XXV. Nádory skeletu a sarkomy

42. SARKOMY U MLADÝCH PACIENTŮ

DUFEK D., POPRACH A.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ Brno

Východiska: Sarkomy jsou vzácné malignity mezenchymálního původu, které tvoří přibližně 1 % všech zhoubných nádorů. V České republice je ročně nově diagnostikováno v průměru 810 pacientů se sarkomem (průměr z let 2019–2023). Ve srovnání s dospělou populací se tyto nádory relativně častěji vyskytují u dětí, adolescentů a mladých dospělých (AYA: adolescents and young adults, tj. 15–39 let dle mezinárodních onkologických doporučení). Mezi nejčastější histologické podtypy patří sarkomy kostí a chrupavek, fibroblastické nádory a sarkomy nediferencované či s nejasnou diferenciací. Obecně se jedná o biologicky agresivní onemocnění vyžadující intenzivní multimodální léčbu. Praktičtí lékaři často představují první kontakt pacienta se zdravotním systémem, a jejich role v časném rozpoznání podezřelých příznaků je proto klíčová. Klinická prezentace bývá nenápadná a nespecifická –⁠ typicky jde o nebolestivou, postupně se zvětšující rezistenci v měkkých tkáních, nebo naopak o perzistující bolest kostí (zejména noční či klidovou), otok bez zjevné příčiny či nevysvětlené funkční omezení. Každá měkkotkáňová masa > 5 cm, ať již povrchově či hluboko uložená a progredující, by měla být považována za suspektní. Zásadní je vyvarovat se neindikovaných excizí bez předchozího zobrazovacího vyšetření a plánování ve specializovaném centru. Léčba je zpravidla multimodální, zahrnující chirurgii, systémovou terapii a radioterapii, a je koordinována v rámci multidisciplinárních týmů (tzv. sarkomových komisí). Cíl: Cílem sdělení je poskytnout praktickým lékařům přehled základních varovných příznaků sarkomů u mladých pacientů a nabídnout jednoduchý, prakticky aplikovatelný diagnosticko-terapeutický algoritmus. Důraz je kladen na správnou indikaci zobrazovacích metod, vhodné načasování biopsie, a především na jasná kritéria pro včasné odeslání pacienta do specializovaného onkologického centra. Závěr: Úlohou praktického lékaře není stanovit diagnózu sarkomu, ale včas na toto onemocnění pomyslet a zajistit adekvátní další postup. Včasné rozpoznání varovných příznaků a rychlé odeslání pacienta do specializovaného centra může zásadně ovlivnit léčebné možnosti i prognózu. I přes nízkou incidenci těchto nádorů je proto nezbytné zachovat vysokou míru onkologické bdělosti, zejména u atypických nebo neustupujících obtíží u mladých pacientů.

274. GENOMICKÉ TESTOVÁNÍ GIST A POKROKY V LÉČBĚ

BENCSIKOVÁ B.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ Brno

Gastrointestinální stromální tumory (GIST) zaznamenaly významný pokrok v diagnostice a léčbě, a to díky vývoji cílené léčby a molekulárnímu testování. Identifikace mutací v genech, jako jsou KIT a PDGFRA, transformovala léčebné přístupy zejména prostřednictvím cílených terapií, jako je imatinib, sunitinib, regorafenib a nově ripretinib, které zlepšily výsledky léčby pacientů. Tato prezentace zkoumá klíčovou roli genomického testování u GIST a zdůrazňuje jeho význam pro přesnou diagnózu, plánování léčby a dlouhodobé sledování KIT/PDGFRA negativních GIST s deficitem SDH. Současně analyzuje nové trendy v léčbě GIST. GIST s deficitem SDH vznikají z mutací nebo epigenetických změn ovlivňujících komplex sukcinátdehydrogenázy. Složitost GIST s deficitem SDH, včetně jejich asociace s hereditárními syndromy, jako je hereditární paragangliom-feochromocytom a/nebo hypermetylace promotoru SDHC, zdůrazňuje potřebu komplexního testování. Nutný je jednotný přístup v testování a léčbě GIST v praxi.

275. AKTUÁLNÍ DOPORUČENÍ A TRENDY V LÉČBĚ DESMOIDNÍ FIBROMATÓZY

DUFEK D., POPRACH A.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ Brno

Východiska: Desmoidní fibromatóza (DF, desmoid, agresivní fibromatóza) je vzácný, lokálně agresivní nádor bez metastatického potenciálu, charakterizovaný infiltrativním růstem a výraznou tendencí k lokálním recidivám. Desmoidy se častěji vyskytují u mladších pacientů a žen. Jejich výskyt je především sporadický, ale může být také podmíněn geneticky, a to především zděděnou mutací v genu APC, v souvislosti s familiární adenomatózní polypózou. V poslední dekádě došlo k zásadní změně terapeutického paradigmatu –⁠ od primárně chirurgického přístupu k individualizované, méně invazivní strategii založené na biologickém chování nádoru. Současná doporučení (ESMO, NCCN, Desmoid Tumor Working Group) jednoznačně preferují iniciální aktivní sledování („watch-and-wait“) u většiny pacientů, zejména u asymptomatických či indolentních lézí. Indikace k aktivní léčbě vychází především z klinických symptomů, progrese nebo rizika funkčního postižení. Chirurgie již není považována za standardní léčbu první linie, a to vzhledem k vysoké míře lokálních recidiv a potenciální morbiditě. Naopak narůstá význam systémové léčby, včetně tyrosinkinázových inhibitorů a nově zejména inhibitorů g-sekretázy, které představují významný posun v léčebných možnostech. Lokoregionální metody (radioterapie, kryoablace, ultrazvuková ablace) mají své místo u vybraných pacientů, zejména při kontraindikaci systémové léčby. Cíl: Cílem sdělení je shrnout aktuální doporučení a klíčové trendy v léčbě desmoidní fibromatózy se zaměřením na správnou indikaci jednotlivých terapeutických modalit. Důraz bude kladen na stratifikaci pacientů mezi aktivním sledováním a zahájením léčby, optimální sekvenování systémové terapie včetně nových cílených léčiv a roli lokoregionálních přístupů. Součástí bude také diskuze významu multidisciplinárního rozhodování a individualizace léčby s ohledem na symptomatologii, lokalizaci a biologické charakteristiky nádoru. Závěr: Management desmoidní fibromatózy prošel významnou transformací směrem k méně invazivnímu a více individualizovanému přístupu. Aktivní sledování představuje standardní iniciální strategii u většiny pacientů, zatímco systémová léčba je indikována při progresi nebo symptomatickém průběhu. Chirurgie je rezervována pro selektované případy. Nové cílené terapeutické přístupy, zejména inhibitory g-sekretázy, rozšiřují léčebné možnosti a mohou významně ovlivnit kvalitu života pacientů. Klíčovým prvkem zůstává léčba v rámci specializovaných center a multidisciplinárních týmů.

294. CHIRURGICKÁ LÉČBA A DLOUHODOBÉ VÝSLEDKY SPINÁLNÍCH A SAKRÁLNÍCH CHORDOMŮ: 19LETÉ ZKUŠENOSTI FNMH

PACAS P.¹, VINAKURAU Š.², KOPEČKOVÁ K.¹, KLIMEŠ LIPÁNOVÁ M.¹, ŠTULÍK J.³

¹ Onkologická klinika, 2. LF UK a FNMH Praha, ² Protonové Centrum Praha, ³ Klinika spondylochirurgie, 1. LF UK a FNMH Praha

Úvod: Chordomy jsou vzácné, lokálně agresivní kostní nádory vycházející z notochordálních remnantů axiálního skeletu, tvořící 1–4 % všech primárních maligních nádorů kostí. Standardem léčby je en bloc resekce s širokými okraji, ta je však často limitována anatomickými poměry a je spojena s významnou chirurgickou morbiditou. Předkládáme retrospektivní analýzu našich zkušeností s léčbou spinálních a sakrálních chordomů se zaměřením na operační strategie, komplikace a výsledky. Metody: Provedli jsme retrospektivní hodnocení všech pacientů chirurgicky léčených pro chordom v našem centru v období 2007–2025. Analyzována byla data týkající se demografie, lokalizace nádoru, chirurgické techniky, onkologické léčby (radioterapie, systémová léčba), komplikací a celkového přežití (OS). Odhady přežití byly stanoveny metodou Kaplan-Meiera. Výsledky: Celkem 29 pacientů (19 mužů, 10 žen) s mediánem věku 52 let (rozmezí: 4–74) podstoupilo 85 chirurgických výkonů (průměr 2,9 na pacienta). Lokalizace nádorů byla převážně sakrální (37,9 %; n = 11), následovaná cervikální (27,6 %; n = 8), lumbální (27,6 %; n = 8), torakální (3,4 %; n = 1) a měkkotkáňovou (3,4 %; n = 1). Většina pacientů (79,3 %) podstoupila radikální resekci (en bloc spondylektomii nebo sakrektomii). Míra reoperací činila 86 % (25/29 pacientů), nejčastěji z důvodu lokální recidivy, selhání instrumentace (pseudoartróza, zlomení tyče) a komplikací operační rány. Významné chirurgické komplikace zahrnovaly dehiscenci rány a hlubokou infekci v místě operace (> 15 % případů, převážně u sakrálních nádorů) a selhání instrumentace vyžadující revizní výkon. Adjuvantní radioterapie (protonová/fotonová) byla podána 51,7 % pacientů; systémová léčba (imatinib) byla použita u 17,2 %. Při mediánu sledování 35,2 měsíce (rozmezí: 0,6–136) zemřelo 9 pacientů (31 %). Kaplan-Meierův odhad 1letého, 3letého a 5letého OS činil 88 %, 82 % a 59 % s mediánem OS 72,6 měsíce. Cervikální chordomy vykázaly nejvyšší mortalitu (50 %), zatímco sakrální nádory měly nejvyšší zátěž komplikacemi, ale nižší mortalitu (18,2 %). Závěr: En bloc resekce zůstává primárním cílem léčby spinálních a sakrálních chordomů k dosažení lokální kontroly, je však spojena s významnou morbiditou a vysokým podílem mechanických a ranných komplikací. Míra reoperací 86 % a medián OS 72,6 měsíce dokládají jak významnou léčebnou zátěž, tak nutnost dlouhodobého sledování. Tato zjištění podtrhují potřebu centralizované léčby ve specializovaných centrech s přístupem ke komplexní spinální chirurgii, radioterapii a multidisciplinárnímu sledování.

310. NEOADJUVANTNÍ RADIOTERAPIE U DOBŘE DIFERENCOVANÉHO LIPOSARKOMU RETROPERITONEA

ADÁMKOVÁ D.

MOÚ Brno

Liposarkomy patří mezi nejčastější (50 %) histologické subtypy sarkomů v retroperitoneální lokalizaci. Jejich prognóza je horší ve srovnání s liposarkomy jiných lokalizací. Nejčastěji jde o dobře diferencovaný a dediferencovaný liposarkom. Pro dobře diferencovaný liposarkom jsou typické lokální recidivy, dediferencovaný liposarkom relabuje lokoregionálně i systémově. Vznik lokální recidivy v čase zásadně ovlivňuje další průběh onemocnění, a tím i kvalitu života pacienta. Jedinou kurativní metodou léčby je makroskopicky radikální resekce (R0/R1). Nabízí se tedy otázka, zda přidání radioterapie (RT) u nově diagnostikovaných nádorů může vést ke zvýšení lokální kontroly. Cílem randomizované klinické studie III. fáze STRASS bylo zjistit, zda přidání RT u nově diagnostikovaných lipo -⁠ a leiomyosarkomů retroperitonea povede ke snížení výskytu lokálních recidiv. Zařazeni byli pacienti s rozdílně biologicky aktivními nádory (grade I–III). S mediánem sledování 43 měsíců nebyl nalezen rozdíl ve 3letém výskytu lokoregionální rekurence mezi oběma rameny (tedy RT následovaná operací vs. operace samotná). Následná subanalýza však prokázala benefit přidání radioterapie, a to u podskupiny dobře diferencovaného liposarkomu. Subanalýza studie STREXIT (106 pacientů s G I liposarkomy nezařazených z různých důvodů do STRASS) potvrdila pozitivní efekt RT. V neposlední řadě recentně publikovaná analýza v rámci Transatlantické a australasijské pracovní skupiny pro retroperitoneální sarkomy TARPSWG (Fairweather et al., eClinicalMedicine 2026) ukázala, že kombinace RT s následnou operací vedla k významnému snížení rizika vzniku lokální recidivy proti operaci samotné (p < 0,001; medián sledování 73 měsíců). Zlepšení 5 -⁠ a 10letého celkového přežití se blížilo hranici statistické významnosti (HR 0,50; p = 0,07). U vybraných pacientů s nově diagnostikovaným dobře diferencovaným liposarkomem retroperitonea by mělo být v rámci MDT proto vždy diskutováno zařazení radioterapie s předoperačním záměrem.

349. SPATIAL TRANSCRIPTOMICS REVEALS SIGNIFICANT TUMOR MICROENVIRONMENT EVOLUTION IN EWING SARCOMA: A PRELIMINARY CASE STUDY

KUBALOVá K.¹, JUGAS R.¹, BAHENSKá V.¹, FROLA L.², MATULOVá K.², KOSOVá M.², ŠTĚRBA J.³, SLABý O.¹, BOHOŠOVÁ J.¹

¹ Central European Institute of Technology, Masaryk University, Brno, ² Department of Pathology, University Hospital, Brno, ³ Department of Pediatric Oncology, University Hospital, Brno

Background: Interactions between the innate and adaptive immune systems and tumor cells contribute to phenotypic and structural remodeling of the tumor microenvironment (TME) in Ewing sarcoma. Understanding spatial heterogeneity of gene expression may provide important insights into immune-mediated tumor progression and treatment response. Spatial transcriptomics enables high-resolution analysis of gene expression while preserving tissue architecture, offering a key advantage over dissociative approaches such as single-cell RNA sequencing, which lack spatial context. Materials and methods: In this study, we analyzed the TME development during the treatment of a pediatric Ewing sarcoma case using 10X Genomics Visium HD spatial transcriptomics platform to investigate spatial gene expression patterns across different histological regions. Formalin-fixed, paraffin-embedded tissue sections were processed for whole-transcriptome spatial profiling according to the manufacturer’s protocol. We analyzed three sequential biopsies from a single patient, including the primary tumor at diagnosis, a sample obtained during therapy, and a sample collected at disease progression. Results: Deconvolution analysis demonstrated that Ewing sarcoma tumor cells and proliferative tumor cell populations were the dominant cellular components across all spatial regions analyzed. Spatial transcriptomic profiling revealed transcriptional heterogeneity across histological regions and between samples collected at diagnosis, during therapy, and at disease progression, indicating spatially and temporally distinct tumor cell states under treatment pressure. Conclusion: Our results demonstrate the utility of spatial transcriptomics in resolving spatially distinct transcriptional programs within Ewing sarcoma tissue. These findings provide a framework for studying tumor-immune interactions in a spatial context and highlight the potential of this approach for identifying biomarkers associated with disease progression and therapeutic response, and potential resistance mechanisms.

375. RADIOLOGICKÉ HODNOCENÍ LÉČEBNÉ ODPOVĚDI PŘI LÉČBĚ GIST

BENCSIKOVÁ B.¹, KOUTNÝ T.²

¹ Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ Brno, ² Radiodiagnostické oddělení, ÚVN-VFN Praha

Hodnocení odpovědi na léčbu GIST je složité. Protinádorová aktivita se u většiny pacientů projevuje zmenšením nádoru, ale u některých pacientů se na zobrazovacích vyšetřeních mohou objevit pouze změny v „denzitě“ nádoru, tyto změny někdy předcházejí zmenšení objemu nádoru. Velikost nádoru se může krátkodobě dokonce zvětšit, ale pokud se denzita nádoru na CT vyšetření sníží, pořád se jedná o dobrou léčebnou odpověď. Radiologické hodnocení odpovědi při léčbě GIST vyžaduje speciální expertízu. Použití Choi kritérií je mnohdy vhodnější než RECIST1.1. Nesprávná interpretace nálezů může vést k předčasnému ukončení efektivní léčby. Jaká je role PET/CT? Hlavní radiofarmakum je ¹⁸F-FDG. Pokles akumulace (SUV_max) koreluje s odpovědí na léčbu. Vyznačuje se vysokou diagnostickou přesností pro restaging a follow-up (senzitivita 89 %, specificita 97 %). Limitací PET/CT je nulová či nízká akumulace RF a falešná negativita, proto je nutné vstupní PET/CT před léčbou. Falešná pozitivita bývá při akumulujících lézí netumorózní povahy. V prezentaci se speciálně věnujeme zvlášť hodnocení léčebné odpovědi při léčbě imatinibem, sunitinibem, regorafenibem a ripretinibem.