Aktivní ukončení života a pomoc při sebezabití u osob starších 12 let, u novorozenců do jednoho roku, dětí do 12 let a přerušení těhotenství po 24 týdnu života plodu ve světle nizozemských zákonů

Overview

V České republice jsme se v odborných i laických kruzích setkali s rozšířeným názorem, že eutanázie je v Nizozemsku legální. Ovšem ve skutečnosti jsou všechny situace uvedené v titulu podle nizozemských zákonů trestné. Osvobození od trestního stíhání je možné, ale týká se pouze lékařů. Pokud se lékaři chtějí vyhnout trestnímu stíhání, musí dodržet zákony předepsané postupy. Provedení ukončení života či pomoci při sebezabití je podrobeno kontrole a při ne zcela správných postupech mohou být lékaři trestně stíháni. Podáváme krátký historický přehled od 19. století a od prvního zákona v roce 1886. Popisujeme všechny současné nizozemské zákony: zákon z roku 2002 týkající se osob od 12 let, zákon z roku 2007 týkající se přerušení těhotenství po 24 týdnu života plodu a novorozenců do jednoho roku a novelu tohoto zákona z roku 2024, která zahrnuje i děti od 1 roku do 12 let.

Klíčová slova:

deti – lékařská etika – novorozenci – aktivní ukončení života (eutanázie) a pomoc při sebezabití na žádost – přerušení těhotenství – právní rámec – etické dilemma – Nizozemsko

Úvod

v České republice se při rozhovorech s kolegy i s laiky opakovaně setkáváme s nepřesnými informacemi o výše uvedeném tématu týkajícími se Nizozemska. Naposledy to byly e-mailové reakce na recenzi knihy Smrť ako perspektiva [1], kde první z autorů referoval o nizozemské situaci takto: „Eutanazie, stejně jako pomoc při sebezabití, je trestným činem. Trestní zákoník uvádí pouze jednu výjimku, kdy eutanazie není trestná a kdy je možná, ovšem za dodržení velice přísných podmínek“. Pozorní čtenáři se ptali, za jakých podmínek ukončení života na žádost a pomoc při sebezabití nehrozí trestní stíhání a podle jakých zákonů. V následujícím textu podáváme odpověď na tyto otázky.

 

Historická východiska

Zákaz eutanázie a pomoci při sebezabití byl poprvé zahrnut v Knize zákonů Trestního práva v roce 1886 pod záhlavím XIX, nazvaném „Přečiny zaměřené proti životu“. Šlo o následující články trestního práva:

Článek 293: Ten, kdo jiného člověka na jeho výslovnou a vážnou žádost oloupí o život, bude potrestán trestem vězení v maximální délce dvanácti let.

Čánek 294: Ten, kdo úmyslně ponouká jiného člověka k sebevraždě, je mu přitom nápomocen nebo mu k tomu opatří prostředky, bude v případě, že sebevražda bude dokonána, potrestán trestem vězení v maximální délce tří let.

V roce 1886 se v této souvislosti používal termín „sebevražda“, kdežto později se začal používat termín „sebezabití“. Sebezabití (sebevražda) samo o sobě trestné nebylo a není, ale pomoc při sebezabití na výslovnou a vážnou žádost dotyčné osoby trestné bylo a je [2].

Zákon z roku 1886 vznikal dlouho, od padesátých let devatenáctého století, a platí dodnes [2,3]. Zákon z 1. 4. 2002 poskytuje výjimku, která může dotyčnou osobu, jíž musí být lékař, osvobodit od trestního stíhání, ovšem pouze za podmínek zákonem předepsaných a lékařem pečlivě dodržených. Tento zákon se týká osob starších 12 let [4].

V letech 1886–1945 jsou známé pouze čtyři soudní případy překročení článků 293 a 294 trestního zákona [2]. Nejznámější je případ spisovatele a básníka jménem Hein Boeken (1861–1933). Jeho manželka (trpící depresí) jej 13 let úpěnlivě denně prosila, ať ukončí její utrpení, takže jí nakonec dal vypít tři lahvičky opiové tinktury. Ona však nezemřela, a proto ji uškrtil prostěradlem. Byl shledán vinným, ale na základě nepříčetnosti v době činu nebyl potrestán [5].

Procesy po druhé světové válce, proběhlé s lékaři poskytujícími eutanázii na žádost pacienta, vedly pouze k mírným, podmíněným trestům, což bylo typické pro tolerantní přístup nizozemských soudů [2].

Do následných diskuzí se promítaly různé, často protichůdné názory z oblasti morálky, lékařské etiky, víry a jurisprudence.

Šedesátá léta minulého století znamenala velkou změnu v nizozemské společnosti. Konzervativními tradicemí svázaná země se stává zemí progresivní, rozmáhají se sociální a kulturní experimenty, dochází k sexuální revoluci, nastupuje druhá feministická vlna, vč. akční skupiny „Šílená Mina“ („Dolle Mina“): ženy chtějí samy rozhodovat o abortu pod hesly „Jsem pánem v mém břichu“, „Žena rozhoduje“ [6], dochází k demokratizaci institucí, ve velkém se pochybuje o autoritě církví, seriózně se začíná naslouchat lidem, jichž se problémy přímo týkají. Mění se pohled na etiku obecně a na lékařskou etiku zvlášť. Katolická morální teologie, protestantská mravouka a idealistická etika se začínají obracet od dogmat k světu, k realitě, k lidem. Autonomie pacienta a jeho práva jsou stále více akceptovány. Od roku 1969 se začíná měnit postoj k aktivnímu ukončení života lékaři, ať již na přání pacienta, nebo nikoli, což bylo do této doby prakticky odmítáno. Otázka eutanázie se stává předmětem častých diskuzí [2].

Typickým pro toto období je případ domácí lékařky jménem Geertruida Ebeldina Postma – van Boven, jež za pomoci svého manžela, též domácího lékaře, 19. 10. 1971 své těžce nemocné matce aplikovala dávku asi 200 mg morfia, a to na její výslovná, naléhavá a opakovaná přání, čímž došlo po několika minutách k úmrtí. Dne 21. 2. 1973 byl vynesen rozsudek: lékařka byla shledána vinnou a podmíněně odsouzena na jeden týden vězení se zkušební dobou jednoho roku. Již před vynesením rozsudku se na základě tohoto případu rozpoutala v Nizozemsku i v jiných zemích intenzivní debata mezi přívrženci a odpůrci eutanázie, která pokračovala po jeho vynesení. Již před vynesením rozsudku vznikla „Fundace pro dobrovolnou eutanázii“ (SVE), dva dny po rozsudku pak „Nizozemský spolek pro dobrovolnou eutanázii“ (NVVE), jehož cílem byla „sociální akceptace a z ní pramenící legalizace dobrovolné eutanázie“ [2]. Nizozemští politici a zákonodárci se ale v té době otázkou eutanázie nezabývali.

Zvlášní kapitolu tvoří eutanázie na žádost dotyčného či pomoc při sebezabití prováděná nelékaři. Nejznámější byl případ paní jménem Corry Wertheim-Elink Schuurman, aktivistky „Nizozemského spolku pro dobrovolnou eutanázii“, která společně se svým manželem a přítelkyní 18. 4. 1981 ukončila život jedné ženy na její opakovanou žádost. Původní podmíněný trest byl nakonec zrušen vzhledem k „jejímu věku a tělesnému a duševnímu stavu“ [2].

Tento případ byl pro budoucí nový zákon důležitý ve dvou aspektech: začíná se krystalizovat názor, že eutanázie na žádost a pomoc při sebezabití má být vyhrazena pouze lékařům a že je velmi důležité formulovat kritéria pečlivosti provedení.

V druhé polovině 80. let, na základě několika kruciálních rozhodnutí „Vysoké Rady“ (Hoge Raad), nejvyššího nizozemského soudního orgánu, se stalo jasným, že lékař, i přes přestoupení zákona z roku 1886, bude osvobozen od trestního stíhání, pokud dodrží kritéria pečlivosti při provedení eutanázie na žádost nebo pomoci při sebezabití [2].

Tento vývoj donutil politiky zaujmout stanovisko, ovšem nikoli ještě ve formě nového zákona, nýbrž ve formě doplňku zákona o zaopatření zesnulých, který vstoupil v platnost 1. 6. 1994. Podle tohoto doplňku lékař, provádějící ukončení života na žádost či poskytující pomoc při sebezabití, nevystavuje prohlášení o úmrtí, ale zašle obecnímu koronerovi zdůvodněnou zprávu o případu. Ten informuje o úmrtí úřad pro občanské záležitosti a prokurátora, za účelem získání povolení k pohřbu nebo ke kremaci. Prokurátor posoudí také rozhodnutí lékaře vedoucí k ukončení života a způsob jeho provedení a eventuálně může přikročit k trestnímu stíhání [7].

Šlo o novou situaci: podle trestního zákona z roku 1886 byly eutanázie a pomoc při sebezabití stále trestnými činy, ale nyní byly doplňkem zákona o zaopatření zesnulých procedurálně formalizovány, jakož i podrobeny posuzování prokurátorem, jehož výsledkem při zachování kritérií pečlivosti provedení bylo osvobození od trestního stíhání.

Na okraj je třeba poznamenat, že v roce 1994 došlo v nizozemské politice k velké změně: poprvé od první světové války nebyla ve vládě zastoupena ani jedna křesťanská strana, takže se otevřela cesta k novému zákonu o eutanázii na žádost a pomoci při sebezabití.

Návrh „Zákona o testování ukončení života a pomoci při sebezabití“ byl přijat 28. 11. 2000 druhou poslaneckou komorou (parlament) a 10. 4. 2001 první poslaneckou komorou (senát). Zároveň v této souvislosti proběhla změna v Knize zákonů Trestního práva a změnil se Zákon o zaopatření zesnulých [8]. Rozhodnutím královny Beatrix vstoupil tento zákon v platnost 1. 4. 2002 [4].

 

Nizozemské zákonodárství

V současné době jsou v Nizozemsku platné tři zákony týkající se aktivního ukončení života.

1. Zákon z roku 2002, týkající se ukončení života na vlastní žádost a pomoci při sebezabití u osob starších 12 let.
2. Zákon z roku 2007, týkající se přerušení těhotenství u plodu staršího 24 týdnů a o ukončení života u novorozenců do jednoho roku života.
3. Zákon z roku 2024, jenž je rozšířením zákona z roku 2007 a týká se navíc ukončení života dětí ve věku 1–12 let.

 

ZÁKON Z ROKU 2002, TÝKAJÍCÍ SE UKONČENÍ ŽIVOTA NA ŽÁDOST A POMOCI PŘI SEBEZABITÍ U OSOB STARŠÍCH 12 LET [4]

A. Kniha zákonů Trestního práva, Kniha druhá. Přečiny.

Článek 293.

1. Kdo úmyslně ukončí něčí život na jeho výslovnou a závažnou žádost, bude potrestán trestem odnětí svobody v trvání maximálně dvanácti let, nebo k pokutě páté kategorie.
2. V článku jedna uvedený čin není trestný, pokud je proveden lékařem, který při provedení splní požadavky pečlivosti, uvedené v článku dva Zákona testování ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití a toto nahlásí koronerovi obecního úřadu v souladu s článkem sedm, člen dva „Zákona o zaopatření zesnulých“.

 

Článek 294.

1. Ten, kdo úmyslně podněcuje jiného člověka k sebezabití, bude, jestliže následuje úmrtí, potrestán trestem vězení v maximální délce tři roky, nebo k peněžité pokutě čtvrté kategorie.
2. Ten, kdo je jinému člověku úmyslně nápomocen při sebezabití, nebo mu k tomu opatří prostředky, bude, jestliže následuje úmrtí, potrestán trestem vězení v maximální délce tři roky, nebo k peněžité pokutě čtvrté kategorie. I zde je uplatněn článek 293, člen 2 [9].

 

Trestní zákoník tedy žádá buď nepodmíněný trest, nebo pokutu. Pokuty od 1. 1. 2024 jsou následovné: Pokuta páté kategorie maximálně 103 000 euro, pokuta čtvrté kategorie maximálně 25 750 euro [10].

 

B. Zákon testování ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití. Hlava II. Požadavky pečlivosti. Článek 2.

1. Požadavky pečlivosti, zmíněné v Knize zákonů Trestního práva, Kniha druhá, Přečiny, článek 293, člen 2 znamenají, že lékař:

a) nabyl přesvědčení, že jde o dobrovolné a dobře zvážené rozhodnutí pacienta,

b)    nabyl přesvědčení, že pacient bezvýchodně a nesnesitelně trpí,

c)     pacienta informoval o situaci, ve které se nachází, a o jeho vyhlídkách,

d)      spolu s pacientem došel k přesvědčení, že pro situaci, ve které se pacient nachází, neexistuje žádné jiné rozumné řešení,

e)      poradil se alespoň s jedním nezávislým lékařem, který pacienta viděl, a podal písemný posudek o požadavcích pečlivosti, zmíněných pod písmeny a) až d) a

f)       ukončení života nebo pomoc při sebezabití lékařsky vzato pečlivě provedl [11].

2.    Jestliže šestnáctiletý, nebo starší pacient není schopen projevit svou vůli, ale předtím, nežli se do tohoto stavu dostal, byl považován za schopného dobře ohodnotit své zájmy, podal písemnou žádost o ukončení života, může lékař tuto honorovat. Platí požadavky pečlivosti (bod 1).

3.    Jestliže šestnáctiletý až osmnáctiletý nezletilý pacient je považován za schopného dobře ohodnotit své zájmy, může lékař jeho žádost o eutanázii nebo o pomoc při sebezabití honorovat, jestliže rodič, rodiče, nebo poručník jsou tomuto rozhodování účastni.

4.     Jestliže dvanáctiletý až šestnáctiletý nezletilý pacient je považován za schopného dobře ohodnotit své zájmy, může lékař jeho žádost o eutanázii nebo o pomoc při sebezabití honorovat, jestliže rodič, rodiče, nebo poručník s tímto rohodnutím souhlasí. Zároveň platí bod 2 [11].

 

B. Zákon testování ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití. Hlava 3. Regionální testovací komise pro ukončení života na žádost a pomoc při sebezabití.

Paragraf 1, článek 3.

1. Existují regionální komise pro testování hlášení případů ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití, jak je míněno v článku 293, člen 2 a v článku 294, člen 2, druhá věta Knihy zákonů Trestního práva.
2. Komise jsou složeny z lichého počtu členů. V každém případě jednoho právníka, který je zároveň předsedou, jednoho lékaře a jednoho experta ve věcích etiky nebo otázek týkajících se smyslu života.

 

Paragraf 4, článek 8.

1. Na základě zprávy podle článku 7, druhého členu Zákona o zaopatření zesnulých komise posuzuje, zdali lékař, který provedl ukončení života na žádost nebo poskytl pomoc při sebezabití, jednal podle požadavků pečlivosti uvedených v článku 2.
2. Komise, pokud je mínění, že je to pro dobré posouzení konání lékaře nutné, jej může požádat, aby zprávu písemně nebo ústně doplnil.
3. Komise, pokud je mínění, že je to pro dobré posouzení konání lékaře nutné, si může vyžádat informace od obecního koronera, konzulenta nebo zúčastněných terapeutů.

 

Paragraf 4, článek 9.

2.
Komise podává zprávu Kolegiu generálních prokurátorů a inspektorovi Inspekce zdravotní péče a mládeže:

a)   když lékař podle jejího posouzení nejednal podle požadavků pečlivosti, jak uvedeno v článku 2; nebo

b)   když nastane situace, jak uvedeno v článku 12, poslední věta Zákona o zaopatření zesnulých [11].

 

C. Zákon o zaopatření zesnulých. Hlava 2, Všeobecné předpisy zaopatření zesnulých. Paragraf 1. Ohledání zesnulého a identifikace.

Článek 7, člen 2:

Jestliže je úmrtí následkem ukončení života na žádost, nebo pomoci při sebezabití, jak uvedeno v článku 293, druhý člen, jakož i v článku 294, druhý člen, druhá věta Knihy zákonů Trestního práva, nevystavuje ošetřující lékař prohlášení o úmrtí, nýbrž o příčině úmrtí neprodleně informuje obecního koronera nebo jednoho z obecních koronerů, a to za pomoci formuláře. K tomu lékař připojí zdůvodněnou zprávu týkající se požadavků pečlivosti, jak uvedeno v článku dva Zákona o testování ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití.

 

Článek 10, člen 2:

1. Když obecní koroner dojde k závěru, že nemůže vyplnit prohlášení o úmrtí, okamžitě pomocí formuláře podá zprávu prokurátorovi a okamžitě upozorní úředníka občanského úřadu.
2. Aniž by pozbyl platnosti člen 1, v případě, že se jedná o sdělení týkající se článku 7, člen 2, obecní koroner okamžitě informuje za pomoci formuláře regionální testovací komisi, jak uvedeno v článku 3 Zákona testování ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití. Připojí zdůvodněnou zprávu, jak uvedeno v článku 7, člen 2 [11].

Paragraf 2. Povolení k pohřbu nebo kremaci.

Článek 12.

Úředník občanského úřadu nevystaví povolení k pohřbu nebo ke kremaci, pokud nemá prohlášení o úmrtí od ošetřujícího lékaře či od obecního koronera, nebo prohlášení prokurátora, že nemá námitky proti pohřbu či kremaci. Pakliže prokurátor v případech uvedených v článku 7, člen 2, dojde k závěru, že nemůže vydat prohlášení, že nemá námitky proti pohřbu či kremaci, informuje o tom okamžitě obecního koronera a regionální testovací komisi, jak uvedeno v článku 3 Zákona o testování ukončení života na přání a pomoci při sebezabití [12].

 

Vzhledem k složitosti zákonodárství a vzhledem k právním, poněkud obtížným formulacím, podáváme přehled celé procedury týkající se lékařského ukončení života na žádost a lékařské pomoci při sebezabití u osob starších 12 let.

1. Lékař písemně nahlásí provedení ukončení života na žádost, nebo pomoci při sebezabití obecnímu koronerovi, přičemž vysvětlí, proč se domnívá, že splnil požadavky pečlivosti uvedené v článku dva Zákona testování ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití.

V případě mladistvých (12–16 let) musí mít souhlas jednoho, nebo obou rodičů, či poručníka.

V případě mladistvých (16–18 let) musí být jeden z rodičů, nebo oba rodiče, popřípadě poručník procesu rozhodnutí přítomni. Prohlášení o úmrtí lékař nevyplňuje. Pokud lékař výše uvedené obecnímu koronerovi nenahlásí, nemůže se odvolat na zvláštní důvody k prominutí trestného činu podle článků 293 a 294 Knihy zákonů Trestního práva.

2.   Obecní koroner posílá ve všech případech bez rozdílu tyto informace Regionální testovací komisi pro ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití. Pokud dojde k závěru, že nemůže vyplnit prohlášení o úmrtí, okamžitě pomocí formuláře podá zprávu prokurátorovi a okamžitě upozorní úředníka občanského úřadu.

3.
a)   Pokud Regionální testovací komise pro ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití dojde k závěru, že lékař jednal podle „požadavků pečlivosti“, je případ uzavřen.

b)   Pokud komise dojde k závěru, že lékař podle „požadavků pečlivosti“ nejednal, oznámí to Inspekci zdravotní péče a mládeže a Veřejnému ministerstvu (Openbaar Ministerie), které ale není ministerstvem, nýbrž instancí, jež společně se soudci tvoří soudní moc. Veřejné ministerstvo je jedinou instancí v Nizozemsku, která může podezřelé pohnat k trestnímu řízení. Je vedeno Kolegiem generálních prokurátorů v počtu 3–5 [13].

4.   Kolegium generálních prokurátorů posoudí případy jim zaslané Regionální testovací komisí pro ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití a po zvážení všech informací má tři možnosti:

a)    Před vynesením verdiktu nařídit vyšetřování, které poté vede hlavní žalobce podle místa, kde ukončení života na žádost či pomoc při sebezabití byly provedeny. Na základě získaných informací Kolegium rozhodne, zdali bude lékař trestně stíhán, či nikoli.

b)     Může případ seponovat buď úplně, nebo za určitých podmínek. V zásadě to znamená, že lékař nebude trestně stíhán. Příklad takové podmínky: Kolegium může lékaři na určitou dobu zakázat provádět ukončení života na přání, nebo pomoc při sebezabití.

c)      Může lékaře nechat trestně stíhat [13].

 

ZÁKON Z ROKU 2007 O PŘERUŠENÍ TĚHOTENSTVÍ U PLODU STARŠÍHO 24 TÝDNŮ A UKONČENÍ ŽIVOTA U NOVOROZENCŮ DO JEDNOHO ROKU

Tomuto zákonu předcházel tzv. Groningenský protokol, jehož autory byli v roce 2004 pediatři univerzity v Groningen pod vedením Eduarda Verhagena. Motivací k sestavení protokolu byl případ novorozence postiženého nesmírně těžkou formou epidermolysis bullosa a neexistující zákonné možnosti beztrestně ukončit jeho utrpení. Protokol byl vyvinut na základě hlášení Veřejnému ministerstvu v období 1997–2004 o lékařském ukončení života u 22 novorozenců, kteří trpěli spinou bifidou a hydrocefalií. Veřejné ministerstvo se ve všech případech rozhodlo lékaře osvobodit od trestního stíhání, neboť dodrželi 4 základní podmínky ukončení života: novorozenci bezvýchodně a nesnesitelně trpěli, přičemž neexistovala možnost jim utrpení ulehčit; rodiče s ukončením života souhlasili (ve 4 případech sami výslovně o ukončení života zažádali); byli konzultováni nezávislí lékaři (v každém případě minimálně 2); ukončení života bylo pečlivě provedeno. Protokol byl přijat v roce 2005 Nizozemskou společností pediatrů a navodil velkou mezinárodní diskuzi, kde vedle morálních, medicínských a etických otazníků zazněla též velká kritika a obava z možného zneužití tohoto protokolu [14–18]. Groningenský protokol tvořil fundament zákona z roku 2007.

Je třeba poznamenat, že přerušení těhotenství před 24 týdnem života plodu není v Nizozemsku trestné. Po 24 týdne trestné je, pakliže se jedná o plod, u kterého se dá právem předpokládat, že bude životaschopný mimo tělo matky.

U postižených plodů se po 24 týdnu těhotenství rozlišují dvě skupiny:

1. Kategorie 1: poškození je neslučitelné se životem a po narození neléčitelné, takže se právem nedá očekávat, že plod bude moci žít mimo tělo matky. Matka s přerušením těhotenství souhlasí. V tomto případě nejde o trestný čin. Lékař je povinnen zákrok nahlásit obecnímu koronerovi.
2. Kategorie 2: poškození je závažné, ale dá se právem očekávat, že přežití je v omezené míře možné (za pomoci lékařských zákroků, nebo bez nich). V těchto případech je přerušení těhotentství trestné. Pokud lékař dojde k závěru, že přežití je možné pouze za cenu nesnesitelného a bezvýchodné utrpení, může přikročit k aktivnímu ukončení života s odvoláním se na krizovou situaci. Totéž se týká i novorozenců do jednoho roku života. Vše probíhá pochopitelně v neustálé komunikaci s rodiči a s jejich souhlasem. Vyžaduje se výslovná žádost matky o přerušení těhotentství a její prohlášení, že v dané stituaci tělesně nebo psychicky trpí. Veškeré zákroky musí být provedeny podle kritérii pečlivosti [11]. Případy této kategorie se zabývá Ústřední posuzovací komise expertů, složená z právníka (předseda), 3 lékařů (nejčastěji z oborů neonatologie, gynekologie, dětské neurologie), jednoho odborníka na otázky etické nebo otázky týkající se smyslu života a sekretáře. Komise posléze informuje „Kolegium generálních prokurátorů“. To rozhodne o trestním stíhání, či o osvobození od trestního stíhán lékaře [19,20].

 

V roce 2016 byl původní zákon lehce pozměněn. Ústřední posuzovací komise expertů byla rozšířena na 4 lékaře a začala posuzovat i případy uvedené v kategorii 1 [21].

 

ZÁKON Z 1. 2. 2024, TÝKAJÍCÍ SE PŘERUŠENÍ TĚHOTENSTVÍ U PLODU STARŠÍHO 24 TÝDNŮ A O UKONČENÍ ŽIVOTA NOVOROZENCŮ DO JEDNOHO ROKU, ROZŠÍŘENÝ O UKONČENÍ ŽIVOTA DĚTÍ VE VĚKU 1–12 LET

Zde došlo k menším úpravám zákona týkajícího se přerušení těhotenství u plodu staršího 24 týdnů a ukončení života novorozenců do jednoho roku: Ústřední posuzovací komise expertů již neposuzuje případy v kategorii 1. Co se týče kategorie 2, je lékař povinnen informovat obecního koronera a Ústřední posuzovací komisi expertů.

Nové je ukončení života dětí od 1–12 let. Jde o děti nevyléčitelné nemocné, v terminální fázi života, které bezvýchodně a nesnesitelně trpí, možnosti paliativní léčby jsou vyčerpány a pro ukončení jejich utrpení neexistuje jiná alternativa nežli ukončení života. Toto rozhodnutí činí lékaři společně s rodiči a pokud možno také společně s dítětem. Předepsaná procedura probíhá následovně: lékař informuje Ústřední posuzovací komisi expertů a obecního koronera, ten informuje prokurátora, který informuje Kolegium generálních prokurátorů. Kolegium si poté vyžádá posudek od Ústřední posuzovací komise expertů. Opět je to Kolegium generálních prokurátorů, které rozhoduje o trestním stíhání, či osvobození od trestního stíhání lékaře [22].

 

Něco čísel

Od zavedení zákona o eutanázii, týkajícího se osob od 12 let věku, bylo od roku 2002 do roku 2023 vč. regionálním komisím pro eutanázii nahlášeno celkem 100 681 případů osob starších 18 let a 12 osob nezletilých mezi 12–18 rokem věku. Jedná se tedy o 4 795 osob ročně. Jako nepečlivě provedeno bylo za celé toto období vyhodnoceno 138 případů [23].

Za dobu existence zákona (2002–2023) byl trestně stíhán pouze jeden lékař a byl zcela zproštěn viny [24].

Pro zajímavost uvádíme čísla z roku 2023, kdy bylo hlášeno celkem 9 068 případů eutanázie, což tvořilo 5,4 % ze všech úmrtí v Nizozemsku (169 363). Ve 49,2 % šlo o ženy, v 50,8 % o muže. Muži žádají o eutanázii o něco častěji než ženy. V 8 860 případech šlo o žádost o ukončení života, pouze ve 190 případech šlo o pomoc při sebezabití. Žádostí o pomoc při sebezabití je tradičně málo. V 18 případech šlo o kombinaci obého. Jako vždy nejvíce žádostí o ukončení života pocházelo od pacientů trpících rakovinou: 5 105. Dále 605 případů neurologických onemocnění (převážně Parkinsonova choroba, MS, ALS), 393 případů kardiovaskulárních onemocnění, 340 případů pulmonálních chorob. V 1 599 případech se jednalo o kombinace převážně somatických onemocnění. Ve 328 případech se jednalo o svéprávné dementní pacienty, v 8 případech o nesvéprávné, u nichž bylo k eutanázii přikročeno na základě jejich dřívějšího písemného prohlášení z doby, kdy byli ještě svéprávní. Ve 138 případech šlo u utrpení pramenící převážně z jedné nebo několika psychických poruch. Věkové rozložení: do 30 let 40 případů, 30–40: 65 případů, 40–50: 156 případů, 50–60: 682, 60–70: 1662, 70–80: 3129, 80–90: 2453, starší 90 let: 881. Dvě osoby byly nezletilé (16–18 let). 12 osob bylo starších 100 let, nejstarší 104 roky. Preferované místo provedení je tradičně domácí prostředí: 7 151 případů. Též tradičně provádí ukončení života nejčastěji domácí lékař: 7 249 případů. Psychiatři: 62 případů. Dojemnou kapitolu tvoří „duo eutanázie“, kdy partneři odcházejí ze života společně. V roce 2023 byla provedena u 33 párů [25].

Pro psychiatrickou obec budou nejzajímavější případy ukončení života na žádost u duševních poruch a u demence. V letech 2013–2023 byla v celém Nizozemsku provedena eutanázie na žádost a pomoc při sebezabití u 873 osob s duševními poruchami a u 1 925 osob s demencí v různém stupni, považovaných za svéprávné; u 40 nesvéprávných dementních pacientů byla eutanázie provedena na základě jejich starších písemných žádostí, kdy byli považováni za svéprávné. V případě duševních poruch byl nejčastějším lékařem eutanázii provádějící pychiatr (373 případů) [23].

Již řadu let se nejvíce eutanázií a pomocí při sebezabití pro psychické poruchy provádí v Expertním Centru pro Eutanázii. V období 2012–2018 obdrželo Centrum 3 530 žádostí na základě duševních poruch, ale pouze 231 žádostí bylo honorováno; v roce 2023 bylo z 895 žádostí honorováno 87. Je totiž nesmírně pečlivě posuzováno, zdali se jedná o bezvýchodné a nesnesitelné utrpení na základě duševní poruchy, pro které je ukončení života jediným možným řešením. Jde o posuzování velmi obtížné, navíc komplikované komorbiditou: pouze v 17,5 % se jedná o jednu duševní poruchu, u 28,9 % o dvě, u 22,2 % o tři a u 18,5 % o čtyři duševní poruchy; ve 12,5 % chybí informace. Expertní Centrum pro Eutanázii provedlo výzkum u vzorku 149 případů (63,5 % žen, 36,5 % mužů), jehož výsledky informují o hlavních psychiatrických diagnózách vedoucích k eutanázii a pomoci při sebezabití. U žen bylo nejvíce případů v kategorii 51–60 let, u mužů 41–50 let. Rozložení psychiatrických diagnóz: 41 případů depresivních poruch; 19 PTSP; 16 schizofrenní spektrum a jiné psychózy; 9 úzkostné poruchy, vždy po 7 případech: obsesivně kompulzivní poruchy, neurobiologické vývojové poruchy, tělesné poruchy, neurokognitivní poruchy; 5 osobnostní poruchy NOS; 4 poruchy příjmu potravy; 2 poruchy spojené s návykovými látkami; vždy po 1 případu: osobnostní porucha klastr A, osobnostní porucha klastr B, osobnostní porucha klastr C, ostatní duševní poruchy; 9 neurčeno. Též bylo konstatováno, že zhruba 10 % duševně nemocných svou žádost zruší a 10 % se rozhodne pro další psychiatrickou léčbu. Uvědomění si tohoto faktu tvoří etické dilema při posuzování žádostí o ukončení života [26,27].

Dobrými pomůckami při rozhodování o ukončení života u osob s duševními poruchami je 75stránkový doporučený postup z roku 2018 [28] a také publikace „Eutanázie v psychiatrii“ Nizozemského spolku pro dobrovolné ukončení života [29]. První doporučený postup provedení eutanázie a pomoci při sebezabití se datuje již roku 1987; v roce 2021 vyšla jeho šestá, 58 stránek čítající modifikace [30]. Tyto publikace překračují rámec našeho sdělení.

Co se týče zákona z roku 2007 o přerušení těhotenství po 24 týdnu života plodu a ukončení života u novorozenců do jednoho roku: v letech 2007–2023 vč. obdržela příslušná komise 48 hlášení o přerušení těhotenství po 24 týdnu těhotenství a 2 hlášení o ukončení života novorozenců [20]. Tato extrémně nízká čísla mají dva důvody: 1. 1. 2006 bylo do základního nemocenského pojištění zavzato echo ve 20 týdnu těhotenství, které se provádí standardně [31,32]. Při zjištěných poškozeních plodu se mnoho žen rozhodne pro přerušení těhotentsví před 24 týdnem, což není trestné a do výše uvedených statistik se nepromítne. Druhým důvodem je nesmírně pečlivý přístup lékařů k ukončení života (nejen) u této skupiny.

Novela zákona z února 2024, část týkající se ukončení života dětí od 1 roku do 12 let: k dispozici ještě nejsou žádné údaje. Podle současných odhadů půjde ročně o 5–10 dětí v celém Nizozemsku [33].

 

Závěr

V našem sdělení zmiňujeme pouze ukončení života lékaři na žádost a pomoc při sebezabití ve světle a za dodržení všech aktuálně existujících nizozemských zákonů. Tyto zákony pokrývají od roku 2024 celé životní spektrum, dokonce již od doby po 24 týdnu těhotenství.

Důležité je, že eutanázie je v Nizozemsku veřejností široce akceptována. Celkem 87 % obyvatelstva je přesvědčeno, že eutanázie musí být za určitých okolností možná; 54 % osob z této skupiny si dovede představit, že by sami o ukončení života za určitých okolností požádali. 80 % souhlasí s ukončením života u nesvéprávných dementních pacientů, pokud je k dispozici jejich písemné prohlášení z doby dřívější, kdy ještě svéprávnými byli. Celkem 75 % souhlasí s ukončením života u nevyléčitelně nemocných dětí a u osob s těžkými duševními poruchami. Pouze 8 % eutanázii zásadně odmítá, a to především na základě víry. Postoj veřejnosti vůči lékařům: 40,2 % se domnívá, že lékař by měl mít možnost žádost o eutanázii odmítnout, 37,6 % se domnívá, že nikoli, ostatní se nevyjádřili [34]. Je třeba si uvědomit, že pacient nemá na eutanázii právo a lékař není povinnen ji provést. Pokud lékař provedení eutanázie odmítne, očekává se od něho, že pacientovi poradí, kam se má obrátit. Pouze očekává, není to jeho povinností [35].

Pro lékaře uvažující o eutanázii u svých pacientů je velkou oporou organizace „Podpora a konzultace eutanázie v Nizozemsku“ (SCEN), existující od roku 1997 a momentálně čítající 640 profesionálně proškolených lékařů, poskytujících ročně 9 000 konzultací [36].

Odpůrci eutanázie na žádost a pomoci při sebezabití upozorňují na tzv. „kluzký svah”. Citujeme: „Na holandském modelu lze takřka učebnicově demonstrovat, co je to tzv. ‚kluzký svah‘ (slippery slope): Jeden krok na kluzkém svahu vede k dalšímu uklouzávání. Podle zásady ‚kluzkého svahu‘, zcela evidentního ještě před uzákoněním eutanázie, nelze vyloučit, že po jejím uzákonění se objeví i ‚armáda zabiječů‘ s nejrůznější motivací“ [37].

K uzákonění eutanázie a pomoci při sebezabití však v Nizozemsku nikdy nedošlo. A z oficiálních statistik (ad výše) je zřejmé, že „holandský kluzký svah“ evidentní není.

Je potřeba vymýtit mýtus hovořící o legalizaci (uzákonění) aktivního ukončení života na žádost a pomoci při sebezabití v Nizozemsku. Zákon hovoří jasně: jde o trestnou činnost. Pouze za určitých, zákony jasně definovaných podmínek, existuje možnost upustit od trestního stíhání lékaře, pokud dodržel vše, co mu tyto zákony předepisují. Velice výstižně na to upozornila Helena Haškovcová již v roce 2007, jejímž výrokem naše sdělení končíme: „Rozdíl mezi uzákoněním a beztrestností je propastný. Kdyby aktivní eutanázie byla uzákoněna, pak by bylo její neprovedení trestné. Tím by byly pošlapány základní principy autonomie každého člověka. V daném případě by byl ve svém právu ukrácen lékař, který by neměl možnost odmítnout provedení eutanázie. Princip odepření z důvodů svědomí musí být zachován. Zákonná forma beztrestnosti eutanázie naopak chrání tu část lékařů, kteří, stejně jako jejich pacienti, shledali milosrdné usmrcení jako nejlepší z možných řešení“ [15].

 

Poznámky

V Nizozemsku se zásadně používá výraz „pomoc při sebezabití“, který autorům připadá vhodnější nežli z anglosaské literatury přivátý a do češtiny přeložený výraz „asistovaná sebevražda“. Autorizovaný překlad nizozemských zákonů: J. M. Nerad a L. Neradová.

 

Role autorů

J. M. Nerad navrhl design práce, provedl internetová zkoumání, podílel se na autorizovaném překladu nizozemských zákonů do češtiny a je autorem finálního textu. L. Neradová provedla zkoumání neinternetových zdrojů, podílela se na autorizovaném překladu nizozemských zákonů do češtiny, na formální a obsahové úpravě textu a práci stimulovala všetečnými otázkami. Žádný z autorů nemá střet zájmů.