Historky ze života Heřmana šikla

Profesor Šikl se nebál žádných autorit –⁠ ani z děkanátu, ani představitelů státní moci. Jeho mluva byla velmi často ironická, sarkastická a nikoliv jemná. Dostal kdysi z děkanátu přípis, že v příštím semestru se přednášky z patologické anatomie ve třetím ročníku  zařazují od 7 hodin ráno. Šikl se zamračil, neřekl nic, ale své sekretářce nadiktoval lakonickou odpověď: „V noci nepřednáším.“ Na děkanátu se s tím nespokojili a poslali další přípis, ve kterém trvali na původním požadavku. Šikl to považoval za nesmysl a požádal sekretářku, aby vyhotovila zamítavou odpověď. „Napište to prosím zdvořile, ale hodně důrazně, aby jim bylo jasné, co si o tom myslím. Takové pitomosti si zavádět nebudeme.“ Paní sekretářka napsala koncept. Šikl si jej přečetl a zachmuřil se: „Ne, paní sekretářko, to je příliš silné. To by se mohli páni urazit, trochu mírněji.“ Sekretářka napsala dopis nový. Profesor jej přečetl a schválil: „Tak je to dobré, to je tak akorát. Jenom tam opravte jednu pravopisnou chybu. Ve slově „polibte“ se píše měkké ,i‘.“

Při přednášce o syfilis v terciárním stadiu přednášel profesor Šikl i o syfilitických gumatech a jejich obvyklých lokalizacích. Uvedl, že nezřídka se vytvoří na patře, což vede k jeho performaci, která se projeví typickou huhňavou řečí. Pokračoval: „Když jsem ještě studoval, potkával jsem tady na rohu Karláku postávající, ne už nejmladší slečnu, která mě lákávala: „Miláčku, pojď se mnou!“ A tuto větu přednesl Šikl krásně huhňavým hlasem. Načež se otočil a na půl pusy dokončil: „Jak slyšíte, tak jsem odolal.“