Laudace k významnému životnímu jubileu profesora Jana Lebla

Na úvod tohoto textu mi dovolte otevřeně přiznat, že jsem se při psaní v souladu se současnými trendy nejprve obrátil na AI. Po třech korekturách byl výsledek velmi slušný a trvalo to asi dvě minuty. Odolal jsem však pokušení text s ukolébaným svědomím odeslat v této verzi do redakce, protože jsem za ním zkrátka neviděl osobnost Honzy Lebla, člověka, se kterým mám možnost a čest se potkávat po téměř tři desetiletí a který mě, stejně jako jiné, významně profesně ovlivnil. Proto tedy jinak, osobněji, a snad i lépe.

Pominu-li fakultní období, datuje se má první výrazná vzpomínka na pana profesora Lebla někam na podzim roku 1996, kdy jsme se těsně po nástupu do Motola pokoušeli s nynějším profesorem molekulární biologie Ondřejem Cinkem zachraňovat adolescentku z těžké diabetické ketoacidózy. Naše úsilí nejspíš nebylo úplně prosté chyb, proto tehdejší docent Lebl ráno s lehkým úsměvem ohodnotil naše snažení větou: „Kolego, pokud byste dnes nepřišel do práce, nic zlého by se nejspíš nestalo,“ což nám pochopitelně příliš chuti do další práce nepřidalo, i když slečna dopadla nakonec výborně. Alespoň nás to ale donutilo si opravdu detailně přečíst, jak se vlastně takový stav správně zvládá. Tedy Závěr 1: Od profesora Lebla se můžete hodně naučit, ale občas musíte i hodně vydržet.  

Krátce po této příhodě profesor Lebl odešel na sedm let z Motola vést vinohradskou dětskou kliniku, kde s energií sobě vlastní začal budovat silný tým dětské endokrinologie a diabetu. Již v té době měl za sebou řadu publikací v mezinárodním písemnictví, což v devadesátých letech rozhodně nebylo obvyklé. V oboru dětská endokrinologie byl prvním, kdo se dokázal prosadit v obrovské konkurenci výzkumných center ze západní Evropy a USA. Své zkušenosti začal okamžitě předávat svým spolupracovníkům a zejména postgraduálním studentům. Z první vlny těchto osobností nelze nejmenovat paní profesorku Štěpánku Průhovou, současnou primářku Pediatrické kliniky v Motole, a též docentku Danielu Čihákovou, šéfku velmi úspěšného výzkumného týmu z Johns Hopkins University v americkém Baltimoru. Na ostatní zde bohužel není dostatek prostoru, protože profesor Lebl jich na obou pracovištích dosud úspěšně dovedl k obhajobě naprosto neuvěřitelných 20, čímž velmi významně přispěl ke zlepšení úrovně české dětské endokrinologie a pediatrie vůbec. Závěr 2: Pokud chcete úspěšně ukončit Ph.D. studium, je profesor Lebl jako školitel sázkou na jistotu.

Přednostou motolské Pediatrické kliniky se profesor Lebl stal v roce 2006 a tuto funkci vykonával 15 let. Jeho návrat do Motola byl spojen s velkou výzvou sloučení dosud rozdělených klinik. Toto období zvládl s bravurou, nadhledem a již zmíněnou neutuchající energií. Dal nové Pediatrické klinice jasný směr, jehož cílem bylo vybudovat pracoviště odpovídající svou klinickou prací, úrovní výuky i vlastním translačním a klinickým výzkumem nejlepším světovým centrům. O správnosti své vize postupně přesvědčil stávající lékaře a začal si vybírat nové spolupracovníky, kteří se po svém nástupu zapojili do všech zmíněných nezbytných součástí práce na klinickém pracovišti. Po několika letech se Pediatrická klinika vyhoupla na jedno z předních míst v publikační aktivitě v rámci nemocnice, její členové jsou voleni do výborů mezinárodních i národních odborných společností a výsledky klinické práce odpovídají západním zemím, což není jaksi „samo sebou“. Závěr 3: Profesor Lebl má jasné vize a umí vytvořit úspěšný tým, který jde za společným cílem.

Pan profesor Lebl o sobě občas prohlašuje, že je „xenofilní“, což zní jako výborný bonmot a navíc je na tom dosti pravdy. V rámci své funkce ve výboru Evropské společnosti dětské endokrinologie (ESPE) vedl desítky mezinárodních kurzů a škol dětské endokrinologie po celém světě. V této roli je velmi oblíbený, oceňovaný a úspěšný – a (mohu-li subjektivně dodat) i šťastný. Doprovázet ho po kuloárech kongresů ESPE představuje obtížný úkol, neboť ho neustále někdo zdraví a chce s ním konzultovat nejen své pacienty a výzkumné projekty, ale i věci osobního charakteru. V souladu s jeho oblibou zahraniční inspirace se za dobu jeho působení na klinice vystřídala celá řada kvalitních lékařů, kteří přišli z oblastí mimo česko-slovenský geografický prostor a kteří vždy byli a jsou výraznou posilou a osvěžením. Závěr 4: Jede-li profesor Lebl na mezinárodní školu dětské endokrinologie, hrozí, že si s sebou přiveze jednoho nebo dva mladé kolegy na stáž.

Za své průlomové práce zejména v oblasti monogenně podmíněných endokrinních chorob a za zásluhy pro dětskou endokrinologii obdržel profesor Lebl řadu mezinárodních i národních cen. Za všechny bych rád zmínil tu nejvýznamnější – Outstanding Clinician Award společnosti ESPE, kterou byla jeho práce oceněna na výroční konferenci v roce 2019 ve Vídni. Jde o obrovský úspěch, který reflektuje skvělé klinické výsledky i výzkumné projekty, jež vznikly pod vedením pana profesora. Jeho excelentní publikační aktivitu ilustrují nejlépe následující čísla: 263 publikací na PubMed, h-index 37, což nepotřebuje další komentáře. Závěr 5: Profesor Lebl je nepřehlédnutelnou osobností světové dětské endokrinologie. Jeho výrazný rukopis na emancipaci Česka v rámci tohoto oboru i pediatrie jako celku nelze přehlédnout a je těžké ho plně docenit.

Na úplný závěr: Pokud jste někdy v minulých dvou dekádách jeli okolo sedmé hodiny ranní přes křižovatku Vypich směrem k motolské nemocnici, mohli jste zaregistrovat cyklistu v modrobílém dresu jedoucího směrem k nemocnici. S vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou se jednalo o pana profesora pádícího na hlášení. Kromě toho ho lze potkat i na běžkách na Knížecích Pláních, na výšlapu v okolí Kašperských hor nebo i jinde, kde je hezky.

Vždy s úsměvem, energií a spoustou nápadů na nové projekty.

Milý Honzo, velké poděkování – a Ad multos annos! 

Zdeněk Šumník