Genová terapie revmatoidní artritidy

Terapie revmatoidní artritidy (RA) zaznamenala v posledním desetiletí významné pokroky. Použití biologické léčby, například TNF-α inhibitorů, vedlo ke zlepšení téměř u 60 % pacientů s RA. Jako každá léčba má však i ta biologická svoje limity, a tak ideální terapie pro pacienty s RA dosud nevznikla. Zajímavé vyhlídky nicméně skýtá genová terapie.

Vpravení genetického materiálu do organismu lze provést lokálně nebo systémově. Lokální injekce do kloubu je minimálně invazivní metodou, jejímž prostřednictvím je velké množství léčebné látky dopraveno přímo do zánětlivých oblastí. Na druhou stranu systémová aplikace je atraktivní ve své možnosti zacílit rozmanitá místa chorobné aktivity, opět pouze jednotlivou aplikací. Optimální scénář by tedy byl ten, který by dokázal obě možnosti skloubit.

Technické problémy genové terapie se týkají přenašečů genetického materiálu, takzvaných vektorů. Vektory jsou nejčastěji virového původu, jde zejména o retroviry, adenoviry a adeno-asociované viry, které mají schopnost inzerce své genetické informace do genomu hostitelské buňky. Do virových kapsid je zabudována terapeutická genetická informace, vlastní virová genetická informace je odstraněna a virové vektory jsou aplikovány. Samozřejmě musí splňovat nemálo požadavků týkajících se zejména bezpečnosti.

Z toho důvodu se výzkum věnuje i nevirovým vektorům. Z mnoha jsou vyzdvihovány zejména plasmidová DNA nebo integrativní PCR fragment, takzvané podvojné (kyvadlové) vektory se mohou množit ve více organismech, jako jsou bakterie nebo kvasinky. Genová terapie se může provádět jak in vivo, kdy jsou cílové buňky po celou dobu součástí organismu, tak in vitro, kdy jsou cílové buňky z těla organismu nejprve odebrány a poté opět vráceny na své místo v organismu.

(pes)

Zdroj: Future Rheumatology 2007;2(4):403–413.
www.genetika.wz.cz