XXVII. Nádory hrudníku, plic, průdušek a pleury

93. KARCINOM PLIC V PROMĚNÁCH ČASU

BÍLEK O.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ Brno

Východiska: Karcinom plic představoval ještě na počátku 20. století vzácně diagnostikované onemocnění. V průběhu dalších desetiletí se však stal jedním z nejčastějších solidních nádorů. Dramatický nárůst incidence úzce souvisel s rozšířením kouření tabáku. Současně docházelo k rozvoji patologické diagnostiky, která umožnila rozlišení histologických subtypů a hlubší porozumění biologické heterogenitě tohoto onemocnění. Obsah sdělení: Významnou kapitolu představuje rozvoj hrudní chirurgie –⁠ od prvních vysoce rizikových pneumonektomií až k dnešním miniinvazivním a parenchym šetřícím výkonům, jejichž bezpečnost umožnily pokroky v anesteziologii, zobrazovacích metodách i perioperační péči. Dynamický vývoj prodělala také systémová léčba, od éry klasických cytostatik až k současné precizní medicíně založené na molekulární biologii a imunologii. Ve druhé polovině 20. století byla základním pilířem léčby chemoterapie. Skutečný přelom však přinesl rozvoj molekulární biologie a hlubší poznání genetického podkladu karcinogeneze. Již v 80. letech byly u nemalobuněčného karcinomu plic popsány mutace genu KRAS patřící mezi první identifikované somatické driver alterace u solidních nádorů. Rozluštění lidského genomu následně otevřelo cestu k prudkému rozvoji genetického testování a molekulární diagnostiky –⁠ od PCR metod až po sekvenování nové generace umožňující identifikaci terapeuticky významných genetických změn. Karcinom plic se tak stal jedním z modelových onemocnění precizní onkologie. Další zásadní proměnu přinesla imunoterapie založená na inhibici kontrolních bodů imunitní odpovědi, která významně změnila prognózu nemocných napříč jednotlivými stadii onemocnění. Současná éra je charakterizována dalším prohlubováním individualizovaného přístupu. Do klinické praxe vstupují konjugáty protilátka–léčivo (ADC), které umožňují cílený transport cytotoxických látek do nádorových buněk. Intenzivní výzkum pokračuje v oblasti buněčných terapií typu CAR-T a TCR. Budoucnost léčby karcinomu plic bude pravděpodobně stále více spojena s integrací molekulární biologie, digitální patologie, multiomických dat a umělé inteligence do každodenní klinické praxe. Závěr: Vývoj léčby karcinomu plic představuje mimořádný příběh medicínského pokroku –⁠ cestu od minimálních terapeutických možností k jednomu z nejdynamičtěji se rozvíjejících odvětví současné onkologie.

94. NSCLC S MUTACÍ EGFR A ALK

BRATOVÁ M.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ Brno

Nemalobuněčný karcinom plic (NSCLC) se stal vlajkonošem personalizované onkologické léčby. Jeho nejčastější molekulárně-genetické změny, mutace v receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR) a anaplastické-lymfom kináze (ALK) hrály stěžejní roli v historii tohoto onemocnění. Především mutace EGFR jakýmsi „omylem“ zjištěná při studii zkoumající nový lék erlotinib odstartovala absolutní boom. Naopak transkolakce EML4/ALK částečně vysvětlila důvod vzniku nádorů u mladších nemocných a zásadně zvrátila jejich prognózu. Dnes jsou tyto nádorové změny na špici léčebných strategií, poslední roky se díky inovativním molekulám jako amivantamb či lorlatinib vyšvihly NSCLC s řídícími mutacemi EGFR a ALK opět do středu zájmu. Přednáška se snaží poutavou formou provést posluchače historií léčby nemocných s nádory plic EGFR/ALK pozitivních. Autorka se zamýšlí nad budoucími výzvami a možnými nedostatky ve světě i na poli tuzemské klinické praxe.

96. IMUNOTERAPIE U VŠECH TYPŮ A STADIÍ KARCINOMU PLIC

CASAS MENDEZ L.

Pneumologická klinika, 2. LF UK a FNMH Praha

Imunoterapie se stala důležitou součástí léčby karcinomu plic u nemalobuněčného (NSCLC) i malobuněčného karcinomu (SCLC). V současnosti je využívána nejen u pokročilých stadií onemocnění, ale také v časné léčbě v neoadjuvantním a adjuvantním podání. Významnou roli mají rovněž kombinace imunoterapie s chemoterapií a radioterapií. Přednáška nabídne prakticky zaměřený přehled aktuálních indikací imunoterapie napříč jednotlivými typy a stadii karcinomu plic. Zaměří se na výběr pacientů, význam biomarkerů, základní data z klíčových klinických studií a praktické využití doporučených postupů v běžné klinické praxi. Diskutovány budou také rozdíly mezi léčbou NSCLC a SCLC a možnosti perioperační léčby. Cílem je podat stručný a přehledný souhrn současného postavení imunoterapie v léčbě plicních nádorů s důrazem na praktické aspekty každodenní péče o pacienty.

98. CHIRURGICKÁ TERAPIE NÁDORŮ PLIC OD MINULÉHO STOLETÍ PO SOUČASNOST

CHOVANEC Z.¹, JEDLIČKA V.², PEŠTÁL A.¹, HANSLÍK T.¹, DAŇA P.¹, PRUDIUS V.¹, SASÍNEK F.¹, RESLER J.¹

¹ I. chirurgická klinika, FN u sv. Anny v Brně, ² Oddělení chirurgické onkologie, MOÚ Brno

Úvod: Chirurgická léčba karcinomu plic představuje pozoruhodný příběh moderní medicíny. Z původně marginálního oboru, limitovaného extrémní pooperační mortalitou, se pneumoonkochirurgie transformovala v precizní disciplínu. Cíle: Cílem práce je retrospektivní analýza historického a technologického vývoje, evoluce operačních technik a integrace nových terapeutických paradigmat v kontextu rozvoje precizní medicíny za uplynulé století. Metodika: Historicko-přehledová studie vychází z analýzy pramenů v databázi PubMed z let 1995–2025. Rešerše pomocí klíčových slov „historical review“, „evolution of surgical techniques“ a „lung cancer“ identifikovala 16 zdrojů, z nichž bylo vyselektováno jedenáct publikací zaměřených na evoluci chirurgické léčby karcinomu plic. Výsledky: Vývoj v oboru lze rozdělit do tří prolínajících se evolučních fází: (1) Fáze technologické proveditelnosti: klíčovým milníkem byl pokles mortality díky zavedení selektivní intubace a přetlakové ventilace (Carlens, Björk, 1949; Robertshaw, 1954), aplikace penicilinu (1942) a vývoji hrudních drenáží od Bülaua (1875) po digitální systémy. V 90. letech se etablovaly miniinvazivní techniky multiportální video-asistovaná torakoskopie (Mack, Miller, Mulder) a od roku 2002 robotická chirurgie (Melfi, Morgan, Ashton). (2) Fáze standardizace operační techniky: po fatálních pokusech (Block, 1883; Davies, 1912) provedl Graham (1933) první úspěšnou pneumonektomii hromadným podvazem hilu. Přechod k individuální preparaci cév a bronchu (Rienhoff, Overholt; 30.–40. léta) minimalizoval komplikace. V 60. letech Cahan definoval standard „radikální lobektomie“ se systematickou lymfadenektomií. Následoval rozvoj tracheobronchiální chirurgie, sleeve resekcí (70. léta), transplantace plic (80. léta) a segmentektomií (90. léta). (3) Fáze personalizované medicíny: diagnostiku transformoval přechod od RTG k PET/CT. Klasifikace TNM (Denoix, 40.–50. léta) dospěla přes sjednocení UICC a AJCC (1987) k 9. edici (2024/2025). Do praxe vstoupil screening pomocí LDCT, intraoperační navigace s indocyaninovou zelení (ICG; Misaki, 2009), protokoly ERAS (ESTS, 2019) a 3D mapování. Současným vrcholem je molekulární chirurgie (od 2015). Závěr: Chirurgie nádorů plic se vyvinula z čistě mechanické disciplíny v obor úzce spjatý s molekulární onkologií. Budoucnost oboru leží v další minimalizaci chirurgického traumatu (uniportální robotika) a v precizním načasování výkonu v rámci multimodální léčby. Chirurg zůstává klíčovým článkem kurativní léčby, jeho role se mění z pozice „operatéra“ na „chirurgického onkologa“.

297. SOUČASNÉ MOŽNOSTI PERIOPERAČNÍ PÉČE O PACIENTY PODSTUPUJÍCÍ PLICNÍ RESEKČNÍ VÝKON –⁠ JAK MŮŽE PNEUMOLOG PŘISPĚT K ÚSPĚŠNÉ CHIRURGICKÉ LÉČBĚ KARCINOMU PLIC?

BRAT K.¹, ČUNDRLE JR. I.²

¹ Centrum pneumologie a intervenční bronchologie, MOÚ Brno, ² Anesteziologicko-resuscitační klinika, Fakultní nemocnice u svaté Anny Brno

Východiska: Chirurgická resekce plíce je nadále nejúčinnější terapeutickou modalitou v léčbě nízkých stadií nemalobuněčného karcinomu plic. Předpokladem úspěšného plicního resekčního výkonu je úzká spolupráce týmu specialistů několika odborností. Nedílnou součástí takového multidisciplinárního týmu je i pneumolog, funkční specialista, případně i fyzioterapeut či pracovníci dalších odborností. Největší problém pooperačního období zůstává výskyt plicních a kardiovaskulárních komplikací. Zejména plicní komplikace jsou asociovány s vyšší mírou časné pooperační morbidity a mortality pacientů. Strategií ke zlepšení pooperačních výstupů existuje celá řada, zejména ze strany hrudního chirurga, perioperačního týmu, pneumologa / funkčního specialisty i celkové organizace péče o tyto pacienty. Cíl: Předmětem této prezentace bude popis stávajících i nových možností pneumologa a funkčního specialisty, kterými dokáže nejen předpovědět riziko pooperačních komplikací, ale toto riziko i aktivně snížit. Budou prezentovány nejnovější poznatky z oblasti předoperační funkční diagnostiky (částečně i z vlastních prací autorů tohoto sdělení), pomocí kterých lze identifikovat pacienty s vysokým až nepřípustným funkčním rizikem pro plicní resekci. Bude prezentována i role prehabilitace, u které byl autory sdělení v recentní randomizované multicentrické studii prokázán jasný efekt na výskyt pooperačních komplikací, hospitalizační parametry, kvalitu života a funkční parametry u rizikových pacientů. Na závěr bude diskutována role komplexního a integrativního přístupu v rámci diskuze o volbě nejlepší léčebné modality, bezpečnosti plicní resekce, resp. limitacích hrudní chirurgie, a to se zapojením nejen onkologa, hrudního chirurga, pneumologa a radioterapeuta, ale i pacienta do diskuze a rozhodovacího procesu. Závěr: V poslední dekádě byla učiněna řada vědeckých poznatků na poli pneumoonkologie, hrudní chirurgie, fyzioterapie a funkčních a pneumologických vyšetřovacích metod, které mohou souborně přispět k lepším výsledkům chirurgické léčby nízkých stadií nemalobuněčného karcinomu plic. Návrhy způsobu, jak tyto poznatky používat souborně u každého individuálního pacienta, budou prezentovány v tomto sdělení.

298. ASPEKTY PROJEKTU MERATS

HORVÁTH T.¹, FAJTLOVÁ Š.², WINKLEROVÁ A.³

¹ Chirurgická klinika, LF MU a FN Brno, ² Rada NOC, Národní onkologické centrum Brno, ³ Fakulta informatiky MU Brno

Úvod: Rozvoj poznání přináší do hrudní onkochirurgie množství medicínských i organizačních podnětů. Jejich exaktní začlenění do léčebného procesu vyžaduje soustředěnou snahu. Materiál a metody: 1. fyziologické –⁠ využívání předností dechové rehabilitace, maltodextrinů, technik pneumoplikace, autohemopleurodézy, nonintubační hrudní chirurgie. 2. technické –⁠ úprava rutinních algoritmů v souznění s vývojem oboru, např. resekce plic bez hrudní drenáže ve spojení se střízlivou podporou výdobytků nových. 3. technologické –⁠ od dechových trenažérů, pigtail hrudních drénů, využití antibiotiky impregnovaného šicího materiálu v septickém terénu, přiměřeně objemných sběrných nádob hrudní drenáže s Schefferovým ventilem, lehkých plastikových kontejnerů s mírným podtlakem sání až k svorkovačům s tenkými kovadlinkami a robotice. 4. ekonomické –⁠ exaktní dokumentace s využitím Restart CZ-DRG. Budování stimulačního propojení zdravotnického zařízení s daty Kanceláře zdravotních pojišťoven, Ústavu zdravotních informací a statistiky a informované účasti na tvorbě metodiky Ministerstva zdravotnictví v souladu s Věstníkem MZ ČR 14/2024 a zákonem č. 290/2025 Sb., o zdravotnických službách a jejich poskytování. 5. rozhodování –⁠ kultivovat integraci směrnic se specifickými potřebami nemocného. 6. organizační –⁠ udržovat trajektorii pacienta k časné diagnostice, exaktní léčbě a adekvátní dispenzarizaci přímou a krátkou. Pěstovat interdisciplinární kohezi a empatii oborů, generací a institucí. 7. edukační –⁠ a) dbát na adekvátní znalost pacienta o specificích jeho případu; b) v recipročním dialogu mentora s učedníkem směrovat k precizní perzonalizované medicíně; c) podněcovat invenci partnerů z průmyslové branže. 1–7. to vše s cílem získání vlastních standardních výsledků k soutěži globálně srovnatelných dat celkového přežití, komplikací a jejich řešení, letality a kvality života. Diskuze: Mezioborová spolupráce a nitrooborová koheze představují contitio sine qua non. Závěr: Vývoj ukazuje, že tento způsob nakládání se zdravotnickým jsoucnem je Ariadninou nití v bludišti perspektivních a slepých cest.