XXIX. Uroonkologie

122. LÉČBA MCRPC –⁠ PARPI A LUTECIUM V KLINICKÉ PRAXI

ŠTUDENTOVÁ H.

Onkologická klinika, FN Olomouc

Léčba metastatického kastračně rezistentního karcinomu prostaty (mCRPC) prodělala v posledním desetiletí zásadní vývoj, zejména díky nástupu cílené a radionuklidové terapie. PARP inhibitory (PARPi) představují standardní terapeutickou možnost u pacientů s poruchami homologní rekombinace (HRR), především u nositelů mutací BRCA1/2. Studie fáze III prokázaly jejich významný přínos ve smyslu prodloužení radiografického přežití bez progrese i celkového přežití, a to jak v monoterapii, tak v kombinaci s novými hormonálními přípravky (NHA). V klinické praxi přináší zásadní otázky především optimální sekvenování léčby, indikace genetického testování a management toxicity. Radioligandová terapie luteciem-177 značeným PSMA ligandem (¹⁷⁷Lu-PSMA) se etablovala jako efektivní možnost u předléčených pacientů s mCRPC exprimujících PSMA. Randomizované studie prokázaly zlepšení celkového přežití i kvality života při přijatelném bezpečnostním profilu. Implementace této léčby do klinické praxe však vyžaduje multidisciplinární přístup, adekvátní selekci pacientů na základě molekulárního zobrazování a koordinaci mezi onkologem a pracovištěm nukleární medicíny. Přednáška se zaměří na současnou roli PARPi a ¹⁷⁷Lu PSMA v léčebném algoritmu mCRPC, včetně praktických aspektů jejich použití, interpretace dostupných klinických dat a diskuze o optimální sekvenční strategii. Zvláštní důraz bude kladen na individualizaci léčby na základě molekulárního profilu nádoru a dostupnosti jednotlivých terapeutických modalit v reálné klinické praxi.

123. OLIGOMETASTATICKÉ ONEMOCNĚNÍ –⁠ ROZDÍLNÉ LÉČEBNÉ PŘÍSTUPY

NAVRÁTIL J., POPRACH A.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ Brno

Oligometastatické onemocnění představuje specifickou klinickou jednotku na rozhraní mezi lokalizovaným a generalizovaným nádorovým onemocněním, charakterizovanou přítomností omezeného počtu metastáz, nejčastěji do 3–5 ložisek. Tento koncept v posledních letech zásadně ovlivňuje terapeutické strategie napříč různými typy solidních nádorů. Na rozdíl od diseminovaného onemocnění, u nějž dominuje systémová léčba, se u oligometastatického stadia stále více uplatňuje kombinace systémových a lokálních léčebných přístupů s kurativním záměrem. Mezi hlavní lokální modality patří stereotaktická radioterapie. Výběr vhodné strategie závisí na řadě faktorů, včetně typu primárního nádoru, lokalizace a počtu metastáz, biologického chování onemocnění a celkového stavu pacienta. Významnou roli hraje rovněž pokročilá zobrazovací diagnostika, zejména PET/CT, která umožňuje přesnější staging a identifikaci pacientů vhodných k agresivnější léčbě. Kombinace lokální a systémové terapie může vést k prodloužení doby bez progrese i celkového přežití u vybraných pacientů. Přednáška se zaměřuje na přehled současných léčebných možností, indikací jednotlivých přístupů a diskutuje rozdíly v terapii napříč různými nádorovými diagnózami s důrazem na individualizaci léčby.

125. SALUS CZ –⁠ KDYŽ DATA MĚNÍ LÉČBU KARCINOMU MOČOVÉHO MĚCHÝŘE

ŠTUDENTOVÁ H.¹, KOLENČÍK D.², HOLÁ K.¹, SPISAROVÁ M.³, ZEMÁNKOVÁ A.¹, HARTMANN I.⁴, MELICHAR B.⁵

¹ Onkologická klinika, FN Olomouc, ² Medicínské, Astra Zeneca Praha, ³ Onkologická kliika, FN Olomouc, ⁴ Urologická klinika, FN Olomouc, ⁵ Onkologická kliinka, FN Olomouc

Úvod: Projekt SALUS CZ představuje národní analýzu reálných dat zaměřenou na léčbu urotelialního karcinomu s cílem popsat využití systémové terapie a identifikovat faktory ovlivňující léčebné výsledky v podmínkách ČR. Multidisciplinární přístup a centralizace péče v komplexních onkologických centrech (KOC) jsou považovány za klíčové determinanty kvality péče. Metodika: Analýza vychází z anonymizovaných dat Národního zdravotnického informačního systému (NRHZS) získaných pomocí SQL skriptu v rámci iniciativy syntetických dat. Hodnoceni byli pacienti se svalovinu invadujícím karcinomem močového měchýře (MIBC) léčení systémovou terapií v letech 2012–2023 a dále kohorta pacientů s metastatickým urotelialním karcinomem (mUC) diagnostikovaných v letech 2013–2022 (n = 1 250). Analyzováno bylo využití systémové léčby, její časové trendy a rozdíly mezi KOC a regionálními onkologickými centry (ROC). Přežití bylo hodnoceno pomocí Kaplan-Meierovy analýzy a Coxova modelu. Výsledky: V analýze MIBC vedla neoadjuvantní chemoterapie podaná v KOC k významnému zlepšení 5letého přežití ve srovnání s ROC (57,5 vs. 43,5 %; HR 0,60; p = 0,005), zatímco v adjuvantním a paliativním nastavení nebyl prokázán rozdíl. Vliv věku na rozdíly mezi KOC a ROC byl vyloučen. Pouze 32,2 % pacientů s mUC obdrželo alespoň jednu linii systémové léčby do 12 měsíců od diagnózy, zatímco 22,3 % pacientů nebylo vůbec vyšetřeno onkologem. Navzdory postupnému nárůstu využití systémové terapie (34,1 % v letech 2019–2020 vs. 37,3 % v letech 2021–2022) zůstávají více než dvě třetiny pacientů bez aktivní systémové léčby. Závěr: Výsledky projektu SALUS CZ potvrzují přínos centralizované multidisciplinární péče zejména v neoadjuvantním nastavení a současně poukazují na významný podíl neléčených pacientů s mUC v ČR. Data zdůrazňují potřebu časného odeslání do specializovaných center a širší implementace systémové léčby v klinické praxi. Projekt současně potvrzuje vysokou validitu využití národních zdravotnických dat jako nástroje pro optimalizaci onkologické péče.

126. MOŽNOSTI IMUNOTERAPIE V LÉČBĚ KARCINOMU PENISU

MATOUŠKOVÁ M.¹, HORA M.²

¹ Uroonkologie, Urocentrum Praha, ² Urologická klinika, FN Plzeň

Karcinom penisu je vzácné a agresivní nádorové onemocnění, které celosvětově představuje < 1 % zhoubných nádorů u mužů (0,84/100 000 obyvatel). Mezi rizikové faktory pro pSCC patří fimóza, chronický zánět, nedostatečná hygiena, kouření, imunosuprese, lichen sclerosus a infekce papilomavirem (HPV). Současná doporučení pro pokročilá onemocnění upřednostňují režimy na bázi ciplatiny a taxanů se značným množstvím nežádoucích účinků a bez jednoznačného přínosu pro celkové přežití OS. Existuje možnost alternativy? U nádorů penisu dochází k vysoké expresi PD-L1 a k významné infiltraci CD8+ T-buněk. Podání imunoterapie založené na blokádě kontrolních bodů je možné spojit s šancí na imunitní odpověď při léčbě lokálně pokročilého onemocnění. Cemiplimab je humanizovaná monoklonální protilátka IgG4 navržená tak, aby specificky cílila na PD-1. Muž (46 let) s obstrukcí lymfatik a uzávěrem cév LDK –⁠ provedena trombolektomie, pokus o inzerci PK neúspěšný pro tumor glandu. Biopsie z glans –⁠ nízce diferencovaný invazivní dlaždicobuněčný karcinom žaludu penisu bez rohovění G3, Ki 67 80 %, P16 vysoce pozitivní, TPS pozitivní –⁠ exprese PD-L1 v 10% nádorových buněk, CPS ≥ 1 pozitivní. Na PET/CT –vysoce FDG avidní tumor penisu s maligní lymfadenopatií v obou tříslech a při zevním ilickém svazku vpravo cT3 cN3 M0. Zahájena léčba cemiplimabem. Po šesti cyklech na PET/CT –⁠ parciální regrese tumoru penisu, regrese lymfadenopatie v obou tříslech a pánvi, následně totální amputace penisu, perineostomie. Histologicky pouze ve dvou blocích jsou v oblasti povrchového dlaždicobuněčného epitelu penisu zachyceny fokální cytomorfologické atypie, max. do úrovně PeIN (carcinoma in situ). Invazivní růst nebyl prokázán. Po výkonu pokračuje cemiplimab. Po 13 cyklech kompletní remise. Pro vybranou skupinu nemocných s lokálně pokročilým nádorem penisu může monoterapie cemiplimabem vést k operabilitě onemocnění a jeho dlouhodobě stabilizaci. Nežádoucí účinky léčby jsou minimální. Nízkou incidencí patří nádory penisu mezi vzácná onemocnění s nezbytností centralizované péče. Pouze tak je možné individuální přístup k nemocnému a léčba „šitá“ na míru.

128. CABOZANTINIB V LÉČBĚ METASTATICKÉHO FUMARÁT HYDRATÁZA DEFICIENTNÍHO RENÁLNÍHO KARCINOMU

KATOLICKÁ J.¹, DVOŘÁK J.², ŘEHÁK Z.³

¹ Onkologicko-chirurgické oddělení, FN u svaté Anny Brno, ² Onkologická klinika, FNKV Praha, ³ Oddělení nukleární medicíny, MOÚ Brno

Fumarát hydratáza deficientní renální karcinom (FHdRCC) je vzácný a agresivní podtyp papilárního renálního karcinomu (RCC) typu 2, který postihuje především mladší pacienty a časně metastazuje i z malých solitárních ložisek. Deficit fumaráthydratázy je spojen s hereditárním leiomyomatózním a renálním karcinomovým syndromem (HLRCC). Tyto nádory mají omezené terapeutické možnosti. V posledních letech lze využít cílenou léčbu zasahující klíčové signální dráhy spojené s metabolickou deregulací a angiogenezí. Jednou z možností je cabozantinib, multikinázový inhibitor zaměřený mimo jiné na VEGFR, MET a AXL, které hrají zásadní roli v patogenezi FH-deficientních nádorů. Inhibicí těchto drah dochází k potlačení nádorové angiogeneze, proliferace a metastatického potenciálu. Přednáška shrnuje aktuální poznatky o biologii FH-deficientního karcinomu ledviny, mechanizmech účinku cabozantinibu a dostupných klinických datech podporujících jeho využití v této indikaci. Představíme kazuistiky, které naznačují potenciální přínos cabozantinibu u pacientů s tímto agresivním typem nádoru, včetně jeho efektivity a toxicity v této indikaci. Jednou z připravených kazuistik je terapie cabozantinibem u 69letého nemocného po radikální nefrektomii v roce 2024, kde byl histologicky verifikován fumarát hydratáza deficientní renální karcinom, nukleární grade 3 (WHO/ISUP) pT1 N0 M0, nemocný je nositel hereditární leiomyomatozy a je přenašeč deficitu fumarázy. V červenci 2025 je podle PET/MRI prokázaná metastatická diseminace v levém retroperitoneu a přilehlé břišní stěně, je doplněno NGS sekvenování: exprese PD-L1: TPS 1 %, CPS 1,7 (slabě pozitivní), HER 12 negat., mikrosatelitně stabilní, exprese ERBB2 negativní. Proběhlo hodnocení molekulárním tumor boardem, který dle výsledků nemůže doporučit specifickou terapii. Je podáván cabozantinib 60 mg tbl. s výborným efektem, kdy je dosaženo významné metabolické regrese potvrzené i cytologicky. Z nežádoucích účinků je největším problémem průjem G 3 vyžadující redukci dávky cabozantinibu na 40 mg. V prezentaci bude zhodnocena pozice cabozantinibu v současných terapeutických algoritmech fumarát hydratáza deficientního renálního karcinomu.

340. NON-INVASIVE LIPIDOMIC MONITORING OF PROGRESSION AND ANDROGEN RECEPTOR PATHWAY INHIBITOR FAILURE IN METASTATIC HORMONE-SENSITIVE PROSTATE CANCER

HENDRYCHOVÁ R.¹, KADLÁČKOVÁ M.², ROZHON J.², HOLÁ K.³, CHRENKOVÁ E.¹, LEVKOVÁ M.¹, ŠTUDENTOVÁ H.³, FRIEDECKÝ D.², BOUCHAL J.¹

¹ Department of Clinical and Molecular Pathology, Faculty of Medicine and Dentistry, Palacký University and University Hospital Olomouc, ² Department of Clinical Biochemistry, University Hospital Olomouc and Faculty of Medicine and Dentistry, Palacký University Olomouc, ³ Department of Oncology, Faculty of Medicine and Dentistry, Palacký University Olomouc

Prostate cancer is one of the most common malignancies and a leading cause of cancer-related mortality among men worldwide. Metastatic hormone-sensitive prostate cancer (mHSPC) is clinically heterogeneous, with variable responses to treatment and survival outcomes. Although androgen receptor pathway inhibitors (ARPIs) in combination with androgen deprivation therapy (ADT) have improved overall survival and disease control, predictive biomarkers for treatment stratification remain limited. Plasma lipidomic profiling via liquid biopsy may represent a promising approach for identifying novel prognostic markers. A semi-targeted quantitative lipidomic analysis was performed, covering approximately 900 lipid species in plasma-derived liquid biopsy samples from patients with metastatic hormone-sensitive prostate cancer (mHSPC; n = 64) treated with androgen deprivation therapy (ADT) in combination with an androgen receptor pathway inhibitor (ARPI). This retrospective study included longitudinal plasma collection between 2019 and 2025 at 3 clinically relevant timepoints: before initiation of ARPI therapy, after 3 months of ARPI treatment, and at the time of disease progression. Based on clinical outcomes, mHSPC patients were stratified into 3 cohorts: (A) aggressive disease with progression within 400 days (n = 19), (B) high-volume disease with progression within 400 days (n = 22), and (C) low-volume disease with progression beyond 400 days (n = 23). Additionally, hematological and biochemical markers were evaluated. Patients with high-volume mHSPC and early progression had lower baseline lipid levels, particularly in the phosphatidylethanolamine (PE), phosphatidylcholine (PC), and phosphatidylserine (PS) classes, before starting ARPI treatment, compared with patients with later progression. The most significant difference was observed for PE (36 : 4) (p = 0.0243). At 3 months of ARPI treatment, significant differences in ceramide (Cer) and lysophosphatidylethanolamine (LPE) levels were observed between high-volume mHSPC patients with early progression and those with later progression, with the strongest change observed for LPE (20 : 2) (p = 0.00969). Longitudinal analysis in patients with early progression revealed significant changes in Cer, LPE, PE, and sphingomyelins (SM) from baseline, 3 months, and progression. SM (32 : 0) varied most significantly between baseline and 3 months of ARPI therapy (p = 0.0007). These findings indicate that lipidomic profiling may provide potential biomarkers of disease progression and treatment response in high-volume mHSPCs.