V roce 2022 bylo Světovou lékařskou asociací (WMA) přijato nové znění etického kodexu – co nového přináší?

Překlad tohoto kodexu (který je neoficiální) jsem porovnával s jeho předchozím zněním (z roku 2006) a především se zněním Etického kodexu ČLK (dále EK ČLK). Chtěl jsem zjistit, zda se tyto dokumenty nějak významně liší a zda nedošlo k nějakému u nás dosud nezaznamenanému vývoji v pravidlech lékařské etiky.

Rozdíl dosavadního Mezinárodního etického kodexu (dále MEK) a jeho nově přijatého znění je na první pohled výrazný –⁠ zatímco znění z roku 2006 mělo dvě stránky textu, nové znění jich má pět. Zdá se, že autoři se spíše snažili vysvětlovat a popisovat podrobnosti jednotlivých položek, zatímco dosavadní znění (čtyři od roku 1949 byly celkem) uváděla skutečně jen principy a zásady.

Nový kodex se kromě preambule člení na pět částí: (1) obecné zásady, (2) povinnosti lékaře k pacientům, (3) povinnosti k ostatním lékařům a zdravotníkům, (4) povinnosti k společnosti a (5) povinnosti člena lékařské profese. Nemělo by smysl rozebírat jednotlivá ustanovení, proto se zmíním jen o těch, kde vidím větší nebo menší rozdíl proti EK ČLK.

V obecných zásadách bych upozornil na to, že zatímco EK ČLK ukládá povinnost poskytnout první pomoc a nezbytnou péči bez jakýchkoliv dalších podmínek nebo výjimek, MEK uvádí doslovně „s přihlédnutím k vlastní lékařově bezpečnosti a kompetenci“ –⁠ nepředpokládá tedy povinnost ohrozit vlastní zdraví či dokonce život¹.

V části týkající se povinností lékaře k pacientům je zdůrazněno, že i když pacientova mentální a rozhodovací schopnost je omezená, má se lékař snažit maximálně ho zapojit do informačního a následně rozhodovacího procesu před každým poskytováním péče (a to by mělo platit i u dětí a dospívajících). V každém případě –⁠ i když pacient vůbec nemůže rozhodovat –⁠ se zdůrazňuje potřeba přihlížet k jeho preferencím a hodnotám, pokud je lze zjistit (např. od blízkých osob).

Oproti EK ČLK se MEK nezabývá zvlášť problematikou transplantací, terminální péče a eutanazie, spokojuje se s obecnými ustanoveními o respektu k životu a povinnosti podporovat pohodu pacientů. Poměrně podrobně však uvádí problematikou námitek svědomí u některých výkonů nebo postupů; zdůrazněna je povinnost okamžitého informování pacienta o svých námitkách a nutnost nedopustit přerušení léčby či poškození pacienta. Pacient musí být informován o možnosti kontaktovat jiného lékaře.

K obecné povinnosti trvale se vzdělávat přidává MEK také povinnost lékaře starat se „o své zdraví, pohodu a schopnost“. Z toho důvodu se ukládá i povinnost vyhledat potřebnou péči pro onemocnění (tělesné i duševní), aby byl lékař schopen poskytovat péčí na nejvyšší úrovni.

Aktuální je v současné době také upozornění MEK na opatrnost při veřejném informování o nových objevech, způsobech léčby či technologiích v neodborných informačních médiích, včetně sociálních sítí. Lékař musí zajistit vědeckou přesnost a také srozumitelnost takových informací.

Vcelku je možno konstatovat, že nové znění MEK nepřináší s výše uvedenými výjimkami žádná převratná ustanovení, která by v nějaké formě nebyla obsažena v EK ČLK. Je zajímavé si nový MEK přečíst, ale budeme-li opravdu dodržovat EK ČLK, zůstaneme na dobré úrovni.

MUDr. Ivan Sucharda