Fyziolog František Mareš – vědec obdivovaný i zatracovaný


Autori: Otakar Brázda
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2020; 159: 43-46
Kategória:

LEX MAREŠ

19. února 1920 – tedy právě před sto lety – byl vydán zákon č. 135/1920 Sb., který inicioval František Mareš, profesor fyziologie pražské lékařské fakulty a referent kulturního odboru pražského Senátu. Týkal se pražské univerzity, která byla zákonem č. 24 z 28. února 1882 rozdělena na univerzitu českou a německou. Nově přijatý zákon č. 135/1920 Sb. stanovil v § 1: „Česká univerzita je pokračovatelem starobylého učení Karlova. Jména obou pražských univerzit ustanovená zákonem ze 28.února 1882 č. 24 ř. z. Česká univerzita Karlo-Ferdinandova a Německá univerzita Karlo-Ferdinandova se zrušují. České univerzitě vrací se jméno Univerzita Karlova. O změně názvu Německé univerzity bude rozhodnuto zvláštním zákonem.“ Budovy Karolina se týká § 3: „Karolinum zapsané ve vložce 159 desk zemských přiznává se Univerzitě Karlově do výhradního vlastnictví.“ Německé univerzitě bylo povoleno užívati části Karolina, dokud pro ni nebude vybudována nová stavba, nebo přikázáno náhradní místo. O majetku Karlovy univerzity hovoří § 5: „Starobylé insignie, pečetidla, knihy, obrazy a jiné památky jsou vlastnictvím Univerzity Karlovy.

Rektor univerzity profesor Josef Zubatý poděkoval jménem celé akademické obce Marešovi: „Tento v dějinách univerzity památný zákon bude navždy spojen s vaším jménem.“ Zákon však rozhodně odmítl rektor německé univerzity bojovný teolog profesor August Naegle: „Nic nevydám, ničeho se nevzdám, ustoupím jen brachiálnímu násilí.“ Následovaly opakované urgence akademického senátu, aby byly odevzdány insignie a předáno celé Karolinum. Až téměř po 15 letech byl zákon realizován za funkčního období rektora profesora Karla Domina (1).


„MAJESTÁTNÍ DOJEM, JISKRNÝ POHLED…“

Mareš byl uznávaný fyziolog, studenty obdivovaný jako brilantní řečník, jehož přednášky byly vždy bohatě navštěvovány. Jeho žák, pozdější profesor vnitřního lékařství Jiří Syllaba, na něj vzpomínal: „Marešovy přednášky proslovené vždy zpaměti, jasným hlasem, byly velmi navštěvovány a studenty oblíbeny. Už jeho středně vysoká postava i výrazná hlava pokrytá hustým bílým vlasem a brada i tváře lemované bílým vousem byly oživeny jiskrným pohledem a působily majestátním dojmem. Žádná jeho přednáška nebyla suchá, nudná, naopak nejednou strhující, vždy srozumitelná a pronášená zvučným hlasem a oživovaná vhodnou akcentací.“ (2) Stejně viděl Mareše další jeho spolupracovník, Antonín Hanák: „Mareš jako člověk a šéf je vždy přístupný a laskavý, nestranný a spravedlivý. Oceňuje kritického ducha, prokazuje až patriarchální moudrost, jeho osobnost vždy vyzařuje cosi uklidňujícího.“ (3)

Profesor Kamil Lhoták ve své vzpomínce na profesora Mareše napsal: „Žili jsme opravdu v jakémsi krásném pracovním společenství. Mareš s námi trávil denně dlouhou dobu, buď se účastnil přímo experimentu, nebo konferencí, které se odpoledne protahovaly pravidelně do temného večera a noci. Jako examinátor byl Mareš přísný, ale shovívavý s pochopením studentů, u nichž odlišoval trému od neznalostí. Zdůrazňoval význam bystrého postřehu, přesného pozorování a logického myšlení.“ (4)

„REAKCIONÁŘ, ŠOVINISTA, FAŠISTA“

Přesto se tento uznávaný vědec a oblíbený pedagog, laskavý a ušlechtilý muž, stal ve třicátých letech 20. století cílem dehonestujících útoků a v 50. letech byl zcela zatracen jako reakční vědec a označován za fašistu. Jeho portrét byl z galerie rektorů vyhozen. Čím si zasloužil tuto nenávist?

V roce 1960 vydal lékař Miloslav Matoušek, od roku 1956 profesor dějin lékařství na lékařské fakultě v Olomouci, monografii „Fyziolog František Mareš a jeho idealistická filosofie“. Představil v ní Mareše jako reakčního vědce, filozofa a politika, který od šovinismu a antisemitismu přešel až k fašismu. Ve zmíněné publikaci čteme, že Mareš „s nenávistí útočil i bez příčiny na ty, kdož s ním nesouhlasili a nerozpakoval se útočit i nepravdami“, na jiném místě „útočil neupřímnou kritikou, kterou psal potměšile, pln zloby, v zuřivém boji pln domýšlivosti a ješitnosti“ nebo „přímo bouřil zlobou a vztekem a nemaje argumentů lhal a hanobil“, „hlásal nacionální nenávist a bezohlednost, jeho cesta skončila v táboře spojenců nepřítel našeho národa“, „své přednášky proplétal s oblibou politickými extempore, v nichž vštěpoval posluchačům svůj šovinismus, útočil na vše pokrokové a zejména kousavě ironickými poznámkami se snažil zesměšňovat pokrokové myšlenky“ (5).

Jako příklad zhoubného Marešova působení na studenty uvedl Matoušek událost z roku 1922: Tehdy 12. března uveřejnil časopis Bohemia, vydávaný v Praze v německém jazyce, článek pod názvem „Fiasko profesora Mareše v posluchárně“. V článku je uvedeno, že Mareš ve své poslední přednášce vystoupil s nepřátelským projevem proti prezidentu Masarykovi a ministru Benešovi. Studenti se však nenechali dlouho poučovat a hlasitě projevili svůj nesouhlas. Matoušek ve své knize popsal událost takto: „V jedné ze svých přednášek o fyziologii přednesené na počátku března 1922 mluvil František Mareš o současných otázkách veřejného života, takže to vzbudilo odpor u části posluchačů, kteří na místě protestovali proti Marešovým názorům pronesenými před studenty. Přednáška skončila velkým hlomozem a hlučením. O tomto incidentu, který byl pro Mareše překvapením, psal denní tisk, a proto bylo nařízeno vyšetření případu. Také Mareš sám ihned, jakmile se věc dostala do veřejnosti, požádal děkanát lékařské fakulty o vyšetření. Toto vyšetření dopadlo tak, že děkanát předložil ministerstvu školství prohlášení 35 posluchačů lékařské fakulty, ve kterém posluchači dosvědčili, že za svých přednášek profesor Mareš ve smyslu politickém nemluvil...

Pod čarou petitem připojil Matoušek poznámku, že v letním semestru roku 1921–22 bylo v přednáškách profesora Mareše zapsáno 550 řádných posluchačů, dosvědčovala tedy Marešovu nevinnost jen nepatrná část jeho posluchačů pravděpodobně mu naprosto oddaných. Vyšetřování Marešovy činnosti bylo zřejmě aranžováno v jeho prospěch.


Marešovou rukou psaná žádost rektorátu z 13. 3. 1922

CO PROZRADIL UNIVERZITNÍ ARCHIV

O hodnověrnosti tohoto Matouškova vylíčení událostí z roku 1922 svědčí doklady uložené v archivu Univerzity Karlovy (6). V osobním spisu profesora Mareše nacházíme jeho rukou psané podání datované 13. března 1922, jímž Mareš nejprve rozhodně protestoval proti nepravdivému článku v Bohemii. Jeho dopis pak pokračoval: „Žádám děkanství, aby vyšetřilo, zda v některé přednášce na fakultě některý profesor činil pokus o politickou propagandu v tom nebo jiném smyslu, zda došlo k lomození a rozčilení studentstva, pro které by byl profesorský sbor vyzval studentstvo, aby se nenechalo od nikoho na akademické půdě provokovati. Pro svou osobu vypovídám, že v žádné své přednášce jsem se ani slovem nedotkl toho, co uvádí ve článku Bohemie, a že v žádné mé přednášce ještě nikdy nedošlo k lomození a rozčilení studentstva. Prosím, aby děkanství toto zjistilo výslechem zúčastněných. Prosím dále, aby o výsledku šetření byla ihned podána od děkanství zpráva ministerstvu školství a národní osvěty se žádostí, aby naši univerzitu chránilo před osočováním v onom německém časopise a přimělo jej k opravě podle výsledků šetření. Konečně prosím, aby o věci byla podána zpráva profesorskému sboru na nejbližším sedění.


Marešovou rukou psaná žádost rektorátu z 13. 3. 1922

Děkanství lékařské fakulty promptně věc projednalo a již 15. 3. zaslalo ve věci přípis ministerstvu školství a národní osvěty „Domnělý výstup prof. Mareše proti prezidentu T. G: Masarykovi a ministerskému předsedovi dr. Benešovi v posluchárně Fyziologickému ústavu. Děkanství oznamuje, že byli podrobně vyslechnuti nejen posluchači, ale i asistenti a laboranti ústavu a bylo zjištěno, že k žádným politickým projevům prof. Mareše nikdy nedošlo. Byl zaslán i důvěrný dotazník všem profesorům, z jehož výsledku je zřejmé, že také jinde nedošlo k jakýmkoliv politickým projevům. Děkanství prohlašuje, že nemělo žádné příčiny k podobnému zakročení, jak lživě v onom listě se píše. Na základě výsledků šetření žádá děkanství ministerstvo školství, aby přimělo onen německý časopis k uveřejnění úřední opravy této lživé zprávy a tím ochránilo univerzitu před osočováním.“ Přípis podepsal děkan profesor Pěšina.

V archivu je zachováno i písemné vyjádření studentů, kteří 14. 3. 1922 důrazně prohlásili, že „prof. Mareš za svých přednášek nikdy ve smyslu politickém nemluvil, a tedy ani osoby prezidenta T. G. Masaryka ani dr. Beneše se nedotýkal. Všechny pověsti o nějaké nespokojenosti posluchačstva vůči němu jsou nemístné. Protestují tedy níže podepsaní proti tak nízkým lžím a útokům.“ Pod tímto textem je podepsáno 37 studentů. Doklady nalezené v archivu tedy mluví jasně. Není pravda, že bylo nařízeno vyšetření, až když o aféře psal denní tisk, naopak o vyšetření žádal sám Mareš den po vydání článku v Bohemii, a děkanát dotazníkem vyslechl všechny pracovníky fakulty, nejen 35 studentů. Srovnání Matouškova textu s doklady v archivu Univerzity Karlovy dokazují zavádějící podání událostí Matouškem. Právem proto Nakonečný jeho knihu nazval „nevědeckým sepisováním sestaveným z ideových frází komunistického režimu“ (7).

SPOR O RUKOPISY A VZTAH K MASARYKOVI

V biografickém slovníku pražské lékařské fakulty u hesla „Mareš, František“ nacházíme v seznamu použité literatury vedle citované knihy Matouškovy také odkaz na text Josefa Kočího „Čeští fašisté a obrana Rukopisů“. Údajná souvislost profesora Mareše s fašismem a Rukopisy si zaslouží bližšího vysvětlení.

Když Mareš opustil po dovršení sedmdesáti let své místo na lékařské fakultě, svůj zájem obrátil na otázku literárně-historickou. V roce 1927 vydal spisek „Vědecké metody realismu zvláště k otázkám Rukopisů“. Zájem o Rukopisy sám vysvětlil: „Na otázku Rukopisů jsem byl přiveden v roce 1918, kdy jsem byl poučen o klamnosti důkazů jejich podvržení z kryptogramu V. Hanka fecit a nálezu berlínské modři v jedné z iniciálek, neboť tyto dva důvody rozhodly proti Rukopisům v široké veřejnosti a umlčely obhájce.“ Později dodal: „Hanka fecit a berlínská modř, to byly důkazy, které umlčely obhájce a nyní teprve mohl být každý vystaven veřejnému posměchu každý, kdo ještě v Rukopisy věří.

Berlínská modř je barva, která byla objevena až v roce 1704 a její přítomnost na iniciále N byla tedy považována za nepopiratelný důkaz, že Rukopis nemůže být starší.

Jaroslav Přikryl uvedl, že Mareš, nanejvýš přesný a před každým tvrzením opatrný přírodovědec, těžce nesl mnohé stopy ledabylosti ve zkoumání Rukopisů. Boj proti Rukopisům pro Mareše znamenal boj o vědeckou poctivost a vědeckou pravdu (8).

Marešovo vystoupení v otázce Rukopisů mu přineslo další nepřátelské útoky a obviňování z nečestných, postranních a osobních pohnutek. Mimo jiné i nepřátelství k osobě prezidenta republiky. Masaryk totiž v roce 1886 v časopise Athenaeum, jehož byl redaktorem, otevřel diskuzi o Rukopisech, jejichž účastníci – historici, jazykovědci, paleografové – došli k závěru, že Rukopisy jsou podvrhem.

O vztahu těchto profesorů psal Jiří Syllaba: „Do sporu s Marešem se dostal Masaryk v minulém století, když odsudivě zkritizoval Marešovu kritickou knihu Idealismus a realismus v přírodních vědách. Masaryk vytýkal, že Mareš nepochopil správně Kanta, Locka a Berkleyho. Tehdy snad byla Masarykova kritika apodiktická a Marešova odpověď velmi slušná, ale neústupná. Vztah obou mužů tím však byl trvale poznamenán.

Mareš byl po druhé světové válce a po své smrti velmi kritizován. Byla mu vytýkána údajně idealistická filosofie a sympatie k Vlajkařům. Konkrétně sám o tom nic nevím, bylo-li tomu však tak, tak rozhodně nikoliv proto, že by byl jakkoliv souhlasil s fašismem a nacismem. Mareš byl naprosto čestný a hluboce národnostně cítící Jihočech. Marešovo chování za první světové války bylo bezúhonné, statečné a neprospěchářské.“ (9)

Mareš opakovaně odmítal tvrzení, že je nepřítelem prezidenta republiky. Jeho názory se sice od Masarykových v mnohém lišily, ale Mareš respektoval prezidentovo postavení i jeho zásluhy o stát. V projevu na slavnostní schůzi profesorského sboru lékařské fakulty, uspořádané v listopadu 1918, zdůraznil zásluhy „našeho kolegy profesora Masaryka“ o vznik republiky.

Již v letech první světové války rozhodl, aby byla pozastavena činnost komise zabývající se otázkou Rukopisů, právě proto aby možné diskuze o pravosti těchto rukopisů nebyly zneužity proti Masarykově osvobozenecké zahraniční akci.

Veřejně nevystupoval proti Masarykovi ani v letech předválečných, kdy se jeho odpůrci vyjadřovali někdy velmi tvrdě. Emanuel Chalupný ve svých vzpomínkách napsal: „Masarykova ruda, která se hodně leskne a obsahuje opravdu cenné prvky, ale nikdy se nedá zpracovat v ryzí kov. Postavte ho do kteréhokoliv oboru, všude projeví pozoruhodné postřehy, ale nikdy neprovede dokonalé dílo. Tlustá kniha by neobsáhla všechny jeho ctnosti – i nectnosti.“ (10).

Mareš svůj vztah k Masarykovi vysvětluje takto: „Nepozdvihl jsem boj za Rukopisy z nenávisti proti prof. Masarykovi. Otázka Rukopisů není otázkou Masarykovou a ‚nevývratné důkazy‘ jejich padělanosti nejsou dílem Masarykovým, jenž v tom spoléhal na staročeskou gramatiku. Ale Masaryk soudil a priori, že chemické zkoušky otázku rukopisu nerozhodnou a že jen gramatika nám pomůže. Neměl jsem žádného důvodu nenávidět profesora Masaryka, nebylo mezi námi bližšího osobního vztahu, a proto není u mě ani nepřátelství.“ (11).

JAK TO BYLO SE SYMPATIEMI K VLAJCE

K obviňování Mareše ze sympatií k Vlajkařům se vyjádřil Milan Nakonečný ve své knize, kde vysvětluje i historii Vlajky (12). Vlajka vznikla v roce 1928 jako klub a později kulturně-politické hnutí. Tato organizace národovců vzhlížela s obdivem k myšlenkám básníka Viktora Dyka a vědce Františka Mareše. Po okupaci Československa Jan Rys-Rozsévač zakládá kolaborantskou organizaci, která si neprávem přisvojila název Vlajka a postavil se do jejího čela. Mareš veřejně prohlásil, že Rysova Vlajka nemá nic společného s Vlajkou prvorepublikovou. Mareš vystoupil proti Rysem vedenému časopisu, který se stal nástroj extrémní kolaborace, antisemitských štvanic a odsoudil ostouzení bývalých demokratických vůdců v čele s Masarykem a Benešem.

O historii Vlajky sám Mareš napsal: „Původní Vlajka aneb Hnutí pro nové Československo bylo sdružení akademiků v těžké době poválečné, organizované sice podle práva tehdejších politických stran, ale výlučně protistranické, nepolitické.“ Mareš dále připomněl, že úkolem původní Vlajky bylo obnovení národního života na mravním základě (13). V listopadu 1938 vláda činnost zakázala a od té doby původní Vlajka zanikla a nebyla obnovena.

POKRAČOVÁNÍ „BOJE O MAREŠE“ I PO JEHO SMRTI

Profesor Jiří Syllaba se znovu zastal svého již mrtvého učitele, když Helena Rašková, pozdější profesorka farmakologie, o Marešovi prohlásila: „Mareš postupně sklouzává a přes rukopisné boje se dostává k šovinistickému nacionalismu a posléze k fašismu.“ (14).

Právě Marešova účast v diskuzích o pravost Rukopisů byla příležitostí obviňovat Mareše z fašismu. Mojmír Otruba, editor Sborníku, se zmínil i o Marešovi: „Snaha o národně hodnotnou restituci Rukopisů souvisela vesměs s krajním nacionalismem (leckdy s odporem proti Masarykovi, nyní prezidentu republiky) a posléze až s politikou českých fašistů. K fašistům se připojil i Mareš.“ (15).

Osobností Františka Mareše se zabýval Josef Kočí ve svém příspěvku, kde vysvětlil, proč se tento profesor fyziologie zabýval pravostí Rukopisů: „Na toto pole ho nepochybně zavedl jeho přepjatý nacionalismus a filosofický idealismus a reakční názory politické. Obrana vedená Marešem mířila tedy především proti Masarykovi a jeho národně-politické ideologii. Pod vlajkou obrany Rukopisu šířil Mareš a jeho stoupenci ideologii fašismu, antisemitismu a antikomunismu.“ (16).

Mareš sporu o Rukopisy věnoval devět svých spisů, v nichž se zabýval otázkou jejich pravosti. Byl přesvědčen, že „realistické metody nepřinesly žádného přísně vědeckého důkazu, že Rukopisy jsou podvrhy. Dospěly jen k vědeckému přesvědčení o tom. Avšak vědecké přesvědčení je pojem sobě odporující. Je v něm contradictio in adjecto. Slova ‚vědecké‘ a slovo ‚přesvědčení‘ si odporují. Něco vědět a být o něčem přesvědčen, je rozdíl. Přesvědčení se zakládá na nedostatečném vědění, kde rozhoduje citový mravní motiv, proto nelze nikomu vzíti jeho přesvědčení, kdežto vědění je naprosto nezávislé na citových motivech.

O záhadách a tajemstvích Rukopisů při příležitosti 150 let od jejich nalezení vydal Miroslav Ivanov dvě publikace (17, 18), Vycházel v nich ze zkoumání Rukopisů pracovníky Kriminalistického ústavu, kteří prohlásili tyto pergameny za podvrh. Na základě oponentského řízení deseti odborníků se však Kriminalistický ústav od závěrů Ivanova týmu distancoval a prohlásil, že nevydal žádnou expertízu ve věci pravosti či nepravosti rukopisů. Závěrem minulého století se objevily další publikace, které se těmito pergameny zabývaly. Karel Krejčí nevěřil v autorství Hanky a tvůrce textu hledal v okruhu členů Královské české společnosti, mezi něž patří František Martin Pelcl, Karel Rafael Ungar a Ignác Cornova (19). Podobně soudil i Josef Polák: „Spravedlivý soudce odsuzuje až po řádném vyšetření. Kdybychom dnes Hanku postavili před civilní soud pro podvod, osvobodil by jej pro nedostatek důkazů.“ (20)

Berlínskou modří se podrobně zabýval Lubomír Sršeň. Na základě srovnání několika postupně vydaných faksimilií Rukopisu královédvorského došel ke zjištění, že barevnost iniciály N byla několikrát změněna. Písmeno N bylo ještě v roce 1851 zelené, ale v roce 1861 již bylo modré. Výskyt berlínské modři nelze tedy za důkaz podvrženosti považovat, neboť jde o polopravdu, a tedy argument vědecky nepřípustný a eticky závažný, je-li uplatněn bez připomenutí, že modř tvoří v iniciále N vrchní a nejmladší barevnou vrstvu. Toto zjištění nijak nemění ani nenarušuje dosavadní vědecké závěry, že Rukopis královédvorský s vysokou pravděpodobností není středověkého původu, podstatně však narušuje představu o Václavu Hankovi jako tvůrci a padělateli Rukopisu (21, 22).

Nejnověji připomněl Karel Nesměrák, že v současné době má věda k dispozici širší spektrum metod pro přímé i nepřímé datování starých pergamenů, a je přesvědčen, že by bylo vhodné tyto nově objevené metody použít i ve zkoumání Rukopisů (23).

Diskuze o Rukopisech pokračují tedy i v našem století, a právem proto mluví Lubomír Sršeň o nejdelším a největším literárně-historickém sporu ve světové literatuře.

ZÁVĚR

Profesor František Mareš, vědec, filozof, politik, třikrát zvolený děkan lékařské fakulty a dvakrát zvolený rektor univerzity, prožil poslední léta svého života v jižních Čechách, kde se narodil a kde také 6. února 1942 zemřel.

Tento příspěvek chce při příležitosti stoletého jubilea přijetí zákona 135/20 z 19. února 1920 osobnost Františka Mareše připomenout a obhájit ho před nespravedlivými obviněními.

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN

Kateřinská 32, 120 00  Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz


Zdroje
  1. Domin K. Můj rektorský rok. Neubert, Praha, 1934: 77–80.
  2. Syllaba J. Vzpomínka na profesora MUDr. Františka Mareše (1857–1942). Sborník lékařský 1993, 94, 191–193.
  3. Hanák A. Profesor František Mareš sedmdesátníkem. Časopis lékařů českých 1927, 56, 1593–1597.
  4. Lhoták K. Proslov k sedmdesátinám profesora dra. F. Mareše. Lékařské rozhledy – příloha Časopis lékařů českých 1917, 6, 193–199.
  5. Matoušek M. Fyziolog František Mareš a jeho idealistická filosofie. 1960.
  6. Archiv univerzity Karlovy. Osobní spis profesora Františka Mareše.
  7. Nakonečný M. František Mareš, vědec, filosof, národovec. Národní myšlenka, 2007.
  8. Přikryl J. Marešův boj o pravdu. Časopis lékařů českých 1937; 43: 1787–1788.
  9. Syllaba J. Mé vzpomínky na prezidenta T. G. Masaryka. Maxdorf, Praha, 1997: 59–60.
  10. Chalupný E. Vznik České strany pokrokové. Historické vzpomínky, Tábor, 1911: 5.
  11. Mareš F. Nepravdivé legendy o Rukopisu královédvorském a zelenohorském. Čs. společnost rukopisná, Praha, 1938: 22–25.
  12. Nakonečný M. František Mareš, vědec, filosof, národovec. Národní myšlenka, 2007.
  13. Mareš F. Vlajka. Národní výzva 1939; 5: 1.
  14. Syllaba J. Na její kritiku jsem odpověděl i písemně. Časopis lékařů českých 1951; 90: 1193–1194.
  15. Otruba M. Sborník RKZ Dnešní stav poznání. Kol. autorů. Sborník Národního muzea, řada C, svazek XIII/XIV, 1968/69.
  16. Kočí J. Čeští fašisté a obrana Rukopisů. Dějiny a současnost 1967; 9: 6–13.
  17. Ivanov M. Tajemství RKZ. Mladá fronta, Praha, 1969.
  18. Ivanov M. Záhada Rukopisu královédvorského. Novinář, Praha, 1970.
  19. Krejčí K. Některé nedořešené otázky kolem RKZ. Slavia 1974; 43: 398–396.
  20. Polák J. K otázce podílu V. Hanky na vzniku Rukopisu. Dějiny a současnost 1991; 4: 62–63.
  21. Sršeň L. Příspěvky k poznání osobnosti Václava Hanky. Kol. autorů. Sborník Národního muzea, řada A, svazek 63, 2009.
  22. Sršeň L. Zásahy Václava Hanky do Rukopisu královédvorského. Vlastivědné čtení o Královédvorsku 2017; 1: 2–7.
  23. Nesměrák K. Historie a perspektivy hmotného průzkumu rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Chemické listy 2013; 107: 194–201.
Štítky
Adiktológia Alergológia a imunológia Angiológia Audiológia a foniatria Biochémia Dermatológia Detská gastroenterológia Detská chirurgia Detská kardiológia Detská neurológia Detská otorinolaryngológia Detská psychiatria Detská reumatológia Diabetológia Farmácia Chirurgia cievna Algeziológia Dentální hygienistka

Článok vyšiel v časopise

Časopis lékařů českých

Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Kurzy

Zvýšte si kvalifikáciu online z pohodlia domova

Získaná hemofilie - Povědomí o nemoci a její diagnostika
nový kurz

Eozinofilní granulomatóza s polyangiitidou
Autori: doc. MUDr. Martina Doubková, Ph.D.

Všetky kurzy
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa