Před 100 lety zemřel Otto Piffl – první řádný profesor otologie a rinologie na Německé univerzitě v Praze

Overview

Věnováno prof. RNDr. Josefovi Pešákovi

Prof. MUDr. Otto Piffl (1866–1926) patřil k nejvýznamnějším představitelům pražské německé otorinolaryngologické školy konce 19. a první třetiny 20. století. Byl žákem zakladatele první ušní kliniky v Praze, profesora Emanuela Zaufala a jeho nejbližším spolupracovníkem, předním odborníkem na léčbu otogenních a rinogenních zánětů a jejich komplikací. Na Německé univerzitě v Praze byl jmenován prvním řádným profesorem otologie a rinologie. Po profesoru Pifflovi zůstaly kromě jeho písemného díla dvě hmotné památky, a to jeho vila a hrobka.

Klíčová slova:

Praha – historie – otorinolaryngologie – Otto Piffl – Německá univerzita

ÚVOD

Málokdo ví, že v Praze existovaly na přelomu 19. a 20. století a až do konce 2. světové války dvě otologické (ušní) kliniky. Starší byla německá otologicko-rinologická (založena 1874) a mladší česká otologicko-faryngologická (založena 1892) (1, 2). Zatímco profesor Emanuel Zaufal (1837–1910), první přednosta německé ušní kliniky, a profesor Emilian Kaufmann (1852–1912), první přednosta české ušní kliniky, jsou relativně známí a mají i svá hesla ve Wikipedii, profesor Otto Piffl, žák prof. Zaufala, takové „štěstí“ doposud neměl. V roce 2026 přitom uplyne 100 let od jeho úmrtí, což je vhodná příležitost připomenout si život a dílo tohoto významného lékaře, který byl prvním řádným profesorem otologie a rinologie na Německé lékařské fakultě v Praze.

ŽIVOT A STUDIA

Otto Piffl se narodil 23. ledna 1866 v Lanškrouně do staré měšťanské rodiny (3, 4). Pokřtěn byl o 2 dny později jmény Otto Vinzenz Ignaz (3). Jeho otec Ignác Piffl pracoval jako městský doručovatel, respektive nosič zboží a zásilek (Austräger). Bylo to obchodnické povolání stojící na pomezí poslíčka, rozvozce a drobného obchodníka. V pozdějších dokumentech se uvádí také jako mercator, což tehdejší úřední latina používala pro obchodníky či osoby provozující drobný prodej (3, 5). Matka Flora, rozená Nagl, byla dcerou Vincenta Nagla, původně punčocháře a pozdějšího úředníka c. k. státních drah, a jeho manželky Anny, rozené Müller ze Zahoře (3). Rod Pifflů tak patřil k nižší střední vrstvě, zatímco linie Naglových přinášela do rodiny řemeslný a později úřednický původ (3).

Otto maturoval na gymnáziu v Lanškrouně 15. července 1885 a následně studoval medicínu na německé lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde byl 18. června 1892 promován (4–7). Již v průběhu studia získal první klinickou praxi jako fiškus na chirurgickém oddělení dětské nemocnice (říjen 1889 –⁠ prosinec 1890), což pravděpodobně ovlivnilo jeho pozdější zájem o komplikace akutních otitid (4).

PROFESNÍ ŽIVOT

Po promoci Otto Piffl půl roku pracoval jako externí lékař Všeobecné nemocnice v Praze na oto-rinologické klinice profesora Zaufala (1, 4). Jeho asistentem se stal 1. prosince 1892 a na tomto postu působil do 30. listopadu 1896 (4). Odborným lékařem se stal 1. prosince 1896 (1, 4, 7). Dále již jako specialista pro ušní, nosní a krční choroby působil v pražské Všeobecné nemocnici. Spolupracoval s kolegy ze II. interní kliniky, psychiatrické kliniky a dětské kliniky (4). Habilitoval se 30. 8. 1901. Pro nemoc profesora Zaufala (v roce 1904 mu byla amputována levá noha) suploval v zimních semestrech 1901/02 a 1903/04 vedení německé ušní kliniky (1, 2, 4). Titul mimořádný profesor otologie a rinologie byl docentu Pifflovi udělen 1. června 1906. Tím se stal jedním ze tří Zaufalových asistentů, kteří se stali profesory (prof. Johann Evangelista Habermann pak působil ve Štýrském Hradci, prof. Emilian Kaufmann na české otologicko-faryngologické klinice v Praze) (1, 2, 4, 7). Piffl, který svým odborným i osobnostním profilem navazoval na Emanuela Zaufala, byl dlouhodobě považován za jeho nejbližšího spolupracovníka a pokračovatele (7, 8).

V zimním semestru 1907/08 opět zastupoval přednostu kliniky. Profesor Zaufal v roce 1908 odešel do penze a od 1. října 1908 byl profesor Piffl ustanoven novým přednostou oto-rinolaryngologické kliniky Všeobecné nemocnice v Praze (obr. 1) (2, 4, 7). V roce 1923 byl jmenován prvním řádným profesorem otologie a rinologie na Německé univerzitě v Praze. Zaufal byl totiž „jenom“ mimořádným profesorem –⁠ i přes veškerou snahu nebyl nikdy řádným profesorem jmenován (1, 2, 4, 7–9).

Profesor Alfred Denker v nekrologu Otto Piffla vzpomíná, že jako klinik byl znám mimořádným diagnostickým instinktem, zejména v oblasti otogenních intrakraniálních komplikací, kde jeho schopnosti často překvapovaly i kolegy (7, 8). Byl mimořádně zručným chirurgem a k žádnému výkonu se nedal přimět, pokud pro něj neexistovala zcela jednoznačná a přísně posouzená indikace. Vynikal i jako učitel. Studenti jeho přednášky vysoce cenili a jeho pravidelná vystoupení na setkáních Německé otologické společnosti byla přijímána s respektem (7).

ZÁVĚR ŽIVOTA

Podle Denkera byl Piffl povahově tichý, zdrženlivý a vyhýbal se jakýmkoliv okázalostem. Charakterizoval jej slovy jako „pravý německý muž“, „ušlechtilý a neokázalý klinik“ a „důstojný následovník svého velkého mistra Zaufala“ (7). Otto Piffl byl silně citově spojen se svým rodným Lanškrounem, kam se každoročně vracel (7, 8). V nekrologu se uvádí, že pro něj nebyl šťastnější okamžik, než když se loučil se svými asistenty a uchýlil se na svátky na své panství (8), kde jej také zastihla smrt. Zemřel 23. ledna 1926 v 4.30 ráno ve svém rodném domě v Lanškrouně č. 228/II, právě v den svých 60. narozenin (7–10). V matrice je jako příčina uvedena lymfatická leukémie, diagnostikovaná dr. Schlesingerem (10), se kterou se Piffl trápil 3 roky (7). Pohřben byl 26. ledna 1926 na místním hřbitově (7–10).

Úmrtí profesora Piffla přišlo jen několik dní po smrti profesora Adolfa Passowa (přednosty otologické kliniky nemocnice Charité v Berlíně) a bylo vnímáno jako další velká ztráta německé ORL komunity (7).

DÍLO

Otto Piffl byl autorem přibližně 30 publikací, ve kterých se zajímal zejména o problematiku léčby akutního zánětu středouší, paranazálních dutin a jejích komplikací. K jeho nejvýznamnějším odborným přínosům patří zejména operativní zpřístupnění trombotizovaného bulbu v. jugularis, publikované současně s prací Grunerta a řazené mezi klasické výkony otochirurgie (7,11). Piffl se také výrazně zasloužil o zkrácení léčby mastoiditid prosazováním primární sutury rány po mastoidektomii (7, 8, 12, 13).

Velmi raná a mimořádně cenná jsou jeho sdělení o úspěšném chirurgickém řešení otogenních intrakraniálních komplikací –⁠ už roku 1901 referoval o zhojeném otogenním mozkovém abscesu, v době, kdy tyto výkony byly ojedinělé (7, 13). Piffl se podílel i na počátcích chirurgického řešení akustických neurinomů, o nichž publikoval v Passow–Schaeferových „Beiträge (zur Anatomie, Physiologie, Pathologie und Therapie des Ohres, der Nase und des Halses)“ (7). Za 1. světové války se věnoval souvislostem mezi onemocněním vedlejších dutin nosních a očnicí, retrobulbární neuritidě i reflexním nosním neurózám (7,8,14–16).

Zajímala ho také problematika tuberkulózy. Pro sborník „Die extrapulmonale Tuberkulose“ napsal společně s Felixem Blumenfeldem z Wiesbadenu kapitolu „Tuberkulose des Ohres und der oberen Luftwege“ (17, 18). Pozoruhodný je jeho histologický výzkum vlastností exstirpovaných hltanových tonzil (obr. 2) (19).

Někteří žáci profesora Piffla se po získání erudice stali soukromými lékaři, např. MUDr. Georg Charousek, MUDr. Josef Fleischner a MUDr. Anna Krassa v Praze, MUDr. Alexander Prosch v Liberci, MUDr. Josef Springer v Brně, MUDr. Rudolf Kosel v Novém Jičíně, MUDr. Karl Wiethe v Krnově. MUDr. Cornelius Veits byl jmenován profesorem otorinolaryngologie a založil ORL oddělení v Opavě, MUDr. Gustav Ludwig byl prvním primářem ORL oddělení v Českých Budějovicích. Nejvýznamnějším žákem Otto Piffla byl ovšem MUDr. Ernst Wodak, vědec, průkopník vestibuologie a otoneurologie a zakládající člen Collegium Oto-Rhino-Laryngicum Amicitae Sacrum (CORLAS) (4, 20–22).

Významnou součástí Pifflovy odborné a organizační činnosti bylo založení Společnosti německých otorinolaryngologů v Československé republice (Vereinigung der deutschen Ohren-, Nasen -⁠ und Halsärzte in der Tschechoslowakischen Republik), která vznikla krátce po vzniku samostatného Československa (8). Piffl stál v jejím čele a spolek se rychle stal klíčovou platformou německy mluvících ORL lékařů v Československu, kteří zde navazovali na tradici pražské německé univerzitní školy. Společnost pořádala každoroční odborné sjezdy (obr. 3), jež se vyznačovaly vysokou vědeckou úrovní zásluhou Pifflovy osobnosti i jeho žáků (8, 23). Setkání byla hojně navštěvována německými ORL specialisty z celého území republiky a představovala významné odborné fórum, které udržovalo kontinuitu rakousko-německé ORL tradice v nových podmínkách meziválečného Československa (7).

PIFFLOVA VILA

Významnou součástí Pifflova života byla i jeho vila v Lanškrouně, kterou si nechal v letech 1910–1913 vybudovat jako odpočinkové sídlo v tichém prostředí za soustavou místních rybníků pod svahem Kypuše. Spolupodílel se také na výstavbě nové silnice od hráze Dlouhého rybníku k okolním vilám (v okolí byla vyhlášená Markova hospoda a vily lanškrounského Spolku pro rekreaci a kulturu) (24).

Stavba na adrese Obora čp. 377 se zachovala doposud. Navrhl ji architekt Friedrich Kick, žák vídeňských profesorů Carla von Hasenauera a Otto Wagnera, a to ve stylu historizujícího romantismu. Podle polohy se jí přezdívalo Waldwinkel –⁠ Lesní vila, respektive Vila na okraji lesa (25). Budovu tvořila čtyřpodlažní zděná část, severní křídlo v podobě lesního srubu a zahradní sál, který navazoval na kuželník krytý terasou, sloužící pokojům v hlavním patře (25).

V posledních letech života, až do své smrti, zde profesor Piffl pobýval trvale. S odsunem německého obyvatelstva po 2. světové válce byl objekt znárodněn. Zpočátku dále sloužil obytným účelům, prošel vnitřními úpravami, ale i tak postupně zpustl a po roce 1989 byl zcela vydrancovaný. V roce 2006, kdy byl nalezen ve značně zdevastovaném stavu, našel nového majitele (obr. 4). Následná zdařilá rekonstrukce proběhla pod vedením Ing. arch. Přemysla Kokeše a vila získala zpátky svoji krásu a vznešenost (obr. 5) (25).

HROBKA OTTO PIFFLA

Hrobka (mauzoleum) profesora Otto Piffla na lanškrounském Městském hřbitově (místní část Žichlínské předměstí) se nachází v jeho severovýchodní části a dosud (2026) stojí, nicméně zub času je na ní výrazně znát (obr. 6).

Je to menší, ale na první pohled výrazná sakrální stavba z šedého kamene. Působí robustním a důstojným dojmem, který odpovídá společenskému postavení Piffla jako univerzitního profesora a přednosty kliniky. Vepředu má dva silné sloupy a nad nimi trojúhelníkový štít s křížem, takže působí skoro jako malá kaplička. Po straně je nápis se jménem Dr. Otto Piffl, Univ. Pr. (některá písmena patrně odpadla) a vedle něj řada drobných bronzových ozdob. V horní části boční stěny jsou úzká okna s geometrickou vitráží. Spodní část stavby je už trochu více poškozená —⁠ zejména sokl, kde je vidět oprýskaný materiál, vzlínající vlhkost a praskliny. Stejně tak dveře mauzolea působí výrazně opotřebeným dojmem. Jsou dřevěné a na povrchu je vidět, že je léta nechránil žádný nátěr, na některých místech jsou popraskané a oloupané.

Je patrné, že tento objekt vyžaduje odbornou péči a konzervaci, aby si svůj architektonický výraz uchoval i nadále. Městský úřad v Lanškrouně se snažil kontaktovat případné potomky ve snaze o zajištění opravy, ale i přes opakované výzvy se nepřihlásil jediný rodinný příslušník, a tak objekt dále chátrá.

ZÁVĚR

Osobnost profesora Otto Piffla a jeho odborné dílo představují významnou součást tradice otorinolaryngologie na našem území, na kterou je možné i po sto letech navazovat. Jeho práce významně přispěla k rozvoji ušního a nosního lékařství, a to v době velmi omezených technických možností. Musel mít opravdu mimořádné nadání a klinický talent, když bez zásadnějšího technického vybavení operoval komplikace zánětů ušní a nosní etiologie, včetně výkonů v oblasti baze lební. Vzhledem k tomu, že rentgenové vyšetření se začalo používat krátce po objevu profesora Wilhelma Conrada Röntgena v roce 1896, tedy v době, kdy Piffl zahajoval svou odbornou kariéru, patřil mezi první ušní lékaře, kteří jej využívali při diagnostice.

Profesor Piffl svojí prací významně obohatil i české dějiny oboru. Možná by stálo za to, rozvířit diskusi v příslušných odborných společnostech, jak českých, tak i německých, zda by nebylo vhodné zachránit i poslední stopy přítomnosti Otto Piffla a místo jeho posledního odpočinku zrekonstruovat, aby památka na něj přetrvala nadále.

Věnování

Článek věnuji in memoriam svému dlouholetému příteli prof. RNDr. Josefovi Pešákovi, CSc., biofyzikovi z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, odborníkovi na koktavost a slovácký folklor, který rovněž uzavřel svůj životní kruh v den svého narození 21. 5. 2024, ve věku 82 let.

Poděkování

Děkuji vedoucí veřejného pohřebiště z Technických služeb Lanškroun, s. r. o., Ing. Ivaně Doubravové za fotografii hrobky prof. Piffla a informace o něm. Děkuji také doc. Mgr. Pavlovi Panochovi, Ph.D., z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice za poskytnutí fotografie Otto Piffla. Poděkování patří i současné majitelce vily profesora Piffla JUDr. Taťáně Mackové za poskytnutí fotografii vily.