015 byl vybrán vstupní vzorek před léčbou a druhý vzorek ze sledování –⁠ u neléčených po ≥ 10 letech, u léčených nejméně při progresi po první léčbě. Tyto vzorky byly analyzovány amplikonovým IGH NGS z DNA. Výsledky: V kohortě 3 385 pacientů vyšetřovaných Sangerovým sekvenováním jsme zachytili 273 (8 %) s vícečetnými produktivními IGH přestavbami: 246 biklonálních, 24 triklonálních a 3 tetraklonální. U 103 opakovaně vyšetřených víceklonálních pacientů došlo v 53 případech k vymizení klonu, nový klon se objevil u 23 (z toho 19 původně monoklonálních) a u 5 došlo ke změně dominantního klonu. Pro detailnější analýzu jsme vyšetřili 486 párových vzorků od 243 pacientů (229 monoklonálních a 14 víceklonálních při vstupu). Medián sledování byl 5,3 roku (0,3–14,8); 13 pacientů bylo sledováno ≥ 10 let bez léčby. U 230 léčených byl medián počtu linií léčby 2 (1–9). Zachytili jsme mizející i nové klony, změny dominantního klonu i diskrepance mezi Sangerovým sekvenováním a NGS. Závěr: Naše výsledky poskytují ucelené longitudinální hodnocení klonality u případů CLL.

Podpořeno z programového projektu MZ ČR s reg. č. NW24-03-00052 a RVO FNBr65269705; Výpočetní zdroje: projekt e-INFRA CZ (ID: 90254) MŠMT ČR.

366. Modulating the tumor microenvironment to reduce immunosuppression and enhance the efficacy of immunotherapy in ovarian cancer

VAVRUŠÁKOVÁ B.¹, ZÁCHEJOVÁ A.¹, KUNDRATOVÁ M.¹, SOUČKOVÁ K.², PEČINKA L.¹, KREJČÍ L.¹, ŠUMBEROVÁ K.³, MORÁŇ L.¹, KAZDA T.⁴, SVOBODA M.⁵

¹ Research Centre for Applied Molecular Oncology (RECAMO), Masaryk Memorial Cancer Institute, Brno, ² Central European Institute of Technology (CEITEC), Masaryk University, Brno, ³ Department of Health Information, Masaryk Memorial Cancer Institute, Brno, ⁴ Research Centre for Applied Molecular Oncology (RECAMO), Department of Radiation Oncology, Masaryk Memorial Cancer Institute, Brno, ⁵ Department of Comprehensive Cancer Care, Masaryk Memorial Cancer Institute, Brno

Ovarian cancer (OC) ranks among the deadliest gynecological malignancies, typically diagnosed at advanced stages and marked by frequent recurrence. Although immunotherapy has revolutionized treatment across numerous cancer types, its effectiveness in OC has been largely undermined by an immunosuppressive Tumor Immune Microenvironment (TIME; Emmanuelli et al., 2024). This study investigates the critical role of Endoplasmic Reticulum Stress (ERS) modulation in remodeling the TIME of OC. Using syngeneic murine model, we assessed the extent to which ERS modulation affects tumor progression and immune response. We characterized the impact and therapeutic potential of ERS modulation in combination with dendritic cell vaccine (DCV) immunotherapy in OC in vivo. In a murine OC model, combining ERS modulation with DCV yielded pronounced reduction in tumor burden, cutting both tumor volume and weight by 40%. This synergistic effect was accompanied by a marked shift in the immune landscape: diminished immunosuppressive markers in the spleen, alongside elevated pro-apoptotic signaling and increased CD3+ T-cell infiltration within tumor tissue. Collectively, our findings demonstrate that ERS modulation restructures the TIME in a manner that amplifies antitumor immune activity, thereby potentiating immunotherapy efficacy. By alleviating systemic immunosuppression, ERS-targeted strategies may offer a viable approach to reversing the immune-excluded, or „cold,“ phenotype common to many cancers. This work provides a robust mechanistic foundation for the combined use of ERS modulators and immunotherapy to enhance therapeutic outcomes in resistant OC phenotypes.