Pokrok v lékařství: Oč se máme snažit a co máme omezovat?*


Autoři: D. Callahan
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2008; 147: 396-400
Kategorie: Speciální sdělení

Nic není v současnosti častější než rozprava o potřebě reformy zdravotnictví. Sotva se dá najít země, kde by se taková diskuze, diskuze namnoze žhavá, týkající se budoucnosti systému zdravotnictví nevedla. Ba dokonce lze pokládat potřebu reformy za zvláštní druh chronické choroby moderního lékařství a systému zdravotnictví. Ještě ke všemu tehdy, když se jistá reforma zahájí, ozvou se hlasy požadující reformu jinou. Téměř vždy se pak požadavek na reformu soustředí na náklady zdravotní péče a na způsob jejich ovlivňování i řízení. Avšak zdá se, že nic z toho nemá dlouhého trvání.

Co je příčinou této chronické choroby? Alespoň zčásti jsou příčiny jistě politické spočívající ve střídání politických stran, které sledují různé doktríny a snaží se aplikovat je. Avšak daleko fundamentálnější je důvod spočívající v povaze moderní medicíny i toho, že medicína se musí vyrovnat s demografickou scénou v pohybu. Nabízejí se celkem tři hlavní důvody konstantního napětí.

  1. Jedním z důvodů je to, že populace stárne, což se týká všech vyspělých západních zemí. Lidí starších věkem přibývá a přibývat bude relativně i absolutně v nadcházejících dekádách dál. Nyní pacienti ve věku přes 65 roků spotřebují na zdravotnictví podle odhadů zhruba čtyřikrát tolik co zbytek obyvatel a předpokládá se, že toto číslo bude stárnutím populace a proporcionální převahou starších obyvatel ještě růst.
  2. Dalším důvodem je přetrvávající zavádění nových a často dražších technologií s důrazem na nové zařízení či léky s tím, že i technologie starší se vytěžují důsledněji.
  3. Konečně posledním důvodem je přibývající veřejná zakázka na dobrou či stále lepší zdravotní péči. Lidé moderní doby očekávají stálý pokrok medicíny a zdravotnictví. To, co bylo adekvátní péčí před desítkami roků, již nyní za adekvátní považováno není; a úroveň péče nynější nebude pravděpodobně adekvátní v budoucnosti.

Avšak přesně z těchto důvodů jsou podle mě inovace technologií vedoucí k lékařskému pokroku klíčové. Myšlenka lékařského pokroku relativně nová. Před 2500 roky za Hippokratových časů byla medicíně tato myšlenka vzdálená. Jisté diagnostické dovednosti a poskytování útěchy bylo vše, co mohli tehdy lékaři nabídnout a tento stav trval jistě do 16. či 17. století. K obrovské změně v přístupu došlo díky tomu, že Franćois Bacon či René Descartes začali uvažovat poněkud jinak: Měli za to, že vědu lze zapřáhnout do zkoumání biologie a boji s chorobami. A Descartes dokonce předjímal možnost výrazného prodloužení lidského života.

Leč trvalo další stovky let, než se takto uvažované možnosti staly skutečností. Ve druhé polovině 19. století se medicína překonávala ve svých objevech a jejich aplikacích v klinické práci. Četnost úmrtí začala klesat a průměrná délka života se prodlužovala, přičemž v tom hrálo svou roli veřejné zdravotnictví se svým důrazem zejména na dietu, hygienu a čistší vzduch i vodu. Ve druhé polovině 20. století byla myšlenka pokroku díky vědeckému výzkumu a možnosti stálých inovací technologie již zcela běžná.

Výdaje na výzkum dramaticky vzrostly a průmysl vyrábějící lékařské přístroje pochopil, že lidé jsou ochotni platit za stálý pokrok, přičemž role zdravotní péče coby významné společenské instituce a zájmu vlády se stala obecnou. Avšak někdy po roce 1960 se s rozmachem lékařského pokroku začaly objevovat první známky finančních omezení. Vzápětí po roce 1970 se starost o rostoucí náklady za zdravotní péči stala předmětem zájmu každé vlády. Leč navzdory tomuto zájmu a různým pokusům něco s tím udělat náklady rostly dál a rostou až dosud. Rozvrhy nákladů za zdravotní péči v budoucnosti za 20, 30 či 40 roků jsou všude zdrojem obav.

Pokrok medicíny se nám ohromně vyplatil: Prodloužila se nám délka života a žijeme zdravěji. Většina novorozenců i jejich matek přežívají porod a většina mladých lidí může očekávat, že z nich budou lidé staří. Většina starých lidí může očekávat život delší a zdravější než měli jejich rodiče či prarodiče. Sotva se lze nechat překvapit tím, že pokrok medicíny a technologie je tak uctíván. Avšak problém je s náklady: Rozvoj přináší zdražování celého podniku. Navzdory všeobecnému bohatnutí nikdy nemáme to, co bychom si přáli.

Odhady v USA praví, že 40–50 % růstu nákladů lze přičíst na vrub technologickému vlivu, přičemž já mám za to, že v Evropě je toto číslo ještě vyšší. Šíření technologických vymožeností a dalších faktorů v USA působí průměrné zvýšení všeobecných nákladů o 7–10 % ročně v poslední době a do budoucnosti nelze počítat se zpomalením. Nakolik je mi známo, též evropské země jsou též pod podobným finančním tlakem, ačkoliv ve srovnání s USA je to snad o něco méně. Díky důslednějšímu vládnímu řízení výdajů za zdravotnictví roční procento růstu nákladu je proti USA poloviční. Avšak stále jsou vyšší než růst všeobecné inflace a procento hrubého národního důchodu věnované na zdravotnictví stále roste téměř všude.

Co se s tímto problémem dá dělat? Jistě nebude prostě dál možné, aby systémy zdravotní péče v rozvinutých zemích pokračovaly v této cestě. Další zvyšování výdajů na zdravotnictví bez omezení je neudržitelné, přičemž hlavní hrozbou pro eskalaci nákladů je myšlenka rovného přístupu ke zdravotní péči, což většina evropských zemí uskutečnila v posledních desítkách roků. Poněkud mírnější, avšak nikoliv triviální hrozbou jsou přetrvávající zákonodárné půtky týkající se zdravotní péče, totiž transparentní rozdělování (rationing) prostředků, seznamy na čekacích listinách či obecná nespokojenost s poskytovanou péčí. A přece, ironicky, je momentální zdravotní stav populace na nejvyšší úrovni v dějinách. Avšak poněvadž očekávání počítají s konstantním zdokonalováním, přibrzdění tohoto zdokonalování je přirozené pokládáno za známku selhání.

Rozmanité snahy o reformu doutnají v pozadí a já ve stručnosti zmíním některé z nejvýznamnějších: podpora zavádění příplatků (co-payments) a spoluúčasti (deductibles), privatizace částí zdravotního systému a dlouhé čekací listiny na výběrové chirurgické zákroky či další formy nikoliv emergentní péče, práce s vědeckými poznatky (evidence based medicine) sloužícími k určení efektivní péče a různé podoby rozdělování (rationing) namnoze nikoliv obecně přijaté.

Všechny tyto snahy jsou cenné, avšak mám za to, že pravděpodobně nebudou fungovat lépe v budoucnosti, než tomu bylo v minulosti. Ba, když se omezíme jen na ně, bude krize v reformách pokračovat a ještě se prohloubí. Pokládám všechny tyto metody za administrativní a organizační čili za úsilí změnit systém důmyslně tak, aby si poradil s problémem výdajů.

Ovšem v povaze problému je, že důmyslnosti takto nedosáhneme nikdy. Musíme promýšlet tento problém daleko hlouběji a radikálnějším způsobem. Zbývá jen změnit naše myšlenky a některé moderní hodnoty týkající se medicíny i zdravotnictví a nikoliv jen pokoušet se najít výhodnější způsoby reorganizace stávajících systémů samotné.

Potřebujeme něco, co jsem pojmenoval „udržitelná (sustainable) medicína“: Medicína vyžaduje přemyslet myšlenku pokroku v medicíně a konstantních technologických inovací s tím, že pod „udržitelnou (sustainable) medicínou” si představuji rozvrh medicíny a zdravotní péče takový, který se zaměří na:

a) rovnost pro všechny,

b) únosnost pro systémy zdravotní péče,

c) obojí v dlouhodobém a nikoliv krátkodobém plánu.

Přejímám výraz „udržitelnost“ z oblasti životního prostředí, přičemž jeho hlavním obsahem je zachovat na zemi lidský život a život i kvalitní po dobu bez omezení. Záměrem je vyhnout se ničení atmosféry i země tak, aby příští život nebyl poškozen. Navrhuji podobnou myšlenku i pro zdravotní péči.

V současné době nemáme takový systém v žádné zemi. Stávající pokrok v lékařství zatěžující výdaje i stárnoucí populace opět zatěžující výdaje dávají záruku toho, že takový pokrok udržitelný nebude; stejně tak zaručuje i hrozbu pro všeobecnou zdravotní péči a dostupné léčení. Avšak když medicína dostupná není, pak ani nemůže být rovným způsobem rozdělována. Důsledkem bude, že jen bohatí jedinci si budou moci nejlepší zdravotní péči zaplatit, přičemž zbytku zbude pouze spokojit se s něčím skrovnějším.

Již jsem naznačil, že podle mého přesvědčení organizační a manažerská reforma je schopna zvládnout současný neudržitelný stav. Je třeba fundamentálního přemyšlení. Pro zachování udržitelné medicíny potřebujeme vyjádřit myšlenku pokroku přiživující náklady za technologie i společenskou poptávku jiným způsobem, přičemž souběžně bychom měli přijmout to, že dříve či později dosáhneme stability růstu a díky tomu i výdaje na zdravotnictví.

Západní myšlenka pokroku v medicíně je tím, co jsem pojmenoval „bezmezný model“ pokroku. Domnívám se, že myšlenka pokroku sama o sobě neklade žádné hranice podpory zdraví a omezení mortality či léčby kterékoliv choroby i zmírnění vší bídy v lékařství. Koneckonců pojetí toho, co je pro medicínu jejím hlavním problémem, se stále mění, když tento úkaz byl pojmenován medicinalizace a tkví v tom, že myšlenka vývoje neklade žádné meze zdokonalování zdraví čili snižování úmrtnosti lidí, léčbě všech chorob a ulehčení v každé podobě utrpení. Pojetí toho, co je problémem současné medicíny se tudíž stále mění a přesně tento jev je znám coby medicinalizace.

Je bez veškerých mezí ve smyslu toho, že navzdory zdokonalování co do snižování úmrtnosti i četnosti výskytu chorob nikdy nebude stačit k tomu, aby uspokojil lidské potřeby; důsledkem je to, že se vývoj je hnán dále kupředu. Pokud by se i dosáhlo toho, že průměrný věk lidí v ordinacích a nemocnicích by bylo sto, tito lidé by stále žádali: Pane doktore, pomozte mi a zachraňte mě, tlumte mou bolest i utrpení, navraťte mi mé zdraví. Myšlenka vývoje bez hranic probouzí takovéto bezuzdné touhy, jež není ve svých aspiracích ničím vázána.

Avšak takovou všechny hranice překračující či nekonečnou představu nelze zaplatit konečným zdroji peněz. Místo toho musíme jinak definovat pokrok, přičemž jde o to, aby se v něm dalo pokračovat dlouhodobě a aby k němu měli rovný přístup všichni; avšak to vyžaduje představu modelu konečné medicíny a zdravotní péče. Oním „konečným lékařstvím“ míním to, že v něm nejde o překonání stárnutí a smrti či chorob, nýbrž o potlačení chorob ve starším věku a o bránění smrti předčasné s jistou, byť nikoliv dokonalou kvalitou zdraví.

Myšlenka „konečného lékařství“ s omezenými cíli a aspiracemi by ovšem měla mít následující podobu. Předně by měla důrazně posunout směrem výzkumu i zdravotní péče ve směru k ochraně zdraví a prevenci chorob. Mělo by se tudíž dávat daleko více peněz na výzkum způsobů chování způsobujících pravděpodobně nemoci a choroby i na to jak toto chování změnit. Obrovské množství dolarů se vydalo na mapování lidského genomu a srovnatelnou částku je třeba vydat na porozumění zdravému způsobu chování. Čím to je, že obezita je téměř všude častější a co se s tím dá dělat? Čím to je, že tolik lidí kouří tváří v tvář poznání jeho škodlivosti vedoucí ke smrti? Čím to je, že je tak těžké přivést současného člověka k tomu, aby cvičil?

Řešení těchto otázek neznáme a ještě méně víme jak zhoubné chování změnit. Avšak řešení potřebujeme. Každopádně nemůžeme pokračovat v poskytování stále dražší medicíny budované čistě jen na moderních technologiích každému.

  1. Předně je tudíž třeba znát důkladněji způsoby jejich udržení na uzdě čili jde o to, abychom ony technologie již tolik nežádali.
  2. Dále je třeba najít správné nástroje ke srovnání výdajů na zdravotní péče a výdaje na další sociální statky rázu vzdělání, vytváření pracovních míst a ochranu životního prostředí. Například je známo, že čím vzdělanější určitá populace je, tím pravděpodobněji bude zdravější. Co se zaměstnání týče, je známo též to, že nezaměstnaní či zaměstnaní v rozporu se svým nadáním jsou daleko ohroženější než ti, kdo jsou zaměstnáni přiměřeně. Avšak v mnoha zemích se zdravotní péče pokládá za něco výlučného, přičemž není třeba výdaje na ni s jinými výdaji vůbec srovnávat. Konečně pak platí i to, že vyvážená společnost potřebuje cit pro klíčově významné priority s tím, že prioritou překračující všechno ostatní nemůže být vždycky jen zdravotní péče.
  3. Zároveň s tím musí veřejnost počítat s tím, že rozdělování (rationing) je a v každém systému zdravotní péče vždycky i bude klíčové. Žádný systém nemůže poskytnout každému všechno to, co potřebuje ve jménu jeho zdraví. Naše aspirace budou vždycky přesahovat naše zdroje, když pokrok v medicíně samotné vzbuzuje veřejná očekávání toho, co pro ni může medicína udělat. Jisté šetření prováděné před několika roky v USA prokázalo to, že přibylo lidí, kteří mají za to, že jsou na tom po zdravotní stránce hůře než lidé před 30 roky. Avšak fakticky jsou na tom lépe. Jde o to, že se změnilo jejich pojetí toho, co zdraví je. Požadujeme, očekáváme i stěžujeme si tehdy, když něco postrádáme. Sotva to dostaneme, zvedneme laťku a začneme generovat potřeby další. V každém případě je tudíž rozdělování (rationing) něčím, co potřebujeme. Ovšem tato otázka se musí diskutovat veřejně, ačkoliv zákonodárci a reprezentanti zdravotnictví to nemají rádi. Má-li být rozdělování (rationing) moudré, pak musí být provedeno na základě znalosti a shody všech zúčastněných.
  4. Souběžně je nutné technologie důkladně vyhodnotit, přičemž by k tomu mělo dojít spíše před jejich zavedením do praxe než po něm. Již zmíněna byla medicína budovaná na vědeckých poznatcích (evidence based medicine) a tento přístup je třeba aplikovat coby nástroj k řízení nákladů. Navzdory tomu, že tento způsob vyhodnocování je běžně zaměřen na efektivnost diagnostických a terapeutických postupů a nikoliv na ekonomický dopad, využívat ho je nutné i zde; jen by ho měli provádět výrobci technologií a léků samotní. V současnosti jsou výrobci povinni vyhodnocovat léky co do jejich bezpečnosti a účinnosti, ovšem bylo by navýsost vhodné, aby též zvažovali ekonomický dopad na zdravotní péči. Při tom by vláda měla mít kontrolu nad touto prací placenou sice výrobci, ovšem schvalovanou vládou. Pouze tehdy, když technologie nepřinášejí významný vzrůst nákladů, rozhodla by vláda o jejich uhrazení. Důsledkem by byl pevný standard na kvalitnější úrovni než nyní, kdy technologie vpadnou do systému zdravotnictví coby vetřelci. Pro budoucnost by mělo platit, že veškeré technologie budou vyžádány na základě výrobcem prokázané úspornosti a nikoliv jen prospěšnosti zdraví.
  5. Konečně a hlavně: Každá změna od nekonečného ke konečnému modelu medicíny bude muset přijmout jiný přístup ke stárnutí a smrti. Ačkoliv se v běžné lékařské praxi se stárnutím a smrtí počítá, výzkumníci se tomuto tématu vesměs vyhýbají. Obvykle se totiž má za to, že každá smrtelná choroba by měla být léčena a že fenomén stárnutí lze pokládat za stav, který je též druhem choroby a kterému se lze vyhnout. Požadavek zemřít má jen málo lidí a vzácné je též přijmout stáří. Avšak tyto skutečnosti jsou součástí lidského běhu, který je stále odmítán navzdory diskuzím o něm.

Je třeba, aby se medicína soustředila spíš na kvalitu života než na jeho délku, totiž od léčby chorob na péči o ty, kteří léčeni již být nemohou. Když medicína udržuje lidi při životě příliš dlouho a přitom je zatěžuje technologickou léčbou, která jim přináší hodně bolesti (pain) se skrovným ziskem (gain), pak nejde o medicínu vycházející z lidskosti. Před dvěma stovkami roků lidé umírali na infekční choroby rázu záškrtu či moru. A stonání se lišilo tím, že člověk trpící infekční chorobou buď zemřel rychle, anebo se během krátké doby uzdravil; pokud to přežili, zčásti u nich některé symptomy přetrvávaly. Současnost nabízí udržování životů mnoho roků s přítomností choroby, od rakoviny přes srdeční infarkt až po Alzheimerovu chorobu.

Přirozeně pak ti, kteří umírali na infekční choroby před dvěma stovkami roků, byli daleko mladší. Nyní máme sice to štěstí, že žijeme mnohem déle, avšak i naše umírání je protrahované a ještě k tomu provázené chorobami, které sice nemohou být vyléčeny, ovšem mohou být zčásti pod kontrolou lékařů. Můžeme se sice dožít osmdesátky či devadesátky, avšak jen za cenu mnoha chronických stavů, díky kterým jsme nemocní, avšak nikoliv mrtví. V USA má starý člověk s terminální chorobou v průměru pět vážných chorob, kdežto ti, kteří žijí, mají v průměru jen jednu.

Má se za to, že jde o dobrý obchod spočívající v tom, že žijeme nyní déle, avšak strávíme poslední roky zatíženi chorobami. Někdy dost pochybuji. Upřednostnil bych snad zemřít v pětačtyřiceti na neštovice s tím, že bych se vyhnul smrti v pětaosmdesáti na srdeční selhání? Přiznám se, že si nejsem jist, když za to, že neštovice byly vyhlazeny, pociťuji vděčnost. Upřednostnil bych zemřít nyní ve věku sedmasedmdesáti na rakovinu či selhání ledvin, nebo proti tomu žít do osmdesáti s padesátiprocentní pravděpodobností Alzheimerovy choroby? Ale vždyť infekční choroby, ironicky, nebyly zcela zvládnuty. Například AIDS či spousta dalších, na antibiotika rezistentních chorob působí, že v nemocnicích se na infekce umírá stále. Četnost úmrtí na infekce je stejně vysoká jako před čtyřiceti roky.

Když tvrdím, že bychom měli myšlenku pokroku znovu zvážit, rozhodně mi nejde o to, abychom pokrok zastavili; zajímá mě jen, kterým směrem by se měl ubírat. Současný směr soustřeďující se na léčbu na základě vyspělých, obvykle nákladných technologií není udržitelný. Navzdory veškerým našim investicím peněz do boje se stárnutím a smrtí vždycky v posledu zvítězí. Poněkud se to podobá výzkumu vesmíru: Ať dospějeme jakkoliv daleko, vždycky můžeme jít ještě dále.

S výlety do vesmíru za bádáním bez hranic jsou ekonomické meze daleko zjevnější: Omezení procházek po měsíci a redukce lidských posádek na Mars. Spokojili jsme se místo toho s lacinější kyvadlovou dopravou coby dosažitelným prostředkem zkoumání vesmíru. Ba dokonce v poslední době se letecký průmysl a výroba dohodly na tom, že nadzvukové osobní letadlo není právě ekonomicky průchodné. Potřebujeme analogické pochopení pokroku medicíny bez hranic. Nemůžeme si dovolit všechno to, co by se nám líbilo – ani život samotný.

Poukazováním na změnu v našem chápání budoucnosti zdravotní péče mám na mysli jen to, že bychom měli být rozumnější ve výdajích a očekáváních. Opravdu nikdo nechce žít se systémem zdravotnictví ve stálém ekonomickém zmatku či takovým, který zbavuje chudé všech vymožeností. Výhradně udržitelný systém zdravotní péče je s to být přijatelným v dlouhodobém rozvrhu. Vyžaduje to ovšem omezení technologického pokroku s tím, že někteří lidé nebudou žít tak dlouho, kolik by si přáli; a mnohá léčebná přání zůstanou neuspokojena. Připouštím sice, že je to dost vysoká cena za udržitelnost, ovšem jsem si jist, že za současný neudržitelný stav systému zdravotnictví budeme platit cenu daleko vyšší v podobě ohrožení spravedlnosti a stability společnosti. Méně je často více v lidském životě a zdá se, že to platí i pro případ zdravotní péče.

Leč jistou útěchu lze přece jen najít. Odborníci dokládají to, že zhruba 60 % zlepšení zdravotního stavu za posledních sto roků je způsobeno zlepšením sociální a ekonomických podmínek života a jen 40 % jde na vrub zlepšení lékařské péče. Tento trend se zdá pokračovat. Vyjádřeno jinak, i když se pokrok v technologiích zpomalí a bude rozdělován (rationed) mezi lidmi, život se bude dále prodlužovat a i zdraví bude lepší než nyní. Jeden z nejzajímavějších rozdílů mezi evropským a americkým zdravotnictvím spočívá v tom, že v Americe jsou k dispozici různé technologie od zobrazovacích metod přes vyspělou kardiochirurgii až po drahou léčbu rakoviny. A přece jsou výsledky zdravotní péče v Evropě lepší než u nás. Stručně – více technologií a snazší přístup k nim nepřináší nutně více zdraví.

Mezi významnými důsledky zdravotní péče v poslední době je třeba zdůraznit kromě vzrůstajícího počtu doživších se osmdesátého či devadesátého roku též to, že naopak mnozí se tohoto věku díky vyspělé medicíně nedožili. Zatímco věk léčených vyspělými technologiemi stále stoupal, hlavně co se chirurgie týče, klesal počet případů akutní lékařské péče u osob nad osmdesát roků. Kromě toho ti, kteří se dožili devadesáti, měli po většinu svého života zdraví vesměs dobré a lékařům, nemocnicím a jednotkám intenzivní péče se spíše vyhýbali. Vyjádřeno jinak, stále pěstovaná snaha o potlačení morbidity u dlouhověkých s důsledkem dobrého zdraví a rychlou smrtí se týká vzrůstajícího počtu lidí. Jistě, ne každý je tak šťastný a pro mnohé z nás je pomalý úpadek stále pravděpodobný.

Chtěl bych zakončit dvěma otázkami vznesenými na začátku: Oč se máme snažit a co máme omezovat?

Měli bychom se snažit o:

  • přechod z mládí do stáří a nikoliv o život bez konce,
  • pěstování dobrého zdraví u našich dětí natolik, nakolik je to možné,
  • život co nejzdravější co se jídla, váhy, kouření, pití a pravidelného cvičení týče,
  • omezování návštěv u lékaře; lékaři mají za úkol najít poruchu, a když jim poskytnete možnost, určitě něco najdou (jde o to, že kdo se chce dožít devadesátky, měl by se medicíně vyhýbat),
  • to, abychom v případě onemocnění navzdory veškerým snahám nečekali od lékařů zázraky a ani to, že nás za každou cenu udrží při životě díky nejdražším technologiím, to, aby systém zdravotnictví přistupoval ke každému stejně a rozdělovat péči rovným způsobem mezi všechny,
  • to, aby společnost poskytovala každému přiměřené vzdělání tak, aby si našel práci a aby se s každým zacházelo čestně (fairly) i aby se mu dostalo přiměřené péče v případě chudoby; zdravá společnost potřebuje zdravé jedince spíše než perfektní systém zdravotní péče.

Měli bychom omezit:

  • pošetilou snahu stále podporovat očekávání dlouhého života; při průměrném věku 75–80 máme šanci zakusit všechno, co plný život nabízí,
  • snahu najít lékařské řešení všech problémů života pomocí léků či rozvojem tělesné stránky,
  • snahu nechat bobtnat dodávky dalších technologií a nechat je jen pro ty, u kterých přinášejí prokazatelný prospěch za dosažitelnou cenu,
  • touhu po naplnění utopických myšlenek: děti přesně podle našich představ, prodlužování života daleko za průměrný věk, léky zbavující nás přirozeného utrpení rázu smutku,
  • snahu vědeckou, lékařskou či komerční nabízet nám, že nic není důležitějšího než lepší zdraví; to, že přijmeme a žijeme se svou konečností je stejně důležité jako dobré zdraví; dobré zdraví je totiž k ničemu ve špatné společnosti; choroba se lépe snáší v dobré společnosti.

Medicína bude jistě pokračovat ve svém vývoji navzdory tomu, že by sledované cíle měly mít své meze. Nic v lidském životě totiž nezůstane v klidu, a to platí i pro medicínu samotnou. Avšak pokrok je třeba chápat vždy v kontextu dalších společenských potřeb, potřebných též pro šťastný život: strava, oblečení, ubytování, zaměstnání, bezpečnost ekonomická a blaho rodiny, národní obrana i ochrana životního prostředí. Zdraví je jistě významná lidská hodnota a poskytování zdravotní péče je významná společenská povinnost. Ovšem není to jediným společenským cílem.

Prof. Daniel Callahan, PhD.

Prof. Daniel Callahan se narodil v roce 1930 a věnoval se po celý svůj život humanizaci lidského života. Získal titul PhD. v oboru filozofie na Harvardské univerzitě, svůj magisterský titul na Georgetownské univerzitě a svůj bakalářský titul na Yaleské univerzitě. Vybaven filozofickým vzděláním i širokými znalostmi v dalších humanitních oborech začal poměrně záhy spolupracovat s některými lékaři a stal se jednou z vůdčích osobností v oblasti lékařské etiky a etiky biologických věd. Rozhodujícím momentem v jeho životě bylo setkání s psychiatrem a posléze též celoživotním přítelem Willem Gaylinem, s nímž v roce 1969 založil The Hastings Center (Garrison, NY), jenž byl prvním výzkumným a vzdělávacím ústavem lékařské etiky v USA a jehož byl mezi roky 1969 a 1996 prezidentem i ředitelem. V současné době je ředitelem mezinárodního programu tohoto ústavu a dále vedoucím akademické výuky badatelů na Harvardově univerzitě či Institutu politiky a politických věc na Yaleské univerzitě. Rovněž je od roku 1996 hostujícím profesorem na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a významně přispěl k rozvoji etiky v českém zdravotnictví, avšak je proslulým expertem též v mnoha dalších zemích Evropy.

Předmětem jeho zájmu i mnoha jeho odborných publikací jsou různé otázky lékařské etiky s důrazem na lékařský pokrok a etiku výzkumu, etický přístup ke starým lidem, hlavní priority zdravotnictví, klíčové problémy umírání a smrti, trh v medicíně a morální stránku potratů.

Prof. Callahan je autorem či editorem 40 knih, které se týkají lékařské etiky v různých souvislostech: Equity versus Choice (Johns Hopkins University Press, 2006); What Price Better Health? Hazards of the Research Imperative (University of California Press, 2003); False Hopes (Simon & Schuster, 1998); The Troubled Dream of Life: In Search of a Peaceful Death (Simon & Schuster, 1993); What Kind of Life: The Limits of Medical Progress (Simon & Schuster, 1990); Setting Limits: Medical Goals in an Aging Society (1987); The Tyranny of Survival (1973); Abortion: Law, Choice and Morality (1970); Ethics in Hard Times (1982); a se svou ženou Sidney Abortion: Understanding Differences (1984). Napsal stovky článků a publikoval je v časopisech: Daedalus, Harpers, The Atlantic, The New England Journal of Medicine, the Journal of the American Medical Association, The Nation, The New Republic a dalších.

Byl zvolen členem Institute of Medicine, National Academy of Sciences; je bývalým členem Director’s Advisory Committee, Centers for Disease Control and of the Advisory Council, Office of Scientific Integrity, U.S. Department of Health and Human Services. Vyhrál v roce 1996 cenu Freedom and Scientific Responsibility udělenou American Association for the Advancement of Science a získal v roce 2006 cenu Centennial Medal udělenou Harvard Graduate School of Arts and Sciences i celkem pět čestných doktorátů.

Manželka Prof. Callahana je významnou americkou psycholožkou a spolu vychovali svých šest dětí.

*Dne 28. května 2008 byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy významnému odborníkovi v oblasti lékařské etiky, prof. Danielu Callahanovi PhD. z Harvard Medical School. Se souhlasem autora otiskujeme jeho inaugurační přednášku v českém znění.

Prof. Daniel Callahan je hostujícím profesorem 1. lékařské fakulty UK v Praze. Přednášku přeložil dr. Jan Payne.


Štítky
Adiktológia Alergológia a imunológia Angiológia Audiológia a foniatria Biochémia Dermatológia Detská gastroenterológia Detská chirurgia Detská kardiológia Detská neurológia Detská otorinolaryngológia Detská psychiatria Detská reumatológia Diabetológia Farmácia Chirurgia cievna Algeziológia Dentální hygienistka

Článok vyšiel v časopise

Časopis lékařů českých


Najčítanejšie v tomto čísle

Tejto téme sa ďalej venujú…


Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte sa

Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa