Vliv a stanovení lidského cytomegaloviru u onkologických onemocnění

Súhrn

Východiska: Lidský cytomegalovirus (human cytomegalovirus –⁠ hCMV) je rozšířený herpesvirus, přičemž u imunokompetentních jedinců probíhá infekce tímto virem obvykle asymptomaticky. U imunokompromitovaných pacientů však může způsobit závažné klinické komplikace. V kontextu nádorových onemocnění hCMV vykazuje onkomodulační účinky ovlivňující nádorový růst, odpověď imunitního systému a účinnost léčby. Stále více důkazů naznačuje, že terapeutické strategie cílené na hCMV by mohly zlepšit prognózu onkologických pacientů. Přesto zůstává detekce tohoto viru v nádorové tkáni nebo tělních tekutinách problematická, přičemž výsledky se často liší v závislosti na použité metodologii a typu vzorku. Cíl: Tato práce poskytuje komplexní přehled o roli hCMV v nádorových onemocněních. Popisuje genom hCMV a funkci jeho klíčových proteinů se zaměřením na jejich roli v onkomodulaci. Podrobně rozebírá mechanizmy virové interakce s buněčnými signálními dráhami, dopady infekce a reaktivace na klinický průběh onkologických onemocnění a zvláštní pozornost věnuje vlivu hCMV na glioblastom, vč. studií hodnotících efekt antivirové léčby. Dále jsou diskutovány standardní diagnostické metody vč. imunohistochemie, ELISA a polymerázové řetězové reakce, přičemž jsou uvedeny nejčastěji používané komerčně dostupné diagnostické sady schválené pro klinickou praxi. Závěr práce shrnuje hlavní výzvy spojené s diagnostikou a léčbou hCMV v kontextu onkologie a věnuje se perspektivám budoucích terapeutických přístupů, vč. vývoje dendritických vakcín.

Klíčová slova:

imunohistochemie – lidský cytomegalovirus – glioblastom – antivirotická léčba – klinická diagnostika

Úvod

Lidský cytomegalovirus (human cytomegalovirus –⁠ hCMV) je virus s dvouřetězcovou DNA z rodiny Herpesviridae, který se podobně jako ostatní viry této skupiny vyznačuje schopností perzistence a reaktivace v hostitelském organizmu. Prevalence hCMV je značně vysoká, přičemž v industrializovaných zemích dosahuje přibližně 70 % a v rozvojových zemích až 100 % [1].

U zdravé populace probíhá infekce hCMV většinou asymptomaticky, avšak u imunokompromitovaných jedinců může primoinfekce nebo reaktivace vést k závažným klinickým projevům. Význam hCMV narůstá i v kontextu nádorových onemocnění, kde byly popsány jeho onkomodulační účinky, které mohou ovlivnit chování a progresi nádorů, efektivitu léčby i imunitní odpověď organizmu. Studie naznačují, že cílená léčba zaměřená na hCMV nad rámec standardní terapie může zlepšit kvalitu života pacientů a přispět k delšímu celkovému přežití [2,3].

Detekce hCMV u onkologických pacientů však zůstává předmětem intenzivního zkoumání a diskuzí. Výsledky se značně liší v závislosti na použitém biologickém materiálu, metodách detekce a jejich provedení. Pozitivní nálezy se proto pohybují v širokém rozmezí od 0 do 100 %. Zlatým standardem pro detekci přesto zůstává imunohistochemické vyšetření (immunohistochemistry –⁠ IHC) a polymerázová řetězová reakce (polymerase chain reaction –⁠ PCR).

Role lidského cytomegaloviru u onkologických onemocnění

V roce 1973 byl poprvé pozorován onkogenní potenciál hCMV, kdy tento virus transformoval křeččí embryonální fibroblasty [4]. Přestože se tehdy uvažovalo o jeho možné roli v onkogenezi, nedostatek přesvědčivých důkazů vedl k tomu, že byl později považován spíše za onkomodulační virus. Onkomodulaci lze definovat jako proces, při kterém virus mění vlastnosti nádorových buněk a ovlivňuje progresi onemocnění [5]. Teprve v posledních letech se však objevují studie, které znovu otevírají otázku jeho přímého onkogenního potenciálu, přesto dosud nepatří mezi sedm uznávaných onkogenních virů [6,7].

Se svou velikostí 240 kbp se hCMV řadí mezi největší virové genomy infikující člověka [8]. Skládá se ze dvou domén označovaných jako unikátní dlouhá (U_L) a unikátní krátká (U_S), které jsou lemovány dvojicí inverzně se opakujících sekvencí (TR_L a IR_L, IR_S a TR_S) (obr. 1) [9]. Genotypy hCMV je možné rozlišovat podle genů kódujících některé glykoproteiny. Za základní se považuje rozdělení podle typu glykoproteinu B, který je kódován genem UL55, na pět genotypů gB1, gB2, gB3, gB4 a gB5. Podle glykoproteinu H kódovaného genem UL75 se virus dále dělí na genotypy gH1 a gH2. Vysoce polymorfní gen UL73, který kóduje glykoprotein N, umožňuje rozlišení dalších sedmi genotypů: gN1, gN2, gN3a, gN3b, gN4a, gN4b a gN4c. Jednotlivé alely genů a jejich kombinace však nelze spolehlivě spojit s konkrétním fenotypem viru s ohledem na patogenezi nebo rezistence na antivirotika [10].

hCMV kóduje stovky proteinů, které zasahují do mnoha procesů v infikovaných hostitelských buňkách, a mají tak zásadní vliv na jejich funkci [12]. První jsou exprimovány geny označované jako immediate-early, které řídí jak virovou, tak buněčnou expresi genů za účelem optimalizace hostitelského prostředí k produkci virové DNA. Dále jsou transkribovány časné (early) virové geny ovlivňující replikaci virové DNA a nakonec jsou přepisovány geny pozdní (late) kódující strukturální proteiny viru [13].

K šíření hCMV dochází především prostřednictvím tělních tekutin (slinami, krví, transplacentárně, mateřským mlékem apod.) [14]. Po primární infekci hCMV přechází do latence a v infikovaném jedinci přetrvává po zbytek života. U hCMV můžeme rozlišovat tři subtypy infekce –⁠ primární, sekundární a superinfekci [15]. Primární infekce nastává po expozici vnímavého jedince. V monocytech a CD34+ hematopoetických kmenových buňkách v kostní dřeni virus následně přechází do latence [16]. Dalším významným rezervoárem infekce jsou tkáňové endoteliální buňky [17]. Za určitých podmínek může nastat reaktivace viru s následující sekundární infekcí. Reaktivace nastává u jedinců se sníženou funkcí imunity, např. HIV pozitivních pacientů, jedinců po transplantacích nebo s onkologickým onemocněním. O superinfekci se jedná v případě, že kontakt s infekční osobou způsobí reinfekci u jedince navzdory tomu, že již jednou infekci hCMV prodělal [15].

Na klinický dopad hCMV infekce a reaktivace u onkologických pacientů je možné nahlížet dvěma způsoby. V prvním případě lze virovou infekci vnímat v kontextu oslabené imunity onkologických pacientů, kvůli čemuž se virus následně reaktivuje a může být příčinou zvýšené mortality. U těchto jedinců může reaktivace hCMV velmi rychle přejít v život ohrožující onemocnění. Pacienti mají širokou škálu příznaků vč. horečky, enterokolitidy, pneumonitidy, retinitidy, hepatitidy, encefalitidy a nefritidy [18,19]. Tento průběh infekce můžeme pozorovat i u dalších skupin imunokompromitovaných osob.

V tomto kontextu hraje u reaktivace významnou roli potlačená funkce imunitního systému. Klíčovým procesem je diferenciace progenitorových buněk a cytokinová signalizace spojená se zánětem [20,21]. Diferenciace myeloidních progenitorů na makrofágy nebo dendritické buňky způsobuje reaktivaci díky indukci genového lokusu MIE (major immediate early region), nezbytného pro spuštění lytické infekce [22].

Druhý typ případu hCMV infekce u onkologických pacientů je přítomnost virové DNA a proteinů u solidních nádorů, kde je pozorován vliv viru na mikroprostředí nádoru. Mnoho studií taktéž poukazuje na onkomodulační efekt tohoto viru [5,12]. Navíc je důležité rozlišit původ virové DNA u nádorů, jelikož se může jednat pouze o náhodný nález, který je zapříčiněn celkovou viremií [5].

K lepšímu pochopení vztahů mezi infekcí hCMV a nádorovou progresí je důležité zmínit i klinicky významnou souvislost mezi reaktivací latentního viru a onkologickou léčbou. Genotoxické terapie, jako je ionizující záření nebo chemoterapie, indukují poškození DNA a replikační stres ve zhoubných i zdravých buňkách [23,24]. Recentní studie ukazují, že právě stres vyvolaný genotoxickou terapií může vést k reaktivaci latentní infekce hCMV. Merchut-Maya et al. prokázali, že infekce hCMV sama o sobě zpomaluje postup replikační vidlice, zvyšuje její asymetrii a zpomaluje odpověď na poškození DNA. Dále ukázali, že poškození DNA způsobené genotoxickými látkami zvyšuje expresi časných virových genů (IE72/86), čímž podporuje virovou reaktivaci. Proteiny hCMV jsou častěji detekovány v rekurentních nádorech po terapii než v primárních bioptických vzorcích, což naznačuje souvislost mezi léčbou, reaktivací viru a následnou progresí nádoru. Tento fenomén, kdy protinádorová terapie paradoxně podporuje virovou reaktivaci a zvyšuje replikační stres a genomovou nestabilitu, může přispívat k agresivnějšímu chování nádoru a rezistenci vůči léčbě [25,26].

Studie poukazující na souvislost mezi infekcí hCMV a progresí a rozvojem onkologických onemocnění jsou nejčastěji spojovány s karcinomem prsu [27,28], kolorektálním karcinomem [29] nebo nádory mozku [30,31].

Onkomodulační potenciál je zapříčiněn proteiny, které jsou kódovány geny hCMV. Nejčastěji jsou v této souvislosti studovány geny UL123 (IE1), UL122 (IE2) [32], US28 [33] nebo UL76 [34]. Produkty těchto genů následně zasahují do buněčných procesů a mají za následek např. deregulaci buněčného cyklu [35], necitlivost k buněčné smrti [36] nebo únik před imunitním systémem (tab. 1) [37].

Bezprostředně po vstupu viru do buňky se spouští exprese proteinů IE1 a IE2, ty následně regulují expresi dalších genů, a to jak virových, tak i genů hostitelské buňky [38]. Oba tyto proteiny se mohou vázat na členy rodiny proteinů Rb. Protein IE1 interaguje s p107, zatímco IE2 se váže na protein Rb (pRb). Tato vazba přispívá k hyperfosforylaci pRb, čímž ztrácí svou inhibiční funkci. Výsledkem je uvolnění transkripčních faktorů E2F, které podporují přechod buňky do S-fáze a následnou replikaci genetické informace [39].

Protein IE2 je schopný interagovat s p53, přičemž tato interakce vede k potlačení transaktivační funkce p53 a následnému snížení transkripční aktivity p53-dependentních genů [40]. Oba tyto proteiny mohou inhibovat indukci apoptózy tumor nekrotizujícím faktorem alfa (TNF-alfa) [36]. Schopnost blokovat apoptózu je klíčová pro replikaci viru a přetrvávání v hostitelské buňce.

US28 je virový receptor spřažený s G proteinem (G protein-coupled receptor –⁠ GPCR). Tento receptor je exprimovaný během lytické replikace i během virové latence, pro kterou je nezbytný. US28 se váže na širokou škálu chemokinů, ale vykazuje také obzvláště vysokou konstitutivní aktivitu. Tato aktivita moduluje širokou síť buněčných drah. Díky tomu mění prostředí hostitelské buňky ve prospěch viru [41]. Exprese US28 vyvolává pro-angiogenní a transformovaný fenotyp tím, že reguluje expresi vaskulárního endoteliálního růstového faktoru (vascular endothelial growth factor –⁠ VEGF) a aktivuje růst buněk a progresi buněčného cyklu [42]. Během lytické infekce podporuje protein US28 proliferační signály prostřednictvím mitogenem aktivované proteinkinázy (MAPK), Wnt a NFkB [43], čímž ovlivňuje chemotaktické a mitotické procesy.

Vliv lidského cytomegaloviru na léčbu onkologických onemocnění

Onkomodulační účinky hCMV byly pozorovány u řady malignit, přičemž nejvyšší prevalence hCMV-pozitivních nádorových buněk byla zaznamenána u glioblastomu (GB), IDH-wildtype a karcinomu prsu [52,53]. Recentní publikace (2024) se zaměřila na studium vlivu hCMV na karcinom prsu na myších modelech a klinických vzorcích karcinomu prsu. Single-cell sekvenování (sekvenování jednotlivých buněk) společně s analýzou prostorového transkriptomu ukázalo, že přítomnost viru přispívá k imunosupresivnímu prostředí. hCMV potlačuje proliferaci a aktivaci tzv. natural killers (NK) buněk a podporuje akumulaci Th2 lymfocytů, čímž zhoršuje schopnost imunitního systému bojovat s nádorem. Na myších modelech vedla infekce myším CMV k nárůstu mozkových metastáz a kratšímu přežití [54].

GB představuje nejčastější primární nádor mozku. Přestože je standardní léčba GB velmi agresivní a zahrnuje chirurgickou resekci následovanou radioterapií a chemoterapií, medián celkového přežití zůstává přibližně 15–16 měsíců [55,56]. V posledních letech se cílená léčba zaměřená na hCMV jeví jako slibná léčebná strategie s potenciálem prodloužit celkové přežití pacientů a zlepšit kvalitu jejich života. Princip léčby spočívá v podávání antivirotik, které inhibují virovou DNA polymerázu, či cílené imunoterapie. První klinická studie zaměřená na aplikaci antivirotika valgancikloviru byla realizována ve švédském Institutu Karolinska (2013). V této studii bylo 42 pacientů s GB rozděleno do dvou ramen –⁠ jednomu byla kromě standardní léčby po dobu 6 měsíců podávána antivirotika (dvě tablety valgancikloviru v dávce 450 mg 2× denně po dobu 3 týdnů, následně jedna tableta 2× denně až do 24. týdne), druhé rameno užívalo placebo. Přestože nedošlo ke zmenšení velikosti nádorů, medián celkového přežití pacientů léčených valganciklovirem dosahoval 24 měsíců ve srovnání se 14 měsíci u kontrolní skupiny [57]. Tato studie byla ovšem kritizována za nevhodný metodický koncept, zejména kvůli zkreslení typu „immortal time bias“. Jedná se o zkreslení, kdy je do studie nesprávně zahrnuto období, během kterého nemohla nastat nežádoucí událost (např. smrt), což může vést k přecenění účinnosti léčby nebo intervence [58]. Novější publikovaná studie této švédské skupiny (2022), která byla navržena tak, aby lépe eliminovala podobná zkreslení, ukázala, že pacienti s relabujícím GB léčení standardní terapií doplněnou antivirotikem dosáhli mediánu přežití 12 měsíců, zatímco pacienti bez této přídavné léčby pouze 7 měsíců [2].

Důležitým prognostickým faktorem se ukázala být také hCMV séropozitivita. Pacienti diagnostikovaní IgG+ vykazovali signifikantně kratší celkové přežití ve srovnání s pacienty s hCMV IgG −⁠ (530 vs. 404 dní) [59]. Navíc bylo zjištěno, že pacienti s GB, u nichž bylo pomocí IHC detekováno méně než 25 % hCMV-pozitivních nádorových buněk, přežívali v průměru o 20 měsíců déle a jejich onemocnění progredovalo později než u pacientů s vyšší náloží hCMV. Tito pacienti zároveň vykazovali nižší expresi antigenu IE1 klíčového pro replikaci hCMV [60,61].

Závažným problémem, který se může objevit až u 20 % pacientů s gliomem nebo mozkovými metastázemi podstupujících radioterapii, je náhlé zhoršení neurologických funkcí (např. řeči či motoriky) během 4 týdnů po zahájení léčby. Tento jev je často spojen s reaktivací hCMV, což vede ke zvýšení agresivity nádorových buněk a k možnému urychlení recidivy onemocnění. Podání antivirotik v těchto případech vede k výraznému zlepšení neurologického stavu pacientů a kvality jejich života. U pacientů s hCMV asociovanou encefalopatií byl medián přežití 99 dní (1leté přežití 22 %), zatímco u pacientů bez prokázané hCMV viremie dosahoval medián přežití 570 dní (1leté přežití 69 %) [62].

V současnosti probíhá několik klinických studií zaměřených na využití vakcín na bázi dendritických buněk. Tyto vakcíny využívají zvýšené exprese hCMV v nádorové tkáni pacientů s GB a podporují aktivaci hCMV specifické T-buněčné imunity, která následně cíleně likviduje nádorové buňky. Dendritické buňky jsou izolovány buď z periferní krve, nebo z CD34+ hematopoetických kmenových buněk pacienta. Následně jsou ex vivo senzibilizovány hCMV antigeny a poté opětovně podány pacientovi s cílem podpořit vznik specifické imunitní odpovědi (obr. 2) [63,64]. Pouze 5 % takto upravených dendritických buněk dosáhne lymfatických uzlin, což snižuje jejich účinnost. Z tohoto důvodu je nezbytné použití adjuvans, např. difterického nebo tetanického toxoidu, která výrazně zvyšují efektivitu imunizace [65].

Dosavadní klinické studie v raných fázích potvrdily, že vakcíny cílené na fosfoprotein pp65 mohou vyvolat specifickou T-buněčnou imunitní odpověď [65,66]. Např. studie NCT00639639 [66] aplikovala hCMV cílené dendritické buňky jedenácti pacientům s nově diagnostikovaným GB nad rámec standardní terapie. Medián celkového přežití těchto pacientů dosahoval 41 měsíců, zatímco u kontrolní skupiny, které byly podávány neupravené dendritické buňky, bylo mediánové přežití pouze 19 měsíců [66]. Navazující studie s názvem ELEVATE (2015–2020) měla tato pozorování potvrdit na větší kohortě pacientů. Z dosavadních tří klinických studií, zahrnujících celkem 23 pacientů, přežila třetina déle než 5 let [3].

Standardní metody detekce hCMV

V současné době existuje hned několik metodických přístupů pro detekci cytomegalovirové infekce u člověka, z nichž je většina komerčně dostupná v podobě standardizovaných testovacích sad (tab. 2). Nejčastějšími důvody pro testování hCMV u pacientů je potřeba zjištění přítomnosti viru či jeho reaktivace při transplantacích orgánů, kdy jsou pacienti imunokompromitovaní, a preventivní testování těhotných žen, obzvláště pokud u nich byla prokázána séropozitivita po dřívější infekci hCMV, či novorozenců [67]. V poslední době existuje ale také předpokládaná souvislost mezi infekcí hCMV a rozvojem některých nádorových onemocnění, která vzbuzuje ještě větší potřebu testování, avšak pro tyto účely bohužel dosud nejsou schválené a komerčně dostupné testovací sady. V základním principu se testy dají rozdělit na ty, co detekují samotný virus (DNA, RNA, proteiny), a testy detekující imunitní odpověď na přítomnost viru v organizmu (IgG, IgM, IgA). Dle jiného členění jsou rozlišovány testy detekující nukleové kyseliny, proteiny či cytopatický efekt.

Serologické metody cílící na detekci protilátek IgG a IgM, komplement fixační reakce nebo ELISA (z angl. enzyme-linked immunosorbent assay) patří mezi nejznámější a historicky nejvyužívanější zejména ke zjištění, zda se organizmus pacienta již dříve s infekcí hCMV setkal. Některé diagnostické postupy, vyvíjené zvláště v poslední době, jsou zaměřeny také na vyhledávání hCMV specifických T-lymfocytů (QuantiFERON-CMV, T-spot.CMV, T-track.CMV) [68]. Jejich přítomnost však odráží spíše aktuální stav imunitní odpovědi na akutně probíhající infekci než samotnou přítomnost hCMV, proto metoda pro stanovení hCMV u onkologických pacientů není vhodná.

Diagnostické testy zaměřené na detekci samotného viru využívají specifického rozpoznání virových antigenů či nukleových kyselin, ale také pozorování již zmíněného cytopatického efektu při kultivačních testech. Kultivační testy navíc umožňují zjištění citlivosti viru z klinického materiálu na jednotlivá antivirotika, kvůli časové náročnosti však nejsou vhodné pro prvotní rychlou diagnostiku. Histopatologie nabízí sledování hCMV antigenu a cytopatických změn přímo ve vzorku tkáně. Na začátku 90. let minulého století začal být používán imunocytologický test Antigenemia, který umožňuje vizualizaci hCMV antigenů časné fáze v leukocytech periferní krve. Tato diagnostická metoda vyžaduje izolaci krevních leukocytů, jejich nanesení na mikroskopické sklo a následné imunoperoxidázové značení virového antigenu pomocí monoklonální myší protilátky. Připravené preparáty jsou poté manuálně vyhodnocovány pomocí mikroskopie, což metodu řadí mezi ty pracnější [69].

Detekce DNA hCMV založená na PCR je v dnešní době nejpoužívanějším přístupem. V provedení s průběžnou kvantifikací (kvantitativní PCR (qPCR), reverzně transkripční kvantitativní PCR (RT-PCR)) představuje účinný nástroj pro časnou detekci reaktivace hCMV stejně jako primární infekce, ale také sledování odpovědi na léčbu [70]. Před provedením qPCR testu je většinou nezbytná izolace DNA z odebraného vzorku, kterým může být široké spektrum klinického materiálu, jako je např. krevní plazma, moč, sliny, tkáň, ale také bronchoalveolární laváž. Detekce pomocí qPCR má s antigenními testy kvalitativně srovnatelné výsledky, je však citlivější a nároky na zpracování vzorků jsou zde nižší [71].

Testování přítomnosti hCMV u pacientů s nádorovým onemocněním se provádí především ze samotné nádorové tkáně. Metodou, která se zde nejvíce nabízí, je IHC mikroskopických preparátů z řezů tkání (viz oddíl Imunohistochemické stanovení přítomnosti hCMV níže). Po extrakci nukleových kyselin také PCR a její modifikace, např. qPCR, RT-PCR, nebo tzv. nested PCR. Metody založené na PCR byly použity pro detekci hCMV ve vzorcích kolorektálního karcinomu [72]. V několika studiích byl také zvolen komplexnější přístup detekce hCMV ve vzorcích nádorové tkáně zahrnující kombinaci metod IHC, fluorescenční in situ hybridizace (FISH), průtokové cytometrie či PCR. Tyto studie byly zaměřeny zejména na neuroblastom [73], meduloblastom [74] a GB [75], přičemž v některých byl zmíněn i možný přínos antivirotik v nádorové terapii při pozitivní infekci hCMV. Ojedinělejší strategií je detekce cirkulující virové mikroRNA hcmv-miR-UL112-3p pomocí testovací sady TaqMan. Tato metoda byla použita ve studii sledující výskyt hCMV u pacientů s GB, ale také s revmatoidní artritidou či diabetes mellitus [76].

Imunohistochemické stanovení přítomnosti hCMV

Histologické a imunohistochemické vyšetření v rutinní klinické praxi představuje zlatý standard průkazu hCMV nemoci s orgánovým postižením [89–91]. Současně IHC vykazuje vyšší senzitivitu průkazu aktivní hCMV infekce v porovnání se základním barvením hematoxylinem a eozinem (HE), a proto je toto vyšetření doporučováno k definitivní diagnostice hCMV nemoci s orgánovým postižením [90]. Aktivní infekce s tvorbou virionů je dominantně prokázána v endoteliálních, stromálních, epiteliálních buňkách i makrofázích. Mikroskopicky jsou v přehledovém barvení HE patrné buňky s nápadně zvětšenými nepravidelnými jádry s bazofilními intranukleárními inkluzemi (Cowdryho tělísko) a okolním projasněním. Podobné inkluze je možné zastihnout i v cytoplazmě infikovaných buněk (obr. 3A, B) [92,93].

IHC vyšetřením mohou být prokázány různé antigeny hCMV, jež jsou koordinovaně exprimovány v průběhu hCMV infekce. IHC průkaz hCMV nemoci s orgánovým postižením je založen na detekci nestrukturálního DNA vazebného proteinu p52 a immediate-early hCMV antigenu rutinně používanou bivalentní protilátkou CCH2/DDG9 (obr. 3C, D). Využití této protilátky v diagnostice hCMV pozitivních tumorů však není vhodné [94,95]. Naopak IHC průkaz imunomodulačního proteinu pp65, nejčastěji produkovaného virového proteinu v buňce, vytvářejícího neinfekční virové částice v podobě denzních tělísek, a immediate-early 1 (IE1) antigenu byl pozitivní ve vysokém procentu rozdílných typů nádorů centrální nervové soustavy [31,96–98], ale i v karcinomech prsu [99,100], prostaty [101], kolorekta [102], slinných žláz [103], ovaria [104–106] a také v alveolárním sarkomu [107].

IHC průkaz kombinovaný spolu s PCR vede k vyšší senzitivitě vyšetření. PCR je výhodnější pro kvantifikaci virové nálože. IHC kvantifikaci umožnuje hodnocení denzity, je však zatížena vyšší subjektivitou [89].

Závěr

Až 70 % populace se během života setká s hCMV infekcí, která může převážně u imunokompromitovaných jedinců způsobit závažné zdravotní potíže. Spojitost hCMV s onkologickým onemocněním může navíc výrazně ovlivnit průběh a agresivitu maligního onemocnění. Onkomodulační vlastnosti aktivního hCMV byly jednoznačně prokázány, nicméně otázka virové karcinogeneze stále vyžaduje hlubší porozumění. V současné době nebyly popsány mechanizmy reaktivace, ale více studií poukazuje na významné příspěvky virových proteinů do tzv. znaků rakoviny (hallmarks of cancer) [108]. Aktuálně probíhající klinické studie cílící na hCMV využívají převážně antivirotickou léčbu či dendritické vakcíny jako přídavek ke standardní protinádorové léčbě u dané diagnózy. V současnosti je zřejmě největší výzvou správná diagnostika hCMV pozitivních nádorů. Existuje spektrum diagnostických sad založených převážně na metodách PCR a ELISA, stejně tak jako standardní IHC barvení (pretransplantační vyšetření), avšak většina těchto konkrétních technik nebyla testována na využití pro diagnostiku nádorů. V důsledku toho cílí na fázi akutní infekci, nikoliv na reaktivaci, což vede v různých studiích ke značně rozdílným výsledkům, kdy např. u GB se hCMV pozitivita pohybuje v rozmezí 0–100 % v závislosti na použité metodě a biologickém vzorku [31].

Z dostupných dat a klinických studií tedy vyplývá, že cílení na hCMV vedle standardní terapie může zvýšit přežití pacientů a ovlivnit celkový dopad léčby, ale také může být vedlejším efektem podání antivirotik, kdy dojde k aktivaci imunitního systému [109,110]. Bohužel aktuálně chybějící informace objasňující biologický mechanizmus virové reaktivace právě v nádorové tkáni nechává současnou medicínu spíše tápat.

Dedikace

Práce byla podpořena projekty MZ ČR –⁠ RVO (MOÚ, 00209805), AZV ČR (NU23J-08-00006) a Masarykovou univerzitou (MUNI/A/1621/2024).