… obor paleontologie se v roce 1989 otevíral jenom v Leningradě …

doc. MUDr. Eva Sticová, Ph.D. absolvovala Lékařskou fakultu v Hradci Králové a po promoci se nejprve věnovala oboru vnitřního lékařství. Patologii se začala věnovat následně v oblasti rodných severních Čech, kde posléze jako primářka vedla po určitou dobu Oddělení patologie Krajské nemocnice v Ústí nad Labem. Postupem času se přesunula do Prahy, kde působí na Ústavu patologie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a na Oddělení klinické a transplantační patologie v Institutu klinické a experimentální medicíny. K jejím hlavním odborným zaměřením patří dermatopatologie a patologie jater.

Milá Evo, na úvod bych se rád zeptal, co Tě vlastně přivedlo do zdravotnictví a k medicíně?

Trochu náhoda, trochu nerozhodnost. Původně jsem pokukovala po paleontologii, ale tento obor se v roce 1989 otevíral jenom v Leningradě a medicína byla kromě teologie a veteriny ta nejdelší možná varianta studia.

Lékařskou fakultu jsi vystudovala v Hradci Králové, to vím. Tvá cesta k patologii ale nebyla úplně přímá, že?

To je pravda, po škole jsem nastoupila na interní oddělení, ale brzy jsem zjistila, že patologii je lepší dělat na patologii a ne na interně.

Takže s patologií jsi začínala, na rozdíl od mnohých z nás, již s klinickou zkušeností. Promítlo se to nějak do Tvé praxe patologa?

Určitě jsem měla větší respekt ke klinickým oborům, než kdybych si sedla za mikroskop hned po škole. A na vlastní kůži jsem si vyzkoušela práci s pacientem, tak vím, o co (ne)přicházím.

I z doby, kdy jsme měli možnost úzce spolupracovat ve FNKV si pamatuji, s jakou lehkostí a nadhledem ses stavěla ke klinice a klinickým interpretacím v souvislosti s morfologií. Tvá další cesta už tedy vedla na patologii? Rád bych se zeptal, kterými pracovišti jsi u nás prošla a kdo Tě na nich jako učitel nejvíce ovlivnil, na koho vzpomínáš?

S patologií jsem začínala v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem a po atestaci se mi naskytla možnost práce v IKEM a ve FNKV, kde -⁠ s dvouletou přestávkou -⁠ působím doteď. Jsem ráda za většinu kolegů, starších i mladších, se kterými jsem měla a mám možnost spolupracovat. Moje velké díky patří zejména MUDr. Hřebíčkovi, který se po návratu z několikaleté stáže v USA s námi –⁠ začínajícími v oboru –⁠ nesobecky dělil o znalosti i o čas, doc. Honsové za to, že mě uvedla do problematiky patologie jater, prof. Mandysovi za letitou profesní podporu, prof. Yoh Zenovi, kterého považuji po lidské i profesní stránce za vyšší formu Bytí… Z kolegů mimo obor nesmím zapomenout na svého mentora prof. Milana Jirsu –⁠ tomu jsem vděčná za velkou trpělivost, nadhled a za to, že mne v průběhu mého doktorského studia neumlátil. Ten seznam jmen by byl opravdu dlouhý a vždycky neúplný.

V relativně nedávné době jsi obhajovala disertační práci a pak i práci habilitační, tématem byly vrozené poruchy metabolismu jater. Zkusíš se pochválit a popíšeš nám, k čemu jste v rámci skupiny již zmíněného prof. Jirsy ml. došli? Výsledky jsou dle mého názoru skvělé a trochu se jim nedostalo náležité publicity před odbornou veřejností, tak třeba je teď příležitost to napravit ;-).

Sebechvála mi moc nejde, navíc hereditární žloutenky a cholestázy, kterými se zabývám, nejsou úplně žhavé téma. Mám už vypozorováno, že když náhodou (velmi zřídka) dědičné cholestázy přednáším, posluchači, kteří nestačili včas utéct, usínají v průměru do dvou minut. Některé klinické obory to zvládají ještě daleko rychleji :-) Teď vážně -⁠ před několika lety se nám ve spolupráci s týmem Dr. Alfreda Schinkela podařilo objasnit genetickou příčinu Rotorova syndromu a najít dosud neznámý mezikrok v metabolické dráze přeměny bilirubinu. Vzhledem k tomu, že v té době u nás byli pouze tři probandi s Rotorovým syndromem, velký průlom v české medicíně to opravdu nebyl. Na druhou stranu -⁠ transportéry bilirubinu a žlučových kyselin hrají významnou roli v metabolismu celé řady běžně užívaných léků, takže přesah do praxe tu určitě je.

Pokud vím, tak dobu „covidovou“ jsi strávila v Londýně. Můžeš se s námi prosím podělit o detaily (co, kdy, kde, s kým, proč a jak, ev. co z toho vzešlo :-)?

Do Londýna, konkrétně do King‘s College Hospital jsem původně vyrazila jen na tříměsíční observership, ale protože potřebovali dalšího hepatopatologa se znalostí transplantační problematiky a ochotného sloužit, dostala jsem pracovní nabídku na konzultantský post. Naštěstí šly všechny potřebné papíry vyřídit dost rychle, tak jsem stihla nastoupit ještě před Brexitem v domnění, že tam pobudu pár měsíců, porozhlédnu se po staré dobré Anglii a navrátím se domů. Ale nakonec jsem tam „zapadla“ na dva roky. Měla jsem velké štěstí na kolegy, řada z nich byli opravdoví borci a velcí profesionálové, navíc mi vyhovovala taková ta vyšší úroveň bazální slušnosti celé společnosti. Bohužel pandemie značně zkomplikovala cestování a já se téměř nedostávala domů, navíc vážně onemocněl otec, tak jsem se nakonec rozhodla vrátit zpátky do Prahy. Na Londýn často a ráda vzpomínám, ale uvědomuji si, že my se v Čechách taky nemáme vůbec špatně.

Zbývá už jen závěrečná obligátní otázka -⁠ co děláš, když neděláš?

Tak různě –⁠ běhám, občas kreslím, v neděli večer chodím tancovat a o víkendech nacvičuji s malými neteřemi zpěvy mravně závadných lidových písní.

Tak já Ti děkuji za rozhovor a přeji do budoucna vše dobré!

-tj-