#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Setkání s každým člověkem je obohacující…


Vyšlo v časopise: Čes.-slov. Patol., 62, 2026, No. 3, p. 128-129
Kategória: Interview

MUDr. Marek Kollár, Ph.D. v roce 2012 absolvoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování lékařské fakulty nastoupil na Pracoviště klinické a transplantační patologie Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze, kde působí dosud. Vedle rutinní diagnostiky se specializuje na nefropatologii a transplantační patologii, které představují také hlavní oblast jeho vědecké činnosti. Diagnostice nenádorových onemocnění ledvin se věnuje rovněž na Slovensku, odkud pochází. Doktorské studium v oboru Fyziologie a patofyziologie člověka na 1. LF UK ukončil v roce 2022. Výsledky práce postgraduálního studia byly na konferencích OESO v Monaku a Ženevě oceněny mezi nejlepšími přednáškami konference. Aktivně se podílí na pregraduálním i postgraduálním vzdělávání lékařů na 1. LF UK. Úspěšně absolvoval evropský program Renal Molecular Pathologist Network (REMAP) a Emerging Leaders Program (ELP) organizovaný International Society of Nephrology. Absolvoval stáže v Itálii, na Kypru, ve Francii a v Německu. Je organizátorem českého Sympozia renovaskulární a transplantační patologie (RVTP), zaměřeného na spolupráci patologů a klinických lékařů v oblasti onemocnění ledvin a transplantací. Je ženatý, jeho manželka Lesia pracuje jako dětská lékařka.

Milý Marku, vážím si toho, že jsi souhlasil s tímto rozhovorem. Začněme tradiční otázkou: Jak ses vlastně dostal k patologii?

Ahoj, Ondro, moc děkuji za pozvání. Velmi si toho vážím. Upřímně řečeno, patologii jsem nikdy neměl v hledáčku oborů, kterým bych se chtěl věnovat. Dokonce jsme měli ve vedlejším kruhu kolegyni, která už od začátku studia přesně věděla, že chce dělat patologii. Já jsem se jí tehdy ptal, jestli to myslí opravdu vážně, zdali to nebude nuda, a pronášel jsem podobné, dnes už úsměvné poznámky. Vyplývaly z mé tehdejší představy o patologii, která byla asi stejná jako u většiny veřejnosti –⁠ zcela mylná. Ona svůj názor během studia nezměnila, já ano. Patologie se mi začala líbit už ve třetím ročníku. Výuka na Ústavu patologie 1. lékařské fakulty byla z pohledu studenta mimořádně kvalitní a zajímavá. Přesto jsem tehdy stále více uvažoval o infektologii, interně nebo neurologii. Zlom přišel v den zkoušky z patologie. Po jejím skončení mi paní docentka Honsová nabídla, zda bych se nechtěl patologii věnovat a přijít se podívat do IKEM. Taková nabídka se samozřejmě neodmítá. Dalo by se to shrnout slovy: přišel jsem, viděl jsem, zůstal jsem.

Tady bych asi mohl skončit. Jenže cesta v patologii nekončí tím, že ji člověk začne dělat. Jejím pomyslným završením je až atestace (byť všichni víme, že to je „nekonečný příběh“). Proto bych chtěl poděkovat nejen svým mentorům v IKEM, doktoru Voskovi a doktoru Kmentovi, ale také primáři Čeganovi, který mi umožnil nastoupit na jeho oddělení ještě před atestací a připravit se na ní. Bylo to krásné období, na které velmi rád vzpomínám. Nejen kvůli samotné patologii, ale také díky dlouhým debatám s primářem Čeganem a s kolegy o historii, geografii, politice či gastronomii. A samozřejmě také díky všem kolegům v Ústí. S většinou z nich jsem dodnes v kontaktu, což mě upřímně těší.

Ve své profesní kariéře se poměrně úzce profiluješ směrem k nefropatologii. Co tě přivedlo právě k ledvinám a v čem je podle tebe práce nefropatologa specifická ve srovnání s jinými oblastmi patologie?

Stejně jako k patologii mě i k  nefropatologii přivedla doc. Honsová, kde jsem pod jejím vedením začal s nefropatologickým tréninkem, za což jsem jí vděčný. Podle mého názoru se nefropatologie od většiny ostatních oblastí patologie odlišuje především v tom, že diagnózu nelze postavit pouze na mikroskopickém obrazu –⁠ nezbytnou součástí jsou laboratorní výsledky i klinické informace. Proto jsme s nefrology, revmatology a dalšími kliniky v mnohem užším kontaktu. S určitou nadsázkou by se dalo říct, že téměř v každodenním. Specifická je také samotná diagnostika zahrnující světelnou mikroskopii, imunofluorescenci a elektronovou mikroskopii. V posledních letech, kdy jsou objevovány stále nové antigeny spojené s jednotlivými onemocněními, nabývá na významu také imunohistochemie. Na rozdíl od většiny ostatních subspecializací je však klíčovou metodou imunofluorescence. Právě ta často rozhoduje o správném zařazení onemocnění.

Kromě bioptické diagnostiky se intenzivně věnuješ také výzkumu, což ostatně v IKEM snad ani nejde jinak. Mohl bys nám svůj výzkum stručně představit?

Dovolil bych si navázat na předchozí otázku. Převážná část se samozřejmě točí kolem ledvin, především nativních. I ve výzkumu je ale nefropatologie velmi úzce propojena s klinickými obory, což považuji za jednu z jejích předností. Věnujeme se novým diagnostickým markerům u podocytopatií, membranózní glomerulopatie, a tzv. „MPGN“. Další významnou oblastí jsou ANCA asociované vaskulitidy a anti-GBM onemocnění. Zabýváme také glomerulopatiemi s organizujícími se depozity. Právě zde jsme získali zajímavá data pomocí single-nuclear transkriptomiky a prostorové Xenium transkriptomiky. Na základě těchto výsledků jsme zahájili rozsáhlý transkriptomický projekt ve spolupráci se zahraničním pracovištěm. Další část představuje také transplantační patologii, kromě ledvin také pankreatu a Langerhansových ostrůvků, pochopitelně z pohledu patologa.

Tvá akademická dráha se ale netočila vždy jen kolem ledvin. Mám teď na mysli především téma tvého Ph.D., které se věnovalo poměrně odlišné problematice. Mohl bys nám jej přiblížit?

Velmi rád. V době, kdy se podávaly přihlášky do postgraduálního studia, vznikly určité administrativní komplikace, které mě přivedly směrem ke gastroenterologii a gastrointestinální patologii. Věnoval jsem se především karcinomům jícnu a žaludku, mikrometastázám a predikci nádorové progrese. Největší část mé práce však byla zaměřena na tehdy relativně novou zobrazovací metodu –⁠ konfokální laserovou endomikroskopii. Ta umožňuje během endoskopického vyšetření zobrazit sliznici v téměř histologickém rozlišení v reálném čase. Jelikož byl můj školitel klinik, prof. Martínek, byl kladen velký důraz i na diagnostiku. Tehdy jsem komplexně pochopil, že low-grade dysplazie v jícnu není pro pacienta to samé jako ve střevě a s diagnózou dysplázie musíme nakládat opatrně.

Vraťme se zpět k ledvinám. Patologie v posledních letech prochází řadou významných změn, ať už jde o prediktivní patologii, digitalizaci nebo umělou inteligenci. Jak se tyto trendy promítají konkrétně do nefropatologie?

Naštěstí dost podobně jako v ostatních oblastech patologie, byť s trochu odlišným výstupem. Ještě před několika lety například u membranózní glomerulopatie patolog zpravidla stanovil pouze samotnou diagnózu. Dnes jsme v IKEM schopni rutinně vyšetřit u této nemoci šest antigenů. Velkou změnou je také digitalizace, která kvalitu nefropatologické diagnostiky ještě zvýší. V nefropatologii je totiž zásadní hodnotit všechny kompartmenty ledvinné biopsie současně. Možnost hodnotit celou biopsii ve vysokém rozlišení na velkém monitoru představuje velkou výhodu. Samozřejmostí se navíc stávají vzdálené konzultace mezi pracovišti. Velké očekávání je spojeno také s umělou inteligencí. Nemyslím si ale, že v nefropatologii „nahradí patologa“ tak rychle jako v některých jiných oblastech. Komplexní způsob uvažování a diagnostiky je zatím obtížné plně automatizovat. Myslím si, že umělá inteligence bude fungovat podobně jako autopilot v letadle, nicméně ovládat ho bude pilot/patolog (doufejme). Pokud automaticky spočítá zachovalé a zaniklé glomeruly, nekrózy, srpky nebo rozsah intersticiální fibrózy a tubulární atrofie, ušetří patologovi značné množství rutinní práce. Díky tomu se bude moci více soustředit na samotnou interpretaci nálezu.

Dalším výrazným trendem, zejména v oblasti nenádorových onemocnění, je snaha o co nejmenší invazivitu a hledání nových neinvazivních či minimálně invazivních biomarkerů, které by v budoucnu mohly alespoň v některých situacích omezit potřebu biopsie. Vnímáš podobný vývoj i v nefropatologii?

Rozhodně ano. Některé biomarkery jsou již součástí běžné klinické praxe a jejich význam bude určitě dále narůstat. Současně se ale ukazuje, že jejich rozvoj význam patologické diagnostiky nijak nesnižuje, spíše naopak. Přítomnost cirkulujícího markeru totiž ještě neznamená, že dochází k jeho ukládání nebo vazbě v ledvinách. A stejně tak může patolog prokázat přítomnost určitého antigenu či depozit v biopsii i u pacienta, u kterého není odpovídající marker v séru detekovatelný. Tyto metody se proto vzájemně doplňují, nikoliv nahrazují. Zatím to vypadá tak, že biopsie ledviny zůstane i v budoucnu zlatým standardem diagnostiky.

Nedávno jsi absolvoval prestižní Emerging Leaders Program pod záštitou International Society of Nephrology. Přijmi nejprve mou upřímnou gratulaci k tomuto úspěchu. Mohl bys nám tento program trochu přiblížit?

Moc děkuji, Ondro. O programu jsem se dozvěděl asi týden před dovolenou v roce 2023. Otevřel jsem přihlášku a viděl několik základních otázek. Řekl jsem si, že je vyplním hned první den dovolené. Vystřízlivění přišlo ve chvíli, kdy jsem odpovědi odeslal a zjistil, že to byla jen první část přihlášky a že mě čeká ještě několik desítek dalších otázek, včetně potřeby nahrání videa. V programu nás bylo jedenáct lékařů z celého světa. Byl jsem jediným patologem a také jediným zástupcem Evropy. Pracovali jsme na společném tématu, ze kterého zatím vznikly dvě publikace, třetí je připravována. Současně jsme se aktivně podíleli na programu World Congress of Nephrology v Buenos Aires, Dillí a letos v Jokohamě, kde jsme program slavnostně zakončili. Celkem jsem měl během těchto kongresů šest aktivních vystoupení. Dále jsme měli pravidelná online setkání s našimi supervisory, ale také např. se zástupci WHO apod. Velmi cenné bylo poznání kolegů z různých částí světa –⁠ od Fidži a Austrálie přes Asii až po Kanadu a Spojené státy americké. Naučili jsme se spolupracovat v opravdu velmi různorodém týmu, kde měl každý jiný pohled na medicínu i zdravotnictví, kulturně-etické otázky, a navíc jsme byli ze všech časových pásem.

Vedle bioptické praxe a vědecké práce se věnuješ také výuce pregraduálních studentů medicíny. Co pro tebe výuka znamená a jakou roli hraje ve tvém profesním životě?

Výuka pro mě znamená hodně. Myslím si, že vzdělávání studentů medicíny je přirozenou součástí práce každého akademického lékaře, a proto jej nevnímám jako povinnost navíc. Naopak, na výuku se upřímně těším (téměř vždy J). Kontakt se studenty člověku navíc připomíná, proč medicínu kdysi studoval. A mám pocit, že díky nim člověk stárne o něco pomaleji. (smích) Největší radost mám z okamžiků, kdy mi po zkoušce přijde e-mail od studenta, který napíše, že zkouška nakonec nebyla tak náročná, jak se obával, a že chce poděkovat. Jsou to drobnosti, které člověk vůbec nečeká, a právě proto udělají největší radost. Rád bych také poděkoval profesoru Dundrovi, že mohu jako externí vyučující učit na své alma mater. Velmi si toho vážím, protože dobře vím, že o vyučující na Ústavu patologie rozhodně není nouze.

Na závěr mi dovol trochu osobnější otázku. Co děláš, když zrovna nepracuješ? Čemu se věnuješ ve volném čase?

To záleží na ročním období. Většinu volného času trávím se svojí manželkou Lesiou. V zimě rádi lyžujeme, v létě zajdeme k moři, a na jaře nebo na podzim se snažíme cestovat. Když zbude čas, vyrážíme také na turistiku. Kdybys mi ale položil stejnou otázku před několika měsíci, odpověď by byla trochu jiná. Lesia se totiž připravovala na atestaci z pediatrie, takže se veškerý náš čas přirozeně přizpůsobil tomu. O to větší radost mám, že ji úspěšně zvládla.


Štítky
Patológia Súdne lekárstvo Toxikológia
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#