Cena J. E. Purkyně udělena prof. MUDr. Vladimíru Komárkovi

Jan Evangelista Purkyně, český fyziolog, anatom, biolog, básník a filozof, se narodil 17. 12. 1787 v Libochovicích, v kraji pod Českým středohořím. Česká lékařská společnost, která nese jeho jméno, uděluje v jeho rodišti každoročně v červnu na slavnostním zasedání svoje nejvýznamnější ocenění –⁠ Cenu J. E. Purkyně. V letošním roce se v rámci 67. Purkyňova dne stal laureátem prof. MUDr. Vladimír Komárek, významný představitel dětské neurologie a emeritní děkan 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Po slavnostních přednáškách, které proslovili prof. MUDr. Petr Marušič, MUDr. Klára Brožová, prof. MUDr. Milan Brázdil a prof. MUDr. Pavel Kršek, jsme v Libochovicích položili letošnímu laureátovi prof. Komárkovi několik otázek.

Pane profesore, co považujete za svůj nejvýznamnější přínos pro diagnostiku a léčbu v dětské neurologii?

Je to možná paradoxní, ale mé první kroky v dětské epileptologii nebyly léčebné úspěchy, ale eliminace nesmyslných terapeutických postupů u benigních epileptických syndromů. V 70. letech děti po febrilních záchvatech dlouhodobě a zbytečně užívaly preventivně barbituráty a děti s rolandickou epilepsií dostávaly vysoké dávky fenytoinu na potlačení vysokovoltážních výbojů na EEG. Společně s primářem Dolanským jsme vypracovali nové diagnostické a terapeutické standardy, a přispěli tak ke zlepšení kvality života těchto dětí.

Mým nejvýznamnějším přínosem bylo v roce 1992 zavedení první (východně od bývalé železné opony) kontinuální video-EEG monitorace, která jednak významně zpřesnila diferenciální diagnostiku epileptických záchvatů a syndromů a jednak umožnila rozvoj epileptochirurgického programu. V jeho rámci bylo od roku 2000 v Motole operováno na 500 dětí s nezvladatelnou epilepsií. V porovnání se světem máme mimořádně vysokou úspěšnost těchto operací –⁠ až osmdesát procent operovaných dětí je bez záchvatů a nemusí užívat antiepileptika.

Jak vzpomínáte na epizodu svého působení na Ministerstvu zdravotnictví v době přechodu od totality k demokracii?  

Byla to jedním slovem „kafkárna“. Když jsem si tehdy před Martinem Stránským posteskl, že na ministerstvu je neuvěřitelné množství nekompetentních úředníků, tak navrhl ministerstvo zavřít a postupně otevírat jen ty odbory, které budou pacienti nebo zdravotníci potřebovat. Vzpomínám si na pracovní hovory s ministrem Bojarem na Václavském náměstí, protože v té době stále ještě aktivní StB měla v jeho pracovně odposlechy. Surrealistická byla moje marná obhajoba návrhu moderního nesocialistického zdravotnictví před převážně komunistickou legislativní radou vlády a gogolovský byl také let s Pithartovou vládou na Moravu. Nicméně se mi podařilo zrušit Svaz invalidů, kde si státní podporu rozdělovali privilegovaní funkcionáři, a zřídit zdravotně-sociální odbor, který dával možnost získat dotaci nově vzniklým sdružením zdravotně postižených.

Čeho se vám podařilo dosáhnout během působení ve funkci děkana 2. lékařské fakulty, která přinejmenším podle struktury curricula je stále naší nejvýznamnější lékařskou fakultou pro pregraduální pediatrické vzdělávání?

S pomocí neuvěřitelně pracovitého proděkana, profesora Pavla Koláře, se podařila jak rekonstrukce všech poslucháren v motolské nemocnici, tak dostavba kampusu na Plzeňské –⁠ včetně ultramoderního anatomického ústavu. Nejtěžší byla téměř pětiletá a nakonec vítězná bitva o pozemek pro výstavbu fakultní multifunkční budovy v areálu nemocnice. Nebylo snadné přimět vedení Univerzity Karlovy i MŠMT k poskytnutí potřebných financí, bylo téměř zázračné získat během několika „covidových“ měsíců desítky razítek a povolení a neuvěřitelně náročné bylo překonat všechny nástrahy a překážky kladené náměstkem ředitele motolské nemocnice. Kromě vybudování důstojného zázemí pro naši „dětskou“ fakultu se podařilo modernizovat studijní curriculum a společně s ostatními děkany lékařských fakult vybojovat velmi významný nárůst finančních prostředků v souvislosti s navýšením počtu přijímaných studentů. To nám umožnilo zvýšit na konci mého funkčního období mzdy pedagogů a vědeckých pracovníků na univerzitní maximum.

Děkuji Vám za rozhovor. Rád připojuji pro naše čtenáře aktuální informaci, že jste přijal pozvání České pediatrické společnosti na letošní Pediatrický kongres, který se uskuteční v Olomouci ve dnech 25.–27. září. Díky Vám se tam uskuteční sympozium o diferenciální diagnostice v dětské neurologii za aktivní účasti tří významných představitelů oboru. V multioborovém sympoziu o krizi adolescentního duševního zdraví svojí přednáškou otevřete nový pohled na vývoj mozku v adolescenci. Obě tato témata –⁠ dětská neurologie a krize adolescentního zdraví –⁠ rezonují i v celém letošním ročníku Česko-slovenské pediatrie, ale také v každodenní praxi všech pediatrů.

Jan Lebl