MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
Vyšlo v časopise:
Čes.-slov. Patol., 62, 2026, No. 3, p. 130-136
Kategória:
MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
CYTODIAGNOSTIKA
… digitální cytologie se prosazuje navzdory svým specifikům
Cytopatologická diagnostika se etablovala jako diagnostická metoda regulovaná obdobnými standardizovanými systémy jako diagnostika histopatologická. S tím souvisí i úsilí o využití digitalizace, a to jak pro primární diagnostiku, tak pro konzultace a externí hodnocení kvality. Překážka, která zbrzdila paralelní vývoj digitální cytodiagnostiky spočívá zejména ve skutečnosti, že oproti standardní tloušťce histopatologického řezu obsahuje cytopatologický preparát neseříznuté buňky různé velikosti a často i vrstvené formace s diagnosticky cennými zbytky architektonické úpravy, avšak pro vrstvení omezeně přehledné a s tloušťkou i několikanásobně variabilní v rámci jednoho preparátu. Tato skutečnost klade vysoké nároky na kvalitu skenování ve třetím rozměru (Z-stack) a je příčinou velkého objemu dat skenovaných preparátů. American Society of Cytopathology (ASC) formulovala pravidla jak pro primární diagnostiku z virtuálních preparátů (WSI), tak telecytologické hodnocení ROSE (Rapid On Site Evalluation) (1). V souvislosti s popsanými specifiky cytopatologických vzorků zdůraznila ASC nutnost důsledné kontroly kvality. Zahrnuje jak preanalytickou fázi z hlediska technického i personálního zajištění, proškolení pracovníků, odpovídající lokální validaci. Ta by měla obsahovat pro konkrétní topiku více než 60 reprezentativních případů s více než 95% diagnostickou shodou. V případě významnějších změn vybavení nebo programu je nutná revalidace. Všechny fáze a možná úskalí implementace digitální cytodiagnostiky včetně edukačních portálů a nabídek externího hodnocení kvality jsou popsány v článku Chonga et al (2).
Zdroje:
1. Kim D, Sundling KE, Virk R, et al. Digital cytology part 1: digital cytology implementation for practice: a concept paper with review and recommendations from the American Society of Cytopathology Digital Cytology Task Force.J Am Soc Cytopathol 2024; 13 : 86–96.
2. Chong Y, Fernandez Acenero MJ, Li Z, Bychkov A. Integration of Digital Cytology in Quality Assurance Programs for Cytopathology. Acta Cytol 2026; 70 : 126–47.
- J. Dušková –
PATOLOGIE ORL OBLASTI
… se v oblasti hlavy a krku vyskytují nádory s fúzí NAB2::STAT6, které jsou morfologicky odlišné od solitárního fibrózního tumoru
Fúze genů NAB2::STAT6 je typickou a vpravdě definující molekulárně genetickou charakteristikou solitárního fibrózního tumoru (SFT), neboť dle 5. vydání WHO klasifikace nádorů měkkých tkání a kostí je SFT „fibroblastický nádor s výraznými větvícími se tenkostěnnými dilatovanými cévami a s přestavbou genů NAB2::STAT6“. V diagnostice SFT se běžně používá imunohisto chemická protilátka STAT6, jejíž pozitivita však není pro tento nádor zcela specifická, protože může být exprimována také např. v měkkotkáňovém tumoru s alterací genu GLI1, zejména u případů s amplifikací genu GLI1. V poslední době se nicméně objevilo několik publikací, které popisují nádory v oblasti hlavy a krku sice s fúzí genů NAB2::STAT6, ovšem s morfologií dosti odlišnou od klasického SFT a celá situace se tak stává poněkud nepřehlednou.
První publikací na toto téma byla zřejmě práce Stevens TM et al. z roku 2022, ve které autoři popsali čtyři takovéto neobvyklé nádory. Soubor tvořily tři ženy a jeden muž ve věkovém rozmezí 39–54 let (medián 44 let). Dva nádory postihovaly dutinu nosní, jeden nádor retromolární trigonum dutiny ústní a jeden nádor parafaryngeální prostor. Oba nádory postihující dutinu nosní vykazovaly bifázickou morfologii – kromě oblastí připomínajících SFT (s expresí STAT6) byly přítomny také oblasti maligního epiteliálního a neuroepiteliálního vzhledu (s expresí pan-cytokeratinů a bez exprese STAT6). Tyto dva nádory autoři následně popsali jako „podobné sinonazálnímu teratokarcinosarkomu“. Dva zbývající nádory sestávaly z epiteloidních buněk a v jednom nádoru byly přítomny cystické okrsky s dlaždicobuněčnou diferenciací. V obou případech byla zjištěna exprese pan-cytokeratinů a STAT6. Tyto dva nádory autoři následně popsali jako „podobné adamantinomu“. RNA sekvenování prokázalo ve všech čtyřech případech fúzi NAB2::STAT6. Na tuto práci navázali v roce 2025 autoři de Ruiter EJ et al. kazuistickým popisem nádoru příušní slinné žlázy u 58leté ženy, který mikroskopicky imponoval jako bazaloidní dlaždicobuněčný karcinom se sebaceózní diferenciací. Imunohistochemicky byla přítomna mj. difúzní exprese pan-cytokeratinů, p63, p40 a STAT6 a vyšetření NGS prokázalo fúzi NAB2::STAT6. Následné metylační profilování potvrdilo odlišnost od SFT.
Závěrem lze shrnout, že výše uvedené, byť v podstatě kazuistické studie dále rozšiřují spektrum zhoubných nádorů v oblasti hlavy a krku, které mají identickou molekulárně genetickou alteraci, ale odlišnou morfologii, a to jednak od sebe navzájem a v tomto případě také od SFT, tedy od nádoru, pro který byla doposud fúze NAB2::STAT6 v podstatě patognomická. Analogií k těmto nálezům může být např. recentně popsaná skupina nádorů v oblasti hlavy a krku s fúzí genů FGFR3::TACC3, která také zahrnuje morfologicky často dosti odlišné nádory.
V neposlední řadě vyvstává také otázka terminologicko-klasifikační, jak správně nazvat zhoubné nádory s epiteliální diferenciací, které mají molekulárně genetickou alteraci (zatím) typickou pouze pro měkkotkáňový tumor? Je to podobná situace jako u tzv. podtypu Ewingova sarkomu podobnému adamantinomu, což je nádor také s epiteliální diferenciací, který má však molekulárně genetické charakteristiky jinak typické pro Ewingův sarkom. Je to tedy opravdu podtyp Ewingova sarkomu nebo spíše karcinom shodou okolností mající identickou molekulárně genetickou alteraci?
Zdroj:
1. Stevens TM et al. Teratocarcinosarcoma-like and adamantinoma-like head and neck neoplasms harboring NAB2::STAT6: unusual variants of solitary fibrous tumor or novel tumor entities? Head Neck Pathol2022; 16(3): 746-754.
2. de Ruiter EJ et al. NAB2::STAT6 rearranged carcinoma of the parotid gland with sebaceous differentiation: a case report. Head Neck Pathol 2025; 19(1): 9.
- J. Laco -
PATOLOGIE CNS
Kam kráčíte, IDH-mutované gliomy?
S pracemi konsorcia cIMPACT-NOW jsme se na stránkách monitoru již opakovaně setkali a připomínám jen, že se jedná o expertní skupinu neuropatologů, která reflektuje nejnovější molekulární poznatky ve formě doporučení pro rutinní diagnostiku. Význam těchto doporučení ilustruje jednak skutečnost, že většinu konsorcia tvoří autoři CNS WHO klasifikace (nejspíše se nám do konce roku objeví nová edice) a také fakt, že se do stávající CNS WHO 5. edice propsala naprostá většina dříve publikovaných cIMPACT-NOW doporučení. Ta poslední, 12. se objevila v květnu 2026 a blíže analyzují molekulární markery gradingu IDH-mutovaných gliomů.
Jako nový genetický parametr definující grade 4 u IDH-mutovaných astrocytomů zavádí doporučení amplifikaci PDGFRA. Jako genetické parametry definující grade 3 IDH-mutované astrocytomy se objevuje homozygotní ztráta RB1, amplifikace CDK4, CDK6 a CCND2, mutace (nikoliv homozygotní delece) CDKN2A a dále mutace PIK3CA a PIK3R1. Ačkoliv jsou mutace a amplifikace EGFR u IDH-mutovaných astrocytomů vzácné, jejich přítomnost je nyní také spojená s grade 3 tumory, stejně jako amplifikace MYCN a vybraný metylační profil tumorů. Aby nebylo moc molekulární genetiky, konečně jsme se také dočkali cut-off pro mitotickou aktivitu u grade 3 astrocytomů, který by měl být ≥3 mitózy/ 2.4 mm2 . Doporučení se zaměřilo i na oligodendrogliomy s kodelecí 1p/19q, avšak kromě opětovného uvedení 2.5 mitóz/1 mm2 jakožto definice „vysoké“ mitotické aktivity nepřidalo žádné další molekulárně genetické parametry.
Výše uvedené parametry implikují potřebu extenzivního genetického testování a autoři šalamounsky uvádí, že rutinní analýza těchto parametrů nemusí být nezbytná u nádorů, jejichž další vlastnosti nepředpokládají agresivní chování (včetně klinických a radiologických parametrů). Doporučení tak nechává rozhodnutí o genetickém testování na kontextu každého z případů a na dostupnosti materiálních/technických zdrojů.
Zdroj: Brat DJ, Aldape K, French PJ, et al. cIMPACT-NOW update 12: Refining Pathology-based Risk Stratification and Grading for IDH-mutant Gliomas. Neuro Oncol 2026; noag108.
- J. Soukup –
DERMATOPATOLOGIE
…byl popsán nový typ akantolýzy („desmosomální akantolýza“) u genodermatóz s poruchou desmosomálních proteinů
Akantolýza představuje vzájemné rozvolnění keratinocytů povrchové epidermis, slizničního epitelu či epitelu kožních adnex na podkladě poruchy mezibuněčných spojů. Akantolýza může být patrná v suprabazální, intraepidermální či subkorneální lokalizaci. Jedná se o vrozené (geneticky podmíněné) či získané (zejména autoimunitní) poruchy. Geneticky podmíněná akantolýza je v různé míře doprovázena dyskeratózou, příkladem je morbus Darier, morbus Hailey-Hailey či morbus Galli-Galli. S akantolýzou doprovázenou dyskeratózou se též můžeme setkat u morbus Grover (přechodné akantolytické dermatózy). Akantolýza vznikající na autoimunitním podkladě je příznačná pro onemocnění ze skupiny pemfigu. Subkorneální akantolýza dále doprovází histopatologický obraz bulózního impetiga či stafylokokového syndromu opařené kůže. K akantolýze dochází i sekundárně, např. u herpesvirových infekcí či v terénu aktinické keratózy a dlaždicobuněčného karcinomu. Akantolýza provázená dyskeratózou může být i náhodným, incidentálním nálezem.
Vědecká skupina z německého Münsteru analyzovala histopatologický obraz genodermatóz způsobených mutacemi genů pro desmosomální proteiny (desmogleiny, desmocolliny, plakoglobin a další). V široké paletě těchto onemocnění dominují některé palmoplantární keratodermie, zejména striátního typu. Některé z těchto genodermatóz jsou navíc spojeny se závažnými kardiomyopatiemi. U této skupiny chorob byl identifikován nový typ akantolýzy – desmosomální akantolýza.
Desmosomální akantolýza je méně nápadná než dosud známé typy akantolýzy. Vyznačuje se pouhým rozšířením intercelulárních prostor mezi keratinocyty. V tomto ohledu je podobná spongióze, na rozdíl od ní však s částečnou absencí intercelulárních můstků mezi suprabazálními keratinocyty. U desmosomální akanolýzy není patrno prosvětlení cytoplazmy keratinocytů, tvorba vezikul či serózní exsudace. Keratinocyty si ponechávají svůj původní polygonální tvar ve stratum spinosum s oplošťováním ve stratum granulosum. Desmosomální akantolýza je obvykle doprovázena akantózou, papilomatózou, ortohyperkeratózou a hypergranulózou. Kromě toho byla desmosomální akantolýza pozorována autory i incidentálně, v solitárním akantomu či v melanocytárním névu. K identifikaci desmosomální akantolýzy je často nutné prokrájení materiálu.
Závěrem řečeno, desmosomální akantolýza je nově definovaným typem akantolýzy, příznačná pro genodermatózy způsobené mutacemi genů pro desmosomální proteiny, mezi něž se řadí některé typy palmoplantárních keratodermií. Histopatologicky má nenápadný obraz, s pouhým rozšířením intercelulárních prostor mezi keratinocyty suprabazální epidermis. Její znalost ji umožní diferencovat zejména od spongiotické dermatitidy, např. v podobě velmi častého chronického ekzému rukou.
Zdroj: Metze D et al. Desmosomal-type acantholysis – a new histologic pattern related to mutations of genes for desmosomal proteins. Dermatopathology 2026; 13(2): 17.
- M. Důra –
HEPATOPATOLOGIE
… podezřelý uzel v cirhóze může být i inflamatorní hepatocelulární adenom?
Hepatocelulární adenom se neřadí do tradičního spektra diferenciálních diagnóz ložiskových lézí, zachycených v cirhotických játrech. Nemusí tomu však být vždy, jak na celkem 37 případech ukazuje trojice referovaných článků. V každém z nich se popisují dobře diferencované hepatocelulární neoplazie, většinou hypervaskularizované, přítomné v játrech pacientů s pokročilou jaterní lézí/cirhózou alkoholického nebo metabolického původu; jako prvotní diagnóza byl často zvažován hepatocelulární karcinom (HCC). Histopatologický obraz i imunofenotyp však odpovídaly rysům inflamatorního hepatocelulárního adenomu (IHCA). Léze vykazovaly typickou absenci konvenčních portálních polí, fokální duktulární hyperplazii, nepravidelnou přítomnost sinusoidální dilatace a inflamatorní celulizace, disperzní solitární arterie, zachovanou trabekulární strukturu bez ztráty retikulinu, blandní hepatocyty. Imunohistochemické vyšetření prokázalo výraznou pozitivitu sérového amyloidu A (SAA) a/ nebo C-reaktivního proteinu (CRP), fokální CD34+ kapilarizaci sinusů; negativitu glypicanu-3 a heat shock proteinu 70 (HSP70); lišila se však exprese glutaminsyntetázy (GS).
V první práci popisuje skupina patologů z několika severoamerických univerzit 3 pacientky s výše popsanými ložisky v terénu metabolicky asociované steatohepatitidy (MASH) ve stadiu cirhózy, z toho dvě ženy s vícečetnými lézemi do velikosti 26 mm, splňujícími kritéria adenomatózy, a stabilizovaným průběhem. Poslední pacientce s pomalu progredujícím ložiskem velikosti až 58 mm a jaterním selháváním byla provedena transplantace. Ve všech vyšetřených vzorcích byla exprese β-cateninu fyziologicky membranózní, GS slabá, ve dvou případech fokální, v jednom difuzní, často s perivenulární akcentací. Vzhledem k vzácnému záchytu, netypické asociaci s cirhózou a možným diagnostickým problémům navrhují autoři pro takovéto léze označení „hepatocelulární neoplazie podobná inflamatornímu hepatocelulárnímu adenomu“.
Druhá kazuistika, tentokrát korejských autorů, dokumentuje právě zmíněné diagnostické rozpaky na případu muže s pomalu rostoucím ložiskem (z 15 mm na 43 mm v průběhu 47 měsíců) v terénu alkoholické cirhózy. Výsledky zobrazovacích metod splňovaly všechna kritéria pro stanovení definitivní diagnózy HCC bez nutnosti biopsie. Histopatologické vyšetření resekátu neoplazie s benigními rysy a IHC s difuzní silnou pozitivitou SAA i CRP vedlo k následné změně diagnózy na inflamatorní hepatocelulární adenom.
Třetí článek prezentuje japonský soubor 33 obdobných benigních ložiskových lézí, nazvaných „SAA pozitivní nepatocelulární neoplazie / IHCA“ (SAA-HN/IHCA, dříve popisované i jako noduly vzhledu fokální nodulární hyperplazie) u 23 pacientů s cirhózou. Kromě histopatologických rysů se autoři soustředili na klinicky závažnější možnost přítomnosti mutací β-cateninu, vedoucí k diagnóze β-catenin mutovaného IHCA (b-IHCA, resp. SAA-HN/b-IHCA). Vzhledem k nízké senzitivitě IHC β-cateninu při průkazu nukleární pozitivity se jako zástupný marker využívá pattern pozitivity GS, víceméně korelující s mutacemi rozdílných exonů, i když se zvláště v punkčních biopsiích bez zachycení diagnosticky důležitého okraje ložiska může jednat o nepříjemný problém. Z tohoto důvodu se v nejednoznačných případech využívá také možnost přímé genetické analýzy exonů 3, 7 a 8 (ex3, ex7, ex8) genu CTNNB1 pro β-catenin. Difuzní homogenní pattern GS se střední až silnou pozitivitou všech hepatocytů korespondoval se záchytem mutace ex3 (3 případy). V jedné lézi byl zachycen fokální ložiskový pattern se slabou GS pozitivitou v malém počtu nepravidelně rozptýlených hepatocytů, pozitivním okrajovým lemem léze na přechodu k okolnímu nenádorovému parenchymu a častou ložiskovou perivenulární pozitivitou, v korelaci s mutací ex7. Všechny 4 zmíněné případy, vždy u mužů, byly zaklasifikovány jako SAA-HN/b-IHCA. Pouze na podkladě genetického vyšetření byly zachyceny i dvě neoplazie s mutací ex8, odpovídající také SAA-HN/b-IHCA, ale bez typické pozitivity GS v limitovaném materiálu z biopsie.
Pokud se tedy v bioptickém materiálu z cirhotických jater setkáte s morfologicky poněkud odlišnou, ale benigní ložiskovou lézí, připomínající hepatocelulární adenom, může se jednat právě o tento typ neoplazie, ať už ji nazvete FNH-like nodulus, SAA pozitivní hepatocelulární neoplazie /IHCA, hepatocelulární neoplazie podobná inflamatornímu hepatocelulárnímu adenomu, nebo přímo inflamatorní hepatocelulární adenom. Pozor si ovšem musíte dát na fakt, že IHC pozitivitu SAA/CRP vykazují i některé HCC, které je nutné vyloučit v první řadě (pozn. VŽ). Zvláště ošemetnou situací by se mohl stát ne úplně vzácný multiplicitní výskyt referovaných lézí, klinicky imitující metastazující karcinom, hlavně HCC. Z důvodů vyššího rizika malignizace u b-IHCA ex3 nebo hemoragie u b-IHCA ex7/8 byste neměli opomenout ani IHC vyšetření GS a/nebo genetické vyšetření k potvrzení případné mutace β-cateninu.
Zdroje:
1. Shui Y, Setia N, Graham RP et al. Inflammatory adenoma-like hepatocellular neoplasm in cirrhotic livers. Histopathology 2026; 88 : 466-1471
2. Jang W, Moon W, Song J. A Case Report of an Inflammatory Hepatocellular Adenoma Mimicking Hepatocellular Carcinoma in a Patient with Alcoholic Cirrhosis. Curr Med Imaging 2026; 22: e15734056447538
3. Sasaki M, Sato Y, Nakanuma Y. CTNNB1 mutations in serum amyloid A-positive hepatocellular neoplasm/inflammatory hepatocellular adenoma arising in alcoholic cirrhosis. Hum Pathol; 2025; 164 : 105936
- V. Žampachová –
ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE
... Myxoidní pleomorfní liposarkom je záludnější, než se zdá
Myxoidní pleomorfní liposarkom (MPLPS) patří mezi raritní, výrazně agresivní adipocytární tumory. Jeho definice v 5. edici WHO klasifikace tumorů měkkých tkání a kostí se jeví jako přímočará, vlastně matematická. Neostře ohraničená nádorová proliferace tvořená oblastmi s morfologií myxoidního liposarkomu + fokusy vzhledu pleomorfního liposarkomu u mladého člověka + absence přestavby genu DDIT3 = MPLPS. Pokud je navíc tumor lokalizován v mediastinu, patří stanovení diagnózy MPLPS mezi nenáročné a rychlé. Z uvedeného vyplývá, že hlavními diferenciálně diagnostickými jednotkami jsou myxoidní liposarkom a pleomorfní liposarkom.
S diagnózou myxoidního liposarkomu koresponduje věk pacienta (typicky < 30 let), hypocelulární úseky s drobnými buňkami a hojnou myxoidní matrix, někdy dokonce s hlenovými jezírky a nápadným vzorem větvících se cév podle schématu králičího pletiva. Obě jednotky snadno odliší vyšetření DDIT3 na proteinové (imunohistochemicky) nebo genetické (pomocí např. FISH) úrovni.
Celulární komponenta MPLPS s high-grade morfologií a příměsí pleomorfních lipoblastů věrně imituje diagnózu pleomorfního liposarkomu. Ten ale typicky postihuje pacienty důchodového věku a většinou roste v hlubokých měkkých tkáních končetin, vzácněji ovšem i jinde (prakticky kdekoli).
Mezi adipocytárními tumory je nutno ještě vyloučit dediferencovaný liposarkom (DDLPS) s homologní komponentou pleomorfního liposarkomu. DDLPS patří mezi maligní nádory zralého dospělého věku, nejčastěji v oblasti retroperitonea, vzácněji ale také semenného provazce či mediastina. V DDLPS ale prokážeme buď jednoznačnou difúzní jadernou expresi MDM2 nebo potvrdíme amplifikaci genu MDM2 (např. FISHí).
Potíž nastává, když MPLPS roste v netypické lokalizaci u pacienta ve zralém či pokročilém věku. V těchto případech se opravdovou výzvou stane odlišení od pleomorfního liposarkomu (viz. výše) a high-grade myxofibrosarkomu (MFS). Záměna s druhou zmíněnou jednotkou je velmi dobře možná. Imunohistochemicky jsou totiž oba tumory CD34 a p16 pozitivní, často s delecí genu RB1 a mutací TP53, a i morfologicky jsou si velmi podobné. Z poměrně limitovaného počtu publikovaných kazuistik pacientů s MPLPS vyplývá, že má MPLPS v porovnání s MFS výrazně horší prognózu, zejména u R1 resekcí, které s ohledem na lokalizaci v mediastinu nepřekvapí.
Ze souhrnného článku japonských autorů vyplývá, že zatím nejjistějším způsobem, jak odlišit MPLPS od sarkomů s podobnou histologickou stavbou, je prokázání ztráty heterozygotnosti v téměř celém (cca 80 %) genomu některou ze sofistikovaných molekulárně genetických metod (např. celogenomovým sekvenováním sWGS, SNP array).
Zdroj: Nishio J et al. Myxoid Pleomorphic Liposarcoma: A Review and Update. Cancer Genomics Proteomics 2026; 23(1): 1-11.
- I. Staniczkova Zambo -
ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE
…spektrum BCOR alterovaných sarkomů se rozšiřuje?
BCOR-rearanžované sarkomy jsou raritní. Alterace genu BCOR jsou vzácné „driverové“ mutace u sarkomů a high-grade gliálních nádorů. Patří mezi ně sarkom s fúzí BCOR::CCNB3; dále BCOR-interní tandemové duplikace (ITD)-pozitivní primitivní myxoidní mezenchymální tumory dětského věku (PMMTI); světlobuněčný sarkom ledviny; subset maligních osifikujících fibromyxoidních tumorů (OFMT) a méně často sarkomy s fúzemi BCOR::MAML3 a ZC3H7B::BCOR. BCOR-ITD a ZC3H7B::BCOR sarkomy se rovněž vyskytují jako molekulární subtypy high-grade endometriálního stromálního sarkomu.
Gen BCOR na Xp11.4 kóduje transkripční korepresor, který interaguje s BCL6 onkoproteinem a s několika enzymy modifikujícími histony, což vede k přímé inaktivaci cílových genů. BCOR reguluje vývoj, hemopoézu a funkce mezenchymálních kmenových buněk.
Fúze ZC3H7B::BCOR byly popsány u části případů osifikujícího fibromyxoidního tumoru (OFMT). V současnosti však není jasné, zda všechny nádory s touto fúzí představují samostatnou kategorii fibromyxoidních sarkomů, či zda tvoří heterogenní skupinu, zahrnující OFMT i BCOR-rearanžované sarkomy.
Autoři popisují soubor sedmi měkkotkáňových nádorů s různou morfologickou podobností OFMT, avšak bez osifikace a s přítomností fúze ZC3H7B::BCOR. Tyto nálezy porovnávají se sedmi dříve publikovanými případy.
Nádory se vyskytly u 4 mužů a 3 žen v širokém věkovém rozmezí 13-65 let. Lokalizace byla rozmanitá: krk, paraspinálně, skalp, oblast hýždí, hrudní stěna a stehno. Velikost se pohybovala od 2,5 cm do 7,5 cm. U tří ze čtyř pacientů s dostupným follow-up došlo k úmrtí v důsledku nádorového onemocnění.
Histopatologicky byly nádory multinodulární, tvořené oválnými či okrouhlými, epiteloidními nebo vřetenitými buňkami, uspořádanými ve svazcích, plachtách a fokálně v trámcích, v různě nápadném fibromyxoidním stromatu. Nekróza byla přítomna pouze v jednom případě. Mitotická aktivita byla v rozmezí 0-16/10 zorných polí při velkém zvětšení. Nápadným morfologickým rysem, patrným u 4 nádorů, byla přítomnost prstovitých výběžků v okolních měkkých tkáních. V tumorech nebyla pozorována osifikace nebo tvorba kostní skořápky s výjimkou jednoho případu s drobnými ložisky kostní tkáně. V části případů byly ve stromatu disperzní chronické zánětlivé buňky, zahrnující lymfocyty a mastocyty.
Imunohistochemicky byly nádorové buňky S100 pozitivní (5/6); cyklin D1 pozitivní (2/3); SATB2 pozitivní (2/3); BCOR pozitivní (2/4); a TLE1 pozitivní (1/3). U MUC4, keratinů, EMA, desminu, CD34, SMA a SOX10 nebyla imunohistochemická reaktivita pozorována. Je zajímavé, že 2 ze 4 vyšetřených nádorů bylo BCOR negativní; a je zřejmé, že imunohistochemie s BCOR není 100% spolehlivá při záchytu BCOR alterovaných nádorů.
Vzhledem k širokému morfologickému spektru nálezů je diferenciální diagnóza široká a zahrnuje osifikující fibromyxoidní tumor, low-grade fibromyxoidní sarkom, myoepiteliální nádory, maligní tumory periferní nervové pochvy (MPNST), NTRK-rearanžované mezenchymální nádory, v případě kulatobuněčné nádorové populace sarkomy s přestavbou CIC.
V závěru autoři zdůrazňují agresivní povahu ZC3H7A/B::BCOR - -pozitivních sarkomů, které neodpovídají na konvenční terapeutické postupy a vyznačují se častými recidivami a metastatickým onemocněním.
Zdroj: Rekhi B et al. ZC3H7A/B::BCOR fusion fibromyxoid sarcoma of soft tissue: an emerging aggressive sarcoma overlapping with malignant ossifying fibromyxoid tumors. Virchows Arch 2025; 487(5): 1059-1069.
- K. Veselý –
KARDIOPATOLOGIE
... regionální variabilita histomorfologie normální ascendentní aorty
Diagnostika onemocnění ascendentní aorty se v bioptické praxi opírá o odlišení zánětlivých a nezánětlivých změn. Nezánětlivá postižení zahrnují spektrum degenerativních změn médie, jako je akumulace hlenovité extracelulární matrix, defekty elastické komponenty, výpadky hladkosvalových buněk a fibróza. Dosavadní konsenzuální kritéria však předpokládají histologickou homogenitu v celém rozsahu ascendentní aorty. Předložená studie si kladla za cíl systematicky charakterizovat fyziologické regionální rozdíly, aby se předešlo případnému diagnostickému nadhodnocení degenerativních změn.
Šlo o prospektivní analýzu 37 nekroptických případů bez anamnézy hypertenze, systémového onemocnění pojiva či aortopatie. Soubor zahrnoval jedince s průměrným věkem 58,7 let (s rozmezím 12 až 89 let) a průměrným BMI 28,1 kg/m² (rozmezí 16,3–49,0 kg/m²). Cílem bylo systematicky kvantifikovat rozdíly mezi aortálním sinem a tubulární aortou v rámci pravého, levého a zadního segmentu. Morfometrická analýza prokázala signifikantní rozdíly v tloušťce tunica media, která je v oblasti aortálního sinu výrazně tenčí než v tubulární aortě. Tento rozdíl koreluje s nižším počtem elastických lamin v sinu a menší maximální tloušťkou lamin. Kvalitativní hodnocení architektury elastiky odhalilo dominantní výskyt propleteného (woven) uspořádání v oblasti sinu (73,9 %), zatímco v tubulární aortě převažuje uspořádání paralelní (85,6 %). V oblasti sinu byla rovněž prokázána signifikantně vyšší míra neparalelní organizace vláken a jejich výraznější zvlnění (waviness) oproti tubulární části. Statistická analýza nepotvrdila korelaci těchto parametrů s věkem, pohlavím ani BMI.
V rámci studie byly v histologicky normálních aortách identifikovány změny, které jsou běžně považovány za patologické. Akumulace hlenovité extracelulární matrix byla přítomna v 95,5 % vzorků, přičemž ve 23,4 % dosahovala stupně 2. Ložisková ztráta jader hladkých svalových buněk byla zaznamenána ve 44,1 % případů. Tyto nálezy, spolu s fyziologicky vyšším stupněm zvlnění a nepravidelnosti vláken v aortálním sinu, vykazují značný překryv s diagnostickými kritérii pro mediální degeneraci.
Závěry studie indikují, že architektura aortálního sinu může vést k diagnostickému nadhodnocení patologických změn, pokud není zohledněna anatomická lokalizace vzorku. Vzhledem k tomu, že mírné stupně depozit hlenu a nepravidelnosti elastiky jsou v nerizikové populaci běžným nálezem, je pro validní histopatologickou interpretaci nezbytná přesná klinická specifikace původu bioptického materiálu. Rozlišení mezi fyziologickou regionální variabilitou a incipientní aortopatií je klíčové pro správnou klasifikaci onemocnění.
Zdroje:
1. Pryma CS, et al. Variable regional histomorphology of the ascending aorta: Implications for disease classification. Cardiovasc Pathol 2026; 80 : 107787.
2. Halushka MK, et al. Consensus statement on surgical pathology of the aorta from the Society for Cardiovascular Pathology and the Association for European Cardiovascular Pathology: II. Noninflammatory degenerative diseases - nomenclature and diagnostic criteria. Cardiovasc Pathol 2016; 25(3): 247-257.
- V. Stejskal -
UROPATOLOGIE
... Lze eosinofilní vakuolizovaný tumor (EVT) stále ještě považovat „pouze“ za tumor?
Eosinofilní vakuolizovaný tumor byl v literatuře představen v roce 2018, pod názvem high-grade onkocytocký tumor (HOT), což odráželo jeho relativně high-grade morfologii (zejména high-grade charakteristiky jader s prominentními jadérky) a dokumentovaný indolentní průběh onemocnění (proto zvolen název „tumor“). Vzápětí po úvodním popisu jednotky byla publikována série případů identického tumoru pod názvem sporadický renální karcinom s eosinofilní a vakuolizovanou cytoplasmou. V roce 2021 GUPS představil pro tuto jednotku název eosinofilní vakuolizovaný tumor/EVT, nový název eliminoval zavádějící označení „high-grade“ i „karcinom“ a toto označení bylo následně adoptováno WHO klasifikací z roku 2022, kde se EVT objevil jako tzv. emerging entita řazená do kategorie „jiné onkocytické tumory ledviny“. EVT je zde charakterizován solidním růstem, eosinofilními buňkami s výrazně vakuolizovanou cytoplasmou a prominentními jadérky. U EVT byla prokázána genetická asociace s alterací mTOR cesty. Odbornou veřejností byl EVT od popisu obecně považován za indolentní tumor.
Recentně se však v literatuře objevily případy popisující agresivní chování EVT s tvorbou metastáz. První report prezentoval chlapce (14 let) s objemným tumorem (11,2 cm) a rozvojem metastáz v mediastinálních uzlinách 54 měsíců po primární diagnóze a resekčním výkonu. Primární tumor i metastatické postižení v lymfatických uzlinách bylo asociováno s identickou MTOR mutací, v uzlinách navíc ještě s alterací genu NCOR (1). Bohužel, bližší informace např. o způsobu růstu primárního tumoru nebyly reportovány. Další případ byl publikován tento rok, jednalo se o ženu (27 let.) Primární tumor byl též větší (7 cm), vykazoval lymfovaskulární invazi, perineurální invazi a infiltrativní růst v tuku renálního sinu. Ve stejné době byly v oblasti renálního hilu identifikovány i 3 lymfatické uzliny s metastatickým šířením EVT. Genetické testování prokázalo MTOR mutaci i u tohoto případu. Sedm měsíců po stanovení dg. byla pacientka bez známek další progrese onemocnění (2).
Dva recentně zdokumentované případy metastaticky se chovajícího EVT tak naznačují, že EVT by měl být řešen chirurgicky (bez výraznějších odkladů) a postižení pacienti by neměli vypadnout z dispenzáře urologa/onkologa.
Zdroj:
1. Liu Y, Zhou L, Yang X, Xie J, Yuan F, Xu H, Wang C, Yang X. Eosinophilic vacuolated tumor of the kidney can have distant metastasis: a histo - -molecular case study. Pathologica 2025; 117(2): 162-164.
2. Coiner BL, Akgul M, Ayanambakkam A, Fung K-M, Doytcheva K, Hirsch MS. Eosinophilic vacuolated tumour has metastatic potential. Histopathology 2026; 88 : 741-744.
- K. Pivovarčíková -
NEFROPATOLOGIE
…doplnění methioninu ve stravě vede k většímu vylučování prozánětlivých cytokinů ledvinami a v experimentu příznivě ovlivňuje přežití při infekci
Během infekčních onemocnění dochází klinicky k anorexii, hubnutí a chřadnutí organismu. Imunitní obrana je považovaná za dvojsečnou zbraň, kdy na jedné straně je nezbytná v obraně proti infekcím. Na druhé straně nadměrná imunitní reakce může vést k tzv. cytokinové bouři, která způsobuje více škody než užitku.
Autoři studie v experimentálním myším modelu infekce Yersinia pseudotuberculosis zjistili, že hubnutí a anorexie byly spojovány se selektivním poklesem methioninu v cirkulaci. Suplementace methioninu ve stravě nejen že zmírnila úbytek hmotnosti, ale také redukovala dysfunkci hemoencefalické bariery a současně významně snížila mortalitu infikovaných zvířat.
Methionin neovlivnil množství patogenů, ale jeho protektivní efekt souvisel především se snížením hladin prozánětlivých cytokinů (TNF, IL-6, IL-1beta) v cirkulaci. Hladiny cytokinů ve tkáních se nelišily.
Methionin a jeho metabolit (S-adenosyl methionin) aktivují renální mTORC1 signalizaci, což se podílí především na zvýšení glomerulární filtrace. Glomeruly se zvýšenou filtrací umožňují močové vylučování prozánětlivých cytokinů z cirkulace a tím dochází k limitaci jejich systémové akumulace, která se v rámci přehnané imunitní reakce významně podílí na letalitě.
Ledviny mají klíčovou roli ve vylučování zánětlivých mediátorů z cirkulace. Analýza moči infikovaných zvířat s normální dietou ukazovala neměřitelné hodnoty výše uvedených prozánětlivých cytokinů. Naproti tomu zvířata s přídavkem methioninu ve stravě vylučovala významně zvýšené hladiny uvedených prozánětlivých cytokinů. Zvýšené vylučování cytokinů nebylo způsobené poškozením ledvin, zvířata s přídavkem methioninu měla normální histologii, neměla albuminurii, měla normální hodnoty urey a také neměla žádný zjevný defekt reabsorbce cytokinů. Zvířata s přídavkem methioninu měla vyšší glomerulární filtraci, více pila a více močila v porovnání se stejně infikovanými zvířaty s normální dietou.
Experimentální model byl také stejně efektivní v případě infekce Escherichia coli.
Tato práce ukazuje neočekávanou roli ledvin v kontrole systémové cytokinové odpovědi během infekce. Současně ukazuje, že výživové intervence cílící na metabolické signalizace mohou zmírnit škodlivé vlivy přehnané imunitní obrany v průběhu infekce.
Zdroj: Troha K. et al. Dietary methionine mitigates immune-mediated damage by enhancing renal clearance of cytokines. Cell Metabolism 2026; 38 : 298-315.
- E. Honsová –
PATOLOGIE CNS
... cIMPACT-NOW 11 upresňuje diagnostické kritériá pre IDH a H3 wildtype difúzne gliómy a ependymómy zadnej jamy
Konzorcium cIMPACT-NOW v 11. aktualizácii prináša odporúčania pre spresnenie diagnostiky difúznych HG gliómov a ependymómov zadnej jamy v nadväznosti na klasifikáciu WHO 5ed z roku 2021. Diagnóza glioblastómu, CNS WHO grade 4 by nemala byť stanovená len na základe TERT mutácie u histologicky LG nádorov. Treba zvážiť alternatívne diagnózy ako pleomorfný xantoastrocytóm, subependymóm, difúzny HG glióm pediatrického typu H3-wildtype a IDH-wildtype, či niekoľko ďalších entít. Podobne u pacientov pod 40 rokov nie je EGFR amplifikácia ani numerické zmeny na 7/10 chromozóme samostatne postačujúcim znakom pre glioblastóm, keďže sa vyskytujú aj v H3 G34 mutovanom glióme, v difúznom HG glióme pediatrického typu H3-wildtype a IDH-wildtype, či u niektorých pleomorfných xantoastrocytómov. Molekulárne zmeny PDGFRA, EGFR či MYCN podporujú diagnózu difúzneho HG gliómu pediatrického typu H3-wildtype a IDH-wildtype len u pacientov do 25 rokov. Pri ependýmových nádoroch zadnej jamy (PF) sa spresňuje diagnostika skupín PFA a PFB. Pre klasifikáciu PFA je zásadná strata nukleárnej expresie H3 K27me3, ktorú v sporných prípadoch spoľahlivo podporuje silná imunohistochemická expresia proteínu EZHIP. Naopak, nádory so zachovanou expresiou H3 K27me3 a bez prítomnosti EZHIP, u ktorých sa nerealizovalo metylačné profilovanie, sa označujú len ako „PF ependymom, NOS“. Pre novovznikajúce entity, ako sú ependymómy s mutáciou promotora TERT, stratou chromozómu 6 a metylačnou triedou PFSE, sa zatiaľ má používať deskriptívne označenie „NEC“.
Zdroj: Wesseling P et al. cIMPACT-NOW update 11: Proposal on adaptation of diagnostic criteria for IDH - and H3-wildtype diffuse high-grade gliomas and for posterior fossa ependymal tumors. Brain Pathol 2026; (36): e70035
- B. Rychlý –
PEDIATRICKÁ PATOLOGIE
…kompozitní Wilmsův nádor se složkou renálního karcinomu (WT/RCC) bývá často anaplastický a může se chovat agresivně
Autoři v čele s nestorem pediatrické renální patologie prof. G. Vujanićem shromáždili dosud největší soubor 18 kompozitních WT/RCC u dětí ve věkovém rozpětí 3 měsíců až 11 let (medián 3,7 let).
Poměr mezi složkami smíšeného nádoru kolísal mezi oběma extrémy. Neobvyklé bylo vysoké zastoupení anaplastického WT (39 % v. obvyklých 10 %). Renální karcinom měl téměř vždy rysy papilárního renálního karcinomu (PRCC) včetně raritní varianty bifazické skvamo-alveolární a sarkomatoidní.
Více než polovina nádorů byla pokročilá ve stádiu III-IV, což je taktéž významně více než u běžných nefroblastomů. V uzlinových metastázách převládal agresivnější klon PRCC. U 12 pacientů (67 %) došlo k relapsu, většinou do roku od stanovení diagnózy v podobě plicních metastáz. Metastázy byly histologicky rozmanité: kompozitní, čistě WT i PRCC. Pět dětí zemřelo v důsledku progrese onemocnění.
Při imunohistochemickém vyšetření byla zaznamenána překvapivě vysoká míra exprese WT1 jak v komponentě Wilmsova nádoru (100 % difuzně), tak v komponentě renálního karcinomu (61 % difuzně). Koexprese WT1 a CD56 byla zjištěna v obou složkách kompozitního nádoru v 61 % případů. Exprese CK7 byla dle očekávání difuzně pozitivní v 81 % PRCC, u Wilmsova tumoru fokálně pozitivní v 25 % případů. Odlišení komponent usnadňuje panel protilátek WT1, CD57, SALL4 (tyto převážně u WT) v. CK7 a AMACR (převážně u PRCC).
Molekulární vyšetření bylo sice provedeno na relativně malém množství případů, ale podpořilo hypotézu o klonální evoluci renálního karcinomu z nefroblastomu. Autoři staví do protikladu vzácný fenomén příznivé hyperdiferenciace Wilmsova nádoru v metanefrický adenom a nepřiznivé hypodiferenciace v agresivnější (papilární) renální karcinom.
Souhlasím s domněnkou autorů, že kompozitní WT/PRCC nebude ojedinělou raritou, ale skrývá se i v našich sbírkách pod označením papilární varianta Wimsova nádoru nebo epitelový Wilmsův nádor imitující papilární karcinom apod. Hodnotící patolog by měl tyto zajímavé, ale potenciálně nebezpečné nádory odlišovat od konvenčního nefroblastomu. Třebaže tvrdých dat je zatím nedostatek, lze soudit, že kompozitní nádory jsou ze své podstaty biologicky agresivnější a vyžadují jiný léčebný přístup než čisté nefroblastomy, respektive papilární renální karcinomy. Kladem práce je bohatá obrazová dokumentace. Pozorný čtenář ocení dvě české stopy (Kodet 1985, Hes 2016).
Zdroj: Vujanić GM, Paulson VA, Galluzzo L, et al. Composite Wilms Tumor and Renal Cell Carcinoma: A Comprehensive Clinicopathologic, Immunohistochemical, and Molecular Study of 18 Tumors Highlighting an Uncommon Pediatric Renal Entity. Am J Surg Pathol 2026; 50(3): 338-355.
- M. Ježová -
HEMATOPATOLOGIE
… CD71 je další marker, který může pomoci odlišit Rosai-Dorfmanovu chorobu od ostatních histiocytóz
Rosai-Dorfman-Destombesova choroba (RDD) představuje vzácný typ histiocytózy, který kromě lymfatických uzlin postihuje hojně i extranodální lokalizace včetně kůže. RDD je charakterizovaná přítomností velkých S100-pozitivních histiocytů vykazujících známky emperipolézy. Expresi dalších diagnostických markerů jako je CD163, CD68, cyklinD1 či Oct2 může sdílet s jinými typy histiocytóz, jako je histiocytóza z Langerhansových buněk (LCH) nebo Erdheim-Chesterova choroba (ECD). Přestože lze v rámci diferenciální diagnostiky s LCH a ECD využít markery jako CD1a, Langerin (CD207) a mutačně-specifickou imunohistochemickou protilátku BRAF VE1, může být odlišení jednotlivých typů histiocytóz stále dosti problematické.
Protein CD71 (aka tranferinový receptor-1) je zodpovědný za příjem železa do buněk a je exprimován na různých typech buněk jako jsou myocyty, hepatocyty či prekurzory erytroidní řady. Imunohistochemická exprese CD71 je v diagnostice běžně používaná, např. k detekci erytroidních prekurzorů v kostní dřeni.
Autoři prezentované studie si povšimli exprese CD71 v buňkách RDD a sestavili soubor případů k ověření možného diagnostického využití této protilátky včetně schopnosti odlišit RDD od jiných histiocytóz. Soubor tvořilo celkem 58 případů, z čehož RDD tvořila 22 vzorků. Ve skupině non-RDD diagnóz bylo např. 6 LCH, 14 non-Langherhansovských lézí včetně ECD či xantogranulomu (XG), 4 histiocytární sarkomy a dále 12 reaktivních proliferací včetně sarkoidózy.
Všechny případy RDD (22/22, 100%) vykazovaly pozitivitu v průkazu CD71, obvykle se silně pozitivní membránou a světlejší cytoplazmatickou expresí, někdy s nápadnou konturou okolo emperipolézy. Menší část případů měla silnější cytoplazmatickou expresi a slabší pozitivitu na membráně. Většina non-RDD případů byla v průkazu CD71 zcela negativní. Ve 3 ze 14 non-LCH/ECD/XG případů pak byla zastižena velmi slabá cytoplazmatická pozitivita v části nádorových buněk, v žádném z případů však nedosahovala intenzita pozitivity stejné míry jako v RDD. Podobně silnou expresi CD71 pak vykazovaly 2 případy sarkoidózy a jeden případ histiocytárního sarkomu vzniklého transdiferenciací z CLL/SLL. Celkově pak podobnou intenzitu exprese CD71 jako RDD vykazovaly pouze 3 případy z non-RDD skupiny (3/36, 8,3 %).
Průkaz CD71 pak byl také zaznamenán v příměsi obrovských mnohojaderných buněk osteoklastického vzhledu, a to jak v nádorových lézích (2 LCH, 3 nonLCD/ECD/XG), tak ve čtyřech reaktivních proliferacích. Z ostatních vyšetřených imunohistochemických markerů byl v RDD pozitivní také průkaz Oct2 (viz také Monitor 3_2023). Naopak CD1a a Langerin byl pozitivní ve všech případech LCH. Autoři se také pokusili prokázat možnost vyšetření cyklinu D1 jako surogátního markeru aktivace MAPK signální dráhy, ale výsledky byly často nejednoznačné a v několika případech dokonce diskordantní oproti výsledkům NGS. Z molekulárních vyšetření lze zdůraznit nepřítomnost mutace BRAF v případech RDD, ve kterých naopak převládaly mutace genu KRAS a MAP2K1. V reaktivních případech pak nebyly zastiženy mutace spojené s MAPK dráhou, pouze u dvou případů byly zachyceny alterace genů spojených s klonální hematopoézou.
Přestože autoři přiznávají limitaci své studie především malým množstvím případů, v případě silné exprese CD71 dosáhli diagnostické specificity 91,7 %. Zajímavým nálezem je pak exprese v obrovských mnohojaderných buňkách osteoklastického vzhledu v příměsi nádorových i nenádorových proliferací. Průkaz cyklinuD1 byl pak v těchto mnohojaderných elementech pozitivní pouze v nádorových lézích (LCH a juvenilním xantogranulomu), což spíše svědčí pro expresi CD71 v rámci buněčné aktivace než jako průkaz nádorové linie. Protože ve více než polovině případů RDD v souboru nebyla prokázána žádná mutace (což autoři vysvětlují i možnou falešnou negativitou vyšetření při převaze nenádorového zánětlivého pozadí), může také průkaz exprese CD71 podpořit diagnózu RDD i při negativitě nebo nedostupnosti molekulárního vyšetření.
Zdroj: Ladak NN, Petrova-Drus K, Hameed MR et al. CD71 expression in Rosai-Dorfman disease: a useful adjunct marker in the differential diagnosis of histiocytic proliferations. Histopathology Published online February 26, 2026. doi:10.1111/his.70128.
- K. Kamarádová –
GYNEKOPATOLOGIE
… některé GLI1-alterované nádory ovaria mohou napodobovat sex cord–stromální tumory
Spektrum nádorů definovaných primárně molekulárně genetickými alteracemi se v posledních letech až nepříjemnou rychlostí rozšiřuje nejen u mezenchymálních nádorů děložního těla, ale v gynekopatologii se nevyhýbá ani jiným lokalitám. Na jednu z takových jednotek upozorňuje i recentní práce autorů Devins et al. publikovaná v Modern Pathology, která popisuje skupinu vzácných ovariálních neoplázií s přestavbami genu GLI1, jež mohou být v rutinní diagnostice snadno zaměněny za sex cord – stromální tumory. Ačkoliv jsou nádory s GLI1 alteracemi typické zejména pro oblast hlavy a krku či měkké tkáně trupu a končetin, reportovány už byly i v lokalitách jako jsou kosti či viscerální orgány. V nynější studii autoři prezentují čtyři případy nádorů ovaria s fúzemi PTCH1::GLI1 nebo ACTB::GLI1, které byly původně diagnostikovány jako sex cord–stromální nádory s neobvyklou morfologií, případně jako endometrioidní karcinom se sex cord - -like morfologií.
Morfologicky byly tři ze čtyř popsaných nádorů tvořené kulatými buňkami s malým až středním množstvím světle eosinofilní až vodojasné cytoplazmy, které byly uspořádány převážně do nepravidelných větších či menších, dobře ohraničených hnízd oddělených jemnými kolagenními septy, místy s oblastmi myxoidního vzhledu. Všechny tyto nádory vykazovaly PTCH1::GLI1 fúze. Zbývající nádor s ACTB::GLI1 fúzí vykazoval nepravidelně se střídající hypocelulární a celulární oblasti tvořené řídce, náhodně uspořádanými vřetenitými buňkami v myxoidním stromatu, s naznačeně kribriformním či „krajkovitým“ uspořádáním. V některých případech byly přítomny tubuly, trabekuly, provazce, a mikrocystické či makrocystické útvary připomínající folikuly – tedy architektoniku, která může velmi připomínat nádory ze skupiny sex cord–stromálních lézí. Všechny nádory vykazovaly poměrně nápadnou vaskularizaci s hojnými kapilárami ve stromatu. Diagnostickou nejistotu dále podporoval i imunofenotyp, protože část nádorů vykazovala expresi markerů běžně používaných pro sex cord–stromální diferenciaci, jako je například kalretinin nebo SF1.
Právě zde spočívá hlavní sdělení práce. Autoři ukazují, že kombinace neobvyklé morfologie a parciální exprese sex cord – stromálních markerů nemusí automaticky znamenat sex cord – stromální původ nádoru. Naopak, některé z těchto lézí představují samostatnou skupinu GLI1-alterovaných mezenchymálních neoplázií, jejichž skutečná frekvence může být podstatně vyšší, než se dosud předpokládalo. Skutečnost, že tři ze čtyř případů byly identifikovány během relativně krátkého období konzultační praxe autorů, naznačuje, že část těchto nádorů mohla být v minulosti klasifikována jinak.
Z praktického hlediska je důležité zejména povědomí o existenci této jednotky. U ovariálních nádorů s neobvyklou kombinací nodulární, trabekulární nebo mikrocystické architektoniky, nápadnou vaskularizací a pouze limitované či nejednoznačné exprese sex cord–stromálních markerů může být vhodné zvážit molekulárně-genetické vyšetření. V době, kdy se diagnostika gynekologických nádorů stále více opírá o molekulární charakterizaci, představují právě podobné jednotky připomínku, že ne každá léze se „sex cord-like“ vzhledem skutečně patří mezi sex cord–stromální tumory. Práce tak rozšiřuje spektrum molekulárně definovaných ovariálních neoplazií a současně upozorňuje na další diagnostickou past, která může mít význam nejen pro klasifikaci nádoru, ale pravděpodobně i pro budoucí terapeutické možnosti spojené s alteracemi signální dráhy GLI1.
Zdroj: Devins KM, Fisch AS, Young RH, Dias-Santagata D, Oliva E. GLI1-Altered Tumors of the Ovary: A Report of 4 Cases of an Underrecognized Neoplasm That May Mimic Sex Cord-Stromal Tumors. Mod Pathol 2025; 38(12): 100848.
- M. Kendall Bártů -
Štítky
Patológia Súdne lekárstvo ToxikológiaČlánok vyšiel v časopise
Česko-slovenská patologie
2026 Číslo 3
-
Všetky články tohto čísla
- Léky indukované změny v histopatologii
- Setkání s každým člověkem je obohacující…
- MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
- Iatrogenní postižení gastrointestinálního traktu
- Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
- Léky indukované a toxické poškození jater
- Léky indukované nefropatie z pohledu patologa
- Nežádoucí účinky imunoterapie při léčbě solidních nádorů
- Zralé B-buněčné non-Hodgkinovy lymfomy dětí a mladých dospělých: stejná onemocnění jako u dospělých, nebo jiné entity?
- Pseudomyogenní hemangioendoteliom
- Česko-slovenská patologie
- Archív čísel
- Aktuálne číslo
- Informácie o časopise
Najčítanejšie v tomto čísle
- Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
- Léky indukované změny v histopatologii
- Setkání s každým člověkem je obohacující…
- MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...