Současné výzvy dětské chirurgie: období mezi demografií, centralizací, regulací a rodiči

M. Rygl

Dětská chirurgie, a zejména chirurgie novorozenců, byla dlouho vnímána jako jeden z atributů vyspělého moderního zdravotnictví. Dynamicky se rozvíjející obor stojí na pomezí specifické chirurgické techniky, nezbytné mezioborové spolupráce, psychické náročnosti a odpovědnosti. Dnes se však dětská chirurgie nachází na křižovatce zásadních změn, které přesahují samotnou medicínu. Nepříznivý demografický vývoj, snaha o centralizaci péče, změna role rodiče v procesu ošetřování a léčení jeho dítěte i regulační prostředí zdravotnických technologií vytvářejí komplexní soubor výzev, které mění dosavadní diagnostické i léčební přístupy.

Demografická realita: chirurg bez pacientů?

Vstoupili jsme do období výrazného populačního poklesu. V roce 2025 se v České republice narodilo pouze 77 636 dětí, což oproti roku 2021 představuje pokles o 30,6 %. V průběhu 5 let je klesající trend jednoznačný, přičemž rok 2025 přinesl nejnižší počet živě narozených dětí v historii českých statistik.

Tento trend má přímé důsledky pro dětskou chirurgii. Snižující se počet pacientů vede ke snížení objemu výkonů na pracovištích i pro jednotlivé chirurgy. V dětské chirurgii, kde je řada výkonů u novorozenců s vrozenými vývojovými vadami vzácná již z principu jejich malé incidence, ubývá též běžných výkonů v početně klesající dětské populaci. Obdobně jako v dospělé chirurgii je přitom objem výkonů jednou z klíčových podmínek kvality. Klesající počet pacientů přináší také obtíže pro specializační výcvik další generace dětských chirurgů, protože simulační centra reálnou praxi s pacientem plně nenahradí.

Centralizace jako nutnost, nikoli volba

Centralizace specializované dětské chirurgické péče je dnes diskutována napříč Evropou jako jedno z hlavních řešení. Data, bez ohledu na míru porodnosti, ukazují, že přesun pacientů do vysoce specializovaných terciálních center zlepšuje výsledky léčby. V oborech dětské chirurgie zajišťujících akutní péči v režimu 24/7 je navíc centralizace jedinou možností, jak udržet dostatečně erudované a kompetentní týmy. Centralizace však není jen otázkou medicínskou, ale i politicko-společenskou. Přináší konflikty mezi dostupností péče a její kvalitou. Pro rodiče znamená delší dojezdové vzdálenosti, pro primární a sekundární pracoviště dětské chirurgie ztrátu kompetencí a někdy i identity. Nelze pominout i sebereflexi vlastního chirurgického ega u jednotlivých dětských chirurgů. Přesto se zdá, že v podmínkách klesající porodnosti a rostoucí technologické náročnosti je centralizace nevyhnutelná.

Regulace a ekonomika: proč nejsou děti-pacienti pro výrobce zajímavé?

Jedním z méně viditelných, ale zásadních problémů dětské chirurgie je dostupnost vhodných zdravotnických prostředků. Nařízení Evropské unie o zdravotnických prostředcích (MDR 2017/745 Medical Device Regulation) výrazně zpřísnila požadavky na klinická data, bezpečnost a certifikaci zdravotnických prostředků. Ačkoli motivací je zvýšení bezpečnosti pacientů, důsledkem je často pravý opak. Výrobci čelí extrémně vysokým nákladům na certifikaci a na klinické studie, které se u pediatrických prostředků –⁠ vzhledem k malému trhu –⁠ ekonomicky nevyplácejí. Výsledkem je, že právě dětské a „orphan“ prostředky jsou nejvíce ohroženy stažením z trhu. Typickým příkladem může být stažení okluzních balónků pro fetální léčbu vrozené brániční kýly. Nedostatek specializovaných přístrojů vede k následné improvizaci, použití off-label přístrojů pro dospělé, což je v přímém rozporu s principem „children are not small adults“.

Tato problematika má širší přesah, který ukazuje na limity tržního modelu ve zdravotnictví, pokud jde o malé a zranitelné skupiny pacientů.

Rodič jako součást týmu

Dalším fenoménem, který podstatně mění podobu dětské chirurgie, je role rodiče při hospitalizaci dítěte. Zatímco dříve byl rodič často „návštěvníkem“, dnes je partnerem.

Současné studie ukazují, že přítomnost rodiče během invazivních výkonů či hospitalizace má řadu pozitivních efektů: snižuje úzkost dítěte, zlepšuje jeho vnímání bolesti a posiluje pocit bezpečí.

Na druhé straně tato změna přináší nové nároky na organizaci péče, na prostorové a personální kapacity nemocnic i komunikační dovednosti personálu. Otázky typu „Má mít rodič právo být přítomen u anestezie?“ nebo „Jak zlepšit psychickou připravenost rodičů?“ nejsou triviální a je třeba intenzivně hledat optimální řešení.

Kam směřujeme?

Dětská chirurgie dnes stojí na průsečíku tří faktorů: demografie, technologie a společenských změn. Klesající porodnost bude přirozeně směřovat k centralizaci péče. Regulace zdravotnických prostředků bude formovat dostupnost technologií. A rodiče budou stále více aktivními partnery.

Pro chirurgy dospělého věku je tento vývoj relevantní –⁠ nejen proto, že mnozí se také významně podílejí na péči o starší děti a adolescenty, ale především proto, že podobné procesy čekají i jejich obory. Centralizace, tlak na kvalitu, zapojení pacienta a ekonomická regulace zdravotnických prostředků nejsou výlučně „dětská“ témata.

Možná tedy nejde jen o to, kolik dětí se narodí, ale jakým způsobem budeme jako společnost schopni zajistit, aby i v podmínkách demografického poklesu zůstala péče o ty nejmenší pacienty stále kvalitní, nebo dokonce lepší než kdy dříve.

Klinika dětské chirurgie 2. LF UK a FN Motol a Homolka, Praha