Černé zrcadlo – vybrané kapitoly z lékařské etiky

Řebíková B. Togga, Praha, 2025, 128 s., ISBN 978-80-7476-397-7.

Kniha představuje podnětný a neobvykle pojatý příspěvek k současné diskusi o smyslu lékařské etiky, jejím místu v klinické praxi a ve vzdělávání budoucích lékařů. Nejde o systematickou učebnici ani o „pouhý“ přehled etických teorií; jedná se o text, který kombinuje filozofickou reflexi, kazuistiky z klinického prostředí, pedagogickou zkušenost a citlivou práci s příběhem.

Ústřední metafora „černého zrcadla“ funguje jako výrazný sjednocující motiv celé knihy. Zrcadlo zde není nástrojem sebezalíbení, ale nepohodlného pohledu –⁠ nastavuje čtenáři obraz situací, v nichž je etické selhání výsledkem nikoliv neznalosti pravidel, nýbrž ztráty citlivosti, empatie a odpovědnosti. Autorka opakovaně ukazuje, že etika v medicíně se neodehrává primárně na úrovni abstraktních norem, ale projevuje se v konkrétních setkáních mezi lékařem a pacientem, typicky v situacích, kdy má člověk bolesti, prožívá existenční nejistotu nebo je jakkoliv jinak zranitelný.

Významným úběžníkem celé knihy je také pojem „dobrý lékař“, k němuž se autorka opakovaně vrací v různých souvislostech. Nejde přitom o normativní definici ani o ideální typ vymezený souborem dovedností či znalostí, jedná se spíše o otázku charakteru a osobního postoje lékaře. Kniha tak implicitně i explicitně navazuje na tradici etiky ctností, v níž rozhodující je nikoliv to, zda lékař dokáže vyjmenovat 4 základní –⁠ či všechny další –⁠ principy lékařské etiky, ale jakým člověkem je a jakým způsobem vstupuje do vztahu s pacientem. Slovy autorky: „My totiž od lékařů čekáme nejen informace a rady, ale také slušné zacházení, podporu a porozumění. Žádáme lidský přístup.“ „Dobrý lékař“ zde není redukován na odborníka, který jedná správně podle pravidel, nýbrž je chápán jako osobnost schopná empatie, odpovědnosti a morální citlivosti v konkrétních situacích klinické praxe. Právě tento důraz na formaci osobnosti lékaře, nikoliv pouze na znalost etických rámců, dává knize její specifickou hloubku a činí ji relevantní jak pro výuku lékařské etiky, tak také pro každodenní klinickou praxi.

Silnou stránkou knihy je práce s konkrétními příběhy. Ty nejsou moralizující ani schematické a čtenáře nevedou k jednoznačným soudům. Spíše otevírají prostor k přemýšlení o tom, jakou roli v medicíně hraje charakter lékaře, jeho schopnost naslouchat, komunikovat a nést odpovědnost za své jednání. I v tomto smyslu se kniha přirozeně hlásí k etice ctností a klade důraz na formaci profesní identity, nikoliv pouze na znalost etických principů.

Autorka věnuje pozornost také psychosociální dimenzi lékařské profese –⁠ komunikaci s pacienty, důvěře, skrytému kurikulu i emoční zátěži zdravotnické práce. Dotýká se témat morálního napětí a rizika vyhoření, aniž by sklouzávala k zjednodušenému terapeutickému diskurzu. Text tak může být inspirativní rovněž pro lékaře v klinické praxi, kteří se s těmito jevy setkávají každodenně.

Zvláštní pozornost si zaslouží kapitola věnovaná tzv. Ashley treatment, která se v českém odborném prostředí objevuje v této podobě vůbec poprvé. Autorka zde citlivě otevírá složité etické otázky spojené s péčí o děti s těžkým mentálním postižením a s medicínskými zásahy zásadně ovlivňujícími jejich tělesný vývoj. Text nevnucuje jednoduchá řešení, ale ukazuje hodnotovou složitost těchto situací a limity standardních etických rámců.

Značnou část knihy tvoří kapitoly věnované 4 principům lékařské etiky. Na první pohled se může zdát, že jde o téma, které je v českém i mezinárodním kontextu již dobře známé a opakovaně zpracované. Kniha tyto principy skutečně prezentuje v jejich standardní podobě a nesnaží se je koncepčně redefinovat. Přínos však nespočívá v pouhém zopakování zavedeného rámce, spíše ve způsobu, jakým jsou zasazeny do konkrétních situací a kriticky reflektovány. Autorka ukazuje, že principy autonomie, beneficence, nonmaleficence a spravedlnosti samy o sobě etická dilemata neřeší, nýbrž pouze vymezují pole, v němž se musí odehrávat vlastní, kontextově citlivé etické uvažování vztahující se ke konkrétním lidem a jejich situacím.

Významnou roli hraje celková struktura knihy, v níž se střídají analytické pasáže s konkrétními příběhy z klinické praxe. Toto propojení odborného výkladu a narativních fragmentů vytváří vnitřní dynamiku textu a udržuje čtenářovu pozornost. Zároveň posiluje hlavní sdělení knihy –⁠ že lékařská etika není oddělitelná od každodenní zkušenosti, vztahů a rozhodnutí, jež se odehrávají v konkrétním čase a prostoru, a že etické myšlení se formuje právě v tomto napětí mezi teorií a praxí.

„Černé zrcadlo“ je knihou čtivou, ale i náročnou, místy zneklidňující, ovšem právě tím podnětnou. Osloví studenty medicíny a lékaře, ale i psychology, pedagogy a další odborníky, kteří se zabývají otázkami profesní odpovědnosti, morální formace a vztahu mezi odborností a lidskostí. Jde o text, který neklade hotové odpovědi, nýbrž trvá na nutnosti ptát se –⁠ a dívat se do zrcadla, i když je to někdy pohled nepohodlný.

Patrik Maturkanič