Veřejné zdravotnictví v průběhu času – vývoj a současnost


Czech public health – past and present

The article deals with the concept, development, and current state of public health in the Czech lands as a theoretical and practical scientific discipline, as it has been formed and profiled during more than two hundred years of history. It identifies five developmental stages, which briefly characterizes and introduces important representatives of the field at the time. It describes the transformation of public health care after 1989 and points out some of the consequences of institutional reduction associated with the weakening of the field, which became fully apparent during the COVID-19 pandemic.

Keywords:

Epidemiology – Hygiene – public health – social medicine – health care organization – present of public health in the Czech Republic


Autori: Helena Hnilicová
Pôsobisko autorov: Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK v Praze
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2022; 161: 167-171
Kategória: Dějiny lékařství

Súhrn

Článek pojednává o pojetí, vývoji a současném stavu veřejného zdravotnictví v českých zemích jako o teoretické i praktické vědní disciplíně tak, jak se utvářela a profilovala v průběhu více než dvě stě let staré historie. Identifikuje 5 vývojových etap, které stručně charakterizuje a uvádí významné představitele oboru v dané době. Popisuje transformaci veřejného zdravotnictví po roce 1989 a poukazuje na některé důsledky institucionální redukce, spojené s oslabením oboru, které se naplno projevily v době pandemie COVID-19.

Klíčová slova:

hygiena – epidemiologie – veřejné zdravotnictví – sociální lékařství – organizace zdravotnictví – současnost veřejného zdravotnictví v Česku

ÚVOD

Zdraví ve společnosti a související faktory představují zásadní téma moderní medicíny. Medicína se však nemůže obejít bez širšího mezioborového přístupu a spolupráce s dalšími disciplínami, které pak jako celek tvoří samostatný obor, pro který se v mezinárodním kontextu ustálil anglický název public health (1). U nás je překládán jako „veřejné zdravotnictví“, a/nebo „veřejné zdraví“ (2, 3).

Jedná se o multidisciplinární obor nabývající stále většího významu. S pojetím oboru a s užíváním termínu „veřejné zdravotnictví“ je u nás spojena řada nejasností a různých výkladů, které se mnohdy opírají více o intuici než o kvalifikované porozumění a znalosti. Předkládáme proto stručný nástin vývoje veřejného zdravotnictví jako teoretické i praktické vědní disciplíny tak, jak se v našich zemích utvářela a profilovala v průběhu své více než dvě stě let dlouhé historie. Tento přehled nezachycuje vše významné, co se odehrálo v oblasti veřejného zdravotnictví v našich zemích a není úplným výčtem všech vynikajících představitelů oboru, kteří svým dílem přispěli k jeho rozvoji. Jeho cílem bylo především poukázat na hluboké kořeny veřejného zdravotnictví a tím podtrhnout jeho nezpochybnitelné místo v rámci věd o zdraví a jeho význam pro formulování efektivní zdravotní politiky.

VEŘEJNÉ ZDRAVOTNICTVÍ JAKO OBOR

Veřejné zdravotnictví je populačně zaměřený obor, který se zabývá zdravím ve společnosti. K jeho poznatkové bázi patří především (2):

  • údaje o zdravotním stavu populace a jeho vývoji: nemocnost a úmrtnost obyvatelstva a její hlavní příčiny, rozvrstvení podle pohlaví a věku a její trend, pracovní neschopnost a její vývoj aj.
  • údaje o determinantách zdraví, hodnocení zdravotních rizik: výskyt rizikových faktorů v chování lidí a jejich prevalence a příčiny, rizika v životním prostředí, pracovní rizika aj.
  • údaje o poskytování zdravotní péče: síť zdravotnických zařízení a počty zdravotnických pracovníků, dostupnost zdravotní péče, výkonnost zdravotnictví, dostupnost a vyžití zdravotnických technologií, indikátory kvality péče aj.

Šíře záběru veřejného zdravotnictví vyžaduje jeho další strukturalizaci. Mezi hlavní subdisciplíny veřejného zdravotnictví u nás tradičně patří:

  • hygiena a epidemiologie
  • sociální medicína
  • organizace a řízení zdravotnictví
  • podpora zdraví

Pro veřejné zdravotnictví je charakteristické, že šíře záběru, priority, a dokonce i jeho název se v průběhu let měnily. Jeho podstata však zůstala nezměněna – je v něm uplatňování populačního přístupu v péči o zdraví a zaměření na prevenci nemocí a podporu zdraví, které jsou sjednocující a nosnou společnou linií, propojující myšlenkové proudy, vědní obory i aktivity směřující k ochraně a zlepšování zdraví nejširší veřejnosti.

Nashromážděné poznatky slouží pro tvorbu a realizaci státní zdravotní politiky, která by měla reflektovat širší sociálně ekonomické souvislosti a determinanty zdraví v dané společnosti a v dané době. Státní medicína, hygiena, sociální hygiena, sociální lékařství, preventivní lékařství, sociální lékařství a organizace zdravotnictví, veřejné zdravotnictví – to jsou názvy, které lze nalézt a které byly a/nebo jsou (někdy paralelně) používány pro označení teorie oboru i jeho praxe. V jeho rámci se vyprofilovaly jeho dvě větvě, a to hygienicko-epidemiologická a sociálně lékařská, které se v průběhu času vzájemně prolínaly, ovlivňovaly a koexistovaly.

VÝVOJOVÉ ETAPY VEŘEJNÉHO ZDRAVOTNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

Z historického pohledu lze vývoj veřejného zdravotnictví rozdělit do pěti vývojových etap, které stručně charakterizujeme a poukážeme na posun, který byl dosažen na cestě k ochraně zdraví obyvatelstva. Zmíníme také některé významné představitele veřejného zdravotnictví v dané vývojové etapě.

První etapa a počátky oboru veřejné zdravotnictví v našich zemních sahají do druhé poloviny osmnáctého století a jsou spojeny se jmény slavných rakousko-uherských panovníků, rakouské císařovny a české královny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Historická paměť připomíná, že to byla právě Marie Terezie, která již jako mladá panovnice pochopila, že pro dobro své země je nutné zavést opatření potírající masivní šíření infekčních epidemií, zejména varioly, moru, cholery a tyfu. Koncem 18. století se tak objevují počátky angažmá státu v ochraně zdraví, které znamenaly vznik první hygienicko-epidemiologické infastruktury a přijetí souvisejícího zdravotnického zákonodárství. Došlo k vytvoření prvního uceleného systému státní zdravotní správy označovaného jako zdravotní policie (4). Jejím úkolem bylo zajistit a dohlížet na dodržování sanitárních opatření, zejména bránit znečištění zdrojů pitné vody.

Z iniciativy státu začaly také koncem 18. a začátkem 19. století postupně vznikat nemocnice, ústavy pro choromyslné, chorobince, porodnice a jiná dobová zdravotnická zařízení. Současně vznikala i první ucelená teorie, která se zaměřovala na výklady a komentáře k platným zdravotnickým předpisům. Kromě toho se však nezbytně dotkla i širších sociálních souvislostí a faktorů ovlivňujících zdraví lidí v tehdejší době a naznačila jejich význam. Tato nauka o zdravotní policii, označovaná také jako „státní medicína“, se posléze stala předmětem výuky na evropských lékařských fakultách, včetně pražské fakulty.

Význam státní medicíny jako určité teoretické i praktické fáze vývoje oboru nelze opomenout. Lze v ní spatřovat počátky stanovení odpovědnost státu a jeho orgánů za zdraví občanů a ochranu a bezpečnost životního prostředí. Nutno podotknout, že představa o „rozumném“ zákonodárství, jehož pomocí je možné řešit závažné zdravotní a zdravotnické problémy, má kořeny v této tradici a svým způsobem přetrvává dodnes.

Z profesorů přednášejících témata z oblasti zdravotní policie studentům medicíny v Praze byl nejznámější Ignác Nádherný, který žil v letech 1781–1862 (4, 5). V osobě tohoto českého šlechtice, lékaře a profesora se propojilo jeho pedagogické působení s jeho angažmá v rozvoji tehdejšího public health. Nejenomže byl děkanem lékařské fakulty a rektorem Univerzity Karlovy, byl ve své době také nejvyšším představitelem veřejného zdravotnictví v českých zemích a zasloužil se o zavedení očkování školních dětí proti neštovicím. Na konci své kariéry působil ve Vídni jako c. k. ministerský rada a referent pro lékařsko-chirurgické obory, kde posuzoval lékařské učebnice v celé monarchii z hlediska jejich vědecké úrovně (5).

Druhou etapu rozvoje veřejného zdravotnictví datujeme do 19. století, kdy u nás došlo k jeho velkému rozvoji. V souvislosti s rozvojem přírodních věd bylo v této době učiněno mnoho objevů, které poukázaly na souvislost mezi životními podmínkami a výskytem nemocí. Bylo zřejmé, že nevyhovující bydlení, špatná výživa, nedostatečná osobní hygiena a celková chudoba ovlivňují výskyt a šíření nejenom infekčních nemocí, ale nemocí vůbec. Ukázala se rovněž politická potřeba zavádět a rozvíjet zdravotnická opatření, která by zajistila dostatek zdravých vojáků pro armádu a zdravou pracovní sílu pro rozvoj hospodářství. Postupně tak byly vytvářeny ucelené soustavy zdravotnického zákonodárství, které se týkalo především ochrany před epidemiemi (4).

K významným osobnostem, které v této době prosazovali rozvoj veřejného zdravotnictví v českých zemích, patří také Jan Evangelista Purkyně (1787–1869). Ve své stati z roku 1823 píše: „K fyzickému zachování a podporování blaha národa musí býti lékařství učiněno zájmem veřejným tak, aby lékařství, kladouc si za cíl zdraví a fyzickou dokonalost celého národa a přisvojujíc si autoritu i výkonnou veřejnou moc, dokázalo to, oč by se marně pokoušely rozptýlené snahy jednotlivců.“ (6).

Vedle domácích zdrojů byly vývoj oboru a jeho studium v našich zemích ideově spojeny s myšlenkovým odkazem německých lékařů a profesorů medicíny. Za všechny uveďme dva představitele, a to humanistu se zájmem o sociální otázky a otce patologie Rudolfa Virchowa (1821–1902) a Maxe von Pettenkofera (1818–1901). Pettenkofer je považován za zakladatele komunální hygieny a má velké zásluhy na ozdravení životních podmínek tehdejších velkých měst (7). Z českých protagonistů nutno zmínit Pettenkoferova a také Kochova žáka a prvního profesora hygieny na české lékařské fakultě v Praze Gustava Kabrhela. Profesor Kabrhel se stal v roce 1897 zakladatelem Hygienického ústavu, který byl předchůdcem dnešního Ústavu hygieny a epidemiologie 1. LF UK.

Od samého začátku bylo cílem tohoto pracoviště prostřednictvím výuky budoucích lékařů prosazovat účinná preventivní opatření do medicínské praxe (8, 9). Nejenom lékaři zabývající se zdravotní policií a hygienou, ale paralelně i další komplexně a vědecky myslící lékaři té doby si začali uvědomovat, že bez intervencí do životních podmínek nelze pozitivně ovlivnit zdraví lidí. Jejich osobní angažovanost v prosazování takových opatření patří k nejlepším tradicím medicíny. Tito humanisticky zaměření lékaři položili základy nově vznikajícímu směru veřejného zdravotnictví, pro nějž se ujal název sociální lékařství. V našich zemích se utvářelo pod vlivem německé školy sociální medicíny. V protikladu s převažujícím bakteriologickým pojetím nemocí, sociální medicína poukazovala na sociální podmínky a jejich vliv na zdraví, včetně dopadu sociálně patologických jevů na zdravotní stav populace (4).

Do třetí etapy rozvoje veřejného zdravotnictví zahrnujeme období po vzniku Československé republiky do roku 1948. V této politicky nestabilní a posléze nelehké době nastal velký rozvoj hygienicko-epidemiologické větvě i sociálního lékařství. V tehdejším Československu se intenzivně rozvíjelo sociální lékařství, které zahrnovalo sociální hygienu a epidemiologii, ale také problematiku sociálního a nemocenského pojištění, statistiku, demografii a sociologii medicíny. Za průkopníka českého sociálního lékařství jako akademické disciplíny je považován profesor František Procházka (1864–1934), který se jako docent interního lékařství věnoval zdravotně sociální a posudkové problematice rozvíjejícího se sociálního a nemocenského pojištění. V roce 1903 založil na české lékařské fakultě Ústav sociálního lékařství, předchůdce dnešního Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK v Praze. Posléze byl jmenován prvním profesorem sociálního lékařství (9, 10).

K významným sociálním lékařům nesporně patří také František Hamza (1868–1930). Tento přesvědčený filantrop a bojovník proti tuberkulóze z vlastních prostředků založil v Luži u Košumberku první dětskou tuberkulózní léčebnu v Rakousko-Uhersku a vyvíjel i další aktivity v boji proti této nemoci. Děti z chudých rodin trpící tuberkulózou byly léčeny v jeho léčebně bezplatně. Hamza se stal zakladatelem obdobného Ústavu sociálního lékařství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde působil na sklonku svého života. Orientoval se na organizační aspekty péče o zdraví, včetně etiky a zdravotní politiky (11, 12).

Zásadní význam pro rozvoj oboru u nás mělo založení Státního zdravotního ústavu (SZÚ) v Praze v roce 1925 (13). Významně se o to s podporou Rockefellerovy nadace zasloužila Alice Masaryková, dcera prezidenta Masaryka. Ústav fungoval jako vědecko-výzkumná základna státní zdravotní správy a jeho úkolem bylo poskytovat informace potřebné k účinným zdravotním a zdravotně-politickým opatřením. Přestože SZÚ byl primárně zaměřený na hygienu a epidemiologii a kontrolu infekčních nemocí, jeho záběr byl širší. Zahrnoval i sociálně lékařskou problematiku.

Důležitou součástí bylo oddělení sociální hygieny, zabývající se demografií, zdravotnickou statistikou a vývojem zdravotního stavu populace. Vedoucím tohoto oddělení a později i ředitelem celého ústavu byl ve třicátých letech Hynek Pelc (1895–1942). V jeho práci se prolínaly a propojily oba proudy veřejného zdravotnictví. Pelc byl jedním z nejvýznamnějším českých sociálních lékařů a průkopníkem uplatňování statistických, sociologických a epidemiologických metod. Je autorem řady sociálně lékařských studií o zdravotním stavu české a slovenské populace (14). Výsledky své práce shrnul v učebnici „Sociální lékařství“, která je první ucelenou prací tohoto druhu u nás (15). Pelc byl od roku 1935 profesorem a přednostou Ústavu sociálního lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Profesor Pelc byl nesporně vynikající osobnost, a to jak po stránce odborné, tak i po stránce charakteru, morálky a politických postojů. Byl to vzdělanec s velkým zdravotnickým rozhledem, velikou životní kázní a energií a pracovním nadšením, který byl zároveň nadán organizačními schopnostmi. Nepřekvapuje, že postu ředitele SZÚ byl zbaven v době německé nacistické okupace. V roce 1942 se stal obětí heydrichiády a byl popraven, stejně jako mnoho dalších českých vlastenců a významných osobností, na Kobyliské střelnici (16). Jeho předčasná smrt byla velkou ztrátou pro obor a negativně poznamenala další rozvoj veřejného zdravotnictví v našich zemích.

Čtvrtá etapa zahrnuje vývoj veřejného zdravotnictví v Československu do roku 1989. V důsledku geopolitického vývoje po 2. světové válce se veřejné zdravotnictví nemohlo vyhnout vlivům přicházejícím z tehdejšího Sovětském svazu. To se nejvíce projevilo reformou dosavadního zdravotnického systému. Systém zdravotního pojištění byl zrušen a nahrazen centralizovaným státním zdravotnictvím. V praxi to znamenalo zestátnění všech zdravotnických zařízení, konec soukromých lékařských praxi a zavedení obvodního systému primární péče bez možnosti volby lékaře. Na druhé straně však vznikly nové instituce zabývající se zdravím, včetně vybudování celostátní sítě okresních a krajských hygienicko-epidemiologických stanic a ustanovení funkce okresních a krajských hlavních hygieniků, odpovědných za hygienicko-epidemiologickou bezpečnost.

Personálně tuto síť zajišťovala od roku 1953 Lékařská fakulta hygienická Univerzity Karlovy, specializovaná na problémy hygieny, epidemiologie a prevence, což v poválečné době umožnilo rozvoj hygienických oborů a pozoruhodné úspěchy ve zvládání infekčních nemocí. S jejich ústupem a s postupným nárůstem civilizačních nemocí od konce 60. let se do popředí dostává potřeba budování zdravotnického systému poskytujícího kvalitní a efektivní zdravotní péči narůstajícímu počtu chronicky nemocných pacientů. Začínají se řešit otázky organizace a řízení zdravotnictví, z nichž jako nejdůležitější se jeví nutnost zajistit všeobecnou dostupnost zdravotní péče za ekonomicky únosných podmínek. S tím souvisí rozvoj ekonomiky a financování zdravotnictví, potřeba sběru dat a rozvoj zdravotnických informačních systémů. Postupem času se stávají aktuálními otázky zajištění kvality a bezpečí pacientů při poskytování zdravotní péče a stanovení pravidel pro správné a přiměřené používání nákladných zdravotnických technologií. To vše musí být zajištěno zákony a pravidly, závaznými pro pacienty i poskytovatele.

Pro označení tohoto okruhu problémů se u nás v poválečných letech zavedl termín „organizace zdravotnictví“. Bylo však od začátku zřejmé, že problematiku organizace a řízení zdravotnictví nelze oddělit od sociálně-ekonomické podmíněnosti a širších souvislostí zdraví – tedy sociálního lékařství. Tak se vykrystalizoval obor, jenž dostal název sociální lékařství a organizace zdravotnictví (SLOZ), který se vyučoval na lékařských fakultách a částečně i na zdravotnických školách a stal se již v padesátých letech předmětem postgraduálního specializačního vzdělávání lékařů (17). Absolventi studia působili jako vedoucí pracovnicí, „organizátoři“, kteří na různých úrovních řídili zdravotnická zařízení a další zdravotnické instituce. Předmět SLOZ tvořil povinnou součást vzdělávacího programu na lékařských fakultách, kde se vyučoval podle víceméně identických osnov, jak to bylo v té době pravidlem. Jak pamětníci vědí, nebyl to předmět, který by byl mezi studenty medicíny oblíben. Někteří studenti jej vnímali jako propagaci ideologie vládnoucí komunistické strany a její jednostranné představy o řízení zdravotnictví. Nutno dodat, že k neoblibě předmětu svým dílem přispěla nepopulární výuka statistických metod ve zdravotnictví, která byla v té době nedílnou součástí předmětu. Ke škodě oboru došlo v tomto období k separaci hygienické a epidemiologické problematiky a sociálního lékařství.

Vedle oboru SLOZ se paralelně rozvíjel samostatný obor hygiena a epidemiologie, který věren své tradici, soustřeďoval se až do konce osmdesátých let minulého století na boj s infekčními nemocemi, později také na studium environmentálních rizik. Lékaři specializovaní v této oblasti se uplatňovali jako odborníci v síti krajských a okresních hygienicko-epidemiologických stanic, jenž mají historicky velkou zásluhu na tom, že Československo patřilo od 60. let 20. století k zemím s nejnižším výskytem infekčních onemocnění. Právem bychom měli být hrdi na to, že jsme první zemí, které se podařilo v roce 1961 eradikovat dětskou obrnu (18).

Funkci vědecko-výzkumné základny oboru plnil v letech 1952–1992 Ústav sociálního lékařství a organizace zdravotnictví (ÚSLOZ) v Praze. Jako organizace v přímé řídící působnosti Ministerstva zdravotnictví zastával roli poskytovatele analýz a objektivních informací o stavu zdraví a vývoji zdravotnictví, a to během celých čtyřiceti let své existence. Díky politickým okolnostem, ve kterých ÚSLOZ působil, nebylo možné vždy odolat politickým tlakům a požadavkům. Nelze ovšem opomenout, že podobný osud stihl všechny vědecko-výzkumné instituce v bývalém Československu.

ÚSLOZ spolu se Společností sociálního lékařství ČLS JEP vydával časopis Československé zdravotnictví, který začal vycházet ještě v předválečném období (19). V roce 1952 vznikl také Ústav zdravotní výchovy, který se na dobové úrovni zabýval výchovou ke zdraví a produkoval celou řadu naučně-vzdělávacích publikací a letáků se zdravotně výchovnou tematikou (20). Tyto materiály byly distribuovány do všech zdravotnických zařízení a byly volně k dispozici ve všech čekárnách zdravotnických zařízení. V rámci naplňování cílů programu Světové zdravotnické organizace (WHO) „Zdraví pro všechny“ do roku 2000, ke kterému se tehdejší Československo přihlásilo, tento ústav v roce 1988 zahájil celoplošnou protikuřáckou kampaň „Šance pro tři miliony“. Název byl odvozen od záměru, aby 3 miliony dětí, které se měly narodit v tehdejším Československu do roku 2000, žily v nekuřáckém prostředí, a byly tak zdravější. Přestože prevalence kouření klesala, byla kampaň po roce 1989 předčasně ukončena, a její potenciál tak zůstal nenaplněn.

Pátou vývojovou etapou je veřejné zdravotnictví v současné době. Po roce 1989 prošlo nezbytnou transformací. V souvislosti se snahou více se napojit na zahraniční instituce a participovat na mezinárodních aktivitách, došlo v roce 1992 k přejmenovávání specializačního oboru SLOZ na obor „veřejné zdravotnictví“. Stejně tak se katedra SLOZ Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů v Praze stala dnešní Školou veřejného zdravotnictví Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Toto pracoviště od roku 1992 do roku 2009 zajišťovalo systematické postgraduální vzdělávání veřejného zdravotnictví pro zdravotnické manažery, pracovníky státní zdravotní správy i pracovníky v hygienické službě. Program měl podobu základní lékařské specializace, do které se ale zapojovali i vysokoškolsky vzdělaní odborníci s jiným než medicínským vzděláním, kteří zastávali významné manažerské funkce ve zdravotnictví, např. ekonomičtí náměstci a hlavní sestry z nemocnic.

Veřejné zdravotnictví se nadále vyučuje na lékařských fakultách. Po letech hledání optimálního obsahu i formy výuky došlo postupně ke stabilizaci výuky. Předmět zůstal součástí povinného kurikula; stejně jako na všech lékařských fakultách v zahraničí. Podle zájmu studentů pracoviště veřejného zdravotnictví dnes nabízejí další volitelné předměty. Oproti situaci před rokem 1989 však názvy ústavů, jejich profil a částečně i obsah výuky nejsou totožné, jednotlivé ústavy mají různé priority. Obecně se dnes ve výuce věnuje pozornost důkladné znalosti zdravotnické legislativy s důrazem na práva i povinnosti lékařů i pacientů v kontextu systému veřejného zdravotního pojištění v Česku.

Nepříznivý osud však postihl vědecko-výzkumné instituce zabývající se otázkami veřejného zdraví. V roce 1992 byl rozhodnutím tehdejšího ministra zdravotnictví zrušen ÚSLOZ, jehož činnost byla označena za nepotřebnou (osobní zkušenost). Dopad jeho zrušení se brzy projevil. Výzkumné aktivity v oboru sice neustaly, začaly však nabývat charakter jednotlivých, vzájemně neprovázaných projektů, jejichž výstupy nikdo nekoordinoval, neshrnoval a nepředkládal k využití při důležitých politických rozhodnutích. Nekoordinovanost a neprovázanost výzkumných aktivit přetrvává dodnes, ke škodě oboru i ke škodě zdravotní politiky. Podobně ukončil svoji činnost Ústav zdravotní výchovy, ze kterého se stalo Centrum podpory zdraví SZÚ, které mělo až donedávna velmi omezený počet zaměstnanců. Určitou náhradou za zrušené ústavy bylo v roce 2000 založení Institutu zdravotní politiky a ekonomiky (IZPE) jako organizace volně navazující na činnost bývalého ÚSLOZ. Jeho posláním bylo přispět, aby se důležitá ekonomická a politická rozhodování ve zdravotnictví opírala o validní a vědecky ověřená data. Za šest let existence pracovníci IZPE vytvořili řadu publikací, které dodnes slouží jako zdroj poznatků pro odborníky i širší veřejnost.

Po celou dobu své existence se IZPE potýkal s problémy, vyplývajícími z nedostatečného právního zajištění a finančního zabezpečení chodu instituce. V březnu 2006 došlo nakonec k jeho zrušení. Institucionální a personální redukce postihla také hygienickou službu. Po roce 2000 v rámci nového krajského územně-správního uspořádání došlo k její reformě. Byly zrušeny okresní hygienické stanice a vznikla dnešní síť 14 krajských hygienických stanic. Zároveň byly některé dřívější hygienické kompetence předány České zemědělské a potravinářské inspekci a České obchodní inspekci. 

Po zrušení zmíněných ústavů zůstalo jen málo pracovišť, které se problematikou veřejného zdraví systematicky zabývají – a tato situace přetrvává dodnes. Při pandemii COVID-19 „byl zjištěn“ téměř absolutní nedostatek lékařů-epidemiologů. Potvrdila se známá skutečnost, že pokud není infrastruktura, nemůže být dostatek odborníků. Nejenomže chybí v době, kdy jde doslova o záchranu lidských životů, ale ani v „klidné“ době není jejich hlas ve společnosti slyšet, což má také své důsledky. Problematikou zdraví se zabývají také sociologové, ekonomové i další vědci. Je to ovšem úsilí rozptýlené, nekoordinované, vcelku neefektivní. A pokud někdo upozorňuje na zdravotní rizika ve společnosti, až na výjimky, to významněji v naší společnosti, ba ani ve zdravotnické komunitě, nerezonuje. Péče o zdraví je u nás stále vnímána jako léčení nemocných lidi. Ministři zdravotnictví sice deklarují význam prevence, ale žádná konkrétní opatření, která by vedla k omezení dobře známých rizik v chování lidí, nenavrhují. Výjimkou je zdůrazňování výchovy ke zdravotní gramotnosti, na kterou se až příliš optimisticky sází.

ZÁVĚR

Kvalitní a efektivní zdravotnický systém je pro udržení zdraví ve společnosti nesporně velmi důležitý. U většiny chronických civilizačních nemocí je však největší vliv připisován životnímu stylu, přičemž u kardiovaskulárních nemocí, je to vliv zcela zásadní (21). Životní styl souvisí se životními podmínkami, tj. zdravotní chování je ovlivněné prostředím, ve kterém žijeme, co je v dané společnosti zavedené a akceptovatelné, jak jsou a/nebo nejsou dostupné prokazatelně zdraví škodlivé produkty. V tomto smyslu je u nás tolerováno více než v mnoha jiných zemích a nepochybně se to promítá do zdravotně rizikového chování lidí a následně do jejich celkové zdatnosti a odolnosti.

EUROSTAT publikoval v roce 2019 Index neřestí (22), kde se ukázalo, že české domácnosti v roce 2017 utratily za alkohol, tabák a další „neřesti“ více než osm procent svých celkových spotřebitelských výdajů, což byl jeden z nejvyšších podílů v EU. Také podle britského časopisu Independent jsou Češi nejnezdravějším národem na světě, pokud se bere v úvahu prevalence kouření, obezity a spotřeba alkoholu na osobu (23). Naše pozice v těchto žebříčcích ukazuje na nízké vnímání zdravotního rizika v chování a podceňování důsledků nezdravého životního stylu. To všechno mělo dopad na to, jak jsme (ne)byli připraveni čelit pandemii COVID-19.

Evropský výzkum zdravotního stavu EHIS 2019 (24) ukázal, že ve věku nad 70 let žijí tři čtvrtiny naší populace s dlouhodobým zdravotním problémem a v celé populaci je to třetina. Lze se domnívat, že v době bez pandemie a s pomocí výkonného zdravotnictví lidé zvládají život s nemocí. Mnozí to však s COVID-19 už nezvládli, a to také proto, že jejich celková zdravotní kondice nebyla dlouhodobě dobrá. V důsledku toho poprvé po desetiletích růstu očekávané délky života, došlo v letech 2020 a 2021 k poklesu u mužů o 2 roky, u žen o 1,6 roku (25). Pandemie tak ukázala, že veřejné zdravotnictví, tj. public health, je důležitým a nenahraditelným oborem. Jeho podcenění a institucionální redukce v průběhu posledních desetiletí se nám nevyplatila. Poučíme se z toho?

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Helena Hnilicová, Ph.D.

Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK

Karlovo náměstí 40, 128 00  Praha 2

Tel.: 224 963 275

e-mail: hhnil@lf1.cuni.cz


Zdroje

1. Health topics. WHO Europe, 2022. Dostupné na: www.euro.who.int/en/health-topics
2. Janečková H, Hnilicová. Úvod do veřejného zdravotnictví. Portál, Praha, 2009.
3. Veřejné zdraví. Národní zdravotnický informační portál, 2022. Dostupné na: www.nzip.cz/rejstrikovy-pojem/1724
4. Bílek V, Niklíček L. Úvod do studia dějin zdravotnictví a sociálního lékařství. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1981.
5. Ignác Nádherný. Wikipedie, 2021. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ignác_Nádherný
6. Kruta V, Zapletal V (eds.). Sebrané spisy Jana Ev. Purkyně, sv. XIII. Academia, Praha, 1985.
7. Max von Pettenkofer. Wikipedie, 2020. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Max_von_Pettenkofer
8. Bencko V a kol. Ústav hygieny a epidemiologie 1. lékařské fakulty University Karlovy v Praze. 1. LF UK, Praha, 1998.
9. Jarolímek J a kol. Sociální lékařství. Avicenum, Osvěta, Praha, 1987.
10. Mášová H. Nemocniční otázka v meziválečném Československu. Karolinum, Praha, 2005.
11. Marečková M. Výročí narození prof. MUDr. Františka Hamzy, zakladatele sociálního lékařství a protituberkulózních dětských léčeben. In: Řehulka E (ed.). Škola a zdraví pro 21. století. Masarykova univerzita, Brno, 2009.
12. Historie léčebny. Hamzova léčebna, 2022. Dostupné na: http://hamzova-lecebna.fixart.cz/cz/m/historie-lecebny
13. Niklíček L. Založení Státního zdravotního ústavu Republiky Československé a spory o koncepci jeho práce. Čs. zdravotnictví 1977; 25: 97–109.
14. Pelc H. Zdravotní stav obyvatelstva Československé republiky v jejím prvním desítiletí. Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, Praha, 1929.
15. Pelc H. Sociální lékařství. Melantrich, Praha, 1937.
16. Hons V. Za čtyřmi lékaři Státního zdravotního ústavu, kteří padli v roce 1942 za čest vlasti. Časopis lékařů českých 1946; 85: 1420–1425.
17. Rozsypal H. Epidemická dětská obrna – základní fakta v historických souvislostech. Společnost infekčního lékařství ČLS JEP, 2019. Dostupné na: www.infekce.cz/zprava19-55.htm
18. E lterlein E a kol. Sociální lékařství a organizace zdravotnictví I–IV. Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, Praha, 1984, 1985, 1987.
19. Československé zdravotnictví. Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích. Souborný záznam periodika. Signatura ČC s 1.034/1990.
20. Šteflová A. Ústav zdravotní výchovy v Praze: 1952–1987. Ústav zdravotní výchovy, Praha, 1987.
21. Kotseva K, De Backer G, De Bacque D et al. Lifestyle and impact on cardiovascular risk factor control in coronary patients across 27 countries: results from the European Society of Cardiology ESC-EORP EUROASPIRE V registry. Eur J Prev Cardiol 2019; 26: 824–835.
22. Marek J. V utrácení za neřesti jsou Češi na špici EU, ukazují nové údaje Eurostatu. Seznam Zprávy, 2019. Dostupné na: www.seznamzpravy.cz/clanek/v-utraceni-za-neresti-jsou-cesi-na-spici-eu-ukazuji-nove-udaje-eurostatu--75426
23. Petter O. Czech Republic most unhealthy country in the world. Independent, 2017. Dostupné na: www.independent.co.uk/life-style/health-and-families/czech-republic-most-unhealthy-country-world-diet-drink-food-exercise-smoking-drinking-a7966306.html
24. Pištorová M. Zpráva o zdraví a nemocech. Statistika a my 2021; 11: 24–25.
25. Morávek D. Naděje na dožití se v Česku o rok zkrátila. Statistika a my 2021; 11: 38–39.

Štítky
Adiktológia Alergológia a imunológia Angiológia Audiológia a foniatria Biochémia Dermatológia Detská gastroenterológia Detská chirurgia Detská kardiológia Detská neurológia Detská otorinolaryngológia Detská psychiatria Detská reumatológia Diabetológia Farmácia Chirurgia cievna Algeziológia Dentální hygienistka
Článek Úvodem

Článok vyšiel v časopise

Časopis lékařů českých

Číslo 3-4

2022 Číslo 3-4
Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Kurzy

Zvýšte si kvalifikáciu online z pohodlia domova

Získaná hemofilie - Povědomí o nemoci a její diagnostika
nový kurz

Eozinofilní granulomatóza s polyangiitidou
Autori: doc. MUDr. Martina Doubková, Ph.D.

Všetky kurzy
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa