#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Karel Mathon, neurolog stíhaný nepřízní osudu


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2010; 90(11): 684-686
Kategorie: Historie/fejeton

O panu profesoru Mathonovi se mi píše dobře. Znal jsem jej prakticky 20 let, byl mým učitelem, na druhé straně se však obávám, že mnohé mé soudy mohou být příliš subjektivní. Poznal jsem ho již jako medik, dokonce jsem k němu chodil jako fiškus a skládal u něj rigorózum z neurologie, ale hlavně jsem u něj nastoupil jako sekundář v roce 1956 po svém příchodu do Prahy, kdy si mě vybral z více uchazečů na své nové oddělení v Motole. A zůstal jsem u něj až do jeho smrti v roce 1971.

Neurolog MUDr. Karel Mathon se narodil 19. dubna1905 v Prostějově v rodině primáře chirurgického oddělení a ředitele tamní nemocnice MUDr. Jaroslava Mathona. Jeho otec byl i vynikající kulturní pracovník, básník, umělecký historik, autor prací o některých moravských zámcích a hradech, a jeden z budovatelů prostějovské nemocnice. Byl také blízký přítel prostějovského národního pracovníka a politika Ondřeje Přikryla.

Mladý Mathon vyrůstal v kulturním prostředí, jeho strýc byl významný hudebník.

Po maturitě na klasickém gymnáziu v Prostějově v roce 1923, po promoci v roce 1929 a po roční vojenské službě nastoupil Karel Mathon nejprve jako externista na II. pražské lékařské klinice, kterou vedl profesor MUDr. Josef Pelnář. To byl Mahonův první a jediný velký učitel, na něhož stále vzpomínal a k němuž se stále hlásil. V roce 1932 se zde stal asistentem a vedoucím neurologické skupiny, tu pak vedl až do roku 1945.

V té době psal i svou velkou habilitační práci Semiologie a diagnostika míšních kompresí se zvláštním zřetelem k míšním nádorům. Vyšla v Praze v  roce1938. (Lásku k míšním chorobám jsem po něm jaksi zdědil, a řada mých odborných publikací je z této oblasti neurologie).

Během té doby absolvoval Mathon několik studijních pobytů ve Francii a Švýcarsku, hlásil se hrdě k francouzské neurologické škole.

Habilitován z neurologie byl v roce 1939.

Za německé okupace byl i předsedou Purkyňovy společnosti pro výzkum duše a nervstva, která sdružovala neurology a psychiatry, a udržel ji v nepříznivých podmínkách v chodu. Bylo to fórum, kde i za okupace se konaly pravidelně odborné přednášky a udržela se určitá kontinuita vědecké činnosti .

V r. 1945 byl přechodně asistentem III. interní kliniky. V roce 1946 byl navržen na jmenování profesorem, ale toto nebylo potvrzeno. Za změněných politických okolností musel z kliniky odejít, měl rozsáhlou soukromou praxi, a v roce 1949 se stal neurologickým konziliářem na chirurgické klinice profesora Arnolda Jiráska, k němuž jej vázalo i osobní přátelství. V těch letech se věnoval opět hlavně míšní semiologii, Výsledem byla práce o vertebrálních diskopatiích, spondylolistéze, spondylartróze a jejich vlivu na obsah páteřního kanálu. Byl to příspěvek ke klinické symptomatologii a diagnostice výhřezu meziobratlových plotének (1945, spolu s J. Budínovou).

V r. 1952 byl jmenován zastupujícím přednostou neurologického oddělení Nemocnice na Františku, o rok později v stal stálým přednostou. Jeho předním žákem zde byl pozdější primář MUDr. Oleg Rudovský.

V roce 1957 nastoupil jako přednosta do nově otevřeného neurologického oddělení  Nemocnice v Motole. Oddělení mělo 56–60 lůžek, bylo umístěno ve zvýšeném přízemí pavilonu hepatitid, ale ani zde nemělo k dispozici celé patro. Chyběly zcela laboratoře, teprve během doby se podařilo získat místnost pro rehabilitaci a pak i EEG.

Mathon tady měl zpočátku pouhé dva, později tři sekundáře a teprve asi po čtyřech letech získal i místo pro čtvrtého. Ze stálých lékařů to byli: Jan Országh, pozdější primář neurologie na Kladně, Svatopluk Káš, pozdější primář neurologie v Kolíně, Miroslava Hanigerová, pozdější obvodní neurolog pro Prahu 3, Blanka Žižková, pozdější obvodní neurolog pro Prahu 6, ta se nakonec stala primářkou u docenta Bojara, a Vladimíra Křístková, pozdější neurolog pro Prahu l. Přes stísněné podmínky oddělení nabývalo dobré pověsti, lékaři hojně publikovali a přednášeli na neurologických konferencích.

V období tzv. Pražského jara v r. 1968 byl Karel Mathon znovu navržen na jmenování profesorem, ale to v době normalizace bylo smeteno se stolu. Pochopitelně pro nás to byl pan profesor.

Tolik jeho struční profesní curriculum vitae.

Nyní něco trochu z jiné stránky. Mathon byl vynikající neurolog, skvělý diagnostik, který uměl pozorovat. Byl to typický klinik spoléhající na anamnézu a své vyšetřovací schopnosti. Nevážil si příliš pomocných vyšetření, zvláště ne kontrastních, které byly tehdy přece jen spojeny s určitým rizikem. Někdy, když jsme přišli s návrhem na nějakou tu arteriografii či pneumoencefalografii (tu jme si prováděli na rentgenologické pracovišti profesora Věšína sami), říkával:

„Nebuďte příliš zvědaví, co vám to přinese?“

Dal dost i na intuici. Po vzoru svého učitele profesora Pelnáře si liboval v diagnózách na první pohled, tzv. „Blitzdiagnózách“, kde měl často až zázračné úspěchy, i když to občas nevyšlo. Byl-li požádán občas z jiného oddělení přednostou o konzilium, udělal vždy po vyšetření rozsáhlý rozbor případu, který měl vysokou úroveň. Tyto rozbory diktoval vždy někomu z nás, nejraději svým lékařkám. Měl výtečnou pověst mezi svými pacienty, uměl s nimi jednat, proto měl také dříve dobře prosperující soukromou praxi.

Karel Mathon se vyznačoval výtečnou pamětí, nejen na pacienty, ale na historii. Měl neskutečný počet zážitků jak ze své praxe, tak i z kulturní historie. Občas při ranním sezení se dal do vyprávění. Musím se přiznat, že nám to někdy nevyhovovalo, zdržovalo nás to od práce, zvláště, když jsme viděli plnou čekárnu před ambulancí, nebo jsme se chystali na rentgen. Jednou, když jsem se přitom nenápadně podíval na hodinky, si toho všiml, dotklo se ho to, a řekl mi:

„Nespěchejte, Káši, tolik. To, co nyní slyšíte, se nikde nedozvíte.“

Vyprávěl kouzelně o Pelnářovi a jeho klinice, o všech těch velkých osobách jeho mládí. Musím uznat s odstupem času, že z těch pohovorů jsem si odnesl mnoho, jednak do své praxe, jednak jsem řadu těch věcí použil později ve svých knížkách medicínských historek. Je mi líto, že jsem si všechno hned nezapsal..

I když byl skvělý klinik, nebyl nijak vynikající organizátor. O praktický provoz oddělení se příliš nestaral, to nechával na kolegovi Országhovi či na mně. Byl ale výtečný učitel a byl si toho vědom. Když jsem se přihlásil k atestaci z neurologie II. stupně, nepadalo vůbec v úvahu, že bych mohl jít na předatestační školící kurz, který pořádal šéf „doškolováku“ profesor Macek:

„Když jste se vyškolil u mě, když jste můj žák, umíte samosebou neurologii tak., že žádný doškolovací kurz nepotřebujete. Stejně jako kolega Országh.“

Měl pravdu, dvojku jsme dobře zvládli i bez toho předatestačního kurzu.

Pan profesor se netěšil velké oblibě u vládnoucího režimu, spíše naopak (To bylo vidět i z dřívějších řádků) Pro režim byl typickým představitelem buržoazního světa. Rodinný původ, soukromá rozsáhlá praxe, syn Jiří jaderný fyzik v emigraci ve Velké Britanii...

Mathon si to dobře uvědomoval. Měl i pocit, pravděpodobně oprávněný, že určitá skupina lidí z neurologické kliniky mu hází klacky pod nohy a zbavuje ho všech možností. Netýkalo se to pana profesora Hennera, se kterým vycházel korektně, ale některých jedinců z jeho kliniky, tvrdých straníků. Když přišlo tzv. Pražské jaro, vkládal v ně velké naděje. Tím vetší bylo pak jeho zklamání po vstupu sovětských vojsk na naše území a při následné normalizaci. Tehdy se výrazně zhoršil i jeho psychický stav.

Již dříve trpěl občasnými depresemi a apatií, nechutí k jakémukoliv rozhodování. Když se tento stav objevil, věděli jsme, že ho musíme podle možnosti šetřit a nezatěžovat ho nějakou nutností něco řešit. Věděli jsme, že to brzy přejde. Jakmile se tento stav upravil, byl plný tvůrčí aktivity a činorodosti..

V posledních dvou letech jeho života se tyto stavy prohlubovaly. Přispěla k tomu vedle zklamání z politického vývoje i smrt jeho manželky a hlavně pocit neuspokojení jeho osobních ambicí. Nejednou si mě brával do své pracovny, jednak formálně proto, abych mu změřil krevní tlak (měl ho vyšší, ale ne moc, a pokud vím, léčil se sám), ale hlavně mi vyprávěl, zejména o různých ústrcích, které musel vytrpět od některých lidí z kliniky. Bylo to neveselé vyprávění. Nemohu to zveřejnit, někteří ti lidé dosud žijí, bylo v tom jistě hodně subjektivního, ale nepochybně v tom bylo dost pravdy.

Po těchto poněkud hořkých řádcích něco i z jiné stránky. Pan profesor měl smysl pro humor, a to zvláště vzácný smysl – uměl si dělat legraci sám se zebe. Pověděl mi řadu historek, některé jsem zařadil do své sbírky Z Aeskulapovy druhé kapsy, některé uvedu nyní. Všechny ty historky jsou podbarveny místním živým koloritem, uměl je opravdu výtečně podat. Jsou jak z působení na Pelnářově klinice, z  jeho dřívější soukromé praxe, tak i z motolského období, a v neposlední řadě i z oblasti mimomedicínské.

Nejprve jedna z dob, kdy byl asistentem u Pelnáře.

Mathon se připravoval na svou první přednášku v Purkyňově společnosti. Měl ji pečlivě připravenou, Pelnářem schválenou. Četl si ji mnohokrát, uměl ji skoro nazpaměť. Konečně na něj došla řada. Vstal a šel k přednáškovému pultu. V první řadě na kraji, jak bylo už jeho obvyklé místo, seděl pan profesor Pelnář. Když šel mladý asistent kolem něho, zastavil ho Pelnář:

„Mathone, půjčte mi tu svou přednášku, já bych se chtěl do ní na něco podívat.

Mathon mu udiveně listy se svou přednáškou podal, ale Pelnář se do ní ani nepodíval, jen ji složil a strčil do kapsy. Svému asistentovi vyvedenému trochu z míry jen řekl:

„Tak jděte přednášet. Umíte to nazpaměť. A vždy působí mnohem lépe, když přednášející mluví spatra a dívá se na posluchače, než když to omílá z papíru. A nebojte se.“

Mathon šel a přednášel spatra. Dopadlo to výtečně.

Mathon tuto radu převzal a požadoval pak po nás, svých lékařích, aby také mluvili spatra, nejvýše se mohli do lejster pro jistotu mrknout. A já jsem pak nutil své sekundáře, aby se chovali stejně. Přednášku mohli mít sebou, ale jen pro jistotu.

Nedílnou složkou neurologického vyšetření je i vyšetření funkce lícního nervu. To se vyšetřuje různými pokyny k mimické gestikulaci, například:

„Zapískejte, zvedněte obočí, vyceňte zuby“ a podobně. Pacienti, kteří již vlastní chrup nemají, nechápou někdy, že nejde o vyšetření zubů, ale o funkci mimického svalstva. Podle toho i někdy reagují.

Jednou vyšetřoval docent Mathon ve své ordinaci lesníka od Slaného. Když došlo na výzvu „Vyceňte zuby!“ odvětil pacient poněkud nevrle:

„Já už je deset let nemám.“

„To mně nevadí,“pokračoval klidně lékař.

„No, jim to nevadí, vašnosto. Ale mně jo.“

Následující historky jsou o Mathonových bleskových diagnózách.

Jednou se dostavil do jeho ordinace starší manželský pár. Paní ustaraně sdělovala panu docentovi, že její manžel v poslední době nějak schází, že zhubl a že má v poslední době bolesti v pravé ruce..

Mathon se podíval na pacienta, následně se mu podíval pozorně do očí, pak ještě jednou, a podezření se potvrdilo: pokles víčka, menší zornička, lehce zapadlé oko – typický Claude-Bernard-Hornerův syndrom. Diagnóza bleskla lékaři hlavou. Poslal pacienta vedle, aby si zatím odložil, vzal si manželku stranou a šetrně jí řekl, že ji nechce nijak strašit, ale že se obává, že by to mohlo být i něco vážného, případně i rakovina plic. Že je to diagnóza jen prozatímní, že bude nutno provést ještě další pomocná vyšetření, hlavně rentgenová, a pak se teprve bude moci s jistotou vyjádřit.

Pomocná vyšetření byla provedena, a paní přišla zdrcená do ordinace. Odevzdala rentgenové snímky a řekla:

„Bohužel jste měl, pane docente, pravdu. Je to opravdu rakovina plic. Jak jste to mohl je tak poznat na první pohled? Do očí jste se manželovi podíval a věděl jste hned, co to je.“

Když manželka odešla, prohlížel si pan docent ještě jednou snímky s pocitem vnitřního uspokojení nad úspěšnou diagnózou na první pohled. Pak ale náhle strnul. Byla to sice bohužel rakovina plic, ale nikoliv vpravo, ale vlevo.

V následujícím případě nechám vyprávět přímo pana profesora:

„Jednalo o nějaký složitý případ: Pacient měl minimální neurologický nález, obtíže se spíše zvětšovaly. Viděl jsem ho již několikrát, ale stále jsem byl s diagnózou na štíru.

Při poslední návštěvě se mi najednou zdálo, že má hlavu nějak větší. Osvítil mě nápad! Pagetova nemoc. Přece při ní dochází k zvětšování kalvy.

„Máte klobouk?“ vyhrkl jsem na nemocného.

„Ano, prosím.“

„Nasaďte si ho.“

Pacient vyšel na chodbu a vrátil se s kloboukem. Nasadil si ho. Zřetelně bylo vidět, že mu nesedí, že je mu malý.

„To je zvláštní, já ž ho dlouho neměl na hlavě, ale je mi těsný, Jak jste to pane docente, poznal?“

V duchu jsem se pyšně pousmál nad brilantní bleskovou diagnózou, cítil jsem vnitřní hrdost jaký jsem diagnostik, když vtom si pacient sundal klobouk z hlavy a vpadnul do mých myšlenek:

„O, pardon, pane docente, to je omyl, to není můj klobouk, tenhle je mého bratra.“

Na neurologickém oddělení v Motole ležel pacient s čerstvou atakou roztroušené sklerózy mozkomíšní. Stav se celkem slušně upravil, jak jen se u této choroby může upravit, a pacient byl propuštěn domů. Dostal na užívání vitamíny skupiny B. Tenkráte jme nic moc jiného neznali.

Asi po týdnu zazvonil pozdě večer v bytě pana profesora Mathona telefon. Z aparátu se ozýval huhňavý těžko srozumitelný hlas:

„Tady je, pane profesore, Vodička, váš pacient, jestli se na mě pamatujete, já u vás nedávno ležel, víte, s tou sklerózou…“

Mathon se polekal. Hlavou mu problesklo – náhlá porucha řeči, to by mohla být akutní bulbární krize, to je zlé. Nahlas však řekl uklidňujícím hlasem:

„Dobře, pane Vodička, pamatuju se na vás. Jak dlouho takhle špatně mluvíte? Kdy se to zhoršilo?“

„Co to říkáte pane profesore,,“ opět je slyšet  těžce srozumitelná řeč. „Já volám proto, že mám v puse šest B-komplexů. A teď nevím, jestli je mohu najednou spolknout.“

„Ale ano,“ řekl s úlevou Mathon, „jen je klidně spolkněte všechny najednou!

A diagnóza bulbární krize se rozplynula.

Nyní historka ze zkoušení mediků.

Jako po první světové válce u nás studovalo mnoho Jihoslovanů, Junáků, jak je nazýval ve svých sbírkách Alarich, tak po druhé světové válce to byli někteří studenti z Afriky a Asie a také Bulhaři.

Bulharští medici měli velký temperament a své někdy chatrnější znalosti dovedli dovedně skrývat překotnou mluvou promíšenou ještě četnými citoslovci.

Jednou zkoušel profesor Mathon takového bulharského studenta. Pan profesor byl examinátor mírný, zvláště na cizince, a tak mu dal jednu z nejlehčích otázek: Velký epileptický záchvat.

„Epileptický záchvat, ojoj, ojoj,“ začal chrlit zkoušený, „epileptický záchvat, ojoj, pacient ztratí vědomí, ojoj, ztratí vědomí, ojoj, zbledne a upadne. Ojoj. A jak upadne, ojoj, narazí hlavou na zem, ojoj, a tím nárazem, ojoj, tím nárazem přijde zase k sobě…“

„Moc jste mě pobavil, to ano, ale tuhle vaší hypotézu o epileptickém záchvatu, asi nebudeme moci uznat. Tak přijďte znovu, ale nejdřív za měsíc.“

Na konec jedna z posledních roků jeho života.

V Prostějově se chystala slavnostní schůze ke stému výročí narození bývalého ředitele prostějovské nemocnice a primáře chirurgického oddělení MUDr. Jaroslava Mathona, budovatele nemocnice, a významnou prostějovskou osobnost.

Kvůli tomu si smluvil MUDr. Milan Slavětínský, olomoucký historik medicíny, jeden z organizátorů připravované akce, schůzku s pražským neurologem docentem Mathonem, synem zesnulého primáře.

A povídali si. Dlouho. O Prostějově, o historii moravské medicíny, o literárním díle zemřelého pana primáře, pak i mládí pana docenta na Hané – a tak asi po třech hodinách řekl docent Mathon udiveně:

„Pane kolego, já měl takový strach z tohoto rozhovoru. Já dostal včera pulpitidu, v noci jsem se nevyspal a pro bolest jsem se nemohl vůbec na nic soustředit – a jak jsme si hezky povídali o tatínkovi a o všem ostatním, já na tu bolest úplně zapomněl. Že by to byla nová originální léčba pulpitid?“

Pan profesor Mathon odjel v létě na dovolenou do Chebu. Sám. Ubytoval se v hotelu, a zde byl jednoho rána nalezen mrtev. Zemřel nečekaně ve věku 66 let 15. srpna 1971.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelých

Článok vyšiel v časopise

Praktický lékař

Číslo 11

2010 Číslo 11
Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Kurzy

Zvýšte si kvalifikáciu online z pohodlia domova

Získaná hemofilie - Povědomí o nemoci a její diagnostika
nový kurz

Eozinofilní granulomatóza s polyangiitidou
Autori: doc. MUDr. Martina Doubková, Ph.D.

Všetky kurzy
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#