Komentátor lidských duší - Cyril Höschl

„Multo cum ense calamus parentarum“

Pero má mnoho společného s mečem.

Čtenář mi snad promine, že jsem se pro titul této úvahy nechal inspirovat Škvoreckého knížkou „Příběh inženýra lidských duší” a nazval toto „blahořečeni” Komentátor lidských duší. Rozhodl jsem se totiž věnovat se částečně nepsychiatrické psavé i nepsavé činnosti Cyrila Höschla, neboť mi bylo jasné, že moji kolegové se zde zaměří spíše na jeho odbornou činnost. Konec konců, podtitul Příběhu inženýra lidských duší říká, že jde o „Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti”. Tedy o témata, se kterými se, mezi mnoha jinými, Cyril Höschl potýká na stránkách denního tisku a časopisů, v rozhlase, televizi a jinde.

Zpočátku, jsem se, jako mnozí, pozastavoval a říkal si, proč on, Cyril Höschl, do toho rádia hovoří a píše o tolika věcech do novin, je přece psychiatr, má se věnovat psychiatrii (ne že by se jí nevěnoval, jak je dokumentováno jinde jeho odbornou činností). Ale posléze jsem se pozvolna chytil -⁠ zajímavé bylo, že jsem se pořádně chytil až při pročítání jeho sebraných komentářů a sloupků v knížkách (např. Höschl C.: Úhel pohledu, aneb všechno je jinak; Galén, 2001; nebo Höschl C.: Odpovědi bez konce, aneb Sloupky z Reflexu 2002; Galén 2003). Totiž teprve při pročítání oněch knížek jsem si uvědomil, o čem všem Cyril Höschl přemýšlí, o čem uvažuje a co analyzuje. Od každodenní politiky po klasickou hudbu, literaturu, platy akademiků, etologii či milovaného filozofa Karla Poppera. Úvahy/sloupky jsou věcné, k jádru věci, čtivé a vtipné, poskytující skutečně jiný úhel pohledu. Jeho kritika je vždy milá, jemná, nenásilná, slušná. A že je psychiatrem či psychiatrem-publicistou, píšícím o věcech obecných? Proč ne, talent, vzdělání a znalosti k tomu má a je možná přijímán obecným lidem vážněji coby psychiatr, než jsou přijímáni mnozí jiní autoři. Mám pocit, že obecný lid ho asi vnímá spíše jako umného a umějícího komentátora lidských duší a záležitostí, tedy jinak, než jak ho vnímá čas od času dogmaticky autoritativní, čas od času závistivá psychiatrická obec. Doba a vláda nakonec dala za pravdu jemu a ocenily jeho propagaci našeho oboru (částečně reflektované v jeho nepsychiatrickém psaní či vystupování v médiích) „Českou hlavou“ udělenou mu v loňském roce.

Nepsychiatrická činnost Cyrila Höschla se ale neomezuje jen na publicistiku a pořady v rozhlasu a televizi. Neměli bychom zapomenout na jeho neúnavnou činnost v nejrůznějších organizacích a naučných, uměleckých a jiných zařízeních. Příkladem je třeba jeho prezidentství České lékařské akademie a nyní také prezidentství Federace evropských lékařských akademií. Jeho organizační činnost je vždy spojená s méně či více nápadnou propagací všeho českého, od psychiatrie přes literaturu a hudbu k vědě. Jen málokdo z nás, kteří jsme prácí v nejrůznějších organizacích poznali na „vlastni kůži“ ví, že to je většinou únavná a pěkně otravná činnost a že cestování a pobyt v hotelích všech koutu světa je většinou jen pozlátko, které se často ani netřpytí.

Výčet nepsychiatrických aktivit by nebyl úplný bez zmínky o Cyrilu Höschlovi a jeho další z mnoha lásek -⁠ klasické hudbě, zejména hudbě Antonína Dvořáka. Občas ji s přáteli, zvláště o Vánocích, soukromě, čistě jen pro potěšení, provozuje. Ale hlavně jí velmi rozumí a snaží se ji propagovat. Kdo nikdy nebyl na koncertě klasické hudby organizovaném a uváděném Cyrilem Höschlem, neví, o co přišel. Měl jsem to štěstí jich několik absolvovat v onom malém sále ve Španělské ulici, kde sídlí AMEPRA. Znovu a znovu jsem měl možnost, díky jeho brilantním výkladům, vidět souvislosti, porozumět vývoji skladby a práci či osudu skladatele. Mám hudbu rád, ač jí moc „nerozumím”, ale mám pocit, ze Cyril Höschl jí rozumí jako málokdo -⁠ alespoň mezi námi psychiatry.

Když si k jeho psychiatrickým činnostem a zde popsaným činnostem nepsychiatrickým ještě přimyslím to, že je otcem čtyř vydařených dětí, každé z nich svým způsobem velmi talentované či téměř geniální, o nichž on toho jako otec ví mnohé a s nimiž je ve styku; k tomu také dědečkem čtyř vnoučat (s nejstarším z nich, šestiletým, si už e-mailuji); starostlivým strýcem čtyř děti zesnulého bratra Viktora; hodným synem (kdo z nás v tomto věku začíná e-mail otci „Milý tatínku…”) a kdo ví, co ještě; musím se znovu ptát, „Kdy on ten Cyril vlastně spí?“

Ale zpět k onomu komentátorství lidských duší. Čas od času se v některých generacích vynoří komentátor dění a osudů. Pamatuji si pár skvělých psychiatrů –⁠ komentátorů/spisovatelů z předcházejících generací. Domnívám se (ač zaujat), že žádný z nich v komentářích nedosáhl hloubky a šíře záběru Cyrila Höschla. Pokud čtenář pochybuje o šíři a hloubce jeho „záběru”, doporučuji přečíst (či, doufejme, znovu přečíst) jeho nedávný článek v Lidových novinách „Kundera, idealismus a paměť.”

Tak si jen závěrem můžeme povzdechnout: „Ach jo, už je Cyrilu Höschlovi šedesát.” Ale ne: „Teprve šedesát!” Na rozdíl od mnohých z nás se zda, že on šedesátku bere s nadhledem a lehce, i když se mi tomu nechce vždy věřit. Ale doufejme, že mu bude i nadále bytí snesitelně lehké a bude ho i nám činit lehčí. Je zjevné, že to vše, co Cyril Höschl činí pro nás i pro sebe, dělá s láskou, zanícením a nadšením, a jak jsem o něm kdysi napsal, se vždy pozitivním pohledem na věc a lidské bytosti, i ty chybující. Asi podle následujícího citátu Ezry Pounda (básníka dlouhá léta hospitalizovaného v psychiatrické léčebně) použitého v Příběhu inženýra lidských duší:

“Co vřele miluješ, to zůstává, ostatní je drek.

Co vřele miluješ, nikdo ti nevyrve.

Co vřele miluješ, je tvoje pravé dědictví.”

Richard Balon, M.D.

Detroit, Michigan, USA