Léky indukované a toxické poškození jater
Drug induced and toxic liver injury
Drug-Induced Liver Injury (DILI) is a common yet diagnostically challenging cause of liver damage. It can be triggered by a wide range of medications, herbal remedies, dietary supplements, recreational drugs, industrial chemicals, and natural toxins, and its clinical and morphological presentation is highly variable. This review summarizes the principal pathogenetic mechanisms of liver injury and discusses the histopathological diagnosis of DILI. Although histopathology rarely allows definitive identification of the causative agent, it helps define the pattern of injury, assess its severity, and support clinical suspicion. The article provides an overview of the major morphological patterns of injury, including hepatocellular necrosis, acute and chronic hepatitis, cholestasis, steatosis and steatohepatitis, vascular lesions, granulomas, hypersensitivity-type injury, and tumor-like lesions. The most important hepatotoxic agents encountered in routine liver biopsy practice are also reviewed.
Keywords:
histopathology – drug-induced liver injury – DILI – hepatotoxicity – liver biopsy
Autori:
Ondřej Fabián 1,2; Eva Sticová 1,3,4
Pôsobisko autorov:
Pracoviště klinické a transplantační patologie, Institut klinické a experimentální medicíny, Vídeňská 9, 140 21, Praha 4
1; Ústav patologie a molekulární medicíny 3. LF UK a FTN, Vídeňská 800, 140 59, Praha 4
2; Ústav patologie, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Šrobárova 1150/50, 100 34, Praha 10
3; Cellular Pathology, Royal Devon University Healthcare NHS Foundation Trust, Exeter, UK
4
Vyšlo v časopise:
Čes.-slov. Patol., 62, 2026, No. 3, p. 178-192
Kategória:
Přehledový článek
Súhrn
Léky indukované poškození jater (DILI) představuje častou, avšak z diagnostického pohledu svízelnou příčinu jaterní léze. Může být vyvoláno širokým spektrem léčiv, bylinných přípravků, doplňků stravy, drog, průmyslových látek i přírodních toxinů a jeho klinická i morfologická prezentace je mimořádně variabilní. Tento doškolovací článek shrnuje základní patogenetické mechanismy jaterního poškození a rozebírá histopatologickou diagnostiku DILI, která obvykle neumožňuje jednoznačné určení kauzální látky, ale pomáhá definovat vzorec poškození, posoudit jeho tíži a podpořit klinickou suspekci. Přehledně jsou rozebrány hlavní morfologické obrazy poškození jako je hepatocelulární nekróza, akutní a chronická hepatitida, cholestáza, steatóza a steatohepatitida, vaskulární léze, granulomy, alergický typ poškození i nádorové léze. Zmíněny jsou rovněž nejvýznamnější hepatotoxické látky, se kterými se lze v bioptické praxi setkat.
Klíčová slova:
histopatologie – DILI – HEPATOTOXICITA – jaterní biopsie – léky indukované poškození jater
Játra hrají klíčovou roli v metabolismu celé řady léků a různých toxinů, a jsou proto nejčastěji postiženým orgánem v případě jejich nežádoucích účinků. Hepatotoxicita i dnes patří k nejčastějším důvodům stažení léků z trhu. V současnosti jsou známy stovky potenciálně hepatotoxických látek, mezi něž patří nejen léčiva, ale také bylinné přípravky, doplňky stravy, vitamíny, drogy, průmyslové chemikálie či přírodní jedy, a jejich počet se neustále rozšiřuje. Velmi často se navíc jedná o poškození jater v důsledku předávkování látkou, která je při běžném dávkování jinak považována za bezpečnou. Mezi nejčastější původce patří acetaminofen (paracetamol), antibiotika, antituberkulotika (zejména izoniazid), psychofarmaka, antiepileptika, nesteroidní antiflogistika, antilipidemika, antihypertenziva a orální kontraceptiva (1-3). Poškození jater v souvislosti s užíváním alkoholu pak představuje samostatné téma. Souhrnně se poškození jater způsobené těmito látkami označuje již zmiňovaným anglickým termínem Drug Induced Liver Injury, zkráceně DILI. Jde o velmi širokou a nesourodou skupinu látek, která se vyznačuje značnou variabilitou jak v klinické prezentaci, tak i v morfologickém obraze.
Incidence DILI je vysoká a může být příčinou až 10 % akutních hepatitid u dospělých, dokonce až 40 % u pacientů starších 50 let, a tvoří 10–20 % případů fulminantního jaterního selhání (4). Pediatrické případy tvoří odhadem 5-8 % všech DILI (5). Lze však předpokládat, že skutečný výskyt je ve skutečnosti podstatně vyšší, protože DILI se často manifestuje pouze asymptomatickou, náhodně zjištěnou elevací jaterních enzymů nebo nespecifickými mírnými klinickými příznaky. Diagnostika DILI bývá obtížná a často se jedná o diagnózu z vyloučení. Prokázání kauzální souvislosti mezi užitím konkrétní látky a vznikem jaterní léze je často složité, zejména u polymorbidních pacientů s rozsáhlou medikací. Navíc se poškození jater může rozvinout s výrazným časovým odstupem od expozice dané látce.
Toxický účinek jednotlivých látek na jaterní parenchym může probíhat dvěma základními mechanismy: intrinzickým a idiosynkratickým. Intrinzický mechanismus je typicky závislý na dávce a je proto předvídatelný a projeví se u většiny jedinců, kteří danou látku pozřou v hepatotoxickém množství. Bývá charakteristický pro konkrétní látky, jako je například paracetamol, který představuje modelový příklad tohoto typu poškození. Intrinzická toxicita může být přímá, způsobená danou látkou, nebo nepřímá, kdy jaterní poškození vyvolá až její toxický metabolit vznikající endogenní konverzí. Z morfologického hlediska mívá tento typ poškození často zonální charakter. Příkladem je centrolobulární hepatocelulární léze u předávkování paracetamolem nebo periportální poškození při otravě fosforem. Obvykle se jedná o akutně probíhající onemocnění, které vzniká v průběhu několika hodin až dní po expozici dané látce (6). U nepřímého mechanismu může dále dojít k vazbě toxických metabolitů na intracelulární nebo sérové proteiny a k jejich následné modifikaci, což může vést k rozvoji autoimunitní reakce, jež se může na poškození jater spolupodílet nebo mu i zcela dominovat. Tito pacienti mohou vykazovat i sérovou pozitivitu autoprotilátek. Příkladem je imunitně zprostředkovaná zánětlivá jaterní léze u pacientů léčených anti-TNFα terapií nebo checkpoint inhibitory (CPI) (7, 8).
Idiosynkratická reakce je u DILI častější než intrinzická toxicita, a to i z toho důvodu, že se projevuje pouze u malého procenta jedinců, a často tak uniká detekci v klinických studiích hodnotících bezpečnost nových léčiv. Tato reakce je nepředvídatelná a nezávislá na dávce. Závažnost jaterního poškození je variabilní a značně se liší mezi jedinci s ohledem na jejich odlišnou genetickou výbavu pro metabolismus dané látky. Tíže poškození je tak závislá nikoliv na dávce, ale na metabolické kapacitě jedince. Mezi nejčastější látky vyvolávající idiosynkratickou jaterní toxicitu patří antibiotika či psychotropní látky. Onemocnění se může objevit v různém časovém odstupu od expozice, obvykle od několika týdnů až po měsíce či dokonce roky (6).
Klinicky se pacienti obvykle prezentují akutní elevací jaterních testů, často doprovázenou nespecifickými symptomy jako jsou nevolnost, únava či bolesti břicha. V některých případech dochází k rozvoji ikteru, hepatomegalie nebo splenomegalie. Část pacientů následně rozvine příznaky akutního jaterního selhání s koagulopatií a jaterní encefalopatií. U některých pacientů se mohou objevit i známky alergické reakce jako je horečka, exantém, artralgie, dušnost či periferní eozinofilie, tyto symptomy však nejsou časté. Jak již bylo zmíněno, klinická manifestace DILI je značně variabilní a diagnostika může být obtížná. Kritéria definovaná Radou mezinárodních organizací lékařských věd (Council for International Organizations of Medical Sciences; CIOMS) si kladou za cíl sjednotit terminologii i klinické definice jednotlivých forem jaterního poškození včetně jejich časového průběhu (9, 10) (tabulka 1). K diagnostice lze využít také sady pomocných kritérií založených na časových souvislostech, klinickém obrazu a případně morfologii jaterní léze (tabulka 2). Zvláštní význam v diagnostice DILI zde mají především chronologická kritéria, ne vždy však lze v rámci anamnézy zjistit přesnou časovou souvislost s užitím látky. Poškození jater se obvykle upravuje během několika týdnů po vysazení škodlivé látky. Cholestatické léze mají tendenci k rychlejší normalizaci než poškození hepatocelulární.
Z morfologického pohledu může DILI nabývat prakticky jakéhokoli histologického obrazu. Nejčastěji se jedná o hepatocelulární nekrózu, hepatitidu, cholestázu nebo steatózu, avšak objevit se může v zásadě jakýkoli akutní či chronický vzorec jaterního poškození včetně nádorových lézí. Řada látek je asociována s určitým typem poškození, které pro danou substanci představuje více či méně typický morfologický obraz, například hepatocelulární poškození u nesteroidních antiflogistik nebo cholestatický vzorec u neuroleptik (11), nejedná se však zdaleka o pravidlo, navíc jedna látka může způsobit více typů poškození a jeden histologický obraz může být vyvolán širokým spektrem různých farmak či toxinů. Projevy působení téže látky se dále mohou značně lišit mezi jednotlivými pacienty. Možnost DILI by proto měla být vždy zvažována u jakéhokoli nejasného jaterního poškození, bez ohledu na histologický nález.
Jaterní biopsie se při diagnostice DILI provádí jen u části případů, protože mnohá poškození jsou diagnostikována čistě na základě klinických vyšetření. Vzhledem k různorodosti a nespecifičnosti histologických nálezů bývá přínos biopsie z hlediska stanovení diagnózy často omezený. Její význam spočívá zejména v popisu morfologického vzorce poškození, v možnosti vyslovení domněnky o pravděpodobném mechanismu jaterního postižení, podpoření klinické suspekce na konkrétní látku a v posouzení tíže jaterní léze.
Cílem tohoto doškolovacího článku je podat přehled jaterních lézí způsobených nežádoucími účinky léků, toxinů a dalších substancí, popsat základní morfologické vzorce a přiblížit charakter poškození u nejvýznamnějších zástupců. Poskytnout vyčerpávající seznam všech známých hepatotoxických látek nicméně překračuje kapacity tohoto sdělení a případné zájemce lze odkázat na některou z volně dostupných internetových databází jako například LiverTox® (livertox.nih.gov).
MORFOLOGICKÉ VZORCE JATERNÍHO POŠKOZENÍ
Jak již bylo uvedeno v úvodu, jedna látka může vyvolat vícero různých typů jaterního poškození, zatímco jeden morfologický obraz může být důsledkem široké škály různých potenciálně toxických látek (tabulka 3). Biopsie jater se navíc často provádí v klinicky nejasných a komplikovaných situacích, například u pacientů s rozsáhlou farmakologickou anamnézou nebo při perzistující elevaci jaterních testů i po vysazení podezřelého léku, což může interpretaci výsledného histologického obrazu dále ještě ztížit. Žádný mikroskopický znak není zcela specifický pro DILI, nicméně existují určité histologické změny, které mohou v rámci diferenciální diagnostiky na DILI upozornit. Jsou to především:
PBC = primární biliární cholangoitida; PSC = primární sklerozující cholangoitida; TBC = tuberkulóza
• četné neutrofily v portálních polích při jinak převážně lobulární hepatitidě;
• zonální nekrózy;
• masivní panlobulární nekrózy;
• malokapénková steatóza;
• vaskulární změny;
• smíšený nález (cholestáza + hepatitida, steatóza + nekrózy hepatocytů apod.);
• nápadnější zastoupení eozinofilů (v bioptické praxi paradoxně méně užitečné, protože často odráží alergický typ reakce, který se biopticky obvykle neověřuje).
Hepatocelulární nekróza
Nekrózy hepatocytů v nezánětlivém terénu bývají obvykle důsledkem intrinzického typu jaterního poškození. Modelovým příkladem je předávkování paracetamolem, často v kontextu sebevražedného pokusu, případně intoxikace inhalačním anestetikem halotanem (8, 12). Histologický obraz připomíná nález při akutní ischémii nebo při těžkém šokovém stavu a je charakterizován různě vyjádřenými regresivními změnami až koagulační nekrózou hepatocytů s maximem v centrolobulární zóně jaterního lalůčku. V časných fázích bývají nekrózy ostře ohraničené od okolního parenchymu, retikulinová kostra zůstává zachována a zánětlivá celulizace nebývá přítomna. V okolních vitálních hepatocytech jsou běžně přítomny metabolické změny, typicky cholestáza nebo malokapénková steatóza. Portální pole bývají zpravidla bez výraznějších změn. S postupem času dochází k resorpci nekrotických hepatocytů a ke kolapsu retikulinové kostry. V přilehlých sinusoidách bývá patrná úklidová reakce, projevující se zmnoženými PAS-D+ Kupfferovými buňkami s ceroidem v cytoplazmě. V této fázi se může objevit výraznější zánětlivá celulizace a na periferii portálních polí bývá duktulární proliferace, která může být poměrně nápadná a zasahovat hluboko do lalůčku. V dalším průběhu dochází k atrofii jaterního parenchymu a k přibližování portálních polí. Méně často postihují nekrózy převážně periportální zóny lalůčku, což se lze vídat například u uživatelů kokainu nebo při otravě fosforem (13). Selektivní midzonální nekrózy jsou vzácné a byly popsány například při intoxikaci furosemidem, je nicméně možné, že se na jejich vzniku ve skutečnosti podílel spíše rozvíjející se hypovolemický šok (14). U těchto pacientů mohou mít nekrózy někdy až geografický charakter a do diferenciální diagnózy tak vstupují i herpetické infekce. Masivní panlobulární nekrózy mohou být způsobeny prakticky jakoukoli primárně hepatotoxickou substancí, pokud je dávka dostatečně vysoká. Poměrně častou příčinou jsou i různé otravy, jako například intoxikace muchomůrkou zelenou (15). Tito pacienti se obvykle klinicky prezentují jako fulminantní jaterní selhání a často vyžadují urgentní transplantaci jater. Mikroskopicky je v těchto případech patrná téměř kompletní nekróza jaterního parenchymu, přičemž obvykle zůstávají vitální pouze portální pole s úzkým lemem periportálních hepatocytů, které často vykazují známky malokapénkové steatózy.
Akutní lobulární hepatitida
Obraz lobulární hepatitidy představuje až 90 % všech případů DILI a může být vyvolaný prakticky jakoukoliv látkou. Mezi nejčastější původce patří nesteroidní antiflogistika, antituberkulotika či různé bylinné přípravky (8, 16, 17). Typicky se jedná o idiosynkratickou reakci, mechanismus závislý na dávce se uplatňuje výrazně méně často a pokud ano, zpravidla jde o nepřímé poškození způsobené toxickými metabolity dané látky. Klinicky se pacienti nejčastěji projevují elevací mainotransferáz, laboratorní profil však může být i převážně cholestatický s nárůstem hladin alkalické fosfatázy (ALP), nebo smíšený. Histologický obraz odpovídá klasické akutní lobulární hepatitidě s maximem postižení v centrolobulární zóně. Přítomný je zánět, regresivní změny až zánik hepatocytů, lobulární disarray a často i metabolické změny v podobě cholestázy a steatózy hepatocytů. Tíže postižení může být velmi variabilní, od mírné léze s drobnými fokusy lobulární nekroinflamatorní aktivity připomínající reaktivní hepatitidu, která bývá vídána například při intoxikaci sulfonamidy či diclofenacem, až po výrazně aktivní onemocnění s rozsáhlými plošnými nekrózami (18, 19).
Morfologický obraz je neodlišitelný od akutních virových hepatitid (obrázek 1), jejichž vyloučení by mělo být vždy součástí diagnostického algoritmu, a to včetně hepatitidy E, jejíž incidence v západních zemích stoupá. Přesto je možné identifikovat některé dílčí histologické znaky, které mohou podpořit diagnózu DILI před virovou infekcí. Patří mezi ně například výraznější příměs eozinofilů v zánětlivém infiltrátu, přítomnost granulomů, četnější neutrofily v portálních polích nebo ostře ohraničené plošné nekrózy hepatocytů. Někdy může být přítomen převažující sinusoidální zánětlivý obraz s četnými lymfocyty a aktivovanými Kupfferovými buňkami v dilatovaných sinusoidách, který může věrně napodobovat infekční mononukleózu. Tento obraz se objevuje například u intoxikace fenytoinem, dapsonem nebo paraaminosalicyláty (20, 21). V případě přítomnosti vyššího počtu eozinofilů je nutné zvážit i některá hematologická onemocnění, jako jsou systémová mastocytóza, Rosai-Dorfmanova choroba, histiocytóza z Langerhansových buněk či Hodgkinův lymfom.
Chronická hepatitida
Rozvoj chronické hepatitidy v kontextu DILI není častý a obvykle vyžaduje dlouhodobou či opakovanou expozici dané látce (22). Typicky se jedná o léky podávané pacientům s chronickými onemocněními, jako jsou kyselina acetylsalicylová, paracetamol, erythromycin nebo izoniazid (23). Z morfologického hlediska bývá přítomný obraz konvenční chronické hepatitidy s portálně vázanou kulatobuněčnou zánětlivou infiltrací, který může být někdy doprovázen zánětlivým postižením malých žlučovodů, známkami chronické cholestázy a v některých případech i zánikem žlučovodů. V průběhu času může dojít k rozvoji pokročilé fibrózy a vzácně i k cirhóze (24). V rámci diferenciální diagnostiky je nutné zvažovat především chronické virové hepatitidy a autoimunitní hepatitidu (AIH). Diagnostickou výzvu představuje skutečnost, že DILI může věrně napodobovat právě AIH (obrázek 2). V histologickém obraze pak bývá výraznější interface aktivita, početnější plazmocyty v zánětlivém infiltrátu a někteří pacienti mohou vykazovat i sérologickou pozitivitu autoprotilátek. Mezi léky spojované s AIH-like morfologií patří například azathioprin, minocyklin, nitrofurantoin nebo methyldopa (25, 26) (tabulka 4). Odlišení AIH-like DILI od skutečné AIH není čistě na základě histologie možné, nicméně AIH obvykle vykazuje výraznější interface aktivitu, vyšší počet plazmocytů jak v portálních polích, tak i v lalůčku, častější výskyt hepatitických rozet a obvykle bývá přítomna i vyšší míra fibrózy (tabulka 5). Eozinofily se mohou vyskytnout u obou stavů, zatímco četnější neutrofily nebo výraznější hepatokanalikulární cholestáza podporují spíše diagnózu AIH-like DILI (27). Z klinického hlediska je nezbytné vyloučit možnost koincidence DILI a dosud nerozpoznané nebo nově vzniklé AIH. V neposlední řadě je důležité zmínit, že morfologický obraz chronické hepatitidy může být v některých případech navozen i akutní nebo krátkodobou intoxikací a nemusí tak vždy odrážet dlouhodobou expozici škodlivé látce.
Fibróza a cirhóza
Dlouhodobá expozice potenciálně škodlivé látce může bezpochyby vést k chronickému jaternímu poškození s rozvojem pokročilé fibrózy. Některé látky však dokáží indukovat jaterní fibrózu i bez přítomnosti zánětlivé aktivity. Takový mechanizmus lze pozorovat například při dlouhodobé expozici arzenu nebo vinylchloridu. Chronická intoxikace vitaminem A je často provázena perisinusoidální fibrózou, která může v některých případech progredovat až do obrazu sinusoidálního obstrukčního syndromu (SOS) (28).
Cholestáza
Cholestatický obraz DILI může být navozen jak intrinzickým, tak idiosynkratickým mechanismem. Intrinzický typ lze chápat jako projev obecné dystrofie hepatocytů vznikající v důsledku primárního hepatotoxického inzultu. Méně často se jedná o primárně biliární poškození, které obvykle spočívá v alteraci hepatobiliárních transportérů (29). Morfologicky většinou jde o kanalikulární cholestázu s centrolobulární predilekcí, často bez dalších přidružených změn (tzv. blandní cholestáza) (obrázek 3). Mikroskopicky je patrná stáza žluči v cytoplazmě hepatocytů i v dilatovaných žlučových kapilárách. Někdy se objevují i protrahovanější změny s péřovitou degenerací hepatocytů a tvorbou cholestatických rozet. Nekróza hepatocytů ani výrazná nápadnější zánětlivá aktivita obvykle nebývají přítomné, maximálně dochází k zániku jednotlivých cholestatických hepatocytů. Portální pole bývají většinou beze změn. Tento typ cholestázy lze pozorovat například u pacientů užívajících steroidní hormony nebo orální kontraceptiva. Cholestáza navozená steroidy bývá některými považována za příklad poškození na pomezí intrinzického a idiosynkratického mechanismu (30, 31). Některé steroidní látky totiž způsobují jaterní poškození u většiny exponovaných jedinců s tíží závislou na dávce, zatímco jiné působí hepatotoxicky pouze u malé části populace a zcela nepředvídatelně.
Cholestáza vznikající na idiosynkratickém podkladě, kterou lze pozorovat například u pacientů léčených chlorpromazinem, některými antibiotiky, psychotropními látkami nebo nesteroidními antiflogistiky, bývá obvykle doprovázena portální i lobulární zánětlivou aktivitou a zánikem hepatocytů a nabývá tak obrazu cholestatické hepatitidy (31-34). V zánětlivém infiltrátu se někdy vyskytují eozinofily, jejich přítomnost však není pravidlem. Portální zánět může být spojen i s poškozením malých žlučovodů, které bývá zpravidla mírné, někdy se však může rozvinout i závažnější biliární poškození se zánikem žlučovodů až do obrazu vyvinuté duktopenie (obrázek 4). Duktopenický obraz byl popsán u celé řady léčiv, jmenovitě například u ciprofloxacinu, haloperidolu, amoxicilinu, sloučenin zlata nebo již zmíněného chlorpromazinu (35). Biliární poškození s doprovodnou portální zánětlivou aktivitou a fibrózou může někdy morfologicky věrně napodobovat primární sklerozující cholangitidu (PSC) nebo primární biliární cholangitidu (PBC). V lalůčku pak bývají běžně patrné známky protrahované stázy cholátů s depozity metaloproteinu v periportálních hepatocytech. Některé látky, jako například amoxicilin-klavulanát (co-amoxicilin; augmentin), mohou navodit i obraz akutní (neutrofilní) cholangitidy s hnisavou destrukcí žlučovodů (36). Klinický průběh bývá po vysazení toxické látky většinou příznivý a dochází k poměrně rychlé spontánní úpravě. U závažnějších forem biliárního poškození se zánikem žlučovodů však může onemocnění i po vysazení nadále progredovat.
V diferenciální diagnostice je nutné zvažovat prakticky všechny stavy, které mohou vést k rozvoji biliární obstrukce, duktopenie, cholestatické hepatitidy nebo obrazu blandní cholestázy. Významnější cholestáza v lalůčku při jinak mírné lobulární hepatitidě obvykle favorizuje DILI před infekcemi, stejně tak již dříve zmíněná přítomnost četnějších portálně vázaných neutrofilů.
Steatóza, steatohepatitida a fosfolipidóza
Steatóza hepatocytů je poměrně častým nálezem v kontextu DILI a může mít velkokapénkový i malokapénkový charakter (obrázek 5). Velkokapénková steatóza bývá spojena například s terapií glukokortikoidy nebo metotrexátem, a to buď v čisté formě, nebo v kombinaci s malokapénkovou formou (37, 38). Vzhledem k tomu, že pacienti často užívají uvedené léky dlouhodobě, mohou se u nich rozvinout i chronické změny charakteru steatofibrózy, zejména u pacientů s doprovodným metabolickým syndromem nebo anamnézou užívání alkoholu.
Morfologický obraz velkokapénkové steatózy odpovídá steatóze jiné etiologie. V cytoplazmě hepatocytů se nachází jedna či více větších tukových kapének, které dislokují jádro k periferii buňky. U pacientů léčených sloučeninami zlata, například pro revmatoidní artritidu, byly popsány i lobulárně vázané lipogranulomy s hnědě až černě zabarveným pigmentem v cytoplazmě makrofágů, odpovídajícím partikulím zlata (39). Malokapénková steatóza se může objevit u pacientů s epilepsií, zejména těch léčených kyselinou valproovou, a dále u pacientů s AIDS v důsledku antiretrovirové terapie zidovudinem nebo didanosinem (40, 41). I v tomto případě je morfologie shodná s malokapénkovou steatózou z jiných příčin. Cytoplazma hepatocytů je vyplněna mnoha drobnými tukovými kapénkami, přičemž jádro zůstává uloženo centrálně. Kapénky mohou být někdy velmi nenápadné a patrné pouze ve speciálních barveních. V rutinním barvení může cytoplazma působit spíše pěnitě nebo jen bledě. Zmínit je zapotřebí i Reyeův syndrom, který je obávanou komplikací u dětí léčených kyselinou acetylsalicylovou. V těchto případech je steatóza doprovázena i ultrastrukturálními abnormalitami mitochondrií jako je jejich zvětšení, zmnožení, nepravidelné tvary či přítomnost krystaloidních inkluzí nebo paralelně uspořádaných krist. Mitochondriální změny lze detekovat nejen elektronmikroskopicky, ale i biochemicky na úrovni aktivity enzymů dýchacího řetězce nebo v podobě deplece mitochondriální DNA (42, 43).
Jednoznačně nejčastější příčinou steatohepatitidy v kontextu DILI je alkohol. Problematika jaterního onemocnění spojeného s užíváním alkoholu přesahuje rámec tohoto sdělení. Kromě alkoholu se jako příčina steatohepatitidy často uplatňují syntetické estrogeny, amiodaron nebo tamoxifen (44-46) (tabulka 7) (obrázek 6). V případě amiodaronové toxicity bývá složka steatózy relativně mírná v poměru k dalším patologickým změnám jako je zánět, balonová degenerace hepatocytů či pericelulární fibróza, navíc často vykazuje spíše periportální lokalizaci a v některých případech může steatóza zcela chybět. Z dalších látek lze uvést některá chemoterapeutika, především irinotekan, který se běžně používá jako neoadjuvantní léčba u pacientů s jaterními metastázami kolorektálního karcinomu (tzv. chemotherapy-associated steatohepatitis; CASH) (47).
Některé léky, například kotrimoxazol nebo výše zmíněný amiodaron, pak mohou vést k hromadění komplexních fosfolipidů v hepatocytech (48, 49). V těchto případech nemusí být světelná mikroskopie zcela nápomocná, hepatocyty mívají jemně pěnitou až jen lehce zesvětlenou cytoplazmu a celkový histologický obraz bývá nenápadný. V těchto případech napomůže vyšetření elektronovou mikroskopií, která ozřejmí koncentrická lamelární tělíska v cytoplazmě hepatocytů, svojí morfologií obdobná jako v případě geneticky podmíněných sfingolipidóz.
Vaskulární léze
DILI může v játrech vyvolat prakticky jakýkoli typ vaskulární léze, přičemž poměrně často jedna látka způsobuje změny na více úrovních cévního systému (obrázek 7). Společným jmenovatelem je zde pravděpodobně toxické poškození endotelu, které představuje ústřední mechanismus vzniku celé škály vaskulárních postižení. Zejména různá imunosupresiva často vedou k rozvoji obliterativní portální venopatie, charakterizované postupným zúžením až fibrózní obliterací interlobulárních větví portálních vén, doprovázenou periportální a perisinusoidální fibrózou. Podobný histopatologický obraz může vzniknout i po expozici některým toxinům jako je arzen nebo vinylchlorid. U některých pacientů se může objevit i nodulární regenerativní hyperplázie (NRH), a to i bez předcházející obliterativní portální venopatie. Některé látky, například orální kontraceptiva, mohou vést k intimální hyperplázii větví jaterní tepny, což může vyústit až v ischemické poškození jaterního parenchymu. Chemoterapeutika jsou dobře doloženým vyvolavatelem SOS, podobně jako některé drogy (např. heroin) či různé bylinné přípravky. Buddův-Chiariho syndrom může být důsledkem radioterapie v oblasti jater, přičemž byl popsán také u uživatelů některých rostlinných alkaloidů. Orální kontraceptiva často vedou k sinusoidální dilatací a v některých případech i pelióze jater (50, 51).
Granulomy
Granulomy jako projev DILI mohou představovat jedinou patologickou změnu nebo mohou doplňovat komplexnější zánětlivý či cholestatický histologický obraz (45). Lokalizovány mohou být v portálních polích i v lalůčku a obvykle nabývají morfologie nenekrotizujících sarkoidních granulomů, ačkoliv přítomnost menšího množství nekrózy je též možná (obrázek 8). V okolí granulomů bývá obvykle patrná kulatobuněčná zánětlivá infiltrace někdy s příměsí eozinofilů, na rozdíl od sarkoidózy však zpravidla chybí výraznější okolní fibróza. Mezi léky, které se mohou prezentovat granulomatózním obrazem, patří například hydralazin, fenytoin nebo chinidin. V některých případech se mohou objevit i fibrin-ring granulomy podobně jako u Q horečky, které byly popsány například u pacientů léčených alopurinolem nebo CPI (52). Granulomy z cizích těles se pak mohou nacházet v okolí cizorodých partikulí jako je například talek.
Nádory
Některé léky a další látky jsou spojovány se zvýšeným rizikem vzniku nádorových lézí jater. Dobře zdokumentovaná je souvislost mezi užíváním orálních kontraceptiv, méně často také anabolických steroidů, a vznikem hepatocelulárního adenomu, který může ve vzácných případech progredovat až do hepatocelulárního karcinomu (31). Léky indukovaný de novo vznik karcinomu je sice mnohem vzácnější, avšak rovněž dobře doložený, například při dlouhodobé terapii danazolem (53). U pacientů, kterým byla v minulosti podávána kontrastní látka thorotrast, byl popsán vznik vysoce maligních nádorů jako je angiosarkom nebo cholangiocelulární karcinom, typicky po mnoha letech až dekádách latence (54).
Další morfologické změny
V rámci DILI může docházet ke střádání různých typů pigmentů. Poměrně často se centrolobulárně akumuluje zvýšené množství lipofuscinu, například při užívání fenothiazinu nebo aminopyrinu (55). Sideróza bývá častým nálezem u pacientů léčených přípravky obsahujícími železo, přičemž depozita se zpravidla ukládají v Kupfferových buňkách. V některých případech lze pozorovat známky tzv. enzymatické indukce v podobě hepatocytů s výrazně bledou a obšírnou cytoplazmou, způsobenou zmnožením a dilatací hladkého endoplazmatického retikula (obrázek 9). Změny mohou být přítomny u pacientů dlouhodobě léčených antiepileptiky jako je fenobarbital nebo fenytoin, obecně jde ale o poměrně běžný histologický nález. Cytoplazma hepatocytů může mít spíše dvoubarevný charakter, kdy část cytoplazmy jeví běžné eozinofilní zabarvení, zatímco druhá, obvykle ta přivrácená k biliárnímu pólu buňky, pak má homogenní bledě šedavý nádech korespondující s okrsky zmnoženého endoplazmatického retikula. Mezi časté léky indukované změny patří i pseudo-matnicová přeměna cytoplazmy. Takto změněné hepatocyty obsahují v cytoplazmě objemnou eozinofilní globulární inkluzi s charakteristickým periferním výbledem, která je pozitivní v barvení PAS a negativní po natrávení diastázou (obrázek 10). Popsána byla například u pacientů léčených barbituráty, azathioprinem, kortikosteroidy, cyanamidem nebo u transplantovaných pacientů na imunosupresivní terapii. V diferenciální diagnostice je nezbytné odlišit tyto inkluze od pravých matnicových hepatocytů, které se vyskytují u chronické infekce virem hepatitidy B. Přítomnost virové kapsidy lze ověřit imunohistochemickým průkazem povrchového virového antigenu (HBsAg). Inkluze obdobné morfologie lze rovněž pozorovat u Laforovy choroby, glykogenózy typu IV nebo hereditární hypofibrinogenémie (fibrinogen storage disease) (56, 57).
Alergický typ poškození
DILI vzniklé na alergickém podkladě bývá jen zřídka indikací k jaterní biopsii, neboť pacienti často vykazují klinické příznaky, které lékaře spolehlivě nasměrují ke správné diagnóze i bez potřeby histologického ověření. Typicky se jedná o dušnost, kožní exantém nebo periferní eozinofilii. Biopsie se obvykle provádí jen v nejasných případech, kdy je typická klinická symptomatologie překrytá jinými komorbiditami, nebo při atypicky probíhajícím nebo protrahovaném onemocnění. Histologicky obvykle dominuje výrazná přítomnost eozinofilů, a to jak v portálních polích, tak v lalůčku a intrasinusoidálně, doprovázená méně početnými lymfocyty a případně i izolovanými apoptózami hepatocytů (obrázek 11). Stejně jako v jiných orgánových lokalizacích, ani zde samotná přítomnost eozinofilů automaticky neznamená alergickou etiologii a vždy je nezbytné posoudit celkový histologický kontext. V případě alergického typu DILI by eozinofily měly být nápadnou a často dominující komponentou zánětlivého infiltrátu. Naproti tomu jejich minoritní příměs v jinak převážně lymfocytárním zánětlivém infiltrátu není specifická a může být přítomna i u jiných onemocnění, jako je například AIH nebo PBC. Zvýšený počet eozinofilů v intrasinusoidálním prostoru může navíc odrážet jen samotnou periferní eozinofilii a nemusí nutně svědčit pro primární jaterní lézi.
DRESS syndrom
Drug Reaction with Eosinophilia and Systemic Symptoms (DRESS) je závažná alergicky podmíněná léková reakce, která se obvykle rozvíjí až s odstupem několika týdnů po expozici příslušnému léku a je spojena s až 10% mortalitou (58). Mezi léky často spojovanými s rizikem vzniku DRESS syndromu patří karbamazepin, alopurinol, lamotrigin, fenobarbital a fenytoin (59). Diagnóza bývá zpravidla stanovena na základě klinického obrazu. Pacienti se obvykle prezentují horečkou, exantémem, lymfadenopatií a periferní eozinofilií, kterou často doprovází trombocytopenie a lymfopenie. V jaterní biopsii bývá histologický nález charakterizován výrazným portálním zánětem s četnými eozinofily. Někdy se mohou vyskytnout i granulomy nebo známky zánětlivého poškození drobných žlučovodů. Lobulární zánětlivá aktivita bývá různě intenzivní a může být doprovázena zánikem hepatocytů, který se pohybuje od drobných nekroinflamatorních ložisek až po rozsáhlé panlobulární nekrózy (60).
Grading tíže poškození
V současnosti nejsou dostupné žádné široce používané indexy pro hodnocení tíže DILI, s výjimkou skórovacího systému od Roenigk HH a kol. (61) (tabulka 8), který byl vyvinut specificky pro hodnocení tíže poškození jater při dlouhodobé terapii metotrexátem. V obecnější rovině lze využít některé skórovací indexy používané u jiných onemocnění, jejichž morfologický obraz koresponduje s danou formou DILI, jako jsou například Hepatitis Activity Index pro hodnocení aktivity chronické hepatitidy nebo NAFLD Activity Score pro stanovení tíže steatohepatitidy. Tak či onak, nějaká forma semikvantitativního hodnocení tíže poškození by měla být součástí každého bioptického nálezu, jako například posouzení rozsahu a distribuce nekróz nebo určení procenta steatózy.
NEJČASTĚJŠÍ LÁTKY VEDOUCÍ K JATERNÍMU POŠKOZENÍ
Analgetika a antipyretika Paracetamol je široce používané analgetikum a antipyretikum, které je v terapeutických dávkách obecně považováno za bezpečné. V případě předávkování však může způsobit nekrózu hepatocytů a nezřídka vést až k akutnímu jaternímu selhání. Z patogenetického hlediska jde o typický příklad přímého jaterního poškození, přičemž rozsah poškození stoupá úměrně s podanou dávkou. V rozvinutých zemích patří paracetamol k nejčastějším příčinám akutního jaterního selhání. Přibližně v polovině případů jde o úmyslné předávkování v rámci sebevražedného pokusu. Zbývající případy jsou většinou důsledkem neúmyslného předávkování, často při kombinaci paracetamolu s alkoholem nebo u pacientů s chronickou bolestí. Za toxickou dávku se obecně považuje více než 7,5 gramu účinné látky, nicméně tato hranice může být výrazně nižší u pacientů s předchozím jaterním onemocněním nebo u osob užívacích léky, které prokazatelně zatěžují jaterní enzymy ze skupiny cytochromů P450 jako například izoniazid, karbamazepin nebo fenytoin. Klinické projevy intoxikace zahrnují bolesti břicha, nevolnost, zvracení a v některých případech příznaky jaterního selhání jako je koagulopatie nebo jaterní encefalopatie. Léčba spočívá zpravidla v podání N-acetylcysteinu, který jako antidotum vykazuje vysokou účinnost, zejména pokud je podán do 24 hodin od intoxikace. V těžších případech však může být nezbytná i transplantace jater.
Histologicky je obraz jater typicky cytolytický, s nekrózou hepatocytů, která je provázena jen minimální zánětlivou infiltrací (obrázek 12). Nekrotické změny zpravidla dominují v centrolobulární zóně, přičemž v těžších případech může docházet i k panlobulární nekróze. V rámci diferenciální diagnostiky je nutné zvažovat všechna onemocnění, která se mohou projevovat akutním jaterním poškozením, zejména virové hepatitidy, AIH nebo ischémii (12, 62).
Nesteroidní antiflogistika obecně patří mezi nejčastěji předepisované léky a podílejí se až na 10 % všech případů DILI (63). Nejrizikovějšími přípravky z této skupiny jsou v tomto ohledu diclofenac a sulindac. Riziko závažného jaterního poškození vyžadujícího hospitalizaci či vedoucího k úmrtí je sice nízké, ale zvyšuje se u pacientů užívajících další potenciálně hepatotoxické léky jako je například izoniazid, nebo u osob s tukovou chorobou jater, u kterých může být toxicita nesteroidních antiflogistik až devětkrát vyšší. Patogenetický mechanismus bývá obvykle idiosynkratický, avšak v některých případech může být i závislý na dávce. Jaterní poškození se zpravidla rozvíjí v průběhu několika měsíců od začátku užívání léku (64).
Mikroskopický obraz je značně variabilní a může se objevit obraz akutní nebo chronické hepatitidy, cholestatické hepatitidy, izolované cholestatické léze nebo i zánik žlučovodů. V případě ibuprofenu se jedná o poměrně bezpečný lék, přičemž výskyt DILI byl popsán pouze v ojedinělých kazuistikách. Případná léze může být jak hepatocelulární, tak cholestatická, a ve vzácných případech může dojít i k rozvoji duktopenie (65).
Kyselina acetylsalicylová je tradičně známa jako léčivo, které je u dětí rizikové z hlediska rozvoje Reyeova syndromu, a to na podkladě léky indukované mitochondriální dysfunkce. V těchto případech se u pacientů rozvíjí metabolická acidóza, jaterní encefalopatie, hypoglykémie, azotémie a histologicky dominuje prakticky difuzní malokapénková steatóza hepatocytů, někdy doprovázená i drobnými okrsky nekróz. U dospělých je jaterní poškození způsobené kyselinou acetylsalicylovou poměrně vzácné, přičemž účinek je v těchto případech přímý a závislý na dávce. Zvýšené riziko je popisováno zejména u pacientů s autoimunitními onemocněními jako je systémový lupus erythematodes (SLE) nebo revmatoidní artritida. Klinický průběh bývá u těchto pacientů obvykle mírný. Histologicky jsou přítomny fokální nekrózy a mírný portálně vázaný kulatobuněčný zánět (63, 66).
Léky používané v kardiovaskulární medicíně Amiodaron je účinné antiarytmikum, které se často používá zejména u pacientů s fibrilací síní. Jeho toxický účinek, stejně jako účinek jeho hlavního metabolitu desethylamiodaronu, je dobře doložený. Mechanismus toxicity spočívá především v inhibici β-oxidace mastných kyselin a inhibici jaterní fosfolipázy. Histologicky se poškození jater projevuje obvykle jako prostá steatóza hepatocytů nebo steatohepatitida, která se rozvíjí přibližně u 4 % pacientů léčených amiodaronem déle než jeden rok (67). Vzhledem k vysoké afinitě amiodaronu k jaterní tkáni a jeho dlouhému poločasu rozpadu může přetrvávat toxický účinek i po vysazení léčby. Klinicky významné jaterní selhání je nicméně vzácné, vyskytuje se u méně než 1 % případů a objevuje se převážně u pacientů léčených intravenózní formou (48).
Z mikroskopického hlediska převažuje velkokapénková steatóza hepatocytů, která je obvykle doprovázena lobulární zánětlivou aktivitou. Ta často zahrnuje vyšší počet neutrofilů a satelitózu kolem hepatocytů. Jak již bylo zmíněno v předchozích statích, poměrně typickým rysem bývá nepoměr mezi mírnou steatózou a výraznou balonovou degenerací hepatocytů spolu s přítomností četných inkluzí Malloryho-Denkova hyalinu, což může histologicky imitovat obraz onemocnění jater souvisejícího s alkoholem (48). Cytoplazma hepatocytů může mít někdy pěnitý vzhled nebo obsahovat červeně zbarvená inkluzní tělíska, s čímž koresponduje elektronmikroskopický záchyt koncentricky vrstvených lamelárních tělísek podobně jako u pacientů s geneticky podmíněnými sfingolipidózami. Tato tělíska se mohou nacházet nejen v hepatocytech, ale i v cytoplazmě Kupfferových buněk, endotelií či cholangiocytů. Velmi vzácně může chronická terapie amiodaronem vést až k rozvoji jaterní cirhózy (48). V případech fulminantního jaterního selhání, které je rovněž vzácné, se v histologii objevují centrilobulární nekrózy hepatocytů a malokapénková steatóza.
Statiny, široce používaná antilipidemika, jsou z hlediska hepatotoxicity považovány za poměrně bezpečné léky. Jejich nežádoucí účinky jsou častěji spojovány s poškozením kosterního svalstva. Pacienti udávají myalgie, dochází k elevaci svalové kreatinkinázy a v některých případech se může rozvinout až obraz kosterní myopatie. Jaterní poškození má většinou asymptomatický průběh a projevuje se izolovanou elevací transamináz. Pokud se klinicky manifestuje, mívá nejčastěji charakter hepatocelulární léze, méně často cholestatické. Pacienti se pak mohou prezentovat bolestmi břicha, nechutenstvím, nauzeou a ikterem. Poškození jater se může objevit po různě dlouhé době užívání, od několika dnů až po roky. Za nejrizikovější z hlediska rozvoje DILI je ze skupiny statinů považován lovastatin (68). Mechanismus poškození je pravděpodobně idiosynkratický.
Histologicky bývá přítomný portálně a lobulárně vázaný zánět s převahou lymfocytů a variabilní příměsí neutrofilů a eozinofilů (obrázek 13). Lobulární zánětlivá aktivita bývá doprovázena nekrózami hepatocytů a hepatokanalikulární cholestázou. Až ve čtvrtině případů může léze vykazovat AIH-like morfologii s nápadnější interface aktivitou, přítomností plazmocytů a často i elevací autoprotilátek (nejčastěji ANA, anti-SMA nebo anti-LKM1) (69).
Antibiotika a antituberkulotika Antituberkulotika představují nejčastější příčinu DILI v rozvojových zemích a po paracetamolu druhou nejčastější příčinu transplantace jater z důvodu DILI. U pacientů léčených standardní kombinací izoniazid + rifampicin + pyrazinamid + etambutol jsou jaterní léze hlášeny ve 2–27 % případů a mohou se klinicky projevovat od asymptomatické elevace jaterních testů až po fulminantní jaterní selhání (70). Asymptomatická elevace jaterních enzymů se objevuje až u 20 % pacientů, nejčastěji během prvních měsíců terapie (71). Závažnější formy jaterního poškození se vyskytují především u žen a dětských pacientů a jsou spojeny s až 10% úmrtností. Ze všech antituberkulotik vykazuje nejvyšší hepatotoxicitu izoniazid, který může sám o sobě způsobit jaterní poškození přibližně v 1 % případů. V kombinaci s rifampicinem se riziko toxického účinku zvyšuje zhruba 2,5krát (71).
Histologicky se postižení nejčastěji projevuje jako lobulární hepatitida, méně často jako cholestatická léze. Vzácněji může jít o obraz chronické hepatitidy připomínající virovou infekci nebo o přítomnost granulomů, kdy je pak zásadní vyloučit postižení jater vlastní mykobakteriózou.
Z antibiotik je nejlépe doložená jaterní toxicita u amoxicilinu, zejména pokud je podáván v kombinaci s kyselinou klavulanovou, která je považována za hlavní hepatotoxickou složku. Co-amoxicilin patří v mnoha západních zemích k nejčastějším příčinám DILI a v četnosti výskytu následuje bezprostředně za paracetamolem (72). Z klinického hlediska má jaterní poškození často asymptomatický průběh s izolovanou elevací jaterních testů. Méně často se vyskytují symptomy jako bolest břicha, nevolnost, únava či ikterus, které obvykle navazují na předchozí antibiotickou léčbu respirační nebo močové infekce (73). Časový interval mezi podáním léku a nástupem poškození jater je velmi variabilní, DILI se může projevit jak během několika dnů, tak i s odstupem několika let. Laboratorně bývá typická převaha elevace ALP a hyperbilirubinémie, zatímco hladiny transamináz jsou zvýšeny obvykle jen mírně. V rámci diferenciální diagnostiky je třeba zvažovat mimo jiné virové hepatitidy, AIH nebo onemocnění žlučových cest. Až u jedné třetiny případů se objevují příznaky naznačující hypersenzitivní reakci jako jsou horečka, exantém nebo Stevens-Johnsonův syndrom (72). Léčba v těchto případech kromě vysazení samotného antibiotika často zahrnuje i podání kortikosteroidů.
Histologický obraz bývá nejčastěji představován cholestatickou hepatitidou s relativně malým podílem hepatocelulárního poškození. Někdy je přítomná pouze blandní hepatokanalikulární cholestáza. Pokud jsou přítomny nekrózy hepatocytů, mívají izolovaný nebo oligocelulární charakter a bývají lokalizovány převážně centrolobulárně. Častý je i lobulární výskyt eozinofilů. K vzácnějším formám prezentace patří chronická hepatitida, steatóza, zánik interlobulárních žlučovodů a granulomatózní hepatitida. Při závažnějším jaterním poškození se výjimečně mohou objevit i panlobulární nekrózy hepatocytů (74, 75).
Imunosupresiva Metotrexát je imunosupresivum široce využívané v léčbě celé řady autoimunitních onemocnění jako jsou revmatoidní artritida, Crohnova choroba nebo psoriáza, a také v terapii některých maligních nádorových onemocnění, například akutní leukémie, různých lymfomů nebo vybraných typů sarkomů. Hepatotoxicita metotrexátu je poměrně častým nálezem, až třetina pacientů rozvine akutní jaterní lézi, obvykle v podobě akutní lobulární hepatitidy. Tato forma poškození může v některých případech přecházet do chronického stadia s následným rozvojem pokročilejší fibrózy. Metotrexát má stimulační účinek na jaterní hvězdicové buňky, což vysvětluje častý výskyt perisinusoidální fibrózy u pacientů na dlouhodobé terapii. Popsány jsou i případy progrese do jaterní cirhózy. Poměrně často bývá přítomna také steatóza hepatocytů, zatímco steatohepatitida je pozorována méně často. Dalším charakteristickým znakem je i anizonukleóza hepatocytů s jejich velikostní rozkolísaností a mírně zvýšeným nukleo-cytoplazmatickým poměrem (76, 77). Součástí bioptického popisu u pacientů se známým metotrexátem indukovaným postižením nebo klinickou suspekcí by mělo být ideálně i stanovení pokročilosti jaterního poškození s využitím již dříve zmíněného skórovacího indexu.
Azathioprin je indikován k léčbě například SLE, revmatoidní artritidy, dermatomyozitidy, AIH nebo zánětlivých střevních onemocnění (IBD). Jaterní léze jsou u tohoto léku relativně časté, s incidencí udávanou mezi 3–10 % případů, a mohou mít hepatocelulární i cholestatický charakter (78). Vzhledem k afinitě azathioprinu k endotelu sinusoid a centrálních vén se poměrně často vyskytují i různé vaskulární léze (79). Mechanismus poškození je převážně imunitně zprostředkovaný. Klinická prezentace je velmi variabilní a až třetina pacientů se projevuje pouze asymptomatickou elevací jaterních testů, může se však objevit i obraz akutní hepatitidy, cholestázy nebo (v případě vaskulárního postižení) známky portální hypertenze.
Z histologického pohledu bývá přítomna kombinace hepatocelulárního poškození se zánikem hepatocytů, lobulární zánětlivou aktivitou a známkami cholestázy. Vaskulární poškození se obvykle manifestuje obrazem korespondujícím se SOS, peliózou, dilatací sinusoid, perisinusoidální fibrózou nebo NRH (80, 81).
Infliximab je monoklonální protilátka namířená proti TNFα a používá se především v léčbě IBD a revmatoidní artritidy. Jaterní poškození při jeho užívání vzniká na podkladě idiosynkratického mechanismu a obvykle má akutní charakter. Nejčastěji se projevuje pouze asymptomatickou elevací jaterních testů. Poměrně typický je však také obraz připomínající AIH, který bývá často spojen s pozitivitou autoprotilátek ANA a anti-SMA a korespondujícím nálezem v jaterní biopsii. Tyto případy často kromě vysazení samotného léčiva vyžadují i léčbu kortikosteroidy. Méně často se může objevit obraz cholestatické hepatitidy (82, 83).
Cyklosporin způsobuje v játrech především biliární poškození. U některých pacientů byly popsány regresivní změny cholangiocytů až destrukce malých žlučovodů. Až jedna třetina pacientů po transplantaci léčených cyklosporinem rozvíjí biliární sludge nebo konkrementy. Přibližně ve čtvrtině případů se může objevit obraz akutní hepatitidy (84, 85).
Inhibitory imunitních kontrolních bodů (checkpoint inhibitory)
CPI jsou monoklonální protilátky s imunomodulačním účinkem, které blokují brzdné mechanismy aktivace T lymfocytů, čímž posilují protinádorovou imunitní odpověď. Využívají se v léčbě celé řady nádorových onemocnění, často již v pokročilém stadiu s metastatickým rozsevem. Nejčastěji používanými léčivy z této skupiny jsou monoklonální protilátky namířené proti receptoru 1 programované buněčné smrti (PD-1) na cytotoxických CD8+ T lymfocytech (například ipilimumab nebo pembrolizumab), proti jeho ligandu PD-L1 exprimovanému na povrchu nádorových buněk (atezolizumab) nebo proti antigenu 4 cytotoxických T lymfocytů, CTLA4 (nivolumab). Nežádoucí účinky imunoterapie jsou bohužel poměrně časté a postihují zejména kůži, sliznici trávicího traktu a játra. V játrech se nejčastěji projevují v podobě akutní hepatitidy, která se obvykle rozvíjí v intervalu 3–4 měsíců po zahájení léčby a její výskyt se udává mezi 1–4 % pacientů léčených anti-PD1 terapií a až u 18 % pacientů podstupujících kombinovanou léčbu anti-PD1 + anti - -CTLA4. V přibližně 7 % případů může dojít až k rozvoji akutního jaterního selhání (86).
Histologicky bývá přítomna lobulární hepatitida se značně variabilní tíží postižení, obvykle však s relativně malým rozsahem nekrózy hepatocytů ve srovnání s tíží zánětlivé infiltrace. Méně často se objevují biliární změny v podobě cholangitidy, duktulární proliferace či dokonce zániku žlučovodů. Ve vzácných případech se může rozvinout obraz sekundární sklerozující cholangitidy (obrázek 14 a 15). Mezi méně časté histologické nálezy patří steatóza hepatocytů, steatohepatitida nebo granulomy (obrázek 16). Ačkoli je patogeneze tohoto typu DILI imunitně zprostředkovaná, morfologický obraz připomínající AIH s výraznější interface aktivitou a přítomností plazmocytů je překvapivě vzácný. Diagnosticky užitečným znakem bývá převaha CD8+ lymfocytů v zánětlivé infiltraci, a poměr CD8+/CD4+ lymfocytů se někdy využívá jako pomocný znak v detekci tohoto typu DILI. V případě jaterního poškození indukovaného terapií anti-CTLA4 bývá relativně charakteristickým nálezem panlobulární hepatitida s hojnými CD8+ T lymfocyty a početnými makrofágy, které často tvoří agregáty v dilatovaných sinusoidách. Poměrně častým nálezem jsou také granulomy a objevit se mohou i granulomy fibrin-ring typu. Biliární léze jsou ve srovnání s poškozením způsobeným anti-PD1 a anti-PD-L1 terapií méně časté (87-91).
Anabolické steroidy a hormonální kontraceptiva
Hormonální kontraceptiva představují rizikový faktor pro vznik celé řady jaterních onemocnění včetně akutních cholestatických lézí, peliózy, Buddova-Chiariho syndromu či nádorů, typicky hepatocelulárního adenomu. U cholestatických lézí se pravděpodobně uplatňuje také genetická predispozice pacientky s ohledem na mnohdy pozitivní osobní i rodinnou anamnézu akutní těhotenské cholestázy. Danazol, inhibitor hypofyzárních gonadotropinů využívaný v léčbě endometriózy, syndromu polycystických ovarií či hereditárního angioedému, může vyvolávat obdobné spektrum jaterních změn. Antiestrogenní přípravek tamoxifen je pak spojován se zvýšeným rizikem rozvoje jaterní steatózy a steatohepatitidy (92-94).
Bylinné přípravky a doplňky stravy
Bylinné přípravky a doplňky stravy patří mezi nejčastější příčiny DILI v asijských zemích (95). Jejich výskyt však narůstá i v zemích západního světa, a to zejména u žen, u kterých podle některých prací tvoří až 70 % všech případů DILI, zatímco u mužů pouze 30 % (96). Prokázání kauzálního vztahu bývá nicméně velmi obtížné, neboť klinické projevy jsou značně variabilní a často jde jen o asymptomatickou elevaci jaterních testů nebo nespecifické obtíže jako je únava či bolest břicha. Navíc se změny obvykle rozvíjejí až s několikaměsíčním odstupem od začátku užívání daného přípravku. V Asii patří mezi nejčastější bylinné látky způsobující DILI kořen Polygonum multiflorum, Psoralea corylifolia nebo Corydalis yanhusuo, které se tradičně používají pro své protizánětlivé účinky či k léčbě kožních a ledvinných onemocnění. V západních zemích se DILI často pojí s užíváním anabolických steroidů a dalších látek spojených s fitness a kulturistikou. U žen pak převládají přípravky na hubnutí, protizánětlivé přípravky a doplňky určené ke zlepšení nálady, paměti nebo detoxikaci organismu (97). Mezi rizikové látky patří například extrakt ze zeleného čaje (Camellia sinensis), který může vyvolat akutní lobulární hepatitidu, cholestatickou hepatitidu, nebo dokonce vést k fulminantnímu jaternímu selhání. Další rizikové byliny zahrnují vlaštovičník větší (Chelidonium majus) a ožanku kalamandru (Teucrium chamaedrys), hojně užívané zejména v západní Evropě (98). V mnoha případech se navíc jedná o kombinovaný účinek více různých přípravků současně.
Vitamin A
Nežádoucí účinky nadměrného příjmu vitaminu A se mohou projevit formou akutní i chronické intoxikace. V bioptické praxi se však patolog zpravidla setkává výhradně s chronickým postižením. Akutní toxicita vzniká teprve při extrémních dávkách, obvykle přesahujících doporučenou denní dávku více než stonásobně. Klinicky se může manifestovat bolestmi hlavy, závratěmi, nevolností, svalovými bolestmi, kožními změnami či vypadáváním vlasů (99). Pro vznik chronické intoxikace postačuje dlouhodobá expozice dávkám přibližně desetkrát vyšším, než je doporučená denní dávka. K intoxikaci dochází nejčastěji při užívání výživových doplňků obsahujících vitamin A, vzácněji pak v některých částech světa při konzumaci jater ryb nebo ledních medvědů (100). Tito pacienti bývají často bezpříznakoví, přičemž jediným laboratorním ukazatelem může být dlouhodobě zvýšená hladina aminotransferáz.
Charakteristickým mikroskopickým nálezem u pacientů s hypervitaminózou A je zmnožení, hypertrofie a steatóza hvězdicových buněk (obrázek 17). Tukové kapénky v jejich cytoplazmě bývají mnohotné, drobné a někdy mohou nabývat až pěnitého vzhledu. Nález je poměrně diskrétní a může být snadno přehlédnutý. Přestože dochází k přibližně desetinásobnému zmnožení hvězdicových buněk oproti fyziologickému stavu, jejich celkový počet zůstává nízký – obvykle 1–2 buňky/1 HPF. Jejich imunoprofil je navíc nespecifický a imunohistochemie tak v jejich vizualizaci obvykle nebývá nápomocná. Detekce hvězdicových buněk je zvláště obtížná u pacientů s tukovou chorobou jater, kteří často vykazují nejen steatózu hepatocytů, ale i Kupfferových buněk. Podobně u pacientů s cholestatickými jaterními lézemi bývají Kupfferovy buňky zmnožené a fagocytují stagnující žluč. Ve všech těchto případech jsou však Kupfferovy buňky zmnožené významně a často i tvoří shluky v dilatovaných sinusoidách. Nápadná přítomnost většího množství pěnitých buněk v sinusoidách proto obvykle svědčí spíše pro zmnožení Kupfferových buněk než hvězdicových. Tak či onak, praktickým doporučením u pacientů s cholestatickým nebo steatotickým postižením jater je stanovovat diagnózu steatózy hvězdicových buněk s maximální opatrností. Dalšími možnými nálezy při hypervitaminóze A jsou mírná portálně vázaná zánětlivá aktivita a perisinusoidální fibróza, v některých případech pak i rozvoj NRH. Fibróza se v těchto případech rozvíjí až po mnohaleté, často dekády trvající expozici, a obvykle jen v mírném stupni (101).
ZÁVĚR
Léky indukované a toxické poškození jater představuje klinicky i morfologicky velmi heterogenní skupinu jaterních lézí, jejichž diagnostika vyžaduje úzkou klinicko-patologickou korelaci. Jaterní biopsie obvykle neumožňuje jednoznačně identifikovat kauzální látku, může však zásadně přispět k určení vzorce poškození, posouzení jeho tíže, vyloučení jiných onemocnění, případně podpořit klinickou suspekci na DILI. Vzhledem k tomu, že prakticky jakýkoli histologický obraz může být indukován léky či toxiny, je nezbytné na tuto možnost myslet u každé nejasné jaterní léze, zejména u pacientů s rozsáhlou farmakologickou anamnézou, užíváním doplňků stravy nebo expozicí potenciálně hepatotoxickým látkám. Správná interpretace nálezu proto nespočívá v hledání izolovaného specifického znaku, ale v komplexním zhodnocení morfologie, klinického kontextu, laboratorních parametrů a časové souvislosti s expozicí podezřelé látce.
PROHLÁŠENÍ
Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou. Toto prohlášení se týká i všech spoluautorů.
Zdroje
1. Andrade RJ, Lucena MI, Fernandez MC, et al. Drug-induced liver injury: An analysis of 461 incidences submitted to the spanish registry over a 10-year period. Gastroenterology 2005; 129(2): 512-521.
2. Bjornsson E, Jerlstad P, Bergqvist A, Olsson R. Fulminant drug-induced hepatic failure leading to death or liver transplantation in sweden. Scand J Gastroenterol 2005; 40(9): 1095-1101.
3. Chalasani N, Fontana RJ, Bonkovsky HL, et al. Causes, clinical features, and outcomes from a prospective study of drug-induced liver injury in the united states. Gastroenterology 2008; 135(6): 1924-1934, 1934 e1921-1924.
4. Larrey D. Drug-induced liver diseases. J Hepatol 2000; 32(1 Suppl): 77-88.
5. Devarbhavi H, Karanth D, Prasanna KS, Adarsh CK, Patil M. Drug-induced liver injury with hypersensitivity features has a better outcome: A single-center experience of 39 children and adolescents. Hepatology 2011; 54(4): 1344-1350.
6. Grieco A, Vecchio FM, Greco AV, Gasbarrini G. Cholestatic hepatitis due to ticlopidine: Clinical and histological recovery after drug withdrawal. Case report and review of the literature. Eur J Gastroenterol Hepatol 1998; 10(8): 713-715.
7. Hoofnagle JH, Bjornsson ES. Drug-induced liver injury - types and phenotypes. N Engl J Med 2019; 381(3): 264-273.
8. Neuberger J. Halothane hepatitis. Eur J Gastroenterol Hepatol 1998; 10(8): 631-633.
9. Danan G, Benichou C. Causality assessment of adverse reactions to drugs--i. A novel method based on the conclusions of international consensus meetings: Application to drug-induced liver injuries. J Clin Epidemiol 1993; 46(11): 1323-1330.
10. Benichou C. Criteria of drug-induced liver disorders. Report of an international consensus meeting. J Hepatol 1990; 11(2): 272-276. 11. Lindgren A, Aldenborg F, Norkrans G, Olaison L, Olsson R. Paracetamol-induced cholestatic and granulomatous liver injuries. J Intern Med 1997; 241(5): 435-439.
12. Portmann B, Talbot IC, Day DW, et al. Histopathological changes in the liver following a paracetamol overdose: Correlation with clinical and biochemical parameters. J Pathol 1975; 117(3): 169-181.
13. Perino LE, Warren GH, Levine JS. Cocaine - -induced hepatotoxicity in humans. Gastroenterology 1987; 93(1): 176-180.
14. De La Monte SM, Arcidi JM, Moore GW, Hutchins GM. Midzonal necrosis as a pattern of hepatocellular injury after shock. Gastroenterology 1984; 86(4): 627-631.
15. Wepler W, Opitz K. Histologic changes in the liver biopsy in amanita phalloides intoxication. Hum Pathol 1972; 3(2): 249-254.
16. Mitchell I, Wendon J, Fitt S, Williams R. Anti-tuberculous therapy and acute liver failure. Lancet 1995; 345(8949): 555-556.
17. Fogden E, Neuberger J. Alternative medicines and the liver. Liver Int 2003; 23(4): 213 - 220.
18. Paterson D, Kerlin P, Walker N, Lynch S, Strong R. Piroxicam induced submassive necrosis of the liver. Gut 1992; 33(10): 1436 - 1438. 19. Ouellette GS, Slitzky BE, Gates JA, Lagarde S, West AB. Reversible hepatitis associated with diclofenac. J Clin Gastroenterol 1991; 13(2): 205-210.
20. Watanabe A, Nishida T, Osugi N, et al. 5-aminosalicylic acid-induced liver injury in a patient with ulcerative colitis: A case report. Case Rep Gastroenterol 2024; 18(1): 39-48.
21. Gloria L, Serejo F, Cruz E, et al. Diphenylhydantoin-induced hepatitis: A case report. Hepatogastroenterology 1998; 45(20): 411-414.
22. Aithal PG, Day CP. The natural history of histologically proved drug induced liver disease. Gut 1999; 44(5): 731-735.
23. Kleiner DE. Histopathological challenges in suspected drug-induced liver injury. Liver Int 2018; 38(2): 198-209.
24. Kleiner DE, Chalasani NP, Lee WM, et al. Hepatic histological findings in suspected drug-induced liver injury: Systematic evaluation and clinical associations. Hepatology 2014; 59(2): 661-670.
25. Bjornsson E, Talwalkar J, Treeprasertsuk S, et al. Drug-induced autoimmune hepatitis: Clinical characteristics and prognosis. Hepatology 2010; 51(6): 2040-2048.
26. Czaja AJ. Drug-induced autoimmune-like hepatitis. Dig Dis Sci 2011; 56(4): 958-976.
27. Suzuki A, Brunt EM, Kleiner DE, et al. The use of liver biopsy evaluation in discrimination of idiopathic autoimmune hepatitis versus drug-induced liver injury. Hepatology 2011; 54(3): 931-939.
28. Jorens PG, Michielsen PP, Pelckmans PA, et al. Vitamin a abuse: Development of cirrhosis despite cessation of vitamin a. A six-year clinical and histopathologic follow-up. Liver 1992; 12(6): 381-386.
29. Pauli-Magnus C, Meier PJ. Hepatobiliary transporters and drug-induced cholestasis. Hepatology 2006; 44(4): 778-787.
30. Sanchez-Osorio M, Duarte-Rojo A, Martinez-Benitez B, Torre A, Uribe M. Anabolic - -androgenic steroids and liver injury. Liver Int 2008; 28(2): 278-282.
31. Ishak KG. Hepatic lesions caused by anabolic and contraceptive steroids. Semin Liver Dis 1981; 1(2): 116-128.
32. Selim K, Kaplowitz N. Hepatotoxicity of psychotropic drugs. Hepatology 1999; 29(5): 1347-1351.
33. Saukkonen JJ, Cohn DL, Jasmer RM, et al. An official ats statement: Hepatotoxicity of antituberculosis therapy. Am J Respir Crit Care Med 2006; 174(8): 935-952.
34. Banks AT, Zimmerman HJ, Ishak KG, Harter JG. Diclofenac-associated hepatotoxicity: Analysis of 180 cases reported to the food and drug administration as adverse reactions. Hepatology 1995; 22(3): 820-827.
35. Desmet VJ. Vanishing bile duct syndrome in drug-induced liver disease. J Hepatol 1997; 26 Suppl 1(31-35.
36. Ryley NG, Fleming KA, Chapman RW. Focal destructive cholangiopathy associated with amoxycillin/clavulanic acid (augmentin). J Hepatol 1995; 23(3): 278-282.
37. Castiella A, Lopez-Dominguez L, Sanchez-Iturri MJ, et al. Liver steatosis in patients with rheumatoid arthritis treated with methotrexate is associated with body mass index. World J Hepatol 2023; 15(5): 699-706.
38. Rahimi L, Rajpal A, Ismail-Beigi F. Glucocorticoid-induced fatty liver disease. Diabetes Metab Syndr Obes 2020; 13(1133-1145.
39. Landas SK, Mitros FA, Furst DE, Labrecque DR. Lipogranulomas and gold in the liver in rheumatoid arthritis. Am J Surg Pathol 1992; 16(2): 171-174.
40. Kleiner DE, Gaffey MJ, Sallie R, et al. Histopathologic changes associated with fialuridine hepatotoxicity. Mod Pathol 1997; 10(3): 192-199.
41. Chariot P, Drogou I, De Lacroix-Szmania I, et al. Zidovudine-induced mitochondrial disorder with massive liver steatosis, myopathy, lactic acidosis, and mitochondrial DNA depletion. J Hepatol 1999; 30(1): 156 - 160.
42. Bissell DM, Gores GJ, Laskin DL, Hoofnagle JH. Drug-induced liver injury: Mechanisms and test systems. Hepatology 2001; 33(4): 1009-1013.
43. Tennant BC, Baldwin BH, Graham LA, et al. Antiviral activity and toxicity of fialuridine in the woodchuck model of hepatitis b virus infection. Hepatology 1998; 28(1): 179-191.
44. Seki K, Minami Y, Nishikawa M, et al. “Nonalcoholic steatohepatitis” induced by massive doses of synthetic estrogen. Gastroenterol Jpn 1983; 18(3): 197-203.
45. Harrison RF, Elias E. Amiodarone-associated cirrhosis with hepatic and lymph node granulomas. Histopathology 1993; 22(1): 80-82. 46. Van Hoof M, Rahier J, Horsmans Y. Tamoxifen-induced steatohepatitis. Ann Intern Med 1996; 124(9): 855-856.
47. Zorzi D, Laurent A, Pawlik TM, et al. Chemotherapy-associated hepatotoxicity and surgery for colorectal liver metastases. Br J Surg 2007; 94(3): 274-286.
48. Lewis JH, Mullick F, Ishak KG, et al. Histopathologic analysis of suspected amiodarone hepatotoxicity. Hum Pathol 1990; 21(1): 59-67.
49. Munoz SJ, Martinez-Hernandez A, Maddrey WC. Intrahepatic cholestasis and phospholipidosis associated with the use of trimethoprim-sulfamethoxazole. Hepatology 1990; 12(2): 342-347.
50. Zafrani ES, Von Pinaudeau Y, Dhumeaux D. Drug-induced vascular lesions of the liver. Arch Intern Med 1983; 143(3): 495-502.
51. Ramachandran R, Kakar S. Histological patterns in drug-induced liver disease. J Clin Pathol 2009; 62(6): 481-492.
52. Vanderstigel M, Zafrani ES, Lejonc JL, Schaeffer A, Portos JL. Allopurinol hypersensitivity syndrome as a cause of hepatic fibrin-ring granulomas. Gastroenterology 1986; 90(1): 188-190.
53. Neuberger J, Forman D, Doll R, Williams R. Oral contraceptives and hepatocellular carcinoma. Br Med J (Clin Res Ed) 1986; 292(6532): 1355-1357.
54. Winberg CD, Ranchod M. Thorotrast induced hepatic cholangiocarcinoma and angiosarcoma. Hum Pathol 1979; 10(1): 108-112.
55. Kozielewicz DM, Stalke P, Skrzypek J. Drug - -induced liver injury. Part i: Classification, diagnosis and treatment. Clin Exp Hepatol 2025; 11(1): 25-33.
56. Lefkowitch JH, Lobritto SJ, Brown RS, Jr., et al. Ground-glass, polyglucosan-like hepatocellular inclusions: A “new” diagnostic entity. Gastroenterology 2006; 131(3): 713-718.
57. Maronpot RR, Yoshizawa K, Nyska A, et al. Hepatic enzyme induction: Histopathology. Toxicol Pathol 2010; 38(5): 776-795.
58. Lopez-Rocha E, Blancas L, Rodriguez-Mireles K, et al. Prevalence of dress syndrome. Rev Alerg Mex 2014; 61(1): 14-23.
59. Cacoub P, Musette P, Descamps V, et al. The dress syndrome: A literature review. Am J Med 2011; 124(7): 588-597.
60. Ichai P, Laurent-Bellue A, Saliba F, et al. Acute liver failure/injury related to drug reaction with eosinophilia and systemic symptoms: Outcomes and prognostic factors. Transplantation 2017; 101(8): 1830-1837.
61. Roenigk HH, Jr., Auerbach R, Maibach HI, Weinstein GD. Methotrexate guidelines- - revised. J Am Acad Dermatol 1982; 6(2): 145 - 155.
62. James O, Lesna M, Roberts SH, et al. Liver damage after paracetamol overdose. Comparison of liver-function tests, fasting serum bile acids, and liver histology. Lancet 1975; 2(7935): 579-581.
63. Aithal GP, Day CP. Nonsteroidal anti-inflammatory drug-induced hepatotoxicity. Clin Liver Dis 2007; 11(3): 563-575, vi-vii.
64. Boelsterli UA. Diclofenac-induced liver injury: A paradigm of idiosyncratic drug toxicity. Toxicol Appl Pharmacol 2003; 192(3): 307-322.
65. Alam I, Ferrell LD, Bass NM. Vanishing bile duct syndrome temporally associated with ibuprofen use. Am J Gastroenterol 1996; 91(8): 1626-1630.
66. Kimura S, Kobayashi T, Tanaka Y, Sasaki Y. Liver histopathology in clinical reye syndrome. Brain Dev 1991; 13(2): 95-100.
67. Lewis JH, Ranard RC, Caruso A, et al. Amiodarone hepatotoxicity: Prevalence and clinicopathologic correlations among 104 patients. Hepatology 1989; 9(5): 679-685.
68. Russo MW, Scobey M, Bonkovsky HL. Drug-induced liver injury associated with statins. Semin Liver Dis 2009; 29(4): 412-422.
69. Goodrum JF, Fowler KA, Hostettler JD, Toews AD. Peripheral nerve regeneration and cholesterol reutilization are normal in the low-density lipoprotein receptor knockout mouse. J Neurosci Res 2000; 59(4): 581-586.
70. Tostmann A, Boeree MJ, Aarnoutse RE, et al. Antituberculosis drug-induced hepatotoxicity: Concise up-to-date review. J Gastroenterol Hepatol 2008; 23(2): 192-202.
71. Altman C, Biour M, Grange JD. [hepatic toxicity of antitubercular agents. Role of different drugs. 199 cases]. Presse Med 1993; 22(26): 1212-1216.
72. Lucena MI, Andrade RJ, Fernandez MC, et al. Determinants of the clinical expression of amoxicillin-clavulanate hepatotoxicity: A prospective series from spain. Hepatology 2006; 44(4): 850-856.
73. Larrey D, Vial T, Micaleff A, et al. Hepatitis associated with amoxycillin-clavulanic acid combination report of 15 cases. Gut 1992; 33(3): 368-371.
74. Fontana RJ, Shakil AO, Greenson JK, Boyd I, Lee WM. Acute liver failure due to amoxicillin and amoxicillin/clavulanate. Dig Dis Sci 2005; 50(10): 1785-1790.
75. Gresser U. Amoxicillin-clavulanic acid therapy may be associated with severe side effects - - review of the literature. Eur J Med Res 2001; 6(4): 139-149.
76. Quintin E, Scoazec JY, Marotte H, Miossec P. Rare incidence of methotrexate-specific lesions in liver biopsy of patients with arthritis and elevated liver enzymes. Arthritis Res Ther 2010; 12(4): R143.
77. Whiting-O’keefe QE, Fye KH, Sack KD. Methotrexate and histologic hepatic abnormalities: A meta-analysis. Am J Med 1991; 90(6): 711-716.
78. Romagnuolo J, Sadowski DC, Lalor E, Jewell L, Thomson AB. Cholestatic hepatocellular injury with azathioprine: A case report and review of the mechanisms of hepatotoxicity. Can J Gastroenterol 1998; 12(7): 479-483.
79. Jacobi AM, Feist E, Rudolph B, Burmester GR. Sinusoidal dilatation: A rare side effect of azathioprine. Ann Rheum Dis 2004; 63(12): 1702-1703.
80. Mion F, Napoleon B, Berger F, et al. Azathioprine induced liver disease: Nodular regenerative hyperplasia of the liver and perivenous fibrosis in a patient treated for multiple sclerosis. Gut 1991; 32(6): 715-717.
81. Adler M, Delhaye M, Deprez C, et al. Hepatic vascular disease after kidney transplantation: Report of two cases and review of the literature. Nephrol Dial Transplant 1987; 2(3): 183-188.
82. Worland T, Chin KL, Van Langenberg D, Garg M, Nicoll A. Retrospective study of idiosyncratic drug-induced liver injury from infliximab in an inflammatory bowel disease cohort: The idle study. Ann Gastroenterol 2020; 33(2): 162-169.
83. Ricciuto A, Kamath BM, Walters TD, et al. New onset autoimmune hepatitis during anti-tumor necrosis factor-alpha treatment in children. J Pediatr 2018; 194(128-135 e121.
84. Kallinowski B, Theilmann L, Zimmermann R, et al. Effective treatment of cyclosporine - -induced cholestasis in heart-transplanted patients treated with ursodeoxycholic acid. Transplantation 1991; 51(5): 1128-1129.
85. Loertscher R, Wenk M, Harder F, et al. Hyperbilirubinaemia and cyclosporin a levels in renal transplant patients. Lancet 1981; 2(8247): 635-636.
86. Riveiro-Barciela M, Barreira-Diaz A, Vidal - -Gonzalez J, et al. Immune-related hepatitis related to checkpoint inhibitors: Clinical and prognostic factors. Liver Int 2020; 40(8): 1906 - 1916.
87. De Martin E, Michot JM, Papouin B, et al. Characterization of liver injury induced by cancer immunotherapy using immune checkpoint inhibitors. J Hepatol 2018; 68(6): 1181 - 1190.
88. Karamchandani DM, Chetty R. Immune checkpoint inhibitor-induced gastrointestinal and hepatic injury: Pathologists’ perspective. J Clin Pathol 2018; 71(8): 665-671.
89. Zhang D, Hart J, Ding X, et al. Histologic patterns of liver injury induced by anti-pd-1 therapy. Gastroenterol Rep (Oxf) 2020; 8(1): 50-55.
90. Zen Y, Chen YY, Jeng YM, Tsai HW, Yeh mm. Immune-related adverse reactions in the hepatobiliary system: Second-generation check - -point inhibitors highlight diverse histological changes. Histopathology 2020; 76(3): 470-480.
91. Onoyama T, Takeda Y, Yamashita T, et al. Programmed cell death-1 inhibitor-related sclerosing cholangitis: A systematic review. World J Gastroenterol 2020; 26(3): 353-365.
92. Leal S, Rocha L, Silva A, et al. Evaluation of progressive hepatic histopathology in long-term tamoxifen therapy. Pathol Res Pract 2018; 214(12): 2115-2120.
93. Lewis JH, Tice HL, Zimmerman HJ. Budd - -chiari syndrome associated with oral contraceptive steroids. Review of treatment of 47 cases. Dig Dis Sci 1983; 28(8): 673-683.
94. Steinbrecher UP, Lisbona R, Huang SN, Mishkin S. Complete regression of hepatocellular adenoma after withdrawal of oral contraceptives. Dig Dis Sci 1981; 26(11): 1045 - 1050.
95. European Association for the Study of The L. Easl clinical practice guidelines: Drug-induced liver injury. J Hepatol 2019; 70(6): 1222 - 1261.
96. Byeon JH, Kil JH, Ahn YC, Son CG. Systematic review of published data on herb induced liver injury. J Ethnopharmacol 2019; 233(190 - 196.
97. Zhu J, Seo JE, Wang S, et al. The development of a database for herbal and dietary supplement induced liver toxicity. Int J Mol Sci 2018; 19(10):
98. Lin NH, Yang HW, Su YJ, Chang CW. Herb induced liver injury after using herbal medicine: A systemic review and case-control study. Medicine (Baltimore) 2019; 98(13): e14992.
99. Penniston KL, Tanumihardjo SA. The acute and chronic toxic effects of vitamin a. Am J Clin Nutr 2006; 83(2): 191-201.
100. Chiu YK, Lai MS, Ho JC, Chen JB. Acute fish liver intoxication: Report of three cases. Changgeng Yi Xue Za Zhi 1999; 22(3): 468-473. 101. Geubel AP, De Galocsy C, Alves N, Rahier J, Dive C. Liver damage caused by therapeutic vitamin a administration: Estimate of dose - -related toxicity in 41 cases. Gastroenterology 1991; 100(6): 1701-1709.
Štítky
Patológia Súdne lekárstvo ToxikológiaČlánok vyšiel v časopise
Česko-slovenská patologie
2026 Číslo 3
-
Všetky články tohto čísla
- Léky indukované změny v histopatologii
- Setkání s každým člověkem je obohacující…
- MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
- Iatrogenní postižení gastrointestinálního traktu
- Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
- Léky indukované a toxické poškození jater
- Léky indukované nefropatie z pohledu patologa
- Nežádoucí účinky imunoterapie při léčbě solidních nádorů
- Zralé B-buněčné non-Hodgkinovy lymfomy dětí a mladých dospělých: stejná onemocnění jako u dospělých, nebo jiné entity?
- Pseudomyogenní hemangioendoteliom
- Česko-slovenská patologie
- Archív čísel
- Aktuálne číslo
- Informácie o časopise
Najčítanejšie v tomto čísle
- Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
- Léky indukované změny v histopatologii
- Setkání s každým člověkem je obohacující…
- MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...