XVIII. Psychosociální péče

49. NÁSILÍ V BLÍZKÝCH VZTAZÍCH V KONTEXTU ONKOLOGICKÉHO ONEMOCNĚNÍ: PSYCHOSOCIÁLNÍ DOPADY A DOPORUČENÍ PRO KLINICKOU PRAXI

KLEPÁČKOVÁ O., TOMKA M.

Katedra sociální práce, Vysoká škola polytechnická Jihlava

Domácí a partnerské násilí představuje závažný psychosociální a veřejně zdravotní problém s významnou prevalencí také u osob s onkologickým onemocněním. V zahraničním výzkumu i klinické praxi je této problematice věnována rostoucí pozornost, zatímco v českém prostředí jde dosud o méně rozpracovanou oblast. Onkologické onemocnění může zvýšit zranitelnost pacientů vůči násilí, kontrolujícímu chování či psychickému nátlaku ze strany blízké osoby a významně ovlivňovat průběh léčby, psychickou adaptaci i celkovou kvalitu života. V zahraniční praxi se proto stále více uplatňují trauma-informované postupy, screening rizika násilí a multidisciplinární spolupráce zaměřená na bezpečí pacientů, prevenci vzniku nebo eskalace násilí a zmírnění jeho psychosociálních dopadů. Cílem příspěvku je upozornit na význam problematiky domácího a partnerského násilí jako skrytého faktoru ovlivňujícího zkušenost onkologických pacientů a představit možnosti její citlivé identifikace v klinické praxi. Příspěvek shrnuje vybrané poznatky zahraničních studií zaměřených na prevalenci násilí, psychosociální dopady a specifické potřeby onkologických pacientů ohrožených násilím v blízkých vztazích. Součástí je rovněž představení vybraných příkladů zahraniční klinické praxe a doporučení pro zdravotnické pracovníky v oblasti citlivé komunikace, identifikace rizikových situací a mezioborové spolupráce. Pozornost je věnována také bariérám, které mohou bránit odhalení násilí v průběhu léčby. Násilí v blízkých vztazích může významně ovlivňovat psychický stav, důvěru ve zdravotnický systém, adherenci k léčbě i celkové prožívání onkologického onemocnění. Příspěvek poukazuje na význam prevence, včasné identifikace ohrožených pacientů a vytváření bezpečného prostředí pro citlivé otevření těchto témat v rámci zdravotní péče. Citlivé zohlednění této problematiky může přispět k bezpečnější a komplexnější péči o onkologické pacienty.

Literatura: [1] Davidson CA, Kennedy K, Jackson KT. Trauma-informed approaches in the context of cancer care in Canada and the United States: a scoping review. Trauma Violence Abuse 2023; 24 (5): 2983–2996. doi: 10.1177/15248380221120836. [2] Dheensa S, Hester M, Rivas C et al. Identifying and responding to domestic abuse in cancer care. Clin Oncol (R Coll Radiol) 2025. [3] Marshall DC, Johnson R, Patel H et al. Effects of trauma history on cancer-related screening, diagnosis, and treatment. Lancet Oncol 2023; 24 (11): e426–e437. doi: 10.1016/S1470-2045 (23) 00438-2.

50. PSYCHOONKOLOGICKÁ EDUKACE U RODINNÝCH PŘÍSLUŠNÍKŮ ONKOLOGICKÝCH PACIENTŮ

WEBER J.¹, UXOVÁ G.²

¹ Katedra psychologie, Univerzita J.E. Purkyně Ústí nad Labem, ² Academica s. r. o., Academica. s. r. o. Praha

Onkologické onemocnění destabilizuje rodinný systém. Pečující osoby čelí chronické anticipační úzkosti, sociální izolaci a vysokému riziku rozvoje syndromu caregiver burden. Systematická psychoonkologická edukace a péče je klíčovým, v praxi podceňovaným nástrojem podpory blízkých. Cílem práce je kvantifikovat míru psychické zátěže u rodinných příslušníků, identifikovat jejich copingové strategie a zhodnotit přínos řízené psychoedukace pro snížení jejich úzkostnosti a posílení rezilience. Výzkum využívá smíšený design. Kvantitativní část (80 rodinných příslušníků) sleduje úroveň úzkosti a zátěže pomocí standardizovaných metod (HADS). Kvalitativní část (n = 15 polostrukturovaných rozhovorů) analyzuje zkušenost pečujících s psychoedukační a psychoonkologickou podporou. Vstupní data potvrdila klinicky významnou úroveň úzkosti u (86 % vzorku) a vysoké riziko přetížení. Rodinní příslušníci po absolvování psychoedukace vykazovali signifikantní snížení anticipační úzkosti (p < 33), pokles pocitů bezmoci a efektivnější komunikaci se zdravotnickým týmem. Kvalitativní analýza identifikovala jako největší přínos odbourání informačního vakua, posílení vnímané sociální opory a praktické nácviky zvládání akutního stresu. Výsledky ukazují na nutnost systematické integrace těchto intervencí do schémat komplexní psychoonkologické péče.

51. MOÚ MINDCARE: ZKUŠENOSTI Z PRAGMATICKÉ RANDOMIZOVANÉ STUDIE MOBILNÍ PODPORY DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ ONKOLOGICKÝCH PACIENTŮ

LEKÁROVÁ M.¹, BAREŠOVÁ Z.¹, VIGAŠOVÁ D.¹, MALATINCOVÁ T.¹, SVĚTLÁK M.¹, HALÁMKOVÁ J.², ŠEDO J.², SLEZÁČKOVÁ A.¹, ŠUMEC R.¹, HUMPOLÍČEK P.¹

¹ Ústav lékařské psychologie a etiky, LF MU Brno, ² Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ Brno

Východiska: Digitální intervence mohou rozšířit dostupnost psychologické podpory v onkologické péči, jejich využívání v reálném klinickém prostředí je však výrazně ovlivněno aktuálním zdravotním stavem, zátěží léčby a individuálními preferencemi pacientů. Cílem příspěvku je představit implementační a metodologické zkušenosti z pragmatické randomizované kontrolované studie mobilní aplikace MOÚ MindCare určené k podpoře duševního zdraví onkologických pacientů. Materiál a metody: Studie probíhala v Masarykově onkologickém ústavu jako čtyřramenná RCT s minimálními vylučovacími kritérii. Pacienti byli randomizováni do jednoho ze tří 8týdenních programů: mindfulness-based cognitive therapy, pozitivní psychologie, autogenní trénink, nebo do čekací kontrolní skupiny. Hodnocení zahrnovalo ukazatele psychického distresu, psychologické pohody, kvality života a vybraných dovedností adaptivního zvládání, měřené před intervencí, po jejím ukončení a při následných follow-up měřeních. Součástí studie bylo také sledování používání aplikace, adherence, přijatelnosti a uživatelské zkušenosti. Výsledky: Do studie bylo randomizováno 454 pacientů, z nichž 227 dokončilo vstupní měření a 190 se přihlásilo do aplikace. Průběh studie ukázal vysokou míru ztráty ze sledování a heterogenní vzorce používání aplikace. Uživatelé aplikaci celkově hodnotili příznivě, avšak vztah mezi používáním aplikace, adherencí a změnami psychického stavu nebyl přímočarý. Předběžná interpretační rovina výsledků naznačuje, že u flexibilních mHealth intervencí může být míra používání aplikace nejen možnou příčinou, ale také důsledkem aktuálního psychického a fyzického stavu pacienta. Závěr: Zkušenosti ze studie MOÚ MindCare poukazují na význam rozlišování mezi účinností intervence, studijní attricí, adherencí a reálným používáním aplikace. Pro klinickou praxi i další výzkum je klíčové hodnotit digitální intervence nejen podle výsledných změn v dotazníkových skórech, ale také podle toho, jak pacienti podporu skutečně využívají v kontextu onkologické léčby.

Podpořeno z programového projektu Ministerstva zdravotnictví ČR/Program na podporu zdravotnického aplikovaného výzkumu na léta 2020–2026 (s reg. č. NU22-09-00056) a z projektu MU/Specifický výzkum –⁠ podpora studentských projektů (s reg. č. MUNI/A/1494/2023).

279. MODEL FAMILY-CENTERED CARE NA KLINICE DĚTSKÉ ONKOLOGIE

KEPÁK T.², CHLOUPKOVÁ P.¹, ŠTĚRBA M.¹, ROHLEDER O.¹

¹ Klinika dětské onkologie, FN Brno a LF MU, ² FN Brno, MOÚ

Onkologická nemoc silně ovlivňuje všechny, kteří mají nemocné dítě rádi, v první řadě pak jejich rodiče a sourozence. Soudržná a podporující rodina je nezbytnou součástí léčebného úspěchu. Na rodiče a sourozence a jejich potřeby se přitom často v celém procesu zapomíná. Family-center care (FCC) je moderní léčebný přístup, který klade důraz na zapojení rodiny a dítěte do rozhodování o péči. Klíčovými prvky přístupu je participace, respekt a sdílení informací. Od roku 2025 probíhá na Klinice dětské onkologie pilotní projekt v rámci programu FCC, tedy péče zaměřené na rodinu a pro rodinu. FCC vizity probíhají v předem stanovený a plánovaný čas na pokoji pacienta v přítomnosti jeho rodiny, popřípadě v jiném formátu (např. bez účasti dítěte v jiných prostorách kliniky) dle preference rodiny. Vizit se účastní multidisciplinární tým –⁠ lékař, zdravotní sestra, nutriční terapeut, fyzioterapeut, psycholog a relevantní konziliáři. Cílem je podpora komunikace, společné rozhodování a plánování péče. Naše dosavadní zkušenosti ukazují jednoznačně převažující pozitivní zpětnou vazbu od rodičů i starších dětí. Naopak ze strany zdravotníků jsme zaznamenali jisté signály neporozumění a zdánlivé časové náročnosti, které brání v širší implementaci FCC. Tuto bariéru můžeme postupně překonávat prostřednictvím dobré organizace práce (plánování a pravidelné vyhodnocování FCC), tvorby informačních a edukačních materiálů pro rodiče i pro zdravotníky, podpory výuky aktivního naslouchání na všech potřebných úrovních dětské onkologie tak, aby zdravotníci skutečně porozuměli dítěti i jeho rodině –⁠ nejen tomu, co říkají, ale i tomu, co cítí a potřebují. Společným benefitem pak bude zlepšení komunikace na pracovištích dětské onkologie, větší pocit bezpečí rodičů i pacientů, jejich lepší kvalita života, ale také lepší well-being zdravotníků a posílení týmového ducha na pracovišti, které pečuje o vážně nemocné děti.

280. JAK MLUVIT S DĚTMI O VÁŽNÉ NEMOCI V RODINĚ: KOMUNIKAČNÍ RÁMEC P.A.C.I.E.N.T.I. JAKO PRAKTICKÁ OPORA PRO RODIČE I ZDRAVOTNÍKY

KÁROVÁ Š.

SKRYTÍ HRDINOVÉ, z. ú. Brno

Nikdo z nás není připraven na situaci, kdy musí svým dětem sdělit, že on sám nebo někdo blízký vážně onemocněl. Vážná nemoc nezasahuje pouze pacienta, ale zásadně mění fungování celé rodiny –⁠ její vztahy, každodenní jistoty i vnitřní svět dětí. Právě děti přitom často zůstávají stranou, přestože velmi citlivě vnímají napětí, obavy i nevyslovený smutek dospělých. Rodiče se v této situaci ocitají pod silným emočním tlakem a stojí před obtížnými otázkami: zda s dětmi o nemoci mluvit, co jim sdělit a jak najít slova, která neublíží, ale zároveň zachovají důvěru a pocit bezpečí. Zatímco zdravotníci mají pro sdělování nepříznivých zpráv k dispozici strukturované komunikační protokoly, rodiče v této roli často zůstávají bez opory. Přitom právě zdravotníci bývají těmi, na které se rodiče obracejí s otázkou „jak to říct doma“, a mohou tak sehrát klíčovou roli v podpoře celé rodiny. Příspěvek představuje komunikační rámec P.A.C.I.E.N.T.I., který byl vytvořen jako praktická a srozumitelná opora pro rodiče při sdělování závažných informací dětem. Tento rámec vychází z principů používaných ve zdravotnictví při sdělování nepříznivých zpráv a citlivě je adaptuje do prostředí rodiny. Pomáhá rodičům strukturovat rozhovor, zorientovat se v situaci, porozumět potřebám dětí a sdělovat informace pravdivě, přiměřeně věku a s respektem k jejich emocím. Součástí příspěvku je také důraz na význam otevřené komunikace pro zachování pocitu bezpečí u dětí a na roli zdravotníků, kteří mohou rodičům nabídnout základní orientaci a nasměrování v této náročné situaci. Cílem je propojit klinickou zkušenost, psychoterapeutický přístup a praktické nástroje tak, aby rodiče i odborníci měli k dispozici oporu pro zvládnutí jednoho z nejtěžších rozhovorů v rodinném životě.

282. KAZUISTIKA: GENY, KTERÉ SI NEODPOUŠTÍME: BRCA MUTACE V RODINNÉM A PSYCHOONKOLOGICKÉM KONTEXTU

PAVČÍKOVÁ L.¹, ŠEVČÍK L.²

¹ Klinika komplexní nádorové péče, MOÚ Brno, ² Úseku klinické psychologie, MOÚ Brno

Zjištění hereditární nádorové predispozice neznamená jen informaci o zvýšeném zdravotním riziku. Vstupuje do života celé rodiny. Ovlivňuje vztahy, rodičovství, komunikaci i představy o budoucnosti. Vedle možnosti prevence a časného záchytu onemocnění může být toto zjištění spojeno také s psychickým zahlcením, pocity viny či strachem o blízké. Sdělení vychází z klinické zkušenosti s rodinou, v níž se BRCA mutace prolíná se závažným onkologickým onemocněním v mladém věku a obavou o další členy rodiny. Na tomto příkladu bude diskutována situace matky, která sama zůstává zdravá, zatímco její dítě nese důsledky zděděného rizika. U matky se tak současně sbíhá strach o nemocné dítě, obava o budoucnost dalších dětí, nejistota spojená s vlastním rizikem i potřeba zůstat oporou pro rodinu. Přednáška se pokusí propojit pohled onkologa a psychologa na genetickou zátěž v rodině. Cílem sdělení je ukázat, proč by součástí péče o osoby s hereditární nádorovou predispozicí mělo být citlivé vnímání rodinného kontextu, včasné zapojení psychoonkologické podpory a komunikace, která pomáhá oddělit člověka od mutace.

283. MEZI OCHRANOU A PRAVDOU: DILEMATA SDĚLOVÁNÍ ONKOLOGICKÉ DIAGNÓZY V RODINĚ (KAZUISTIKY Z PSYCHOLOGICKÉ PRAXE)

KYNKOROVÁ H.

Komplexní onkologické centrum, Krajská nemocnice Liberec

Sdělení onkologické diagnózy představuje jednu z nejnáročnějších situací nejen pro samotného pacienta, ale i pro jeho rodinu. V psychologické i zdravotnické praxi bývá často akcentována důležitost otevřené komunikace a právo člověka znát pravdu o svém zdravotním stavu, stejně tak i sdělení pravdy o diagnóze pacienta směrem k rodině. Praxe však ukazuje, že mezi ideálem „pravdivosti“ a konkrétní životní situací pacienta existuje složitý prostor plný emocí, obranných mechanizmů, komplikovaných rodinných vztahů, strachu i snahy chránit druhé. Přednáška představí dvě kazuistiky z dlouhodobé psychologické práce s onkologickými pacienty, na nichž bude ukázáno, jaký může být proces sdělování diagnózy v rodině. V obou případech pacienti různými způsoby modifikovali sdělení pravdy svým nejbližším, případně ji oddalovali. Motivací přitom nebyla vlastní úzkost či popření nemoci, ale v jednom případě hluboká potřeba ochránit dítě ze strany onkologicky nemocného rodiče a v druhém případě ochránit sebe sama (jako onkologického pacienta) před dramatickou emoční reakcí stárnoucího rodiče. V přednášce se pokusím ukázat, že „nesdělení“ nemusí být pouze projevem nezralosti nebo například obrany, ale někdy také pokusem zachovat rodinnou stabilitu, svoji identitu či pocit kontroly v situaci zásadního ohrožení. Součástí přednášky bude pohled na roli psychologa v těchto situacích. Psycholog se zde často pohybuje mezi podporou otevřené komunikace a respektem k aktuální připravenosti pacienta. Jako funkční se ukazuje určitá forma doprovázení pacienta v tomto individuálním procesu přijetí nemoci a hledání vlastního způsobu komunikace s rodinou. Závěrečná část nabídne osobní profesní reflexi proměny postoje autorky k tomu tématu během 16 let práce na onkologii. Zůstává přesvědčení, že pravda jako taková je i v této oblasti komunikace vždy tou nejlepší variantou. Mění se však pohled na její „prosazení“ a více se přiklání k respektu k vlastnímu procesu pacienta. Psycholog společně s pacientem vstupuje do tohoto „prostoru mezi ochranou a pravdou“ a je spíše průvodcem než rádcem či pomocníkem.

287. ZTRÁTA RODIČE V DĚTSKÉM A ADOLESCENTNÍM VĚKU: POROZUMĚNÍ TRUCHLENÍ V KONTEXTU PSYCHOONKOLOGIE

HOBZOVÁ H.

Úsek klinické psychologie, MOÚ Brno

Východiska: Konferenční příspěvek se zaměřuje na proces adaptace při úmrtí rodiče u dětí a adolescentů v kontextu psychoonkologické péče. Věnuje se specifikům truchlení u dětí a dospívajících, u kterých lze úmrtí důležité vztahové osoby chápat jako narušení bazální jistoty a vztahové kontinuity. Předpokládáme, že zkušenost ztráty s sebou nese rizika v podobě ohrožení dalšího vývoje jedince a že míra takového rizika se odvíjí od citové dostupnosti jiných pečujících osob, atmosféry v rodině, možnosti bezpečně vyjadřovat emoce v období truchlení. Cíl: Cílem je se dotknout psychodynamických, vývojových a vztahových aspektů truchlení u dětí a dospívajících. Dále pak identifikovat ochranné i rizikové faktory ovlivňující průběh adaptace po úmrtí rodiče v důsledku onkologického onemocnění. Příspěvek reflektuje věkově podmíněné rozdíly ve vnímání smrti a prožívání zármutku. U dětí mladšího věku se mohou častěji objevit tendence k regresivnímu chování, může zesílit separační úzkost, somatizace nebo magické myšlení, zatímco děti starší mohou častěji projevovat depresivní symptomatiku, tíhnout k sociální izolaci či rizikovému chování. V kontextu dalšího vývoje života dítěte či dospívajícího je důležité truchlení dokončit, nechronifikovat zármutek, nevyhýbat se mu. Při dostatečně dobré podpoře dítěte či dospívajícího se tento může snadněji postupně sžít s novou rolí sirotka. Závěr: Příspěvek akcentuje význam dostupnosti jiných blízkých vztahů pro truchlící děti i dospívající, schopnost okolí akceptovat specifika jejich prožívání. Podporuje autentickou, otevřenou a citlivou komunikaci o umírání a smrti. Psychoonkologická péče pak představuje prostor, v němž může být zkušenosti ztráty porozuměno, a tak může být integrována do životního příběhu dítěte bez patologizace přirozených forem truchlení. Příspěvek zároveň akcentuje význam multidisciplinární spolupráce mezi zdravotnickými pracovníky, psychology, pedagogy a sociálními službami při podpoře pozůstalých dětí a adolescentů.

288. ZŮSTÁVÁM S TEBOU: VÝZNAM VZPOMÍNKOVÝCH DARŮ U RODIČE V PALIATIVNÍ ONKOLOGICKÉ PÉČI –⁠ KAZUISTIKA

KRISTLOVÁ L.

Oddělení klinické psychologie, FN Olomouc

Východiska: Rodiče nezletilých dětí v paliativní onkologické péči čelí kromě zátěže spojené s nemocí také obavám týkajícím se jejich rodičovské role. Přemýšlejí, co mohou dětem po sobě zanechat, jak uchovat kontinuitu vztahu a jak jim pomoci zvládnout budoucí ztrátu. Vzpomínkové dary, označované také jako memory-making či legacy-making, představují možnost psychologické podpory, která umožňuje nemocnému rodiči předat dítěti lásku, hodnoty, vzpomínky a osobní odkaz. Současně mohou dítěti pomáhat v procesu truchlení, podporovat utváření identity a zachování vnitřního vztahu k rodiči. Případ: Příspěvek představí kazuistiku pacientky v paliativní onkologické péči, matky nezletilé dcery, která byla tématu vzpomínkových darů otevřená a s níž toto téma bylo dlouhodobě zpracováváno v rámci psychologické péče přibližně po dobu 1 roku. Během této práce pacientka vytvořila široké spektrum vzpomínkových darů pro svoji rodinu. Pozornost bude věnována tomu, co vedlo k otevření tématu, jak se práce v čase vyvíjela, jaký význam měly jednotlivé dary pro pacientku a jaký potenciální význam mohou mít pro její dceru. Součástí sdělení bude přehled konkrétních forem vzpomínkových darů a možností jejich využití v klinické praxi. Závěr: Vzpomínkové dary mohou představovat citlivý a klinicky dobře využitelný nástroj psychologické podpory rodičů v paliativní onkologické péči. Kazuistika ukazuje, že jejich význam se rozvíjí jak v konkrétních vytvořených darech, dopisech či vzkazech, tak v samotném procesu jejich tvorby. Pro nemocného rodiče může být tento proces zdrojem smyslu, aktivity a pokračujícího naplňování rodičovské role. Umožňuje mu promýšlet, co chce svým dětem zanechat, jak chce být přítomen v jejich životním příběhu a jaké hodnoty jim chce předat. Zároveň může vytvářet most, který pomáhá zachovat kontinuitu vztahu mezi rodičem a dítětem i po smrti rodiče. Kazuistika ukazuje, že pokud je pacient tématu otevřený, může se práce se vzpomínkovými dary stát dlouhodobým a hluboce smysluplným procesem. Nabídka této intervence však musí být vždy individuální, nenátlaková a přizpůsobená psychickému stavu pacienta, vývojovým potřebám dítěte i rodinnému kontextu.

372. ERGODIAGNOSTIKA U ONKOLOGICKÝCH PACIENTŮ JAKO SOUČÁST KOMPLEXNÍ REHABILITACE?

SVĚCENÁ K.¹, SLÁDKOVÁ P.¹, BÁTRLOVÁ K.², RANGLOVÁ J.³

¹ Klinika rehabilitace, FN Bulovka Praha, ² Oddělní Ergonomie a prevence pracovních rizik, Výzkumný institut práce a sociálních věcí Praha, ³ Oddělení Ergonomie a prevence pracovních rizik, Výzkumný institut práce a sociálních věcí Praha

Úvod: Ergodiagnostika představuje komplexní nástroj pro hodnocení zbylého funkčního pracovního potenciálu, pomáhá najít pracovní uplatnění osobám s disabilitou. S rostoucím počtem onkologických pacientů v produktivním věku se však zaměřuje pozornost i na tuto cílovou skupinu, a to i v rámci ergodiagnostiky, kdy narůstá její potřeba systematického začlenění do oblasti onkologické rehabilitace. Metodika: Projekt s názvem „Analýza fungování ergodiagnostických center, revize procesů a aktualizace metodiky standardů ergodiagnostiky“ je realizovaný organizací RILSA (Výzkumný institut práce a sociálních věcí, v. v. i.) ve spolupráci s FN Bulovka. Cílem je zrevidovat procesy probíhající v existujících ergodiagnostických centrech, jejich fungování a metodiku rozšířit o nové metody. V rámci projektu je také realizováno pilotní ověření nově navržených ergodiagnostických metodik v klinické praxi u onkologických pacientů. Cílem je posoudit jejich využitelnost, praktičnost a přínos při hodnocení pracovního potenciálu osob s onkologickým onemocněním. Testování probíhá formou případových studií u vybraných pacientů. Vyšetření respektuje principy biopsychosociálního modelu a Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (MKF/ICF). Výsledky: V rámci pilotního testování nově navržených ergodiagnostických metodik u vybraných onkologických pacientů se již nyní ukazuje jako jeden z klíčových faktorů ovlivňujících pracovní potenciál únava související s onkologickým onemocněním i jeho léčbou. Tento faktor se opakovaně objevuje bez ohledu na typ onkologické diagnózy či fázi léčby. Prvotní výsledky ukazují, že standardně aplikované ergodiagnostické postupy nejsou dostatečně citlivé pro zachycení dopadu chronic cancer-related fatigue, kolísání výkonu během dne, snížené tolerance dlouhodobé pracovní zátěže, mentální a kognitivní vyčerpatelnosti, zpomaleného pracovního tempa, potřeby častější regenerace, vlivu únavy na bezpečnost práce a pracovní výkon. Během testování je pozorováno, že pacienti jsou schopni zvládnout pouze krátkodobé pracovní úkoly, poté dochází k poklesu koncentrace, pracovního tempa, přesnosti výkonu, schopnosti dokončit pracovní aktivitu bez přestávky. Závěr: Pilotní testování nově navržených metodik u vybraných onkologických pacientů ukazuje, že současné postupy ergodiagnostiky je nutné dále rozšiřovat a přizpůsobovat specifickým potřebám pacientů s onkologickým onemocněním.