Torzo Olše

Každé tvoření je krásné, inspirující a duši naplňující. Ať je to tvoření v umění medicíny, nebo tvoření v umění výtvarném. Propojit obojí se dá těžko. Vždy na jednu růži se nedostane takové lásky, jakou by zasloužila. A tak jsou moje pokusy se dřevem pořád na půli cesty a už tak zůstane. Největší umění je dát do skulptury ideální tvar a výraz sdělující myšlenku. Z hloubi duše a jednoduše. Pak se dílo může stát nadčasovým. To předpokládá zvládnutí řemesla, silný prožitek, a aby energie, která z vás přechází do tvorby, byla čitelná a nabíjela ostatní. Pak má tvorba smysl. Těm nejlepším se to daří. Je to v nich jako v koze, jak se říká. Ve mně to sice také je jako v koze, ale nejsem z těch vyvolených…

A tak Alberto Giacometti a Constantin Brancusi zůstanou vzory, někde v dálce, za obzory. Nevadí mi to. Často se dlátem nedostanu tam, kam bych prvoplánově chtěl, dřevo mě nepustí, vede si svou, ale odhalí jinou cestu a vznikne nečekaný tvar, překvapující a lepší, než byla původní idea. Je to láska. Má svoje vrtochy, touhy, očekávání.

Kdybyste se chtěli pustit do práce se dřevem, doporučuji samo sebou lípu jako krásnou, vlídnou a poddajnou ženu, kterou měkce zušlechtíte dlátem. Má bílou mladistvou kůži a voní po lipovém čaji. Ale chcete-li něco ostřejšího, pusťte se do olše. To je dračice. Je krvavá, když vyjde z mokřadu, a jen tehdy se dá dlátem opečovat. Brání se při tom, až třísky lítají! A voní po puškvorci.

Martin Gregora