Sochy s příběhem

Torzo Benjamina Péreta – instalace 2010 na soukromém pozemku v Jevišovicích u Znojma

Benjamin Péret (1899–1959) byl francouzský surrealistický básník. Wikipedie píše, že Péret školu doslova nenáviděl, střední opustil po jediném roce. Narukoval jako dobrovolník do války, ale jako zdravotník se roku 1917 v Řecku nakazil úplavicí a vrátil se do Francie, kde strávil zbytek války v Lotrinsku. Zde nalezl na lavičce Mallarmého knihu, což se pro něj stalo iniciačním zážitkem.

Po první světové válce se seznámil s dadaistickou skupinou kolem André Bretona. Ten na něj vzpomínal s obdivem s příchutí závisti. Zatímco Breton s přáteli formulovali pravidla nového směru, objevil se na scéně muž, který, neznaje těchto pravidel, přinášel čerstvý vítr v podobě úchvatných ryze surrealistických básní. Jeho invence, fantazie a představivost byly doslova nespoutané. Všechny ohromil.

Jak rychle se to stalo, tak rychle také zmizel ze scény. V roce 1922 se stal surrealistou, v roce 1927 vstoupil do komunistické strany a o dva roky později odjel se svou první manželkou, brazilskou zpěvačkou Elsie Houstonovou do Brazílie. Ale už v roce 1931 byl pro politickou činnost z Brazílie vyhoštěn. V roce 1936 bojoval ve španělské občanské válce. Po francouzské mobilizaci v roce 1940 byl uvězněn jako antimilitarista, po porážce Francie ho propustili na kauci a následujícího roku odjel na mexické vízum do Mexika, kde žil až do roku 1947 se svou druhou ženou, malířkou Remedios Varovou. V roce 1954 se ve Španělsku zúčastnil procesu s levicovými aktivisty a v roce 1955 se vrátil do Brazílie, kde žil mezi amazonskými Indiány. O rok později byl vládou opět pro politickou činnost po předchozím uvěznění vyhoštěn. Vrátil se do Francie, kde zemřel roku 1959 na trombózu aorty. Je pohřben v Batignolles. 

Básník a překladatel Jan Gabriel uspořádal poslední výbor z poezie Benjamina Péreta Běžet po zrcadle jako slepec (vydal spolek Analogn, 2016). Charakterizuje Péreta jako jednoho z nejoriginálnějších básníků, ale také jako agresivního ateistu, revolucionáře, anarchistu, který neznal žádný kompromis, pro něhož neexistovalo nic jiného než přítomnost. Nejsou to přeludy ani krása, co nás přitahuje k Péretově poezii, píše Gabriel. Je to skutečně svobodná hra, která náhle přestává být hrou a stává se jedním z neučesaných uhrančivých svědectví, neklidných i zneklidňujících, která jsou kromě jiného i plná záludných rad, jimiž je dobré se čas od času řídit: „Lepší je vyměnit hodinky než hulákat na měsíc.“

Martin Gregora