Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
Morphological aspects of drug-induced cutaneous reactions
Drug-induced cutaneous reactions represent a clinically and morphologically heterogeneous group of conditions arising in temporal association with exposure to medications. Most of these reactions follow a benign course; however, a smaller proportion may be severe and potentially life-threatening. With the development of new therapeutic strategies and biologic treatments, the spectrum of their clinical and morphological manifestations is expanding. The microscopic appearance of drug-induced skin reactions is, in most cases, non-specific and corresponds to several recurring patterns that overlap with a wide range of other dermatoses. Their interpretation therefore requires detailed knowledge of morphological nuances, the temporal evolution of the lesion, and careful clinicopathological correlation. The aim of this review is to summarise the most common histopathological patterns of drug-induced cutaneous reactions, highlight their morphological distinctions from other dermatoses, and discuss the main differential diagnostic pitfalls.
Keywords:
differential diagnosis – cutaneous adverse drug reactions – lichenoid dermatitis – epidermal necrolysis – hypersensitivity reaction
Autori:
Eva Sticová 1,2,3; Miroslav Důra 4,5
Pôsobisko autorov:
Ústav patologie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Praha
1; Pracoviště klinické a transplantační patologie, Institut klinické a experimentální medicíny, Praha
2; Cellular Pathology, Royal Devon University Healthcare NHS Foundation Trust, Exeter, UK
3; Dermatovenerologická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice, Praha
4; Bioptická laboratoř s. r. o., Plzeň
5
Vyšlo v časopise:
Čes.-slov. Patol., 62, 2026, No. 3, p. 163-177
Kategória:
Přehledový článek
Súhrn
Léky indukované kožní změny představují klinicky i morfologicky heterogenní skupinu onemocnění vznikajících v časové souvislosti s expozicí farmakům. Většina těchto reakcí má benigní průběh, avšak menší část může být závažná až život ohrožující. S rozvojem nových terapeutických postupů a biologické léčby se navíc rozšiřuje spektrum jejich klinických i morfologických projevů. Mikroskopický obraz léky indukovaných kožních změn je ve většině případů nespecifický a odpovídá několika opakujícím se vzorcům, které se překrývají se širokým spektrem jiných dermatóz. Interpretace proto vyžaduje detailní znalost morfologických nuancí, časové dynamiky léze a pečlivou klinicko-patologickou korelaci. Cílem tohoto přehledového článku je shrnout nejčastější histopatologické obrazy léky indukovaných kožních reakcí, upozornit na jejich morfologické odlišnosti od jiných dermatóz a diskutovat hlavní diferenciálně diagnostická úskalí.
Klíčová slova:
diferenciální diagnóza – léky indukované kožní změny – lichenoidní dermatitida – epidermální nekrolýza – hypersenzitivní reakce
Léky indukované kožní změny představují jednu z nejčastějších forem nežádoucích účinků farmakoterapie. Kůže je orgánem mimořádně citlivým na farmakologické zásahy, neboť je bohatě vaskularizovaná, obsahuje rozsáhlou síť imunitně kompetentních buněk a aktivně se podílí na imunitním dohledu.
Reakce na léčiva mohou být podmíněny přímým toxickým efektem biologicky účinné látky, imunologickými mechanismy různých typů hypersenzitivity nebo kombinací obou těchto procesů (1).
Biopsie při suspektní lékové reakci je indikována zejména v případech nejasné klinické morfologie, při podezření na závažnou hypersenzitivní reakci, například v rámci spektra Stevensova–Johnsonova syndromu a toxické epidermální nekrolýzy (SJS/TEN) nebo vaskulitidy, nebo při nutnosti vyloučit infekční, autoimunitní či neoplastickou etiologii. Histologické vyšetření může rovněž pomoci odlišit lékovou reakci od exacerbace preexistující dermatózy či od primární kožní lymfoproliferace (1,2).
Z dermatopatologického hlediska nepředstavují lékové reakce jednotnou nozologickou kategorii. Specifická „léková dermatitida“ jako samostatná histopatologická jednotka neexistuje. Mikroskopický obraz odpovídá několika základním histopatologickým vzorcům, které se překrývají s širokým spektrem jiných dermatóz. Diagnostika je proto založena především na identifikaci dominantního morfologického vzorce, detailním posouzení doprovodných mikroskopických znaků a jejich interpretaci v kontextu klinických údajů, zejména časové souvislosti s podáním léčiva (2,3).
Zásadní význam má také znalost časové dynamiky léze. Časná biopsie může zachytit pouze izolovanou apoptózu keratinocytů, mírnou vakuolární alteraci bazální vrstvy nebo diskrétní perivaskulární infiltrát. V dalších dnech může dojít k rozvoji plně vyjádřené interface dermatitidy, spongiózy či pustulózní reakce, případně k progresi do splývající epidermální nekrózy. Naopak u pozdních lézí bývají aktivní zánětlivé změny již minimální a mohou převládat známky reparace s inkontinencí pigmentu či sekundární reparativní přestavbou epidermis a dermis (2).
Interpretaci mikroskopických nálezů dále komplikuje skutečnost, že jedno farmakum může indukovat několik rozdílných morfologických obrazů, a naopak tentýž histopatologický vzorec může být vyvolán léčivy z odlišných farmakologických skupin. Histologie proto sama o sobě obvykle neumožňuje identifikaci konkrétního vyvolávajícího agens. Jejím hlavním přínosem je vymezení dominantního typu reakce a vyloučení alternativní patologie (2,3).
V posledních letech dochází k rozšiřování spektra kožních lékových reakcí v souvislosti s biologickou a imunoonkologickou terapií, které mohou navozovat autoimunitně podmíněné fenomény.
Dermatopatologická diagnostika lékových reakcí tak představuje proces založený na kombinaci morfologických změn, klinických údajů a znalosti farmakologického kontextu. Úkolem patologa není stanovit konkrétní kauzální lék, ale co nejpřesněji charakterizovat histopatologický vzorec reakce, upozornit na diagnosticky významné morfologické znaky a případně vyloučit jiné možné příčiny kožního postižení.
PATOGENEZE LÉKOVÝCH KOŽNÍCH REAKCÍ
Patogenetické mechanismy lékových kožních reakcí jsou komplexní a zahrnují široké spektrum imunitně zprostředkovaných i přímých toxických procesů.
Podobně jako u léky indukovaného poškození v jiných orgánech lze tyto reakce obecně rozdělit na reakce intrinsické, predikovatelné a závislé na dávce, a idiosynkratické, které jsou nepředvídatelné a často souvisejí s individuální imunologickou nebo genetickou predispozicí pacienta (1). Klinicko-morfologická variabilita těchto reakcí odráží rozdílné typy imunitní odpovědi, farmakokinetiku léčiva i komplexní interakce mezi keratinocyty a imunitním systémem kůže (1,4,5). Přehled základních imunologických mechanismů lékových kožních reakcí a jejich morfologických korelátů uvádí tab. 1.
syndrom/toxická epidermální nekrolýza; TNF-α: tumor nekrotizující faktor alfa.
Nejčastěji se uplatňuje hypersenzitivní reakce IV. typu podle klasifikace Gellovy a Coombsovy, zprostředkovaná T-lymfocyty. Lék nebo jeho reaktivní metabolit může působit jako hapten, který se kovalentně váže na epidermální či sérové proteiny a vytváří novou antigenní strukturu. Alternativně může léčivo interagovat přímo s T-buněčným receptorem nebo s HLA molekulou bez nutnosti kovalentní vazby (tzv. koncept p-i, pharmacological interaction with immune receptors). Tyto mechanismy vedou k aktivaci specifických T-lymfocytů, zejména cytotoxických CD8+ buněk, ale i CD4+ pomocných T-lymfocytů. Aktivované T-lymfocyty produkují prozánětlivé cytokiny (interferon-γ, TNF-α, IL-17, IL-22) a uvolňují cytotoxické mediátory, jako jsou perforin a granzymy. Tyto molekuly indukují apoptózu keratinocytů prostřednictvím kaspázové kaskády. Dalším významným mechanismem je interakce Fas/FasL, která rovněž vede k programované buněčné smrti (4-6). Morfologickým korelátem těchto procesů je interface dermatitida s apoptotickým zánikem keratinocytů (2).
U těžkých forem epidermální nekrózy, tedy v rámci SJS/TEN, dochází k masivní cytotoxické odpovědi. Zásadní roli zde hraje granulysin produkovaný cytotoxickými T-lymfocyty a NK buňkami, který je považován za hlavní efektorovou molekulu vedoucí k rozsáhlé apoptóze keratinocytů (7-9). Histologickým korelátem této reakce je splývající apoptóza keratinocytů až totální epidermální nekróza při relativně chudém zánětlivém infiltrátu (2,9,10).
Kromě buněčně zprostředkované odpovědi se mohou uplatňovat i další imunopatologické mechanismy. Urtikariální reakce a některé časné exantémy mohou být zprostředkovány IgE-dependentní hypersenzitivitou I. typu s degranulací mastocytů a uvolněním histaminu. Tyto procesy však obvykle nemají výrazný histologický korelát a projevují se především edémem papilární dermis provázeným velmi mírnou zánětlivou celulizací (5,6).
Imunokomplexové mechanismy se uplatňují zejména u lékově indukované leukocytoklastické vaskulitidy. Vznikající imunokomplexy se ukládají do stěny drobných cév dermis, aktivují komplementovou kaskádu a vedou k chemotaxi neutrofilních leukocytů. Aktivované neutrofily následně uvolňují proteolytické enzymy a reaktivní formy kyslíku, což způsobuje poškození cévní stěny a fibrinoidní nekrózu. Morfologickým korelátem je leukocytoklazie a extravazace erytrocytů (2,4,5).
Specifickým mechanismem jsou reakce typu DRESS (drug reaction with eosinophilia and systemic symptoms, léková reakce s eozinofilií a systémovými příznaky), u nichž se vedle hypersenzitivní reakce IV. typu uplatňuje také porucha detoxikačních enzymových systémů a reaktivace herpetických virů, zejména HHV-6, která pravděpodobně dále zesiluje T-lymfocytární imunitní odpověď (11,12).
Moderní biologická a imunoonkologická léčba může vyvolat kožní reakce prostřednictvím deregulace imunitní homeostázy (13). Inhibitory kontrolních bodů (PD-1, PD-L1, CTLA-4) odstraňují fyziologické brzdy imunitní odpovědi a vedou k zesílené T-buněčné aktivitě. Výsledkem mohou být autoimunitně podmíněné dermatózy nebo jejich klinicko-morfologické imitace, například lichenoidní dermatitida, psoriasiformní změny nebo bulózní pemfigoid (14-16).
U inhibitorů EGFR (epidermal growth factor receptor, receptor epidermálního růstového faktoru) je patogeneze odlišná a souvisí především s blokádou receptoru nezbytného pro proliferaci a diferenciaci keratinocytů a folikulárního epitelu. Porucha homeostázy epitelu vede k folikulární dysregulaci, zánětlivé reakci a sekundární kolonizaci mikroorganismy (17-19).
Do spektra léky indukovaných kožních změn se řadí i fotosenzitivní reakce, rozdělované dle principu jejich vzniku na reakce fototoxické a fotoalergické. Fototoxické reakce jsou častější a vznikají okamžitě po expozici UV záření na podkladě jeho přímé interakce s léčivem. Oproti tomu fotoalergické reakce jsou zapříčiněny transformací léku UV zářením na fotoalergen se vznikem hypersenzitivní reakce IV. typu (20). Histologicky je u fototoxické reakce prokazována spongióza epidermis, vakuolizace bazálních keratinocytů a přítomnost nekrotických epitelií. V horním koriu se nachází disperzní lymfocytární infiltrát. U fotoalergické reakce je prokazována fokálně akcentovaná spongióza s tvorbou mikrovezikul a superficiální i hluboký zánětlivý infiltrát. Přítomnost zvýšeného počtu nekrotických keratinocytů není pro fotoalergickou reakci typická (1,20).
Léky mohou hrát významnou roli rovněž v rozvoji některých autoimunitních onemocnění. Příkladem je léky indukovaný subakutní kožní lupus erythematosus (SCLE), projevující se figurátními (anulárními či circinárními) papuloskvamózními lézemi.
Kauzálním lékem bývají blokátory kalciových kanálů, terbinafin, inhibitory protonové pumpy či inhibitory TNF-alfa. Histologický obraz tohoto onemocnění je totožný s idiopatickým SCLE (21).
Riziko vzniku závažných lékových reakcí může být významně ovlivněno genetickou predispozicí. Dobře dokumentována je asociace některých HLA alel s hypersenzitivními reakcemi na specifická léčiva, například HLA-B*15 : 02 s karbamazepinem nebo HLA-B*58 : 01 s alopurinolem (20,21). Tyto asociace poukazují na klíčovou úlohu prezentace lékových antigenů T-lymfocytům při rozvoji imunitní odpovědi. Riziko vzniku lékových reakcí mohou dále ovlivňovat polymorfismy genů kódujících enzymy podílející se na metabolismu léčiv, které vedou ke změnám ve tvorbě reaktivních metabolitů a následně i v imunogenicitě léčiv (22,23).
Patogeneze lékových kožních reakcí je tedy výsledkem komplexní interakce mezi farmakologickými vlastnostmi léčiva, genetickým pozadím hostitele a regulačními mechanismy imunitního systému kůže. Histopatologický obraz představuje morfologickou manifestaci těchto procesů a odráží typ a intenzitu převažující imunitní odpovědi.
DIAGNOSTICKÝ PŘÍSTUP K LÉKY INDUKOVANÝM KOŽNÍM REAKCÍM
Léky indukované kožní reakce vykazují často nespecifický klinický i mikroskopický obraz (2,3). Histologické vyšetření proto zpravidla neumožňuje určit konkrétní kauzální léčivo. Jeho hlavním přínosem je rozpoznání převažujícího histopatologického reakčního vzorce, identifikace znaků podporujících lékovou etiologii a vyloučení jiných patologických procesů.
Při hodnocení kožní biopsie je proto vhodné postupovat systematicky. Prvním krokem je posouzení základních histopatologických změn a identifikace dominantního morfologického vzorce (viz níže).
Dalším krokem je vyhledání morfologických znaků, které mohou lékovou etiologii podporovat. Patří mezi ně zejména přítomnost eozinofilních leukocytů v dermálním infiltrátu, roztroušené apoptotické keratinocyty v epidermis nebo nepravidelná distribuce zánětlivých změn. Suspekci na lékovou etiologii může rovněž zvýšit současná přítomnost více morfologických vzorců v jedné lézi. Tyto znaky však nejsou zcela specifické a musí být vždy interpretovány v kontextu klinických údajů (tab. 2) (2,24).
Důležitou součástí diagnostického procesu je také zvážení alternativních diagnóz, které mohou vykazovat podobný histologický obraz. V diferenciální diagnostice je nutno zohlednit zejména ekzémové dermatitidy, virové exantémy, autoimunitní dermatózy, infekční procesy nebo kožní lymfoproliferace (2). V některých případech může být přínosné doplnění imunohistochemických, mikrobiologických nebo molekulárně genetických vyšetření.
Konečná interpretace histologického nálezu vyžaduje integraci morfologických, klinických a laboratorních údajů, zejména znalost časové souvislosti mezi podáním léčiva a vznikem kožních projevů, distribuce lézí, přítomnosti systémových příznaků a případných přidružených onemocnění (3). Histologické vyšetření tak představuje součást širší klinicko-patologické interpretace.
HISTOPATOLOGICKÉ VZORCE LÉKY INDUKOVANÝCH KOŽNÍCH REAKCÍ
Léky indukované kožní reakce mohou vykazovat široké spektrum histopatologických obrazů. Jednotlivé morfologické vzorce a jejich hlavní klinické a histologické charakteristiky jsou shrnuty v tab. 3 a 4 (2,24).
V následujících odstavcích jsou podrobněji popsány nejčastější histopatologické obrazy léky indukovaných kožních reakcí a jejich hlavní morfologické rysy.
Spongiotická dermatitida (ekzematózní reakce)
Spongiotický vzorec patří mezi nejčastější morfologické projevy lékových reakcí a může klinicky odpovídat exantematózní lékové erupci (obr. 1). Histologicky je přítomen intercelulární edém v epidermis, který bývá obvykle nepravidelně vyjádřený a relativně mírný. Epidermis může vykazovat také mírnou akantózu a ložiskovou parakeratózu s přítomností apoptotických keratinocytů, které bývají roztroušeny v různých vrstvách epitelu (obr. 2). Exocytóza lymfocytů bývá rovněž přítomna, avšak obvykle není výrazná. V dermis je patrný povrchový perivaskulární infiltrát tvořený převážně lymfocyty, často s příměsí eozinofilních leukocytů. Zánětlivá infiltrace může být nepravidelně distribuovaná, někdy s periadnexální akcentací. Eozinofilní leukocyty představují podpůrný znak lékové etiologie, jejich absence však tuto diagnózu nevylučuje (2,24).
Specifickým příkladem léky indukovaných exantematických reakcí je tzv. SDRIFE (symmetric drug-related intertriginous and flexural exanthema, léky vyvolaný symetrický intertriginózní a flexurální exantém). Pro SDRIFE je klinicky příznačný ostře ohraničený erytém v perianogenitální oblasti a symetrické postižení dalších intertriginózních lokalizací (obr. 3). Histologický obraz bývá nespecifický a nejčastěji odpovídá spongiotické dermatitidě, někdy s pustulací, s dermálním edémem a povrchovým lymfocytárním infiltrátem, často s příměsí eozinofilních leukocytů (obr. 4). Nejčastějšími vyvolávajícími léčivy jsou β-laktamová antibiotika, z moderních léčiv byl jako příčina popsán například enfortumab vedotin (2,25).
Diferenciálně diagnosticky je nutno zvažovat především další dermatózy se spongiotickým vzorcem, zejména ekzémové dermatitidy, dále pityriasis rosea a v odpovídajícím klinickém kontextu také časná stadia mycosis fungoides. U intertriginózních projevů přichází v úvahu zejména kandidóza, inverzní psoriáza a kontaktní dermatitida (25).
Interface / lichenoidní dermatitida
Interface dermatitida představuje relativně častý morfologický korelát lékových reakcí. Klinické projevy jsou variabilní a sahají od benigních lichenoidních erupcí připomínajících lichen planus až po závažné formy epidermální nekrolýzy.
Vakuolární typ je charakterizován alterací bazální řady keratinocytů s tvorbou drobných vakuol v oblasti dermoepidermální junkce. Apoptotické keratinocyty mohou být roztroušeny v celé tloušťce epidermis (obr. 5). Lichenoidní varianta se kromě výše uvedené vakuolární degenerace se zánikem epitelií vyznačuje pásovitým lymfocytárním infiltrátem v horní dermis, který často stírá oblast dermoepidermální junkce (obr. 6).
U lékových reakcí bývá infiltrát obvykle méně kompaktní než u klasického lichen planus a často zasahuje i perivaskulárně nebo do hlubších partií dermis. Další znaky, které mohou napomoci rozlišení od idiopatického lichen planus, zahrnují přítomnost ložiskové mírné spongiózy a parakeratózy se zastoupením eozinofilních leukocytů nebo plazmocytů v zánětlivém infiltrátu.
U regredujících lézí bývá častým nálezem inkontinence pigmentu s akumulací melanofágů v povrchových partiích koria, která může být zvláště nápadná u fixního lékového exantému (2,24).
Specifickým spektrem tohoto vzorce jsou závažné reakce typu SJS a TEN (obr. 7). V těchto případech je přítomen splývající zánik keratinocytů vedoucí obvykle k rozsáhlé epidermální nekróze. Zánětlivý infiltrát bývá relativně skromný (obr. 8) (2,26,27). Podrobnější klinická i histopatologická charakteristika SJS/TEN je uvedena dále v textu.
Psoriasiformní dermatitida
Psoriasiformní lékové reakce se klinicky manifestují jako erytematoskvamózní papuly a plaky, které mohou věrně napodobovat psoriasis vulgaris (obr. 9). Histologicky jsou charakterizovány přítomností epidermální akantózy s elongací rete ridges a parakeratózou. Typická pravidelnost rete jako u idiopatické psoriázy však nebývá zpravidla přítomna. Granulární vrstva bývá částečně zachována, což může napomoci odlišení od klasické psoriázy (obr. 10). Intrakorneální kolekce neutrofilních leukocytů bývají méně výrazné nebo zcela chybí, i když mohou být přítomny v časných nebo impetiginizovaných lézích (2,28). V některých případech lze pozorovat současnou přítomnost dalších znaků podporujících lékovou etiologii, jako jsou eozinofilní leukocyty v dermálním infiltrátu, ložisková spongióza, apoptotické keratinocyty nebo nepravidelná distribuce zánětlivých změn.
Tento typ reakce se může vyskytovat zejména u některých systémových léčiv, například lithia nebo antimalarik (28). V posledních letech jsou popisovány také paradoxní psoriasiformní reakce v souvislosti s biologickou léčbou, zejména inhibitory TNF-alfa (29,30).
Diferenciálně diagnosticky je nutno zvažovat především idiopatickou psoriasis vulgaris, psoriasiformní ekzém a pityriasis rubra pilaris.
Vezikobulózní léze
Vezikobulózní lékové reakce mohou morfologicky napodobovat autoimunitní puchýřnaté dermatózy. Klinicky se manifestují vznikem vezikul, bul či erozí, které mohou být lokalizované nebo generalizované a často bývají provázeny pruritem. Histologicky lze pozorovat intraepidermální nebo subepidermální separaci epidermis, často doprovázenou spongiózou, apoptózou keratinocytů a variabilním zánětlivým infiltrátem (2,24,31). V některých případech mohou být přítomny také známky interface dermatitidy či eozinofilní spongiózy (obr. 11). Samotný histologický obraz však obvykle neumožňuje spolehlivé určení konkrétní jednotky a interpretace často vyžaduje korelaci s výsledky přímé imunofluorescence.
Významným zástupcem této skupiny je lineární IgA bulózní dermatóza. Klinicky se projevuje tvorbou anulárně uspořádaných vezikul a bul, často s herpetiformním uspořádáním (obr. 12). Typickým spouštěčem je vankomycin, méně často byla popsána souvislost i s dalšími antibiotiky či nesteroidními antiflogistiky (32). Histologicky lze prokázat subepidermální vezikulu s převážně neutrofilním zánětlivým infiltrátem v povrchové dermis (obr. 13A). Při vyšetření přímou imunofluorescencí z perilezionální tkáně je typicky přítomna lineární pozitivita IgA (a případně dalších reaktantů) podél bazální membrány epidermis (obr. 13B).
Diferenciálně diagnosticky je v této skupině nutno zvažovat zejména autoimunitní puchýřnaté dermatózy a stafylokokový syndrom opařené kůže, kde může být přínosné doplnění imunofluorescenčního vyšetření zmrazených řezů (9,10,26).
Pustulózní reakce
Pustulózní lékové reakce jsou charakterizovány vznikem sterilních subkorneálních nebo intraepidermálních pustul, často provázených edémem papilární dermis a smíšeným zánětlivým infiltrátem různé intenzity. Typickým klinickým korelátem tohoto histopatologického vzorce je akutní generalizovaná exantematózní pustulóza (AGEP), jejíž klinické a diagnostické aspekty jsou podrobněji popsány v následující části textu.
Přítomnost eozinofilních leukocytů v zánětlivém infiltrátu může napomoci odlišení od pustulózní psoriázy, i když rozdíly mohou být v některých případech subtilní a diagnóza se opírá o korelaci s klinickými a anamnestickými údaji (2,33,34).
Vaskulitický vzorec
Léky indukovaná leukocytoklastická vaskulitida je charakterizována fibrinoidní nekrózou stěny malých cév a neutrofilním zánětlivým infiltrátem s fragmentací jader leukocytů (leukocytoklazie) (obr. 14). Přítomna bývá rovněž extravazace erytrocytů a variabilně vyjádřený dermální edém, které klinicky odpovídají obrazu palpovatelné purpury, nejčastěji lokalizované na dolních končetinách (obr. 15). Eozinofilní leukocyty mohou být přítomny, ale nejsou konstantním nálezem (2,3).
Diferenciálně diagnosticky je nutno odlišit infekční příčiny a rovněž systémové vaskulitidy. Přímá imunofluorescence může prokázat depozita imunokomplexů ve stěně drobných dermálních cév, avšak tento nález není specifický pro lékovou etiologii (35).
Granulomatózní dermatitida
Granulomatózní lékové reakce se vyznačují přítomností dermálních, případně i podkožních intersticiálních či sarkoidálních granulomů, tvořených jednojadernými i vícejadernými histiocyty, často s příměsí eozinofilních leukocytů nebo lymfocytů. Granulomy mohou být doprovázeny degenerací kolagenu a známkami nekrobiózy. V některých případech převažuje intersticiální uspořádání histiocytů mezi kolagenními svazky, jindy jsou přítomny dobře formované epiteloidní granulomy připomínající sarkoidózu. Morfologický obraz tak může napodobovat intersticiální granulomatózní dermatitidu, granuloma annulare, revmatoidní uzel nebo sarkoidózu, což může představovat významné diagnostické úskalí (obr. 16) (2,36,37).
Mezi nejčastěji popisované vyvolávající léky patří inhibitory TNF-alfa, inhibitory kontrolních bodů imunitní odpovědi (checkpoint inhibitory), blokátory kalciových kanálů, ACE inhibitory a některá antiepileptika (36,37). Při hodnocení těchto lézí je nezbytné vyloučit infekční etiologii vhodnými speciálními barveními či molekulárně genetickým vyšetřením a interpretovat nález v kontextu klinických údajů a farmakologické anamnézy pacienta.
Pseudolymfomatózní vzorec
Některé lékové reakce mohou indukovat obraz kožního pseudolymfomu. Histologicky je přítomen hustý lymfoidní infiltrát v dermis, někdy nodulárně utvářený, s tvorbou lymfoidních folikulů.
Infiltrát může obsahovat směs T - a B-lymfocytů, plazmocytů a histiocytů. Nezřídka jsou přítomny také aktivované atypické lymfocyty s nepravidelnými jádry a prominujícími jadérky. Epidermis bývá často relativně zachována nebo vykazuje jen mírné reaktivní změny, někdy se známkami spongiózy či s apoptotickým zánikem keratinocytů (38,39).
Diferenciálně diagnosticky je nutno odlišit kožní lymfomy, což může vyžadovat podrobné imunohistochemické a případně molekulárně genetické vyšetření k posouzení klonality lymfoidního infiltrátu.
Neutrofilní dermatózy
Skupina neutrofilních dermatóz představuje v dermatopatologii svébytnou skupinu onemocnění, z nichž některé mohou být léky indukované (2). Příkladem je akutní febrilní neutrofilní dermatóza (Sweetův syndrom), která může vzniknout v souvislosti s podáním některých léčiv, zejména filgrastimu, hydralazinu, cotrimoxazolu nebo některých protinádorových přípravků (40). Klinicky je charakterizována náhlým vznikem bolestivých erytematózních papul, plaků či nodulů, často provázených horečkou a neutrofilií (obr. 17).
Histologicky je přítomen denzní infiltrát zralých neutrofilních leukocytů v horním a středním koriu, často doprovázený výrazným edémem papilární dermis. Přítomna může být leukocytoklazie, avšak bez známek pravé vaskulitidy a fibrinoidní nekrózy cévní stěny (obr. 18). V některých případech lze pozorovat také histiocytoidní variantu, v níž infiltrát obsahuje nezralé myeloidní buňky napodobující histiocyty.
Diferenciálně diagnosticky je nutno zvažovat zejména infekční procesy, leukocytoklastickou vaskulitidu, případně leukemickou infiltraci kůže (2,24).
ZÁVAŽNÉ ŽIVOT OHROŽUJÍCÍ POLÉKOVÉ REAKCE
Většina léky indukovaných kožních reakcí má benigní průběh a po vysazení vyvolávajícího léčiva spontánně regreduje. Menší část těchto reakcí však může mít závažný až život ohrožující průběh. Tyto stavy jsou v dermatologii souhrnně označovány jako severe cutaneous adverse reactions (SCARs) (41). Termín SCARs zahrnuje skupinu vzácných, avšak potenciálně život ohrožujících hypersenzitivních reakcí na léčiva, které jsou charakterizovány rozsáhlým postižením kůže a často také systémovými projevy (42,43). Včasné rozpoznání těchto stavů má zásadní význam, protože vyžadují okamžité vysazení vyvolávajícího přípravku a často i intenzivní podpůrnou léčbu (44).
Histologický obraz přitom často odráží základní patogenetický mechanismus, zejména cytotoxické poškození keratinocytů, neutrofilní zánětlivou odpověď nebo systémovou hypersenzitivní reakci (viz výše) (42,43).
Do skupiny SCARs jsou nejčastěji řazeny SJS, TEN, DRESS a AGEP. Tyto jednotky se liší klinickým průběhem, latencí po expozici léčivu i histopatologickým obrazem (tab. 5) (42-44).
Stevensův–Johnsonův syndrom a toxická epidermální nekrolýza
SJS a TEN představují spektrum závažných mukokutánních reakcí charakterizovaných rozsáhlou apoptózou a nekrózou keratinocytů a následnou epidermální nekrolýzou. Obě jednotky jsou dnes považovány za kontinuum jednoho onemocnění lišícího se rozsahem epidermálního postižení. SJS postihuje méně než 10 % tělesného povrchu, TEN více než 30 % tělesného povrchu a překryvný syndrom SJS/TEN 10–30 % tělesného povrchu (obr. 7) (7,9,10).
Histologicky je typickým nálezem splývající zánik keratinocytů, který může být přítomen v celé tloušťce epidermis. V časných lézích mohou být patrna pouze jednotlivá apoptotická tělíska a satelitní nekrózy, provázené diskrétní vakuolární alterací bazální vrstvy. S progresí onemocnění dochází k rozsáhlé epidermální nekróze s odloučením nekrotické epidermis. Zánětlivý infiltrát bývá překvapivě skromný a je tvořen převážně lymfocyty (obr. 8). Tento relativně chudý infiltrát při výrazném epidermálním poškození představuje důležitý diagnostický znak (2,27). Nejčastějšími spouštěči jsou sulfonamidy, antikonvulziva, alopurinol nebo některá nesteroidní antiflogistika (9,10,26).
Akutní generalizovaná exantematózní pustulóza
AGEP je charakterizována náhlým vznikem četných drobných sterilních pustul na erytematózním podkladě, obvykle doprovázených horečkou a leukocytózou (obr. 19) (33,34).
Histologicky jsou pro AGEP typické subkorneální nebo intraepidermální pustuly vyplněné převážně neutrofilními leukocyty, někdy s menší příměsí eozinofilních leukocytů. Epidermis může vykazovat známky diskrétní spongiózy s ložiskovou parakeratózou a s disperzním apoptotickým zánikem izolovaných keratinocytů. Často je přítomen nápadnější edém papilární dermis a smíšený zánětlivý infiltrát tvořený lymfocyty, neutrofilními a eozinofilními leukocyty (obr. 20).
Mezi nejčastější vyvolávající léčiva patří antibiotika, zejména betalaktamy a makrolidy (33,34).
Léková reakce s eozinofilií a systémovými symptomy (DRESS)
DRESS syndrom představuje závažnou hypersenzitivní reakci charakterizovanou kožním exantémem, hematologickými abnormalitami (zejména eozinofilií a atypickou lymfocytózou) a postižením vnitřních orgánů, nejčastěji jater, méně často ledvin, plic či myokardu (11,12). Na rozdíl od SJS/TEN bývá latence mezi zahájením léčby a rozvojem klinických projevů delší, obvykle 2–8 týdnů (44).
Histologický obraz je variabilní a může odpovídat několika různým vzorům, nejčastěji interface dermatitidě nebo spongiotické dermatitidě. Epidermis může vykazovat apoptózu keratinocytů, vakuolární alteraci bazální vrstvy a variabilně vyjádřenou spongiózu. V dermis je edém a smíšený zánětlivý infiltrát, často s výraznou příměsí eozinofilních leukocytů. V některých případech lze pozorovat také známky vaskulitidy (2,24).
Charakteristickým rysem DRESS je výrazná klinicko-morfologická variabilita a absence specifického histopatologického obrazu. Diagnóza se proto opírá především o korelaci morfologického nálezu s klinickými a laboratorními údaji. Jak již bylo uvedeno výše, patogeneze DRESS zahrnuje komplexní imunitní reakci, která může být spojena také s reaktivací herpetických virů, zejména HHV-6 (12).
Mezi nejčastější vyvolávající léčiva patří antikonvulziva, alopurinol, sulfonamidy a některá další antibiotika (11,12).
LÉKOVÉ REAKCE SPOJENÉ S MODERNÍ TERAPIÍ
Rozvoj biologické, cílené a imunoonkologické léčby zásadně změnil spektrum léky indukovaných kožních reakcí. Tyto terapeutické přístupy zasahují specifické molekulární dráhy regulující buněčnou proliferaci, diferenciaci a imunitní odpověď, proto jejich kožní toxicita často přímo odráží mechanismus účinku jednotlivých léčiv (13,45). Přestože některé histopatologické obrazy jsou poměrně charakteristické, mnohé napodobují klasické zánětlivé dermatózy. Přehled nejčastějších kožních reakcí spojených s moderní terapií a jejich histopatologických korelátů shrnuje tab. 6 (45).
Inhibitory receptoru pro epidermální růstový faktor
Inhibitory EGFR patří mezi nejčastější příčiny specifických kožních reakcí u pacientů léčených pro solidní nádory. Klinicky dominují akneiformní erupce, které se obvykle objevují během prvních 2–4 týdnů léčby (18,19,46).
Histologicky je typická folikulocentrická neutrofilní dermatitida. V časných lézích lze pozorovat zejména perifolikulární a intrafolikulární neutrofilní infiltraci, destrukci infundibulárního epitelu s akumulací keratinu a hnisavého exsudátu uvnitř folikulu, dále perifolikulární edém a někdy sekundární rupturu folikulu (2,18). Na rozdíl od acne vulgaris obvykle chybí komedony i výrazná hyperplazie mazových žláz. Epidermis mimo folikulární struktury bývá relativně intaktní nebo vykazuje pouze mírnou akantózu a parakeratózu. V pozdějších stadiích se může objevit granulomatózní reakce, většinou v blízkosti destruovaného folikulu (2).
EGFR inhibitory mohou dále indukovat xerózu, ekzematózní dermatitidy, paronychie a změny vlasů. Histologický obraz těchto reakcí je variabilní a zahrnuje změny od spongiotické dermatitidy až po nespecifický zánětlivý infiltrát s perifolikulární akcentací (18,46)
Inhibitory BRAF a MEK
Inhibitory BRAF a MEK, používané zejména v terapii melanomu, jsou spojeny s širokým spektrem kožních projevů. Kromě exantematózních reakcí mohou indukovat psoriasiformní dermatitidu či skvamoproliferativní léze včetně dlaždicobuněčného karcinomu (47,48).
Psoriasiformní změny jsou charakterizovány akantózou s elongací rete ridges, parakeratózou a variabilní neutrofilní složkou, avšak často bez typické pravidelnosti idiopatické psoriázy. U proliferativních lézí může docházet k paradoxní aktivaci MAP-kinázové signální dráhy v keratinocytech, což vysvětluje vznik hyperproliferativních epidermálních lézí během cílené terapie (2,48). Vzácně bylo v souvislosti s terapií inhibitory BRAF a MEK popsáno také erythema nodosum (49).
Inhibitory mTOR a další cílené molekuly
Inhibitory mTOR mohou navozovat akneiformní, papulopustulózní nebo spongiotické reakce. Histologický obraz bývá často smíšený, s kombinací perifolikulárního zánětu a mírné epidermální hyperplazie (47,48).
Další cílené terapie, například inhibitory tyrozinkináz, mohou indukovat lichenoidní nebo interface dermatitidy, případně vaskulitické změny. Histologický obraz bývá méně specifický a jeho interpretace vyžaduje pečlivé zasazení do klinického kontextu a znalost podávané farmakoterapie (2).
Imunoonkologická terapie – inhibitory kontrolních bodů imunitní odpovědi (checkpoint inhibitory)
Inhibitory PD-1, PD-L1 a CTLA-4 vedou k zesílení T-lymfocytární odpovědi proti nádorovým buňkám. Aktivace buněčné imunity však může současně vyvolat autoimunitně podmíněné kožní projevy, které jsou z dermatopatologického hlediska mimořádně variabilní (14-16). Nejčastějším histopatologickým korelátem je lichenoidní, resp. výrazná interface dermatitida (obr. 21) (2,15).
Checkpoint inhibitory mohou rovněž indukovat bulózní pemfigoid (16,31). Klinicky se manifestuje intenzivně svědivými urtikariálními či ekzematózními ložisky, po nichž následuje vznik napjatých puchýřů na erytematózním podkladě (obr. 22). Histologicky je přítomna subepidermální separace s tvorbou puchýře a eozinofilním zánětlivým infiltrátem v dermis (obr. 23). V časné fázi může dominovat pouze eozinofilní spongióza nebo interface dermatitida bez jasně vyjádřené epitelostromální separace. V těchto případech je vhodné doplnění přímé imunofluorescence, která prokáže lineární depozita IgG a C3 podél bazální membrány epidermis.
Checkpoint inhibitory mohou také indukovat nebo exacerbovat psoriázu (obr. 24). Histologicky je přítomen psoriasiformní vzorec, někdy s výraznější zánětlivou aktivitou a neutrofilními mikroabscesy, v jiných případech může převažovat spongiotický obraz (2,15,16).
Dále byly popsány další kožní projevy, jako jsou vitiligo-like depigmentace, leukocytoklastická vaskulitida, granulomatózní dermatitidy či alopecia areata (47,48).
DIFERENCIÁLNÍ DIAGNOSTIKA LÉKY INDUKOVANÝCH KOŽNÍCH LÉZÍ
Základní diferenciálně diagnostická rozvaha byla uvedena u jednotlivých histopatologických vzorců v předchozích kapitolách. Obtíže mohou vznikat zejména při odlišení polékové reakce od exacerbace preexistující dermatózy, například psoriázy, lichen planus nebo ekzémové dermatitidy, které mohou být současně farmakoterapií indukovány nebo modifikovány. Histologický obraz pak může odpovídat klasickému morfologickému vzorci daného onemocnění a lékovou etiologii lze zvažovat především na základě klinické anamnézy a časové souvislosti mezi vznikem kožních lézí a zahájením farmakoterapie
Následující část textu se zaměřuje na vybrané klinicky významné a diferenciálně diagnosticky komplikované situace, u nichž samotný histopatologický nález často neumožňuje jednoznačné stanovení diagnózy
Jedním z hlavních diagnostických úskalí je odlišení lékové reakce od časného kožního T-buněčného lymfomu, zejména mycosis fungoides. Léky indukované reakce obvykle vykazují polymorfní zánětlivý infiltrát s příměsí různých buněčných populací, včetně histiocytů, eozinofilních leukocytů nebo plazmocytů. Naproti tomu lymfoproliferativní proces bývá častěji charakterizován relativně monomorfním lymfocytárním infiltrátem s výraznějším epidermotropismem atypických lymfocytů. Přítomnost eozinofilních leukocytů nebo jiných doprovodných zánětlivých buněk může svědčit spíše pro reaktivní proces, avšak nepředstavuje absolutní diagnostické kritérium (2,50). V diagnosticky nejasných případech je proto nezbytné podrobné imunohistochemické vyšetření a analýza klonality přestavby genu pro T-buněčný receptor (TCR), případně doplněné vyšetřením průtokovou cytometrií. Stanovení definitivní diagnózy často vyžaduje opakované biopsie a korelaci histopatologického nálezu s klinickým vývojem onemocnění.
Dalším diagnostickým problémem může být interpretace časných biopsií u suspektní epidermální nekrolýzy, zejména v rámci SJS/TEN. Jak již bylo zmíněno výše, v iniciálních stadiích bývá zánětlivý infiltrát minimální a histologický obraz se může omezovat pouze na ojedinělé apoptotické keratinocyty a diskrétní vakuolární změny bazální vrstvy epidermis (obr. 8A). V těchto situacích může být histologický nález nenápadný a klinické podezření má zásadní význam pro správnou interpretaci mikroskopických změn (2,26,27).
Problematická může být rovněž diferenciální diagnostika mezi časnými lékovými reakcemi typu SJS/TEN, erythema multiforme a akutní reakcí štěpu proti hostiteli (GVHD). Všechny tyto jednotky mohou vykazovat známky interface dermatitidy s apoptózou keratinocytů a variabilním stupněm epidermální nekrózy. U SJS/ TEN bývá typická rozsáhlejší a splývající apoptóza keratinocytů s relativně skromným zánětlivým infiltrátem. V časných lézích může být přítomna akrosyringeální akcentace změn. Naproti tomu u erythema multiforme bývá zánětlivý infiltrát zpravidla výraznější a změny jsou často akcentovány v oblasti dermoepidermální junkce (2,24). Akutní GVHD může histologicky velmi věrně napodobovat lékovou reakci, zejména přítomností vakuolární interface dermatitidy a apoptotických keratinocytů (2,24). Diferenciální diagnostika je proto často možná pouze v kontextu klinických údajů, zejména transplantační anamnézy a časové souvislosti vzniku kožních a slizničních projevů.
V diferenciální diagnostice SJS/TEN je třeba pomýšlet také na bulózní fixní lékový exantém. Histologicky je charakterizován výraznou vakuolární alterací bazální vrstvy, četnými apoptotickými keratinocyty a často i subepidermální separací (2). Na rozdíl od SJS/TEN bývá typická výraznější inkontinence pigmentu a denzní zánětlivý infiltrát, obvykle s příměsí eozinofilních leukocytů.
Významným diagnostickým vodítkem je rovněž typická klinická recidiva lézí ve stejných lokalizacích po opakované expozici léčivu (2).
ZÁVĚR
Léky indukované kožní léze představují široké spektrum morfologických změn, které často klinicky i histologicky napodobují jiné dermatózy. Histologický obraz je ve většině případů nespecifický a jeho interpretace vyžaduje systematické hodnocení mikroskopických znaků v kontextu klinických údajů a farmakologické anamnézy. Úkolem patologa proto není identifikovat konkrétní kauzální léčivo, ale především rozpoznat převažující histopatologický vzorec reakce, upozornit na
znaky podporující lékovou etiologii a vyloučit jiné potenciálně závažné diagnózy. S rozvojem biologické, cílené a imunoonkologické léčby se rozšiřuje spektrum lékově indukovaných kožních reakcí, které mohou napodobovat klasické dermatózy nebo autoimunitní onemocnění. Precizní morfologické hodnocení, znalost jednotlivých reakčních vzorců a úzká klinicko-patologická spolupráce tak zůstávají klíčovými principy dermatopatologické diagnostiky těchto lézí.
PROHLÁŠENÍ
Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou. Toto prohlášení se týká i všech spoluautorů.
Zdroje
1. Stern RS. Cutaneous reactions to drugs. N Engl J Med 2012; 366(26): 2492-2501.
2. Patterson JW. Cutaneous drug reactions. In: Patterson JW, ed. Weedon’s Skin Pathology (5th ed). Philadelphia, PA: Elsevier; 2021 : 629 - 646.
3. Bergqvist C, Ingen-Housz-Oro S, Chosidow O. Drug reactions. In: Bolognia JL, Schaffer JV, Cerroni L, eds. Dermatology (5th ed). Philadelphia, PA: Elsevier; 2021 : 355-384.
4. Pichler WJ. Drug hypersensitivity reactions: classification and relationship to T-cell activation. Curr Opin Allergy Clin Immunol 2004; 4(4): 301-306.
5. Pichler WJ. Immune pathomechanism and classification of drug hypersensitivity. Allergy 2019; 74(8): 1457–1471.
6. Pichler WJ, Hausmann O. Classification of drug hypersensitivity into allergic, p-i, and pseudo-allergic forms. Int Arch Allergy Immunol 2016; 171(3-4): 166–179.
7. Stern RS, Divito SJ. Stevens–Johnson syndrome and toxic epidermal necrolysis: associations, outcomes, and pathobiology. J Invest Dermatol 2017; 137(5): 1017-1024.
8. Chung WH, Hung SI, Yang JY, et al. Granulysin is a key mediator for disseminated keratinocyte death in Stevens–Johnson syndrome and toxic epidermal necrolysis. Nat Med 2008; 14(12): 1343-1350.
9. Schwartz RA, McDonough PH, Lee BW. Toxic epidermal necrolysis: part I. Introduction, history, classification, clinical features, systemic manifestations, etiology, and immunopathogenesis. J Am Acad Dermatol 2013; 69(2): 173.e1-173.e13.
10. Schwartz RA, McDonough PH, Lee BW. Toxic epidermal necrolysis: part II. Prognosis, sequelae, diagnosis, differential diagnosis, prevention, and treatment. J Am Acad Dermatol 2013; 69(2): 187.e1-187.e16.
11. Cacoub P, Musette P, Descamps V, et al. The DRESS syndrome: a literature review. Am J Med 2011; 124(7): 588-597.
12. Pichler WJ, Thoo L, Yerly D, et al. Undressing DReSS as p-i mediated disease. Allergol Int 2026; 75(2): 175-187.
13. Belum VR, Wu S, Lacouture ME. Skin toxicities associated with targeted cancer therapies. J Support Oncol 2013; 11(3): 113-124.
14. Sibaud V. Dermatologic reactions to immune checkpoint inhibitors. Am J Clin Dermatol 2018; 19(3): 345-361.
15. Geisler AN, Phillips GS, Barrios DM, et al. Immune checkpoint inhibitor-related dermatologic adverse events. J Am Acad Dermatol 2020; 83(5): 1255-1268.
16. Coleman E, Ko C, Dai F, et al. Inflammatory eruptions associated with immune checkpoint inhibitor therapy. J Am Acad Dermatol 2019; 80(4): 990-997.
17. Lacouture ME. Mechanisms of cutaneous toxicities to EGFR inhibitors. Nat Rev Cancer 2006; 6(10): 803-812.
18. Belum VR, Marulanda K, Ensslin CJ, et al. Dermatologic adverse events associated with epidermal growth factor receptor inhibitors. J Am Acad Dermatol 2016; 74(1): 113-121.
19. Vivar KL, Deschaine M, Messina J, et al. Epidermal growth factor receptor inhibitor-induced cutaneous reactions. J Am Acad Dermatol 2017; 76(6): 1079-1089.
20. Lehmann P, Schwarz T. Photodermatoses: diagnosis and treatment. Dtsch Arztebl Int 2011; 108(9): 135-41.
21. Saliba F, Blum MA, Goyal A, Chauhan K. Drug-Induced Lupus Erythematosus. In: StatPearls [Internet]. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing, 2026 [cit. 2026-05-31]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/ books/NBK441889/.
22. Chung WH, Hung SI, Hong HS, et al. Medical genetics: a marker for Stevens–Johnson syndrome. Nature 2004; 428(6982): 486.
23. Hung SI, Chung WH, Liou LB, et al. HLA - -B*5801 allele as a genetic marker for severe cutaneous adverse reactions caused by allopurinol. Proc Natl Acad Sci USA 2005; 102(11): 4134-4139.
24. Weyers W, Metze D. Histopathology of drug eruptions – general criteria, common patterns, and differential diagnosis. Dermatol Pract Concept 2011; 1(1): 33-47.
25. Schuler AM, Smith EH, Chaudet KM, et al. Symmetric drug-related intertriginous and flexural exanthema: Clinicopathologic study of 19 cases and review of literature. J Cutan Pathol 2021; 48(12): 1471-1479.
26. Schwartz RA, McDonough PH, Lee BW. Stevens–Johnson syndrome and toxic epidermal necrolysis: a comprehensive review. J Am Acad Dermatol 2013; 69(2): 173.e1-173.e13.
27. Sticová E, Kyclová J, Důra M, Štork J, Lipový B. Stevens-Johnson syndrome and toxic epidermal necrolysis from pathologist‘s point of view. Cesk Patol 2023; 59(3): 124-128.
28. Balak DM, Hajdarbegovic E. Drug-induced psoriasis: clinical perspectives. Psoriasis (Auckl) 2017; 7 : 87-94.
29. Collamer AN, Battafarano DF. Psoriatic skin lesions induced by tumor necrosis factor antagonist therapy: clinical features and possible immunopathogenesis. Semin Arthritis Rheum 2010; 40(3): 233-240.
30. Cabaleiro T, Román M, Ochoa D, et al. Paradoxical psoriasiform reactions to anti-TNFα drugs are associated with genetic polymorphisms in patients with psoriasis. Pharmacogenomics J 2016; 16(4): 336-340.
31. Mockenhaupt M. Bullous Drug Reactions. Acta Derm Venereol 2020; 100(5): adv00057.
32. Haymete MA, Casado GL, Rizzo MT, et al. Vancomycin-Induced Linear IgA Bullous Dermatosis Mimicking Stevens-Johnson Syndrome Associated With Anticancer Therapy. Am J Dermatopathol 2025; 47(10): 798-802.
33. Sidoroff A, Halevy S, Bavinck JNB, Vaillant L, Roujeau JC. Acute generalized exanthematous pustulosis (AGEP) – a clinical reaction pattern. J Cutan Pathol 2001; 28(3): 113-119.
34. Feldmeyer L, Heidemeyer K, Yawalkar N. Acute generalized exanthematous pustulosis: pathogenesis, genetic background, clinical variants and therapy. Int J Mol Sci 2016; 17(8): 1214.
35. Goeser MR, Laniosz V, Wetter DA. A practical approach to the diagnosis, evaluation, and management of cutaneous small-vessel vasculitis. Am J Clin Dermatol 2014; 15(4): 299-306.
36. Dodiuk-Gad RP, Shear NH. Granulomatous drug eruptions. Dermatol Clin 2015; 33(3): 525-539.
37. Shah N, Shah M, Drucker AM, et al. Granulomatous cutaneous drug eruptions: a systematic review. Am J Clin Dermatol 2021; 22(1): 39-53.
38. Mitteldorf C, Kempf W. Cutaneous pseudolymphoma. Surg Pathol Clin 2017; 10(2): 455 - 476.
39. Mitteldorf C, Kempf W. Cutaneous pseudolymphoma-A review on the spectrum and a proposal for a new classification. J Cutan Pathol 2020; 47(1): 76-97.
40. Xie Y, Li Q, Zhou J, et al. Drug-induced Sweet‘s syndrome: pharmacovigilance insights from FAERS with a cross-database consistency assessment in VigiBase via LASSO and multivariable logistic regression. Front Immunol 2025; 16 : 1622736.
41. Duong TA, Valeyrie-Allanore L, Wolkenstein P, Chosidow O. Severe cutaneous adverse reactions to drugs. Lancet 2017; 390(10106): 1996-2011.
42. Adler NR, Aung AK, Ergen EN, et al. Recent advances in the understanding of severe cutaneous adverse reactions. Br J Dermatol 2017; 177(5): 1234-1247.
43. Hoetzenecker W, Nägeli M, Mehra ET, et al. Adverse cutaneous drug eruptions: current understanding. Semin Immunopathol 2016; 38(1): 75-86.
44. Owen CE, Jones JM. Recognition and management of severe cutaneous adverse drug reactions (including drug reaction with eosinophilia and systemic symptoms, Stevens-Johnson syndrome, and toxic epidermal necrolysis). Med Clin North Am 2021; 105(4): 577-597.
45. Spaulding RT, Owen CE, Callen JP. New patterns of cutaneous drug eruptions. Clin Dermatol 2021; 39(2): 233-239.
46. Beech J, Germetaki T, Judge M, et al. Management and grading of EGFR inhibitor-induced cutaneous toxicity. Future Oncol 2018; 14(24): 2531-2541.
47. Nykaza I, Kwong B, Gordon A. Cutaneous toxicities of small molecules in targeted cancer therapy. Part I – mechanisms of toxicity. J Am Acad Dermatol 2026 (in press).
48. Nykaza I, Kwong B, Gordon A. Cutaneous toxicities of small molecules in targeted cancer therapy. Part II – approach to management and treatment. J Am Acad Dermatol 2026 (in press).
49. Martínez-Rodríguez I, García-Castaño A, Quirce R, Jiménez-Bonilla J, Banzo I. Erythema Nodosum-Like Panniculitis as a False-Positive 18F-FDG PET/CT in Advanced Melanoma Treated With Dabrafenib and Trametinib. Clin Nucl Med 2017; 42(1): 44-46.
50. Ryu HJ, Kim SI, Jang HO, et al. Evaluation of the International Society for Cutaneous Lymphoma algorithm for the diagnosis of early mycosis fungoides. Cells 2021; 10(10): 2758.
Štítky
Patológia Súdne lekárstvo ToxikológiaČlánok vyšiel v časopise
Česko-slovenská patologie
2026 Číslo 3
-
Všetky články tohto čísla
- Léky indukované změny v histopatologii
- Setkání s každým člověkem je obohacující…
- MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
- Iatrogenní postižení gastrointestinálního traktu
- Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
- Léky indukované a toxické poškození jater
- Léky indukované nefropatie z pohledu patologa
- Nežádoucí účinky imunoterapie při léčbě solidních nádorů
- Zralé B-buněčné non-Hodgkinovy lymfomy dětí a mladých dospělých: stejná onemocnění jako u dospělých, nebo jiné entity?
- Pseudomyogenní hemangioendoteliom
- Česko-slovenská patologie
- Archív čísel
- Aktuálne číslo
- Informácie o časopise
Najčítanejšie v tomto čísle
- Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
- Léky indukované změny v histopatologii
- Setkání s každým člověkem je obohacující…
- MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...