Editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

v tomto editorialu se budu věnovat velmi praktické záležitosti. Rád bych se vám svěřil s problémem, který mě dlouho trápí. Při nočních službách na pohotovosti často při extrakcích destruovaných (eufemismus pro shnilých) dočasných zubů propadám pocitům zoufalství. Přestože opakovaně slýchám o zlepšující se úrovni ústního zdraví a zubního kazu u dětí snad statisticky ubývá, v praxi to moc vidět není. Šokující je nejen stav chrupu předškolních dětí, ale zejména přístup a názory rodičů. Stále dokola slýchám: „On na zuby trpí. Máme to v rodině. Takhle mu prořezaly. Je šikovná, zuby si čistí sama.“ Iritující, smutné.

Osvěty je čím dál více, internet poskytuje nekonečné množství i relevantních informací, ale současně mají všichni pocit neomylnosti vlastního nesprávného pohledu na věc. Komu není rady, tomu není pomoci.

V půl druhé v noci je rada těžká a pomoc ještě těžší. Zvlášť, když o radu není stáno a pomoc již není možná. Neradno obtěžovati s pravdou a vysvětlováním prapůvodních příčin. Koledoval bych si o stížnost a v tu chvíli už je stejně jedno, kdo za to může. Se zatnutými zuby extrahuji. Nepomáhám, hasím popel. Dětí je mi líto. Aniž by si to kdokoliv uvědomoval, jsou ovlivněny na celý život.

Abychom zakončili pozitivně, v tomto čísle časopisu naleznete tři odborné články a široké spektrum témat abstraktů z konference Úsměv 023. Přeji hezké léto.

MUDr. Martin Kapitán, Ph.D.

šéfredaktor