#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Sakrospinózní hysteropexe – alternativa v primární chirurgické léčbě sestupu apikálního kompartmentu


Sacrospinous hysteropexy – an alternative in primary surgical treatment of apical compartment prolapse

Objective: To present a surgical treatment of pelvic organ prolapse and its outcomes according to the literature.

Methods: PubMed database search.

Conclusion: Pelvic organ prolapse is a common diagnosis with prevalence around 40% of female population. Vaginal delivery, especially with levator ani trauma, increasing age and obesity are the basic risk factors. Native tissue repair is a possible surgical treatment. Unfortunately, concomitant hysterectomy is still a very common procedure. It is established that uterus plays a passive role in pelvic organ prolapse. Sparing of the uterus keeps the original fixation structures and compartments intact and provides a solid tissue to anchor the stitches. Patients with benign and malign uterine diseases cannot have their uterus spared. In sacrospinous hysteropexy, nonabsorbable sutures are passed through the namesaked ligament on one or both sides to elevate the uterus. Several studies and their metaanalyses show comparable anatomical and functional outcomes with shorter operation time, decreased blood loss, faster recovery and lower complication rates in comparison with hysterectomy and uterosacral ligament fixation. In a prospective randomized control trial, sacrospinous hysteropexy provides significantly lower reoperation rate for apical compartment prolapse in a long-term follow-up. It is a safe and effective procedure for patients who wish to keep their uterus in place. Sacrospinous hysteropexy is an alternative in primary surgical treatment of pelvic organ prolapse.

Keywords:

pelvic organ prolapse – sacrospinous hysteropexy – uterine sparing surgery


Autori: Homola Prokop;  Hensel Germund;  Košťál Milan
Pôsobisko autorov: Porodnicko-gynekologická klinika Nemocnice Pardubického kraje a. s.
Vyšlo v časopise: Ceska Gynekol 2021; 86(3): 200-204
Kategória:
doi: https://doi.org/10.48095/cccg2021200

Súhrn

Cíl práce: Představit jednu z chirurgických metod v léčbě sestupu orgánů pánevního dna a její výsledky na základě dostupné literatury.

Metodika: Literární zdroje byly vyhledány pomocí vyhledávače PubMed.

Závěr: Sestup orgánů pánevního dna je častý problém postihující až 40 % ženské populace. Základní rizikové faktory jsou vaginální porod, zejména spojený s avulzním poraněním levátoru, rostoucí věk a obezita. Jednou z možností operační léčby je použití vlastních tkání pacientky. Bohužel je stále častou součástí těchto výkonů i hysterektomie. Děloha je však pouze pasivní orgán, který nehraje roli v etiologii sestupu. Ponechání dělohy zachovává původní fixační struktury a kompartmenty a poskytuje kvalitní tkáň ke kotvení stehů. Benigní a zejména maligní onemocnění dělohy a rizikové faktory jejich vzniku jsou kontraindikací k ponechání dělohy. Při sakrospinózní hysteropexi je děloha elevována nevstřebatelnými stehy k jednomu nebo oběma jmenovaným vazům. Závěry prací a metaanalýz ukazují srovnatelné anatomické a funkční výsledky při kratším operačním čase, snížené krevní ztrátě, rychlejší rekonvalescenci a nižší četnosti komplikací v porovnání s hysterektomií a apikální fixací za sakrouterinní vazy. V prospektivní randomizované studii je po sakrospinózní hysteropexi v dlouhodobém follow-up dosaženo významně nižšího počtu reoperací pro recidivu sestupu v apikálním kompartmentu. Jedná se o bezpečnou a efektivní operaci pro pacientky, které si přejí ponechat dělohu. Sakrospinózní hysteropexe je možnou alternativou v primární chirurgické léčbě sestupu pánevních orgánů.

Klíčová slova:

sestup pánevních orgánů – sakrospinózní hysteropexe – dělohu zachovávající výkon

Úvod

Sestup pánevních orgánů (POP – pelvic organ prolapse) je mezinárodní společností pro kontinenci (ICS – International Continence Society) definován jako pokles jedné nebo více z následujících struktur:

  • přední poševní stěna;
  • zadní poševní stěna;
  • děložní čípek;
  • apex pochvy u pacientek po hysterektomii.

Přítomnost ně­kte­rého z těchto znaků by měla být doplněna relevantními subjektivními příznaky [1]. S prevalencí více než 40 % u ženské populace starší 45 let postihuje POP celosvětově miliony žen a negativně ovlivňuje jejich kvalitu života. Celoživotní riziko operace pro POP se pohybuje mezi 11 a 20 % [2] a riziko rekurence je až 30 %. Mezi rizikové faktory rozvoje POP patří vaginální porod, zejména spojený s avulzí levátoru, rostoucí věk a obezita [3–5]. Bohužel je stále nejčastějším operačním výkonem v léčbě sestupu dělohy vaginální hysterektomie. Děloha je však pouze pasivní orgán, který se nepodílí na etiologii POP. Hysterektomie samotná pak neřeší vyvolávající příčinu sestupu apikálního kompartmentu, kterou je nedostatečnost závěsných struktur v oblasti děložního čípku a apexu pochvy [6]. Základním krokem k úspěšné chirurgické léčbě POP je kvalitní fixace struktur apikálního kompartmentu k pevným bodům v pánvi. Ponechání dělohy umožňuje použít k této fixaci tuhou a robustní tkáň děložního čípku, do které lze kotvit stehy nebo síť s nižším rizikem jejich prořezání, resp. eroze v případě umělého materiálu. Ponecháním dělohy zůstanou zachovány in situ přirozené fixační struktury centrálního kompartmentu, kterými je komplex kardinálních a sakrouterinních vazů. Jejich přerušení při hysterektomii vede k dalšímu narušení statiky pánevního dna. Hysteropexe ve své podstatě rovněž následují trend přechodu k minimálně invazivním výkonům, který je v posledních desetiletích patrný nejen v gynekologii, ale napříč chirurgickými obory. Stejného anatomického a funkčního výsledku může být dosaženo při menší disekci a traumatizaci tkání v malé pánvi, při sníženém riziku poranění okolních orgánů a celkově menší operační zátěži pro pacientku. Tento názor a rostoucí preference pacientek vedou k nárůstu počtu prováděných dělohu zachovávajících výkonů (uterine-sparing surgery). Stále narůstá počet prací, které dokazují bezpečnost a efektivitu těchto operací. Prodlužuje se i doba sledování pacientek, což umožňuje vyhodnotit dlouhodobý efekt rekonstrukčních výkonů.

Zachování dělohy

Ponechání dělohy je stále diskutovaným tématem. Zachování fertility, vliv přítomnosti dělohy na sexuální funkce, zachování ženské identity, obavy z operačních komplikací, obavy z poklesu ovariální funkce, nárůst hmotnosti a změny nálady patří mezi nejčastější důvody pro ponechání dělohy. Průzkumy odhalily, že 36–60 % pacientek by odmítlo hysterektomii pro POP, kdyby jiná možnost nabízela obdobné výsledky [6,7]. Perioperační výhody zmiňuje řada prací. Dělohu zachovávající výkony jsou asociovány s kratším operačním časem, menší krevní ztrátou, rychlejším zotavením a nižší frekvencí komplikací [2,3,7,8]. Nevýhody hysteropexe spočívají v možnosti rozvoje uterinních patologií, ať už se jedná o benigní onemocnění, nebo malignity. Celoživotní riziko rozvoje karcinomu děložního čípku je 0,6 %, karcinomu endometria 2,7 % a karcinomu ovaria 1,4 % [7]. Detolleneare et al ve své práci uvádějí nález karcinomu endometria u 1 ze 103 pacientek v průběhu follow-up. V retrospektivní analýze histologických nálezů pacientek po hysterektomii pro POP byla nalezena premaligní či maligní léze u 17 z 644 pacientek (2,6 %). Vzhledem k brzkému záchytu endometroidního adenokarcinomu, děloze dále přístupné dia­gnostickým metodám a vzhledem k nízkému celoživotnímu riziku není pouhá obava z budoucího rozvoje malignity důvodem k odstranění dělohy [2,6]. Všechny pacientky musí být poučeny o vlivu bilaterální salpingek­tomie na snížení rizika rozvoje ovariálního karcinomu. Přísná selekce pacientek vhodných k hysteropexi je zásadní součástí dia­gnostického procesu. Mezi kontraindikace patří postmenopauzální krvácení, hyperplazie endometria, velká myomatóza, cervikální dysplazie, dysmenorea. Relativní kontraindikací je i obezita a non-compliance pacientky. Zachování dělohy nemůžeme doporučit pacientkám se zvýšeným rizikem rozvoje maligních onemocnění pohlavních orgánů, tedy nositelkám BRCA mutací a Lynchova syndromu, pacientkám s karcinomem prsu v anamnéze, zejména při terapii tamoxifenem. Pacientky, které podstoupí hysteropexi, musí být poučeny o nutnosti pokračování preventivních prohlídek a screeningu [6,7]. Fertilitou po sakrospinózní hysteropexi se zabývá turecká studie popisující 8 těhotných pacientek po operaci. Koncepce všech těhotenství byla spontánní s mediánem 16 měsíců od operace. Jedno těhotenství bylo dvojčetné a ukončeno před termínem, ostatní byla donošena do termínu. Všechny pacientky rodily elektivním císařským řezem z důvodu prevence rekurence POP. Sakrospinózní hysteropexe je vhodnou operací u pacientek žádajících zachování fertility. Nedochází zde ke zkrácení hrdla jako po manchesterské operaci. Nedochází k manipulaci v dutině břišní, čímž je eliminováno riziko poranění adnex a vzniku pooperačních srůstů. Autoři popisují selhání hysteropexe v jednom případě (12,5 %) [9].

Fixace k ligamentum sacrospinosum

V 50. letech 20. století popsal Amreich fixaci poševního pahýlu k ligamentum sacrotuberale. Richter a Sederl pak propagovali a popularizovali sakrospinózní kolpopexi. V roce 1989 publikoval Richardson sérii kazuistik léčby poklesu dělohy její fixací k ligamentum sacrospinosum [10,11]. Sakrospinózní hysteropexe je dělohu zachovávající výkon k léčbě defektu apikálního kompartmentu. Nejčastěji je prováděn tzv. native-tissue výkon. V současné době se používá jak původní unilaterální fixace ze zadního přístupu, tak bilaterální fixace nebo se využívá i přední přístup. V původní variantě je výkon zahájen incizí zadní stěny pochvy a následně je provedena disekce pararektálního prostoru, typicky vpravo, až ke spina ischiadica. Mediálně od ní je zpřístupněno a očištěno ligamentum sacrospinosum. Přibližně 1,5–2 cm mediálně od spina ischiadica (prevence poranění pudendálního svazku) jsou do vazu umístěny 1–4 stehy, nejčastěji 2, z nevstřebatelného materiálu nebo stehy s prodlouženou vstřebatelností, které jsou posléze všity do zadní porce děložního hrdla bez porušení zadní poševní klenby. Naložení stehů do ligamenta může být provedeno přímo pod kontrolou zraku, což obnáší větší disekci v pararektálním prostoru a použití Breiskyho zrcadel. V současnosti více rozšířenou možností je použití nástrojů, které umožní naložení stehu naslepo, pod kontrolou hmatu, např. Capio device (Boston Scientific, Marlborough, MA, USA) nebo CaspariTM suture punch (Arthotek, Warsaw, Indiana, USA) a další. Tento postup výrazně zkracuje operační čas. Incize v pochvě je částečně sešita, poté jsou dotaženy fixační stehy tak, aby elevovaly cervix do požadovaného postavení a následně je dokončena sutura pochvy [10,11]. Většinou je výkon doplněn o rekonstrukci předního či zadního kompartmentu. Je možné fixovat stehy do přední i zadní porce hrdla, což zlepšilo fixaci v apikálním kompartmentu [12]. Tradiční provedení operace dle Amreicha je spojeno s vyšší rekurencí defektů přední poševní stěny. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že při zadním přístupu dochází k odklonu osy pochvy dorzálně. Tím je více exponován přední kompartment. Ještě více je to významné při přítomnosti avulzního poranění levátoru [13]. Plair et al proto ve své studii použili k fixaci dělohy přístup skrze přední kolpotomii. Močový měchýř byl sesunut z čípku a od pochvy. Následně byla provedena plikace pubocervikální fascie, která byla nakonec fixována stehem k čípku. Disekce pokračovala paravezikálně až k sakrospinóznímu vazu, do kterého byly umístěny dva stehy, jeden byl následně fixován do přední porce hrdla, druhý laterálně. Tato fixace zajišťuje lepší prostorovou konfiguraci pochvy a dělohy. Ve své retrospektivní studii nepopsal po krátkém fol­low-up s mediánem 7,5 měsíců žádný defekt v předním kompartmentu ve skupině operované výše zmíněným způsobem [14]. Při jednostranné fixaci dochází k deviaci pochvy směrem k použitému vazu, což může být příčinou de novo vzniklých dyspareunií. Oboustranná fixace umožňuje zachování přirozené osy pochvy bez nárůstu míry komplikací [11]. Německá studie porovnávající jednostrannou a bilaterální fixaci pochvy po konkomitantní vaginální hysterektomii neprokázala statisticky významný rozdíl v obou skupinách v trvání operace, komplikacích či poranění okolních orgánů. Nebyly zjištěny ani rozdíly v anatomických výsledcích 6 měsíců po operaci [15]. Mothes et al provedli studii s použitím oboustranné fixace pochvy bez napětí. Na rozdíl od klasického provedení, kdy je děloha či pochva v přímém kontaktu s vazem, jsou zde stehy nedotažené a tvoří tzv. suture bridge podobně jako u Burchovy kolpopexe. Tato technika podle autorů zajišťuje symetričnost pochvy a flexibilní fixaci apikálního kompartmentu. Mothes et al ve své práci udávají úspěšnost (POP-Q stadium 2 a méně) u 94,5 % pacientek (fol­low-up 14 měsíců) a subjektivní zlepšení příznaků POP vč. sexuálních funkcí a defekačních obtíží (POP-Q–POP quantification system/stupeň POP) [16]. Nejčastěji uváděnou specifickou komplikací pro tyto výkony je bolest v oblasti hýždí („buttock pain“). Pravděpodobnou etiologií je dráždění větví pudendálního či ischiadického nervu stehy v oblasti ligamentum sacrospinosum. Vyskytuje se v 9–15 % případů a většinou spontánně odezní do 6 týdnů po operaci. Při krutých či chronických bolestech, které se vyskytují v jednotkových případech, je třeba odstranit fixační stehy, případně provést hysterektomii [2,17,18]. Dyspareunie zapříčiněná deviací pochvy směrem k použitému sakrospinóznímu vazu se vyskytuje ve 2–36 %. Prevencí této komplikace je bilaterální fixace nebo použití tension-free metody pomocí síťky nebo volného stehu, jak je popsáno výše [19]. Ve studii porovnávající sakrospinózní hysteropexi a laparoskopickou sakrohysteropexi se dyspareunie vyskytovala 3× častěji u první skupiny [20]. Série kazuistik z Kanady popisuje elongaci děložního čípku, kterou pacientky negativně vnímají, a vede tak k selhání operace. Prodlužování čípku se obecně vyskytuje až u 40 % pacientek s POP. Zmíněná práce popisuje tento jev u pěti pacientek po hysteropexi během prvního roku po operaci. Délka čípku stanovená jako D-C dle POP-Q byla alespoň 2× větší než před operací. Jedna pacientka z uvedené skupiny byla operována pro obtěžující příznaky sestupu. Byla jí provedena parciální trachelektomie [21]. V jiné studii autoři prováděli parciální trachelektomii všem pacientkám s délkou cervixu > 2 cm (D-C dle POP-Q). Nebyl prokázán významný rozdíl v riziku selhání operace u pacientek s trachelektomií a bez ní [12].

Výsledky

Vzhledem k rostoucímu počtu prováděných hysteropexí vznikají práce, které hodnotí efektivitu a bezpečnost jednotlivých operací a srovnávají je s dalšími operačními metodami. Nizozemská randomizovaná studie srovnává pacientky po vaginální hysterektomii se závěsem apikálního kompartmentu za sakrouterinní vazy (HSUF – hysterectomy with sacrouterine ligament fixation) a sakrospinózní hysteropexi (SSH – sacrospinous ligament hysteropexy) po jednoletém follow-up. Obě operace byly srovnatelné stran funkčních výsledků. U pacientek v této studii však došlo k vysoké rekurenci sestupu v apikálním kompartmentu (stadium 2 a více dle POP-Q) po SSH (27 %) oproti HSUF (3 %). Výsledky pro přední kompartment, který nese vlivem změněné osy pochvy vyšší riziko recidivy, se však významně nelišily v obou skupinách. Reoperaci pro POP v jakémkoli kompartmentu prodělalo 11 % pacientek po SSH a 7 % po HSUF [22]. Multicentrická randomizovaná studie s více než 100 pacientkami v každé skupině dokládá srovnatelné výsledky obou metod (SSH a HSUF) po ročním follow-up. Ve skupině po SSH nedošlo k selhání v apikálním kompartmentu (stadium 2 a více dle POP-Q), k výskytu obtěžujících příznaků sestupu ani k reoperacím pro rekurentní sestup dělohy. Míra objektivního selhání (POP-Q stadium 2 a více) pro všechny kompartmenty činila 50 % po SSH a 44 % po HSUF s maximem výskytu v předním kompartmentu u obou skupin. K reoperaci došlo ale jen u jedné pacientky po SSH a u čtyř po HSUF. Žádný rozdíl nebyl statisticky významný. Dotazníkový průzkum stran kvality života přinesl opět srovnatelné výsledky v obou skupinách [2]. Stejný autorský tým vydal hodnocení po pětiletém fol­low-up. Pouze jedna pacientka (1 %) ve skupině SSH prodělala reoperaci pro recidivu v apikálním kompartmentu oproti osmi pacientkám (8 %) ve skupině po HSUF, což tvoří statisticky významný rozdíl. Ve skupině po SSH došlo k objektivnímu selhání (POP-Q stadium 2 a více v jakémkoli kompartmentu) ve 45 % a ve skupině po HSUF v 50 %. Rozdíly nejsou významné. Většina rekurentních sestupů se nacházela proximálně od hymenálního okraje, tedy nesla malý klinický význam. Dvě pacientky ve skupině po SSH musely podstoupit hysterektomii. Jedna pro endometroidní adenokarcinom, druhá pro perzistující bolesti hýždí [23]. Retrospektivní studie ze Saúdské Arábie hodnotí čistě anatomický efekt operací. HSUF zde dosahovala větší úspěšnosti než SSH (POP-Q stadium menší než 2). Významný byl rozdíl v celkové úspěšnosti a v předním kompartmentu. Žádná pacientka však nebyla reoperována. Rozdíl četnosti selhání v apikálním kompartmentu nebyl významný [24]. Ve studii srovnávající HSUF a SSH z předního přístupu bylo dosaženo vysoké a srovnatelné úspěšnosti v obou skupinách jak po stránce anatomické (92 % po HSUF, resp. 93 % po SSH), tak symptomatické (94 % v obou skupinách). K rekurenci v apikálním kompartmentu došlo u čtyř pacientek po SSH a sedmi po HSUF, reoperovány byly tři pacientky v obou skupinách [14]. Primárním cílem nizozemské studie bylo vyhodnotit vliv HSUF a SSH na symptomy dolních močových cest. Hysterektomie je spojena s trojnásobným rizikem rozvoje hyperaktivního močového měchýře. Mezi skupinami nebyl rozdíl v anatomických výsledcích ani v míře rekurencí prolapsu [25]. Retrospektivní dánská studie založena na datech z národního registru poukazuje na významně zvýšené riziko rekurence sestupu v apikálním a předním kompartmentu po SSH oproti HSUF a manchesterské operaci. Reoperace během 5 let po výkonu byla nutná u 32 % pacientek po SSH oproti 7 % po manchesterské operaci a 11 % po HSUF [18]. Dvě metaanalýzy dat srovnávající native tissue hysteropexi a vaginální hysterektomii se závěsem apikálního kompartmentu přináší podobné výsledky. Hysteropexe jsou spojeny s kratším operačním časem a s menší krevní ztrátou, rychlejším návratem do zaměstnání i rychlejší rekonvalescencí. Nebyl prokázán významný rozdíl v rekurenci POP v jednotlivých kompartmentech, rozdíl v míře reoperací pro POP ani rozdíl ve spokojenosti pacientek s jednotlivými operacemi. Zachování dělohy by mělo být zvažováno u pacientek bez kontraindikací [11,26]. Mezinárodní federace gynekologie a porodnictví (FIGO – International Federation of Gynecology and Obstetrics) na základě evidence based medicine (level 2A, grade B) hodnotí SSH jako bezpečnou a úspěšnou operační metodu léčby POP pro ženy, které si přejí ponechat dělohu [27].

Závěr

Mezi hlavní výhody uterine-sparing výkonů patří snížená invazivita spojená s kratším operačním časem, menší krevní ztrátou, sníženým rizikem poranění okolních orgánů, rychlejší rekonvalescencí pacientek a dostatkem kvalitní tkáně k fixaci. Tyto operace zároveň šetří závěsné struktury dělohy při současném zachování přirozených kompartmentů. Patologické změny na děloze benigního i maligního charakteru a rizikové faktory pro jejich vznik musí být správně dia­gnostikovány pro následnou kontraindikaci hysteropexe. Důležitou roli v rozhodovacím algoritmu hraje také subjektivní postoj pacientky k zachování, či odstranění dělohy. Výsledky většiny prací hodnotících efekt SSH a HSUF v chirurgické léčbě POP poukazují na srovnatelné anatomické a funkční výsledky. V prospektivní randomizované studii je SSH v dlouhodobém follow-up zatížena signifikantně nižším počtem reoperací pro recidivu v apikálním kompartmentu ve srovnání s HSUF. U nerizikových pacientek se sestupem pánevních orgánů a normální dělohou by měla být ně­kte­rá z variant dělohu zachovávajícího výkonu zvažována v první linii operační léčby. Sakrospinózní hysteropexe je jednou z možných alternativ.

prokop.homola@gmail.com

Publikační etika: Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do bio medicínských časopisů.

 Konflikt zájmů: Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie/práce nemají žádný konflikt zájmů.


Zdroje

1. Haylen BT, Maher CF, Barber MD et al. An International Urogynecological Association (IUGA) / International Continence Society (ICS) joint report on the terminology for female pelvic organ prolapse (POP). Int Urogynecol J 2016; 27 (2): 165–194. doi: 10.1007/s00192-015-2932-1.

2. Detollenaere RJ, den Boon J, Stekelenburg J et al. Sacrospinous hysteropexy versus vaginal hysterectomy with suspension of the uterosacral ligaments in women with uterine prolapse stage 2 or higher: multicentre randomised non-inferiority trial. BMJ 2015; 351: h3717. doi: 10.1136/bmj.h3717.

3. Aubé M, Tu LM. Current trends and future perspectives in pelvic reconstructive surgery. Womens Health (Lond) 2018; 14: 1745506518776498. doi: 10.1177/1745506518776498.

4. Bazi T, Takahashi S, Ismail S et al. Prevention of pelvic floor disorders: international urogynecological association research and development committee opinion. Int Urogynecol J 2016; 27 (12): 1785–1795. doi: 10.1007/s00192-016-2993-9.

5. Svabík K, Martan A, Mašata J. Prolaps a avulzní poranění levatoru. Ceska Gynekol 2012; 77 (4): 304–307.

6. Gutman RE. Does the uterus need to be removed to correct uterovaginal prolapse? Curr Opin Obstet Gynecol 2016; 28 (5): 435–440. doi: 10.1097/GCO.0000000000000307.

7. Bradley S, Gutman RE, Richter LA. Hysteropexy: an option for the repair of pelvic organ prolapse. Curr Urol Rep 2018; 19 (2): 15. doi: 10.1007/s11934-018-0765-4.

8. Murphy AM, Goldman HB. Transvaginal sacrospinous hysteropexy. Int Urogynecol J 2013; 24 (4): 529–530. doi: 10.1007/s00192-012- 1977-7.

9. Cavkaytar S, Kokanah MK, Tasdemir U et al. Pregnancy outcomes after transvaginal sacrospinous hysteropexy. Eur J Obstet Gynecol Reprod Biol 2017; 216: 204–207. doi: 10.1016/j.ejogrb.2017.08.003.

10. Hoke TP, Tan-Kim J, Richter HE. Evidence-based review of vaginal native tissue hysteropexy for uterovaginal prolapse. Obstet Gynecol Surv 2019; 74 (7): 429–435. doi: 10.1097/OGX.000 0000000000686.

11. Kapoor S, Sivanesan K, Robertson JA et al. Sacrospinous hysteropexy: review and meta-analysis of outcomes. Int Urogynecol J 2017; 28 (9): 1285–1294. doi: 10.1007/s00192-017-3291-x.

12. Lo TS, Uy-Patrimonio MC, Hsieh WC et al. Sacrospinous ligament fixation for hysteropexy: does concomitant anterior and posterior fixation improve surgical outcome? Int Urogynecol J 2018; 29 (6): 811–819. doi: 10.1007/ s00192-017-3487-0.

13. Svabik K, Martan A, Masata J et al. Comparison of vaginal mesh repair with sacrospinous vaginal colpopexy in the management of vaginal vault prolapse after hysterectomy in patients with levator ani avulsion: a randomized control­led trial. Ultrasound Obstet Gynecol 2014; 43 (4): 365–371. doi: 10.1002/uog.13305.

14. Plair A, Dutta R, Overholt TL et al. Short-term outcomes of sacrospinous hysteropexy through an anterior approach. Int Urogynecol J 2021. doi: 10.1007/s00192-020-04641-6. Epub ahead of print.

15. Salman S, Babaoglu B, Kumbasar S et al. Comparison of unilateral and bilateral sacrospinous ligament fixation using minimally invasive anchorage. Geburtshilfe Frauenheilkd 2019; 79 (9): 976–982. doi: 10.1055/a-0846- 5726.

16. Mothes AR, Wanzke L, Radosa MP et al. Bilateral minimal tension sacrospinous fixation in pelvic organ prolapse: an observational study. Eur J Obstet Gynecol Reprod Biol 2015; 188: 1–5. doi: 10.1016/j.ejogrb.2015.02.022.

17. Dietz V, de Jong J, Huisman M et al. The effectiveness of the sacrospinous hysteropexy for the primary treatment of uterovaginal prolapse. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2007; 18 (11): 1271–1276. doi: 10.1007/s00192-007-0336-6.

18. Husby KR, Larsen MD, Lose G et al. Surgical treatment of primary uterine prolapse: a comparison of vaginal native tissue surgical techniques. Int Urogynecol J 2019; 30 (11): 1887–1893. doi: 10.1007/s00192-019-03950-9.

19. Shkarupa D, Kubin N, Shapovalova E et al. The resurrection of sacrospinous fixation: unilateral apical sling hysteropexy. Int Urogynecol J 2020; 31 (2): 351–357. doi: 10.1007/s00192- 019-03964-3.

20. van Ijsselmuiden MN, van Oudheusden A, Veen J et al. Hysteropexy in the treatment of uterine prolapse stage 2 or higher: laparoscopic sacrohysteropexy versus sacrospinous hysteropexy-a multicentre randomised controlled trial (LAVA trial). BJOG 2020; 127 (10): 1284–1293. doi: 10.1111/1471-0528.16242.

21. Hyakutake MT, Cundiff GW, Geoffrion R. Cervical elongation following sacrospinous hysteropexy: a case series. Int Urogynecol J 2014; 25 (6): 851–854. doi: 10.1007/s00192-013-2258-9.

22. Dietz V, van der Vaart CH, van der Graaf Y et al. One-year follow-up after sacrospinous hysteropexy and vaginal hysterectomy for uterine descent: a randomized study. Int Urogynecol J 2010; 21 (2): 209–216. doi: 10.1007/s00192- 009-1014-7.

23. Schulten SF, Detollenaere RJ, Stekelenburg J et al. Sacrospinous hysteropexy versus vaginal hysterectomy with uterosacral ligament suspension in women with uterine prolapse stage 2 or higher: observational follow-up of a multicentre randomised trial. BMJ 2019; 366: l5149. doi: 10.1136/bmj.l5149.

24. Al-Badr A, Perveen K, Al-Shaikh G. Evaluation of sacrospinous hysteropexy vs. uterosacral suspension for the treatment of uterine prolapse: a retrospective assessment. Low Urin Tract Symptoms 2017; 9 (1): 33–37. doi: 10.1111/luts.12104.

25. van Brummen HJ, van de Pol G, Aalders CI et al. Sacrospinous hysteropexy compared to vaginal hysterectomy as primary surgical treatment for a descensus uteri: effects on urinary symptoms. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2003; 14 (5): 350–355. doi: 10.1007/ s00192-003-1084-x.

26. Meriwether KV, Antosh DD, Olivera CK et al. Uterine preservation vs hysterectomy in pelvic organ prolapse surgery: a systematic review with meta-analysis and clinical practice guidelines. Am J Obstet Gynecol 2018; 219 (2): 129–146. doi: 10.1016/j.ajog.2018.01.018.

27. Betschart C, Cervigni M, Ortiz OC et al. Mana­gement of apical compartment prolapse (uterine and vault prolapse): a FIGO Working Group report. Neurourol Urodyn 2017; 36 (2): 507–513. doi: 10.1002/nau.22916.

Štítky
Detská gynekológia Gynekológia a pôrodníctvo Reprodukčná medicína

Článok vyšiel v časopise

Česká gynekologie

Číslo 3

2021 Číslo 3
Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Kurzy

Zvýšte si kvalifikáciu online z pohodlia domova

Získaná hemofilie - Povědomí o nemoci a její diagnostika
nový kurz

Eozinofilní granulomatóza s polyangiitidou
Autori: doc. MUDr. Martina Doubková, Ph.D.

Všetky kurzy
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#